Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Nová ukrajinská elita. Vítězové a poražení Majdanu

Michal Lebduška / Ed. 2. 1. 2016

Jednou z největších změn, ke které došlo od loňského listopadu na Ukrajině, je bezpochyby nahrazení doposud vládnoucí Strany regionů jinými strukturami. Jednotlivci, kteří se díky vítězství Euromajdanu nad Viktorem Janukovyčem dostali k moci, jsou u nás sice mnohdy do značné míry neznámí, nicméně v ukrajinské politice se obvykle pohybují již delší dobu. Platí to i pro takové postavy jako je předseda parlamentu Oleksandr Turčynov, nový premiér Arsenij Jaceňuk nebo čerstvě zvolený prezident Petro Porošenko.

Konec „starých“ stran

 

Velké změny nastaly také v doposud stabilním stranickém systému Ukrajiny, který se od parlamentních voleb v roce 2006 vyznačoval dlouhodobým soupeřením mezi dvěma hlavními silami – Stranou regionů, která vyhrála parlamentní volby v letech 2006, 2007 i 2012 a stranou Baťkivščina (Vlast) Julie Tymošenko, respektive jejím původním uskupením pod názvem Blok Julie Tymošenko.

Mezi volbami v roce 2006 a vypuknutím protestů v průběhu loňského listopadu došlo na ukrajinské politické scéně ke dvěma velkým změnám. Postupně se zcela vytratil blok Naše Ukrajina bývalého prezidenta Viktora Juščenka a ve volbách v říjnu 2012 vstoupily do parlamentu dvě nové opoziční strany – nacionalistická Svoboda a strana UDAR (Ukrajinská demokratická aliance pro reformy) bývalého boxera Vitalije Klička. Zatímco první lze i přes její účast v současné vládě považovat za jednoho z hlavních poražených, druhá vyšla z konfliktu s režimem Vitora Janukovyče značně posílená.

Jako první byla po pádu Viktora Janukovyče v únoru letošního roku zformována nová vláda, do níž vstoupila Baťkivščina a Svoboda, zatímco UDAR Vitalije Klička se na ní odmítl podílet a soustředil se na nadcházející volby, což se nakonec ukázalo jako prozíravý krok. Premiérem se stal Arsenij Jaceňuk, který byl dříve předsedou strany Front Zmin, která se v roce 2013 sloučila s Baťkivščinou. Jaceňuk se díky tomu stal de facto lídrem strany, neboť předsedkyně Baťkivščiny Julia Tymošenko byla v říjnu 2011 odsouzená na sedm let za údajné překročení pravomocí a podepsání nevýhodných smluv s Ruskem po plynové krizi na počátku roku 2009.

Vítězové…

Následujícím krokem byla červnová volba prezidenta spolu s některými lokálními volbami (mimo jiné kyjevského starosty a zastupitelstva nebo starosty Oděsy). Za jednoznačné vítěze uplynulé krize a voleb lze považovat Vitalije Klička a Petra Porošenka, kterým se podařilo využít příležitosti a spojit své síly proti zbytku ukrajinské politické scény. U Vitalije Klička se nejedná o žádné velké překvapení, neboť byl dlouhodobě před Euromajdanem považován za nejvýznamnějšího vyzyvatele Viktora Janukovyče. Právě podpora od Vitalije Klička a stažení jeho prezidentské kandidatury spolu s tím, že se tentokrát nenašel výrazný nezdiskreditovaný kandidát jižní a východní části Ukrajiny byla hlavním faktorem, proč Porošenkovi podařilo nebývale hladce vyhrát volbu a stát se prezidentem.

Vitalij Kličko se podobně hladce prosadil ve volbě starosty Kyjeva, kterou podobně jako Porošenko s přehledem vyhrál v prvním kole. Ustoupení z prezidentské kandidatury nicméně nebylo nějakým skutečně překvapivým krokem, neboť právě Kličko prosazoval od voleb v roce 2012 myšlenku, že by opozice měla podpořit jednoho společného kandidáta na prezidenta a netříštit síly. Nakolik se jim podaří udržet si vliv bude záležet i na jejich budoucí spolupráci. Zatím se zdá, že o ní oba přinejmenším před předčasnými parlamentními volbami (ty by se podle současných plánů měly uskutečnit v říjnu) stojí, což dokládají i infomace o setkání Porošenka s frakcí strany UDAR v Kyjevě, které unikly do ukrajinských médií a podle kterých se přítomní domlouvali mimo jiné na předvolební taktice.

… a poražení

Mezi jednoznačně poražené pochopitelně patří dříve dominantní Strana regionů, nacionalistické struktury včetně Svobody i tolik omýlaného Pravého sektoru, ale do jisté míry i Baťkivščina. Jednou z příčin tohoto stavu je i prezidentská volba, do které se bezhlavě vrhla všechna významná politická uskupení mimo UDARu (celkově se volby účastnilo 21 kandidátů) a to i v případě, kdy bylo jasné, že nemají příliš šancí na úspěch. Kromě samotného faktu kandidatury na prezidenta uškodila Straně regionů i Baťkivščině volba samotného kandidáta.

Strana regionů podpořila bývalého gubernátora charkovské oblasti Mychajlo Dobkina, který se v průběhu krize zdiskreditoval mimo jiné i díky tomu, že v únoru do Charkova svolal „separatistický“ sjezd zástupců jihovýchodních oblastí Ukrajiny. Mnohem logičtější přitom byla nominace v té době faktického lídra strany Serhije Tihipka, který je mnohem méně kontroverzním politikem, kandidoval i bez podpory strany a nakonec získal větší podporu, než Dobkin, za kterým stála Strana regionů.

Baťkivščina oproti tomu vsadila na „mučednici“ Julii Tymošenko, která ale zcela zásadním způsobem podcenila nálady ve společnosti, které do jisté míry ilustroval i její „slavnostní“ návrat na Majdan po propuštění z vězení, kde nebyla přijata s příliš velkým nadšením. Nakonec sice skončila na druhém místě, ale daleko za Porošenkem.

Ťahnybokova Svoboda získala v roce 2012 silný mandát především díky protestním hlasům, které se nyní přesunuly k jiným kandidátům používající radikální rétoriku. Především zřejmě k Olehu Ljaškovi, který se aktivně účastnil protestů na Majdanu a skončil v prezidentské volbě jako třetí. Vzhledem k tomu, že Svoboda je i ve vládě prakticky neviditelná je její budoucnoust přinejmenším dosti pochybná.

Mezi Juščenkem a Janukovyčem

Mimo Vitalije Klička, který do vysoké ukrajinské politiky vstoupil po volbách v roce 2012, byli všichni významní „porevoluční“ politici již dříve součástí ukrajinského establishmentu a velmi často jsou nějakým způsobem propojeni s oběma politickými tábory. Pochopitelně se ale liší v míře kontroverze. Nových „revolučních“ tváří je v současné vládnoucí vrstvě naprosté minimum a zastávají spíše méně významné pozice. Příkladem takového člověka je současný ministr mládeže a sportu Dmytro Bulatov, který byl jedním z vůdců takzvaného Automajdanu.

Například nový prezident Petro Porošenko byl ministrem zahraničí ve vládě Julie Tymošenko (říjen 2009 – březen 2010) a ministrem ekonomiky ve vládě Mykoly Azarova (březen 2012 – prosinec 2012). Jako jeden z mála za sebou ale nicméně nemá žádný skutečně významný skandál, který by se týkal jeho politické kariéry nebo podnikání. Premiér Arsenij Jaceňuk byl dříve ministrem ekonomiky ve vládě Jurije Jechanurova z Juščenkova bloku Naše Ukrajina (září 2005 – srpen 2006), ministrem zahraničí ve Vládě Viktora Janukovyče(!) (březen 2007 – prosinec 2007) a předsedou parlamentu (prosinec 2007 – listopad 2008). Zároveň panují velké kontroverze okolo toho, jak se mu podařilo nahromadit svůj majetek poté co „zázračně“ zbohatl díky své právnické firmě, kterou v 90. letech ve věku 18 let založil ve svých rodných Černovicích na Bukovině.

Slábnoucí radikálové

Neméně kontroverzní postavou je lídr nacionalistické strany Svoboda Oleh Ťahnybok, která je dnes spolu s Baťkivščinou součástí Jaceňukovy vlády. Ťahnybok byl dříve dlouhodobě známý svými xenofobními výroky, za něž byl mimo jiné v roce 2004 vyloučen z parlamentní frakce Naše Ukrajina Viktora Juščenka (Ťahnybok byl poslancem v letech 1998 – 2006 za Sociálně-národní stranu Ukrajiny a od roku 2012 za nástupnickou Svobodu). O rozporuplnosti jeho osoby svědčí i to, že to byl právě Ťahnybok, který se v roce 2005 snažil v parlamentu zablokovat slavnostní otevření polského Hřbitova obránců Lvova (známého také pod názvem Hřbitov lvovských Orlat), který je v Polsku vnímán jako obrovský symbol boje za nézávislost v roce 1918 a jenž byl systematicky ničen v sovětském období. Zároveň ale také v průběhu Euromajdanu vyjadřoval velké sympatie vůči Polsku.

I když Svoboda zůstala nejradikálnější stranou v ukrajinském parlamentu, její rétorika se po volbách v roce 2012 viditelně zmírnila a posunula směrem k politickému hlavnímu proudu. Můžeme jen spekulovat o tom, zdali za tímto posunem nestojí mimo jiné i to, že dřívější evropští krajně pravicoví „spojenci“ Svobody zhusta podporují Putinův režim v Rusku. Vzhledem k tomuto posunu a účasti na vládě se ale zřejmě do značné míry vyčerpal protestní potenciál Svobody, která dnes viditelně ztrácí půdu pod nohama.

Oslabí oligarcha Achmetov?

Kromě toho se v současné vládnoucí ukrajinské elitě objevují i lidé spojení s ještě staršími strukturami sahajícími až do problematických 90. let. Jedná se pochopitelně především o osoby spojené s postavou Julie Tymošenko respektive ukrajinského premiéra z 90. let Pavla Lazarenka, který byl v USA odsouzen za praní špinavých peněz. Právě napojení Julie Tymošenko (a jejího manžela Oleksandra, který získal v ČR politický azyl) na Lazarenka (Tymošenko byla poprvé zvolena do parlamentu v roce 1996 právě za jeho stranu Hromada) velmi podrobně popisuje známý ukrajinský novinář Serhij Leščenko ve své knize z roku 2013 nazvané Americká sága Pavla Lazarenka (Американська сага Павла Лазаренка). Jednou z osob pocházejících ze stejné skupiny, kterou spojuje mimo jiné i jejich původ v Dněpropetrovsku a přináležnost ke kdysi mocnému místnímu politicko-oligarchickému klanu, je i současný předseda parlamentu Oleksandr Turčynov, jenž od února do června letošního roku plnil funkci dočasné hlavy státu.

Pokud máme hovořit o vítězech a poražených v konfliktu na Ukrajině, pak je nutné do něj také započítat ukrajinské ekonomické elity. Přímo prototypem (ne)úspěchu jsou oligarchové Ihor Kolomojskyj respektive nejbohatší Ukrajinec Rinat Achmetov. Zatímco prvnímu z nich se podařilo bez větších problémů pacifikovat Dněpropetrovskou oblast a vytvořit si v ní de facto paralelní struktury vlády, Achmetov zřejmě i díky svému dlouhému lavírování v Doněcké oblasti s výjimkou pacifikace oblasti kolem Mariupolu neuspěl. Důkazem toho je i to, že Achmetov byl přinucen opustit Doněck a v současnosti pobývá z bezpečnostních důvodů v Kyjevě. Nakolik tato situace naruší jeho monopol (a posílí ten Kolomojského v Dněpropetrovsku) bude jasné teprve poté, co se podaří Donbas zpacifikovat a celkově stabilizovat situaci na Ukrajině. Již teď ale Achmetov viditelně do značné míry ztratil v celoukrajinském měřítku velkou část prestiže a dost možná i část své moci.

Majdan není další „Oranžová revoluce“

Z tohoto shrnutí je tedy jasné, že se k moci na Ukrajině dostali z velké části lidé, kteří jsou dlouhodobě součástí ukrajinského establishmentu, což se ostatně stalo i při Oranžové revoluci v roce 2004. Dokonce i nyní se v ukrajinské vysoké politice pohybují lidé, kteří začali svou politickou kariéru ještě před Oranžovou revolucí jako je Julia Tymošenko nebo Oleksandr Turčynov. Současné protestní hnutí ale mělo naštěstí narozdíl od protestů před deseti lety spíše občanský charakter a politické strany se do něj připojovaly až po jeho zformování, což dává velkou naději do budoucna, neboť ukrajinští politici jsou dnes pod mnohem větším tlakem občanských hnutí než kdy jindy.

V tomto směru jsou klíčové symboly, které svědčí o hluboké transformaci ukrajinské společnosti, které bychom po Oranžové revoluci hledali jen marně. Velmi rychle se v knihkupectvích objevilo množství publikací o Euromajdanu a zemřelých v průběhu protestů (takzvaná Nebesna Sotňa) včetně prvního románu čerpajícího námět z těchto událostí. Vzpomínky na ně včetně hesel vyzývajících například k tomu, aby Ukrajinci dávající úplatek „na svých rukou ucítili krev Nebesnoji Sotni“ nebo nově přejmenovaných ulic a náměstí jsou všudypřítomné. Totéž platí i pro vlnu demontáží komunistických symbolů (nejen pomníků Lenina) po celé zemi.

Nesmíme ale zapomínat na to, že prostředí ukrajinských elit, včetně univerzit odkud noví lidé přicházejí (obzvláště proslulý je v tomto ohledu Institut mezinárodních vztahů, který je součástí Kyjevské národní univerzity Tarase Ševčenka), je neuvěřitelně zkorumpované a bohužel není příliš odkud brát nové tváře. O tom svědčí i to, že se ve volbách do kyjevského zastupitelstva dostali za blok Klička a Porošenka lidé spojení s bývalým kontroverzním starostou města Leonidem Černoveckým přezdívaným kvůli svým excentrickým nápadům „Loňa-Kosmos“.

Aby se v tomto ohledu něco na Ukrajině změnilo je potřeba dlouhého času, neustálého tlaku občanské společnosti na ukrajinské politické elity a příkladu nových současných politiků v čele s Petrem Porošenkem. První vlaštovky se již objevují. Ukrajina má snad poprvé v historii prezidenta i premiéra, kteří jsou schopni Ukrajinu navenek reprezentovat na úrovni (své dělá už jen i taková banalita jako to, že oba mluví anglicky) nebo taková „samozřejmost“, že Petro Porošenko ihned po svém zvolení zveřejnil částku, kterou utratil za svou volební kampaň. Pokud se má Ukrajina někam posunout, pak je nezbytné podobné změny udržet a i nadále je prohlubovat.

Původní vydání: Nová ukrajinská elita. Vítězové a poražení Majdanu

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 2845
Ukrajina 818
ukrajinská krize 454
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz