Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Nezastupitelný prezident Uribe?

Naďa Závodníková Naďa Závodníková / Ed. 16. 2. 2016

Možnost třetího znovuzvolení prezidenta Uribeho – který by tak mohl vládnout 12 let – je žhavým tématem, které dominuje veřejné a polické diskuzi v Kolumbii již více než rok. Blížící se termín prezidentských voleb (naplánovaných na 14. května 2010) a problémy, se kterými se setkává iniciativa usilující o prezidentovo znovuzvolení, vedou k politizaci celé diskuze. Otázkou však není, zda je prezident nezastupitelný, nýbrž to, jaký by mělo třetí prezidentské období Álvara Uribeho vliv na kolumbijskou demokracii.

Zvolení prezidenta Uribeho a jeho politiky demokratické bezpečnosti v roce 2002 bylo vyústěním frustrace a obav plynoucích z neúspěšného mírového procesu iniciovaného Uribeho předchůdcem – prezidentem Pastranou. V situaci, kdy obě existující gerily – Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (Fuerzas Armadas Revolucionarias, FARC) a Vojska národního osvobození (Ejército de Liberación Nacional, ELN) – byly schopné paralyzovat život země, ať již prostřednictvím útoků na infrastrukturu či únosy civilistů, bylo možné chápat příklon k silovému řešení kolumbijského konfliktu jako přirozenou reakci. Administrativa prezidenta Uribeho se soustředila na obnovení pořádku a bezpečnosti. Hlavním pilířem pro zajištění ochrany občanů a nastolení státní kontroly teritoria se staly ozbrojené složky, jejichž financování bylo zajištěno speciální daní z majetku (impuesto al patrimonio, roční daň ve výši 2% vybíraná od fyzických a právnických osob, jejichž majetek dosáhl k 1.lednu 2007 výši 3 000 000 000 kolumbijských pesos – cca 30 000 000 Kč). Zintenzívnění boje proti gerilám a nárůst přítomnosti ozbrojených složek ve městech a v okolí hlavních silničních tahů výrazně omezilo schopnost geril útočit na strategické cíle, vedlo ke snížení únosů a celkovému oslabení obou gerilových uskupení. Prezidentova „mírová“ politika se omezila na požadavek demobilizace nelegálních ozbrojených skupin, což byla nabídka, jíž využily paramilitární jednotky AUC (Autodefensas Unidas de Colombia). K prosinci 2006 se demobilizovalo cca 32 000 bojovníků.

Relativní úspěch Uribeho politiky demokratické bezpečnosti a bezprecedentní popularita prezidenta Uribeho, která se dlouhodobě pohybuje kolem 80%, se staly hlavním motivem pro reformu ústavy, jež by umožnila pokračování nastoleného trendu. Samotný prezident se k této iniciativě vyjádřil slovy, že znovuzvolení politiky demokratické bezpečnosti je podmínkou pro potlačení terorismu, ne jeho osobní ambicí. I přes nesouhlas opozice, která by v daném kontextu měla téměř nulové šance na obsazení prezidentského úřadu, byla reforma prosazena a prezident Uribe byl v březnu 2006 zvolen 60% hlasů (kandidát opozičního Polo Democrático Alternativo, Carlos Gaviria Díaz získal 22% hlasů).

Druhé funkční období prezidenta se tedy soustředilo na konsolidaci výsledků politiky Demokratické bezpečnosti a především na porážku obou gerilových uskupení. Jestliže se během prvního mandátu objevily pochybnosti spojené s demobilizací paramilitárních jednotek – především ohledně existence vztahů mezi prezidentem Uribem a paramilitárními jednotkami či kontroverzní Ley de Justicia y Paz, jež zaručoval demobilizovaným velitelům AUC snížené tresty ve výši maximálně 8 let za spáchané zločiny, ke kterým se dobrovolně přiznají – v průběhu druhého prezidentského mandátu se skandály spojené s prezidentovou osobou či jeho politikou staly stálicí na politické scéně. Objevila se podezření, že prezidentovo znovuzvolení bylo podpořeno a ovlivněno ze strany paramilitárních jednotek (viz aféra Yidis política či parapolítica), že prezidentovi synové zneužívají postavení svého otce k upevnění a rozvoji svých podnikatelských aktivit a že kolumbijské tajné služby (Departamento Administrativo de Seguridad, DAS) přímo podřízené prezidentovi odposlouchávají opoziční politiky, soudce a novináře. Kromě toho výsledky druhého funkčního období nejsou tolik pozbudivé – proces demobilizace AUC se značně komplikuje a existují obavy, že mnozí z bojovníků se opět vrátili k ilegálním ozbrojeným aktivitám, tentokrát v rámci tzv. bandas emergentes, které po oficiální demobilizaci kontrolují pěstování a obchod s kokou. Taktéž výsledky v boji proti drogám nejsou zcela uspokojivé, jak ukázala zpráva OSN z roku 2008.

Avšak nejkontroveznějším tématem se v posledním roce stal prezidentův boj proti terorismu, tedy především proti FARC. Je nesporné, že prezidentova strategie vedla k významným ztrátám na straně této nejstarší a doposud nejsilnější gerily: vojenská akce proti táboru gerily na ekvádorském území, kde zemřel Raúl Reyes – druhý z velitelů FARC – či demobilizace mnoha členů gerily motivovaná finanční odměnou, jež přispěla ke smrti dalšího z významných velitelů Ivána Ríose a demobilizaci velitelky bloku 47 Kariny, či osvobození bývalé prezidentské kandidátky Ingrid Betancourt spolu s dalšími 13 rukojmími jsou nejviditelnějšími úspěchy prezidenta Uribeho. Nicméně existují rovněž stinné stránky těchto „úspěchů“ – setrvání prezidenta Uribeho u moci vyúsťuje v to, že značná část kontrolních úřadů, jako např. Nejvyšší ústavní soud a Kontrolní úřad (Contraloría General), je obsazována prezidentovými přívrženci, což výrazně narušuje systém checks-and-balances; nastavení odměn v ozbrojených složkách vyústilo ve skandální porušování lidských práv, kdy v přibližně stovce případů byli usmrceni civilisté, kteří byli vykazování za gerilové bojovníky (kauza „falsos positivos“). Stále více kontroverzním se také stává odmítavá pozice prezidenta Uribeho v otázce humanitární dohody s FARC o osvobození osob dlouhodobě držených v zajetí.

Vojenské úspěchy politiky demokratické bezpečnosti mají výrazný dopad i na diplomatické a především ekonomické vztahy země se sousedy – na základě vojenského zásahu na území Ekvádoru tato země přerušila s Kolumbií diplomatické vztahy a zároveň uvalila speciální daně na dovoz z Kolumbie. K těmto opatřením se připojila i Venezuela, což pro Kolumbii představuje významné omezení především proto, že Venezuela je jedním z jejích hlavních obchodních partnerů. Navíc Venezuela nevylučuje použití síly v případě, že bude narušena její územní suverenita. Nejnovější rozhodnutí o zřízení vojenských základen USA na území Kolumbie vyvolalo znepokojení nejen u nejbližších sousedů, ale prakticky v rámci všech zemí Jižní Ameriky.

Tyto problémy však nejsou hlavním tématem politických debat v Kolumbii. Těm dominuje právě otázka druhého znovuzvolení prezidenta Uribeho a zajištění pokračování politiky demokratické bezpečnosti. Spíše než o seriózní debatu se veškeré snahy uribistů soustředí na prosazení referenda, jež by mělo rozhodnout o možnosti třetího mandátu prezidenta Uribeho. Nicméně tato iniciativa se setkala s mnohými překážkami: procesního a obsahového charakteru, čím dál více se rovněž potýká i s problémem času. I když bylo referendum po dlouhých debatách a s komplikacemi schváleno oběma komorami Kongresu, o jeho osudu ještě bude rozhodovat Nejvyšší ústavní soud s ohledem na vyšetřování neregulérnosti financování a schvalovacích postupů použitých ze strany současné administrativy a ze strany koaličních poslanců.

Nejasný osud ohledně toho, zda bude možné, aby prezident Uribe potřetí kandidoval v prezidentských volbách, a především postoj samotného Álvara Uribeho ohledně své potenciální kandidatury se výrazným způsobem odráží na profilaci kandidátů na post prezidenta v nadcházejících volbách. Heslem všech předvolebních programů je nutně „pokračování v politice demokratické bezpečnosti“, což prakticky vylučuje úspěch levice ve volbách. Pozice koaličních stran je však také komplikovaná – dokud se prezident Uribe nevyjádří ohledně své kandidatury, nepřistoupí tyto strany k nominaci svých kandidátů. To však neznamená, že by na veřejnost neprosakovala jména těch, kteří by o prezidentský úřad měli zájem. Naopak. Potenciálních kandidátů je více než dost, jejich možnosti a kandidatura jsou však determinování jejich blízkostí uribismu (v případě koaličních stran) a jejich postojem vůči postupu prezidenta Uribeho (v případě opozičních stran).

Přední stránky kolumbijských periodik mezitím zaplňují titulky jako „Bez Uribeho bude země v koncích“, „předejděme dalším katastrofě ve formě Caguánu“ (zóna o rozloze 42 000 km2, která byla v rámci mírového procesu vedeného prezidentem Pastranou demilitarizována a nacházela se tak prakticky pod kontrolou FARC), „Bez Uribeho se může stát cokoli“ atd. Přední zastánci druhého znovuzvolení prezidenta Uribeho varují před polarizací země a kolumbijské společnosti, kterému lze předejít právě zajištěním kontinuity jak prezidenta, tak jeho politiky. Tuto populistickou kampaň navíc doplňuje diskreditace Nejvyššího soudního dvora, stejně jako opozice, jež jsou obviňováni z politického zaujetí a snahy podkopat výsledky prezidentovy politiky.

Otázka znovuzvolení prezidenta Uribeho se na základě těchto argumentů stává pro další vývoj země osudovou. Prezident Uribe je stále více pasován do role spasitele a jeho odchod z prezidentského paláce je spojován s návratem k chaosu a násilí. Diskuze o znovuzvolení je tedy čistě populistická a zaměřená na manipulaci veřejného mínění. Z politické debaty se stává boj proti nepříteli: opozice vůči projektu znovuzvolení je chápána jako akt nepřátelství vůči výsledkům dosavadní Uribeho politiky a snaha o návrat ke „starým pořádkům“. Tato situace je silně znepokojivá. Kolumbijský politický systém není schopen čelit důsledkům dvou funkčních období, jak ukazuje fakt, že již dnes je systém checks and balances silně narušen. Prezident získává neomezené pravomoci, zatímco opozice ani soudní moc nejsou schopny výrazným způsobem zasáhnout do rozhodnutí o znovuzvolení prezidenta (strategie absence na zasedáních Kongresu doposud sice rozhodovací proceduru zdržela, nicméně ukazuje se, že nebude stačit k tomu, aby projekt neprošel). Zároveň se tak posilují hegemonistické tendence vládnoucí strany, tolik charakteristické pro kolumbijskou politickou scénu posledních padesáti let, jež byly jedním z hlavních důvodů formování nelegální, ozbrojené opozice. Znepokojující je rovněž důraz kladený na ozbrojené složky. Dvanáctiletý mandát pro prezidenta Uribeho nemusí být tedy nutně řešením kolumbijských problémů, ale naopak se může stát samo o sobě problémem.

Tagy
Tagy
Latinská Amerika 114
volby 1133
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama