Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Parlamentní volby na Litvě 2000

Jan Šír / Ed. 22. 2. 2016

Přesvědčivé, avšak zdaleka ne dostačující vítězství koalice stran sociálně demokratické a postkomunistické levice pod vedením navrátivšího se někdejšího generálního tajemníka komunistické strany Litevské SSR, resp. prvního presidenta obnovené Republiky Litva Algirdase Brazauskase, zdrcující porážka od roku 1996 dominujícího konservativního Vlasteneckého svazu dosavadního předsedy vlády Andriuse Kubiliuse, zrod nového, menšinového vládního kabinetu dvou málo výrazných centristických uskupení, definujících sama sebe jako liberální, v čele s předminulým premiérem Rolandasem Paksasem, a v neposlední řadě zhroucení přežívajících mýtů ohledně zdánlivé konsolidace systému politických stran na Litvě – tak právě těmito slovy by se daly v kostce shrnout hlavní výsledky, které přinesly zatím poslední volby do parlamentu této pobaltské republiky.

Pro upřesnění ještě dodejme, že jmenované parlamentní volby (již třetí od vyhlášení nezávislosti Litvy na Sovětském svazu v roce 1991) se konaly v řádném termínu v neděli 8. října roku 2000. Volby současně vyhovovaly všem mezinárodně uznávaným standardům kladeným na svobodný a čestný průběh takové procedury, když příslušné mezinárodní organizace, jako OBSE, ani nepovažovaly za nutné vyslat do Litvy vlastní pozorovatele. Nejprve však obecně několik řádků o volebním systému do litevského parlamentu v rámci politického zřízení republiky.

Pro volby do litevského zákonodárného sboru, jejž tvoří pouze jedna komora parlamentu (sněmovna, tzv. Sejmas), je vyhrazeno 141 poslaneckých míst. Zástupci lidu jsou voleni na čtyřleté funkční období, a to tajně, v přímém a rovném hlasování, na základě všeobecného hlasovacího práva, jehož požívá každý občan Litvy starší 18 let. Sejmasmůže být pokládán za zvolený, pokud jsou na základě voleb obsazeny ne méně než tři pětiny z celkového počtu 141 rozdělovaných mandátů. Volby do sněmovny přitom probíhají podle smíšeného volebního systému, kombinujícího jak proporcionální, tak majoritní prvky. Konkrétně výše uvedené znamená, že 70 poslaneckých mandátů je distribuováno proporčně, na základě výsledků hlasování pořádaného v jednom celostátním volebním obvodě podle stranických listin. Pro to, aby se ta která zúčastněná politická strana nebo volební koalice kvalifikovala pro vstup do parlamentu, se současně vyžaduje, aby překročila stanovenou volební klausuli co do počtu obdržených hlasů, která představuje pět, resp. sedm procent celkem odevzdaných platných hlasů. Celá republika je zároveň administrativně rozčleněna na 71 volebních obvodů, z nichž z každého může na základě výsledků volebního (v souladu s kontroversním, jen těsně před volbami novelizovaným volebním zákonem pouze jednokolového) klání postoupit do sněmovny právě jeden uchazeč o poslanecký mandát. Pro samotné uznání platnosti voleb v tom kterém jednomandátovém volebním obvodě (tudíž i pro zvolení zvítězivšího kandidáta do parlamentu) se pak předpokládá, že se hlasování v daném volebním obvodě účastnilo minimálně 40 procent zde zapsaných voličů. Nyní již ale k samotným výsledkům rozebíraných voleb.

Co se týče hlasování v celostátním obvodě na základě stranických kandidátních listin, minimální hranici pěti, resp. sedmi procent potřebnou pro vstup té které politické strany, resp. volební koalice do parlamentu se podařilo zdolat čtyřem z celkového počtu patnácti kandidujících uskupení. Vítězem voleb se stala Sociálně demokratická koalice A. Brazauskase (A.Brazausko socialdemokratinė koalicija), s celkovým ziskem 31,08% platných odevzdaných hlasů (čemuž po přepočtu hlasů na jednotlivé poslanecké mandáty odpovídalo 28 obdržených křesel). Na druhé posici, se ziskem 19,64% platných odevzdaných hlasů (po přepočtu na mandáty 18 poslaneckých křesel), se umístili Sociální liberálové sdružení v Nové unii (Naujoji sąjunga. Socialliberalai). Sociální liberálové byli těsně následováni Litevskou liberální unií (Lietuvos liberalų sąjunga), pro kterou se vyslovilo 17,25% voličů (16 míst v parlamentu). Jako poslední, s výsledným skóre 8,62% hlasů (8 poslaneckých křesel), se do sněmovny protlačila ještě stranická kandidátka Litevských konservativců z Vlasteneckého svazu (Tėvynės sąjunga. Lietuvos konservatoriai). Uvedená čtyři uskupení se tedy podělila o všech 70 mandátů vypisovaných v tomto kole parlamentních voleb. Před branami sněmovny tudíž skončila např. kandidátka Křesťansko-demokratické unie (Krikščionių demokratų sąjunga) nebo Litevské rolnické strany (Lietuvos valstiečių partija), stejně jako, to již s poněkud výraznějším odstupem, kandidátka Litevské křesťansko-demokratické strany (Lietuvos krikščionių demokratų partija), Litevské unie středu (Lietuvos centro sąjunga) aj.

Když byla zákonem stanovená podmínka minimální volební účasti 40 procent, aby volby v tom kterém obvodě mohly být uznány za platné, splněna v každém z vypisovaných jednomandátových volebních obvodů, spolu se shora jmenovanými 70 „stranickými“ mandáty mohlo být na základě voleb rozděleno také všech 71 „individuálních“ poslaneckých křesel. Podle stranické příslušnosti úspěšných kandidátů byla jednotlivá poslanecká křesla rozdělena následujícím způsobem. Nejlepšího výsledku dosáhla Litevská liberální unie, když potenciální uchazeči o poslanecký mandát kandidující s její podporou nebo ji přímo zastupující zvítězili celkem v osmnácti volebních obvodech. Kandidáti postkomunistické Litevské demokratické strany práce (Lietuvos demokratinė darbo partija) oproti tomu uspěli v 14 z vypisovaných jednomandátových obvodů. Sociální liberálové (Nová unie) se dovedli prosadit celkem v 11 z volebních obvodů. Zástupci Litevské sociálně demokratické strany (Lietuvos socialdemokratų partija) se zase spokojili se sedmi poslaneckými křesly. Litevská rolnická strana nakonec uplatnila čtyři svoje kandidáty, kdežto po dvou poslaneckých mandátech se musely podělit Křesťansko-demokratická strana, Litevská unie středu, Nová demokratická strana (Naujosios demokratijos partija), jakož i Volební akce Poláků na Litvě (Lietuvos lenkų rinkimų akcija). Jediným individuálně zvoleným zástupcem bude ve sněmovně representována Křesťansko-demokratická unie nebo populistická Litevská unie svobody (Lietuvos laisvės sąjunga), dále pak „Mladí Litevci“ – noví vlastenci a unie politických vězňů („Jaunosios Lietuvos“, naujųjų tautininkų ir politinių kalinių sąjunga), Moderní křesťansko-demokratická unie (Moderniųjų krikščionių demokratų sąjunga) nebo Umírněná konservativní unie (Nuosaikiųjų konservatorių sąjunga), stejně jako Vlastenecký svaz (Litevští konservativci). Ostatní tři zvolení poslanci kandidovali jako nezávislí, resp. bez stranického zázemí některého z politických uskupení.

Při zohlednění výsledků z obou částí volebního klání, stejně jako přesunů, k nimž došlo v období bezprostředně po volbách, obdržíme následující rozložení sil v nově zvolené sněmovně, tak jak bylo demonstrováno ve vzápětí zformovaných parlamentních skupinách (frakcích, lit. frakcijos). Nejsilnější zastoupení v litevském parlamentu má parlamentní skupina sociálně demokratické koalice, tvořená poslanci demokratické strany práce a sociálně demokratické strany. Do čela této levicové frakce, čítající 48 poslanců, byl zvolen předseda sociálně demokratické strany Vytenis Andriukaitis. Parlamentní frakce Liberální unie, vedená Daliou Kutraitė Giedraitienė, sdružuje 33 poslanců. Frakci sociálních liberálů (Nová unie), pod vedením Gediminase Jakavonise, sestavilo 28 členů litevského zákonodárného sboru. Parlamentní skupina konservativního Vlasteneckého svazu pod předsednictvím po prohraných volbách odstoupivšího premiéra Andriuse Kubiliuse dala dohromady devět poslanců. Sjednocená parlamentní frakce Litevské unie středu, Unie moderních křesťanských demokratů a Volební akce Poláků na Litvě, v čele s Valdemarem Tomaševskim, se skládá celkem z osmi poslanců. Na ustavení společné frakce, soustředěné okolo rolnické strany a strany nové demokracie, se dále dohodlo sedm poslanců pod vedením Kazimiry Danute Trunskienė. Rovněž sedmička zbývajících poslanců, nepřistoupivších k žádné ze shora vyjmenovaných skupin, může, jelikož představuje dostatečný počet pro to, aby se její členové mohli formálně shromáždit v parlamentní frakci, požívat jakožto zvláštní skupina nezařazených tatáž práva, která náležejí členům parlamentních frakcí.

Vzhledem k tomu, že se žádné z kandidujících stran ani koalic nepodařilo ani zdaleka se přiblížit k zisku absolutní většiny poslaneckých mandátů v novém parlamentu, stalo se nutností vyjednávat o podobě budoucí vládní koalice. President Valdas Adamkus, když bylo zřejmo, že nejsilnější levicový blok sotva dokáže nalézt vhodného koaličního partnera, pověřil sestavením vládního kabinetu předsedu Liberální unie Rolandase Paksase. Paksasova liberální unie hned po volbách, za vydatného angažmá samotné hlavy státu, 12. října 2000 uzavřela již dříve avisovanou koaliční dohodu se sociálními liberály, jakož i s dvěma marginálními stranami, unií středu a moderními křesťanskými demokraty. Navíc si dovedla zajistit toleranci ze strany parlamentní skupiny sdružené okolo rolnické strany. Dvě nejsilnější strany nové koalice se zároveň dohodly na rozdělení míst v nové vládě. V souladu s koaliční dohodou byl za předsedajícího nově ustavené sněmovny během jejího prvního zasedání 19. října 2000, v přímém souboji s kandidátem sociální demokracie Česlovasem Juršėnasem, zvolen šéf sociálních liberálů Arturas Paulauskas. Samotného Paksase ve funkci premiéra pak parlament potvrdil 26. října. Takto sestavený vládní kabinet, složený nakonec z pěti členů liberální unie, jednoho sociálního liberála a sedmi nestraníků navržených těmito dvěma stranami, se nicméně nemohl z titulu ústavy ujmout úřadu dříve, než se mu podařilo ve sněmovně prosadit vlastní programové prohlášení vlády.

Program Paksasova kabinetu, již jedenáctého od vyhlášení samostatnosti země, předložený parlamentu k projednání a schválení počátkem listopadu, se přitom přirozeně nemohl nedotýkat nejožehavějších témat, okolo kterých se v posledních letech již „tradičně“ rozděluje litevská politická scéna a veřejnost. Program mj. předpokládal krátkodobý nárůst sociálních výdajů v oblasti zdravotnictví a školství, v důsledku toho i zvýšení rozpočtového deficitu až na tři procenta v roce 2001. (To vše navzdory dřívějším ujednáním litevské vlády s Mezinárodním měnovým fondem, podle nichž měl být rozpočtový deficit v tomto roce držen pod maximální úrovní 1,7%.) Současně ovšem předstupující premiér ujistil členy zákonodárného sboru, že nový kabinet, především s ohledem na potenciální spojence Litvy na Západě, bude pokračovat v dosavadním trendu zvyšování výdajů na obranu, tak aby Litva vyhovovala požadavkům kladeným na kandidátské země usilující o přijetí do Organizace severoatlantické smlouvy a mohlo jí tudíž být nabídnuto členství v organizaci, dle vládních předpokladů, již u příležitosti nadcházejícího summitu aliance v Praze, plánovaného na podzim roku 2002. (Přesto má ale prosazovaný nárůst výdajů na obranu probíhat pomaleji než dosud, tak aby předpokládaného dvouprocentního podílu vojenských výdajů na celkovém hrubém domácím produktu země bylo dosaženo až ve fiskálním roce 2002, tedy o rok později, než k čemu se zavázala předchozí konservativní vláda.) V této souvislosti nezbytných úspor státní kasy, podle projednávaného vládního návrhu, zase má být dosaženo mj. cestou rasantního zeštíhlení státní správy, stejně jako cestou urychlené, náležitě právně ošetřené privatizace zbývajících podniků nacházejících se dosud ve státním vlastnictví, přinášejících zatím jen minimální profit. V programovém prohlášení Paksasovy vlády se dále počítalo s postupným snižováním daňové zátěže, bránící výraznějšímu přítoku zahraničních investic do země a tudíž i brzdící kýžený růst národní ekonomiky, včetně snižování maximální úrovně daně z příjmu fysických a právnických osob až k hranici 24 procent. Kromě toho měla být neprodleně zahájena reforma důchodového systému, nacházejícího se momentálně na pokraji zhroucení. Nová vláda, jak rovněž premiér oznamoval, hodlá iniciovat reorganizaci administrativního členění země (spočívající mj. v redukci počtu vyšších územně správních celků). V neposlední řadě Paksasova vláda vyhlašovala svůj poměrně sebevědomý záměr zintensivnit přípravy země na vstup do Evropské unie, tak aby Litva mohla být na tento krok připravena již ke konci plánovaného funkčního období nastupujícího kabinetu v roce 2004.

Předložené programové prohlášení vlády bylo nakonec schváleno 9. listopadu 2000, a to poměrem hlasů 72 ku 48 při šestnácti abstencích, když podporu diskutovanému návrhu deklarovali poslanci Liberální unie, Nové unie, jakož i uváděných menších koaličních stran. Levicová oposice, representovaná sociálně demokratickou koalicí, hlasovala jednotně proti návrhu vládního programu. Abstentující hlasy pak pocházely převážně z tábora konservativců a parlamentní frakce sdružené okolo rolnické strany. Navzdory tomuto prvnímu úspěchu právě ustaveného centristického kabinetu nicméně můžeme očekávat, že jakožto menšinová vláda, zvláště pokud bude vystavena soustředěnému tlaku z obou stran politického spektra, nemusí mít pro prosazování v některém ohledu ambiciosního programu příliš mnoho manévrovacího prostoru. Ostatně právě praktické odhodlání vládního kabinetu pokračovat v provádění ne vždy populárních opatření, jež byla zahájena již předchozími vládami, nezbytných pro zdárné završení postkomunistické transformace země (např. pokud se jedná o zrychlení a zprůhlednění privatizace a s tím nevyhnutelně související další rozpočtové škrty v sociální sféře), se může více než cokoli jiného ukázat prubířským kamenem dnes jen obtížně odhadnutelné soudržnosti a životaschopnosti nejnovější vládní koalice na Litvě.

Tagy
Tagy
Evropa 2848
volby 1121
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama