Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Nový Afghánistán: Soumrak nad Taškentem

Václav Lídl Václav Lídl / Ed. 5. 1. 2016

Po 25 letech relativní stability čeká Uzbekistán nepříjemné probuzení.

Když se v Česku rozpoutala diskuze o plánované návštěvě uzbeckého prezidenta Islama Karimova, většinou se hovořilo o autoritativním charakteru taškentského režimu a hrubém porušování lidských práv. Nicméně jeden důležitý argument byl záhy zapomenut. Současný uzbecký režim je klíčový pro americkou politiku ve Střední Asii a pro boj Severoatlantické aliance s radikálním islámem nejen v Afghánistánu. A to se České republiky a její bezpečnosti výrazně dotýká, i když se to na první pohled nemusí zdát.

Již na samém počátku své dlouhé vlády se musel nyní šestasedmdesátiletý Karimov potýkat s militantním islámem. Na počátku roku 1991 ovládly město Namangan ve Ferghánské kotlině na východě země islamistické skupiny pod vedením Tóhira Juldaševa. Jejich cílem bylo rozpoutat občanskou válku a postupně proměnit Ferghánskou kotlinu a posléze celý Uzbekistán v islámský stát s právem šaría. Ve stejné době navíc začala vítězit v Afghánistánu po odchodu Sovětů vojska Tálibánu a na severním Kavkaze se začal objevovat separatismus.

Poté, co Juldašev Karimova osobně vyzval, aby se zodpovídal ze svých protiislámských činů v Namanganu, rozhodl se prezident pro potlačení islamistů silou. V danou chvíli zřejmě nemohl dělat nic jiného, posléze však začal legitimizovat svoji vládu právě bojem proti skutečným i domnělým povstalcům. A těch domnělých bylo rozhodně víc.

Spásné září

Karimovovi se začala situace znovu vymykat zpod kontroly na přelomu tisíciletí. Juldašev, kterému se ještě s několika věrnými podařilo utéct ze země, mezitím založil v Tádžikistánu militantní organizaci Islámské hnutí Uzbekistánu, jejímž cílem bylo zničení Karimovova režimu a nastolení islámského státu. A tato organizace představovala pro taškentský režim smrtelné nebezpečí. V létě 1999 a 2000 vedla proti kyrgyzské a uzbecké armádě takřka pravidelnou válku. Později nicméně vyšlo najevo, že hlavním cílem nebylo vytvoření islámského chalífátu, nýbrž zajištění tras pro export opia z Afghánistánu; a právě v roce 2000 byla rekordní úroda.

Karimov očekával další vojenský konflikt s islamisty v polovině roku 2001, avšak kvůli teroristickým útokům na New York a Washington se jednotky Islámského hnutí Uzbekistánu přesunuly do Afghánistánu, kde pomáhaly svým spojencům z Al-Káidy a Tálibánu v boji proti NATO.

Po 11. září se pak Uzbekistán stal k velké nelibosti Moskvy hlavním spojencem USA ve Střední Asii. To se změnilo až poté, co nechal Karimov v květnu 2005 střílet do protivládních demonstrantů v Andižanu, který se stejně jako Namangan nachází ve Ferghánské kotlině.

V poslední době se však vztahy mezi USA a Uzbekistánem opět oteplují: NATO potřebuje zemi pro stahování z Afghánistánu a Američané si chtějí udržet vliv ve Střední Asii i po svém odchodu. Karimov chce být naopak co nejvíce nezávislý na Rusku a je striktně proti ruským integračním snahám zosobněným Eurasijskou unií.

Dvojník

Největším problémem dnešního Uzbekistánu však nejsou ani velmocenské hry, ani radikální islamisté, ale sám uzbecký prezident. Původně se očekávalo, že jej v prezidentské funkci nahradí jeho dcera Gulnara nebo jiný člověk z prezidentova nejbližšího okolí. Jenže s Gulnarou se v minulých měsících rozešel ve zlém a jak se z posledních prohlášení zdá, rozhodl se setrvat ve svém úřadu i po prezidentských volbách v roce 2015.

Okolí prezidenta je přitom čím dál tím víc nervózní. Karimov se podle serveru UzbekNews uzavřel ve svém venkovském sídle, zatímco prezidentská kolona i s jeho dvojníkem pravidelně přejíždí mezi rezidencí a hlavním městem, aby byla vytvořena iluze stability.

Ani Karimov ale není věčný. Až nebude schopný vykonávat funkci, země se může s velkou pravděpodobností ponořit do chaosu. Boje o nástupnictví mezi taškentskou elitou mohou využít právě islamisté z Islámského hnutí Uzbekistánu, kteří se podle nejnovějších zpráv opět zaktivizovali. Právě ve chvíli, když Západ opouští Afghánistán, tak může dojít k tomu, že v jeho sousedství vznikne Afghánistán nový.

Jednou z mála možností, jak tomu zabránit, je užší spolupráce mezi západními státy a Taškentem. Jak je vidět na případě Egypta, autoritativní vládce porušující lidská práva není z evropského pohledu ideálním partnerem. Ale to, co může následovat po jeho odchodu, je ještě horší.

Původní vydání: Nový Afghánistán: Soumrak nad Taškentem

Přejít
Tagy
Tagy
Asie 571
Postsovětský prostor 426
lidská práva 291
mezinárodní bezpečnost 1078
terorismus 178
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz