Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Politika krutosti: Islámský stát a inscenace násilí

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 29. 1. 2019
Politika krutosti: Islámský stát a inscenace násilí
foto AFP PHOTO / ANP / BART MAAT / NETHERLANDS OUT

Třebaže takzvaný Islámský stát rozhodně nemá na Blízkém východě monopol na násilí, je zřejmé, že se krutost v jeho případě stala zásadním taktickým i strategickým politickým nástrojem. To se s největší pravděpodobností nezmění ani v budoucnu.

Takzvaný Islámský stát postupně mizí z politické mapy Blízkého východu, ale spektakulární brutalita, jako jakýsi trade mark, zůstane zřejmě ještě dlouho podstatnou součástí tohoto politicko­-náboženského projektu. Není třeba znovu vyčíslovat příklady krutosti, abychom se shodli na tom, že se v Islámském státu na nějakou dobu doslova zhmotnila její definice. Vysvětlení lze hledat v různých směrech: v náboženství, historii islámu, fundamentalistické ideologii, milenialismu, ale také v taktice povstaleckého hnutí. Násilí má mnoho rovin, přičemž roviny čistě instrumentální jsou zakryty těmi symbolickými.

Samozvaní nositelé pravdy

Pro mnohé muslimy, například pro egyptský al­-Azhar, představuje Islámský stát opakování rebelie takzvaných chawáridž, tedy těch, kdo „opouštějí“ islámskou obec po smrti proroka a považují ji za pomýlenou, protože jedině oni jsou nositeli pravdy. Původní skupina rebelů pocházela ze středního Iráku a válčila s tehdejším chalífou Alím, později také šíitským imámem, který byl nakonec v roce 661 zabit při atentátu. Dodnes jsou chawáridž považováni za nepřípustný, leč muslimům známý typ extremismu.

Dále je Islámský stát interpretován jako extrémní forma současného rigidního fundamentalismu, jako jakási aktualizace wahhábismu. Právě s ním má ideologie Islámského státu nejvíc společného, a to nejen v teologii, ale také v politickém postupu. Puritanistický reformátor Ibn Wahhab považoval islám své doby, tedy 18. století, za zkažený idolatrií a modernitou. Spojil se proto s kmenem Saúdů, který během dvou století několikrát dobyl pouštní Arábii. Wahhábité se vyznačovali systematickým sektářstvím, násilím proti šíitům, súfijům a jinověrcům a také ikonoklasmem. Dnešní Saúdové dokonali zničení téměř všech historických stop v obou sunnitských svatých městech pod záminkou, že místa nemají být zbožňována. Z této perspektivy je Islámský stát jakousi korekturou wahhábismu poté, co se stal státní doktrínou a pozbyl své ideologické čistoty.

Dalším aspektem je ideologie Islámského státu. Politické využívání apokalypsy bylo donedávna doménou šíitů, kteří na konci světa očekávají druhý příchod 12. imáma. Islámský stát stupňuje urgenci a radikálnost svého projektu tím, že jej zasazuje do kontextu legend o konečné konfrontaci mezi islámem a „Římem“, tedy Západem. Stupňuje tím politickou logiku svého mateřského hnutí. Al­-Káida věřila, že porazila nejen Sověty v Afghánistánu, ale i celý Sovětský svaz. Tehdy představoval ono silné centrum bipolárního světa, které svou chrabrostí přemohli, SSSR. Oproti Sovětům jsou pak USA materialistická, zženštilá, morálně zkažená bývalá velmoc, jež jde od jedné porážky s muslimy k druhé: Somálsko, Irák, Afghánistán, Libye. Konfrontaci se Spojenými státy chápe al­-Káida jako dlouhodobě úspěšnou. Vždyť sami Američané si už zvolili Donalda Trumpa. Definitivně porazit Spojené státy ale předpokládá jejich vtažení do totální konfrontace – a to pomocí maximálního násilí.

Dějiny násilí

Pravda ale je, že Islámský stát není první ani nejhorší nositel krutosti. Moderní dějiny Blízkého východu jsou dějinami násilí. Většina blízkovýchodních států vznikla revolucemi a následnými puči a udržovala se systematickým násilím: od Republiky strachu, jak byl nazýván Saddámův Irák, po takzvaný Barbarský stát, jak Michel Seurat nazval Sýrii Hafeze Asada. V roce 1982 rozdrtil Asad islamistickou opozici masakrem v Hamá s odhadovanými 20 tisíci oběťmi; revoluční Írán se vypořádal se svou opozicí masakrem 20 tisíc vězňů v roce 1988 a pokračovat by se dalo dlouho. Proporce násilí jsou ovšem často zakryty jeho formou a intencí. I v syrské válce vraždil bombami shazovanými na města nesrovnatelně více Bašár Asad než Islámský stát. Podle OSN zabíjel Islámský stát v Iráku alespoň sedm tisíc civilistů ročně – k čemuž je nutné přičíst oběti války v Sýrii a dva tisíce obětí terorismu ve světě. Podle časopisu Time ale jen při letecké intervenci USA proti islamistům zahynulo 45 tisíc lidí a podobné množství zaplatilo životem za dobytí Mosulu. Ani ve formě násilí není Islámský stát jedinečný: prvním popraveným dekapitací před kamerou byl novinář Daniel Pearl v Pákistánu v roce 2002. A Saúdská Arábie popravila takto v poslední době přes tisíc lidí. Islámský stát ale ukazuje, že násilí musí eskalovat, aby si získalo pozornost: od únosů letadel přes bomby a útoky až po detaily středověké brutality.

Islámský stát fascinuje inscenací násilí. To je ale především přiznaným nástrojem, součástí taktiky. Od dřívějšího džihádu se Islámský stát liší státotvorným projektem, který je veden vědomou strategií. Podle odborníka na militantní islamismus Willa McCantsa koluje mezi bojovníky řada strategických „válečných studií“, z nichž je často zmiňována Politika krutosti z roku 2004, publikovaná pod pseudonymem Abu Bakr an­-Nadží, a dále Právo džihádu a Základy přípravy. Džihádisté již dvacet let diskutují a pilují své strategie a vyvozují organizační a taktické důsledky z neúspěchů, například právě z porážky v Hamá. Takzvaná šoková doktrína Islámského státu je podle Stevea Nivy především formou povstaleckého revolučního úsilí, plánovaného ve třech fázích. Cílí na rozvrat státních forem protivníka jeho systematickým „soužením a opotřebováváním“ skrze útoky na měkké cíle a rozvrat institucí, načež následuje zakládání lokálních vlád, které se časem spojí pod jedním vůdcem. Násilí je taktické – terorizuje, polarizuje a militarizuje, nutí civilní obyvatelstvo přiklonit se na jednu či druhou stranu, vtahuje je do války. Samotná brutalita je médiem propagandy, jejímž hlavním cílem je dosáhnout chaosu. Jenom tak může džihádistický projekt uspět. Krutost je tedy nástrojem a podmínkou úspěchu revolučního projektu.

V tom se Islámský stát neliší od Mao Ce­-tunga, Rudých Khmérů nebo Che Guevary. Krutost je pouze zabalena do hutných nábožensko­-historických významových vrstev. Můžeme doufat, že právě krutost Islámského státu nakonec vyprázdní symboliku, jíž se zaštiťuje. Dokud ovšem budou trvat politické podmínky motivující k povstání, bude i násilí součástí strategie.

Původní vydání: Politika krutosti: Islámský stát a inscenace násilí

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1166
Islámský stát 185
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama