Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Největším problémem Běloruska je masivní sovětizace

Václav Nekvapil Václav Nekvapil / Ed. 21. 2. 2016

Největším problémem Běloruska je masivní sovětizace, míní vůdce tamějších demokratických sil Alexandr Milinkevič.

* Ve francouzštině, ve které vedeme tento rozhovor, existuje jedna stará písnička s názvem Kdybych byl prezidentem. Kdybyste byl býval zvolen letos v březnu prezidentem, jak by vypadalo Bělorusko nyní, po sedmi měsících?

Po tak dlouhé době diktatury by bylo třeba nejprve změnit systém vlády a rozdělení mocí – prvořadým úkolem by bylo oddělit moc výkonnou od moci zákonodárné a soudní, které Lukašenko sloučil do jedné, do své vlastní moci. Bylo by třeba umožnit vytvoření nezávislých médií, která dnes v Bělorusku prakticky neexistují. Bylo by třeba změnit ústavu, protože ta současná byla napsaná Lukašenkem tak, aby mohl neustále zvětšovat svou moc. Mnoho změn by bylo nutné udělat také v hospodářství, protože Bělorusko prošlo jen tříletou reformou na počátku devadesátých let, kterou Lukašenko zastavil a vrátil nás k systému velmi podobnému tomu, jenž vládl v Sovětském svazu. Takovéhle změny by v oněch prvních měsících proběhly uvnitř státních struktur poměrně rychle. Ale není to Lukašenko, kdo je naším hlavním problémem; hlavním problémem je masivní sovětizace. A tu nelze tak rychle vymýtit.

* Po těch sedmi měsících od prezidentských voleb cítíte, že se běloruská společnost změnila? Jak ji poznamenaly březnové masivní demonstrace?

Samozřejmě, že se změnila. Je v ní především méně strachu. Nelze sice ještě říci, že by strach byl zničen úplně, ale je v zemi mnohem více svobodnějších a informovanějších lidí, lidí osvobozených od strachu. Již vědí, že existuje alternativa. Předtím to byla jen režimem stále opakovaná otázka: Kdo, když ne on? Dnes se to už ví. I když mě někdo třeba nemá rád, tak alespoň ví, že existuji. Demokratické síly nejsou již tak špatně viditelné jako dříve, jsou přítomny ve veřejném prostoru. Ovšem represe vzrůstají. Během letošních voleb se moci nepodařilo skrýt represe. Více než tisíc mých spoluobčanů prošlo vězením, stovky jich byly vyhozeny z práce, několik set studentů bylo vyloučeno z univerzit. Tedy – represe vzrůstají, strach mezi lidmi neroste, moje práce je stále obtížnější, protože se musíme stále častěji uchylovat k ilegální činnosti.

* Pozorujete uvnitř opozičních sil nějakou generační výměnu? S čím mladí lidé do řad opozice přicházejí?

Bezpochyby naše opozice letos omládla. Do našich řad přišlo během voleb mnoho mladých lidí, aby nám pomohli. Sbírali podpisy pod petice, rozšiřovali informace, mobilizovali…

* A zůstali vám věrní?

Hned se k tomu dostanu. Na náměstí přišlo také mnoho žáků středních škol, nedemonstrovali pouze vysokoškoláci, jako tomu bylo dříve. Dnes již uběhlo přes půl roku od voleb a pro mladé – možná více než pro nás – práce pokračuje. Oni se však nechtějí hned stát členy stran či nevládních organizací, nejsou a nechtějí být organizováni. A naším základním úkolem je jim pomoci. Pomoci jim najít způsob jejich zapojení do demokratických struktur a trochu je i něčemu naučit. To není tak jednoduché, jako dát někomu přihlášku do strany.

* Demokratické opozici se před rokem podařilo sjednotit se na vašem jméně, učinit vás jednotným kandidátem. Cítíte stále podporu demokratických sil, které vás nominovaly? Nadále funguje koordinace opozičních sil?

Bohužel koordinace již není tak silná, jako byla před volbami a během nich. A to z několika důvodů. Stále je zde boj mezi stranickými lídry, stále je zde boj o zdroje, které jsou omezené – zdroje lidské, finanční a podobně. A je zde samozřejmě další klíčová otázka, která opozici rozděluje, a tou je postoj k našemu východnímu sousedovi. Myslím si, že kdybych byl zvolen, nebyl bych v Rusku mnoha politiky přijat, protože jsem zcela pro samostatnost Běloruska a jsem proti unii mezi Ruskem a Běloruskem. Rusko má u nás své obchodní, vojenské, geopolitické a další zájmy, to víme všichni. Otázka rusko-běloruské unie je zcela základní. Politici, kteří kandidují ve volbách, by měli občanům říci, co chtějí dělat s desetiletou historií sbližování těchto dvou zemí. I uvnitř opozice nás tato otázka rozděluje, neboť některé strany -jako komunisté či sociální demokraté – jsou pro unii, byť slabou. V přípravě na komunální volby koordinujeme svou práci, ale programově se částečně lišíme.

* Jaký je váš vztah k Alexandru Kazulinovi, dnes uvězněnému prezidentském kandidátovi? Změnil jste po jeho uvěznění názor na něj? (Poznámka redakce: Kazulin, někdejší prolukašenkovský rektor Běloruské státní univerzity, v březnových volbách vystupoval coby nezávislý kandidát a projevoval se velmi radikálně. V povoleném třicetiminutovém předvolebním televizním projevu těžce napadl a obviňoval Lukašenka. Objevily se však hlasy, že Kazulin jednal s tichým souhlasem právě Lukašenka, aby odčerpal Milinkevičovi hlasy, nebo s přispěním Moskvy, která v Bělorusku hraje své vlastní hry. Faktem však je, že letos v létě Kazulin vyfasoval pět a půl roku vězení „za chuligánství a narušování veřejného pořádku“.)

Názor na pana Kazulina jsem nezměnil. Samozřejmě, že přetrvává mnoho rozdílů v našich názorech. To je stejné všude na světě – jsou lidé radikálnější a lidé umírněnější. A tento rozdíl byl evidentní během voleb a pro mě byl i důvodem, proč nepodporovat pana Kazulina. Ale během všech cest do zahraničí, během všech setkání s novináři jsem vždy říkal, že Kazulinova kauza je kauzou politickou. Pan Kazulin je vězněm svědomí, o tom není pochyb. Tato moje aktivita by mohla mít brzo úspěch v tom, že EU vážně zvažuje zařazení čtyř soudců, kteří Kazulina soudili, na „černou listinu“, aby tak nemohli dostat víza do evropských států. A nejde jen o něj – dnes je v běloruských vězeních několik desítek politických vězňů, odsouzených v souvislosti s povolebními protesty.

* Jak mění situaci opozice rozšiřující se dostupnost internetu? Podle posledních statistik má k internetu dnes přístup na pětatřicet procent Bělorusů.

Ve velkých městech je to procento dokonce ještě vyšší – kolem čtyřiceti procent, mezi mladými lidmi používá internet padesát až šedesát procent. A tato čísla stále rostou.

* A mění tento fakt nějak strategii opozice?

Naše strategie je stále stejná a velmi jednoduchá: vládne-li nám diktatura, volbami to nemůžeme změnit. Neuspějeme, ani když ve volbách zvítězíme. Jen ulice může změnit tento režim. Jenže v ulicích nemůže být dejme tomu třicet tisíc lidí, ale nejméně desetkrát tolik. A našim úkolem je připravit „ulici“ a vybavit lidi dostatečnými informacemi. Již dlouho nemáme televizi, rádio, téměř žádné noviny – s výjimkou několika pokoutně prodávaných regionálních tiskovin, vycházejících v malém nákladu a nepravidelně. V Minsku je základem naší strategie internet, v regionech to je distribuce nezávislých novin. Kromě toho k nám z Prahy vysílá Rádio Svobodná Evropa, z Polska Evropské rádio pro Bělorusko. Doufáme, že na podobném principu vznikne také satelitní televize v běloruštině – dělaná běloruskými novináři pro Bělorusy.

* Mnohé země včetně České republiky nabídly pomoc perzekvovaným Bělorusům formou stipendií a stáží. Jak tato pomoc probíhá a jste s ní spokojeni?

U nás se nyní dost diskutuje o tom, zda tato pomoc vyhozeným studentům a to, že jim je umožněno pokračovat ve svobodných zemích, neoslabuje demokratické síly působící přímo v Bělorusku. Pro mě, jak již jsem řekl, je hlavním úkolem zničit strach. Věřím, že každý ze studentů může být nahrazen deseti, možná sty jiných studentů, kteří pochopí, že mají v nouzi možnost pokračovat ve svých studiích jinde. Takto můžeme mobilizovat více mladých lidí. Navíc věřím, že se tito studenti vrátí a stanou se elitou budoucího svobodného Běloruska.

* Mluvíme-li o univerzitě, nemohu se vás jako bývalého vysokoškolského profesora fyziky nezeptat, zda se vám stýská po někdejší profesi.

Bohužel už šest let nemohu učit. Přednášel jsem pětadvacet let. Je smutné, že většina z těch, kteří se profesionálně angažují v demokratické opozici, jsou nezaměstnaní lidé. Jedinou skutečnou práci v našem režimu vám může dát stát. Soukromé podnikání je státem decimováno. Stát každého ohodnotí podle toho, jak se ztotožňuje s režimem – kdo je konformní, může pracovat, kdo není, stojí na okraji. A to byl i můj případ – buď jsem mohl učit na univerzitě, nebo se angažovat v nevládním sektoru. Zvolil jsem si to druhé.

* Jaké by měly být vztahy suverénního Běloruska k jeho sousedům?

Co se týče našich vztahů s Evropou, je třeba změnit mnoho věcí, abychom byli připraveni na členství v Evropské unii. A s Ruskem chceme zachovat úzké hospodářské vztahy. Rusko pro nás zůstává velmi důležitým partnerem, ale rozhodně odmítáme jakoukoli formu politické unie s ním. Chceme nezávislost.

* Máte strach z toho, že by se Vladimir Putin po skončení svého prezidentského mandátu stal opět prezidentem – tentokrát Svazu Ruska a Běloruska, jak se nyní někdy spekuluje?

Ta možnost tady byla, ale nemyslím si, že by to bylo možné. Podle mě dá přednost místu ředitele Gazpromu, z nějž může řídit ekonomicky svou zemi i mnohé aktivity v zahraničí. Kromě toho Putin slyší na názory ze Západu – on by si nedovolil účelově změnit ústavu jen proto, aby zůstal déle u moci – tak jako to u nás udělal Lukašenko.

* Vaše země je dnes jediným nečlenem Rady Evropy na evropském kontinentě. Jaká je vaše vize Evropy za deset či patnáct let?

Věřím, že se Bělorusko stane členem Evropské unie. Moje země byla vždy součástí evropských dějin, má plně evropskou tradici, která se odráží v kultuře, vzdělání, hospodářství. Jsem samozřejmě pro další rozšiřování EU, ale nelze tak činit donekonečna. Nevím, kde je spravedlivá hranice Evropy. Chci, aby Rusko rozvíjelo své vztahy s Unií, ale nemyslím si, že by se mělo stát jejím členem. Bělorusko a Ukrajina by však měly být do Evropské unie přizvány.

* A je to názor sdílený většinou Bělorusů?

V opozici jej zastávají téměř všichni. Co se týče občanů Běloruska, tak i přes masivní protievropskou propagandu počet lidí, kteří chtějí, aby se Bělorusko stalo členským státem Evropské unie, roste. Dnes dosahuje více než padesáti procent.


Alexander Milinkevič

Narodil se 25. července 1947 v západoběloruské vesnici Beršty, v rodině, která politiku měla v rodě: děda byl aktivistou běloruského národního hnutí, které probíhalo ve dvacátých letech minulého století, prapraděd se zúčastnil protiruského hnutí roku 1863.

Vystudoval fyziku na univerzitě v západoběloruském Hrodně a získal doktorát na běloruské Akademii věd v Minsku; specializoval se na kvantovou elektroniku a laserovou techniku. Na Hrodněnské univerzitě přednášel a získal titul docent. V první polovině osmdesátých let pomáhal zakládat katedru fyziky na Sétifské univerzitě v Alžírsku.

Do politiky vstoupil počátkem devadesátých let. V letech 1990-1996 působil ve funkci místostarosty Hrodna pro otázky kultury, školství a tělovýchovy.

V roce 1996 se funkcí vzdal na protest proti Lukašenkem zmanipulovanému referendu a založil občanské sdružení Ratuša, které bylo roku úředně 2003 zakázáno. A nyní působí stále pod vedením Milinkeviče jen „neoficiálně“. Roku 2001 se stal vedoucím týmu opozičního prezidentského kandidáta Sjamjona Domaše. Milinkevič je ženatý, má dva syny. Kromě běloruštiny hovoří polsky, anglicky, francouzsky a rusky.

Tagy
Tagy
Bělorusko 187
Evropa 2894
Postsovětský prostor 426
lidská práva 283
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz