Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Návrat nenávisti? Antisionismus jako nová forma antisemitismus

Jakub Záhora Jakub Záhora / Ed. 4. 2. 2016

Jsme svědky opětovného vzestupu evropského antisemitismu, o němž jsme měli tendence se domnívat, že skončil s pádem nacistického Německa? Italský politolog židovského původu Emanuele Ottolenghi se nás ve své knize snaží přesvědčit, že ano.

Emanuele Ottolenghi ve své knize Autodafé. Evropa, Židé a antisemitismus nesrovnává současné projevy protižidovské nenávisti s rasovými doktrínami, které vedly až k nacistickým likvidačním táborům. Stejně tak po dle něj v západní Evropě 21. století (postkomunistickým zemím se jeho analýza explicitně vyhýbá) nelze mluvit o antisemitismu náboženského typu, kdy jsou Židé viněni ze smrti Ježíše; nehlásá ani návrat zášti 19. století, kdy byli Židé nenáviděni evropskými liberály kvůli neochotě plně se asimilovat do stále otevřenější společnosti. Podle Ottolenghiho se v dnešní době antisemitismus přetransformoval v antisionismus – v odpor k izraelskému státu.

Argument, že kritika Izraele je jen zástěrkou pro antisemitismus, který je po hrůzách Osvětimi příliš zdiskreditovaný na to, aby byl veřejně přiznán, rozhodně není novinkou. Autorovi se musí přiznat, že nabízí sofi stikovanější verzi tohoto tvrzení. Podle něj se dnešní Evropa ocitla ve fázi dějin, kdy opovrhuje nacionalismem i apelem na náboženskou příslušnost, které stály za jejími krvavými dějinami. A Izrael jakožto „etnický“, židovský stát, navíc silně prodchnutý náboženským étosem, je ztělesněním právě těchto, pro Evropany překonaných a zavrženíhodných hodnot.

Dobří a špatní Židé

Odpor k Izraeli se však promítá i do vztahů mezi většinovou populací a Židy žijícími v evropských zemích. Ti se stávají terčem nového antisemitismu – avšak pouze pokud se zastávají Izraele a jeho akcí. Vidí -li Ottolenghi paralely mezi současným antisemitismem a protižidovskými náladami minulosti, je to právě v možnosti uniknout ostrakizaci tím, že se daný jedinec podvolí podmínkám většiny. Východiskem ale není přijmutí křtu nebo kulturní asimilace – Žid získá status „dobrého Žida“, pokud se zřekne své vazby k Izraeli, čímž opustí svou vlastní identitu a stane se plnohodnotnou součástí projektu evropské integrace. Žid -kosmopolita, nenáviděný v minulosti, se tak stává oslavovaným hrdinou současnosti. Naopak ti Židé, kteří odmítnou očerňovat izraelský stát, se stávají v evropských společnostech párii a „špatnými“.

Právě ke skupině „dobrých Židů“ odkazuje titul knihy. Veřejnou denunciaci Izraele ze strany Židů přirovnává autor k moderní podobě autodafé, středověkému rituálu, kdy byl vynesen rozsudek inkvizičního soudu a obviněný se následně kál ze svých hříchů. Dle Ottolenghiho jsou novodobí marani, španělští Židé přijmuvší křest, klíčovou oporou pro současné antisemity – „dobří“ nebo též „sebenenávistní“ Židé (jak je nazývají Ottolenghiho podobně smýšlející kolegové) jim slouží jako alibi, jelikož stojí mimo jejich kritiku, což má dokazovat, že v žádném případě nelze mluvit o generalizující nenávisti.

Ottolenghi cituje řadu statistik a průzkumů veřejného mínění, které ukazují, že v poslední dekádě stále více Evropanů začíná věřit klasickým antisemitistickým klišé, například že Židé jsou neloajální vůči zemi, v níž žijí, nebo že význačným rysem jejich povahy je touha po penězích. Vzrůst těchto sentimentů vysvětluje tím, že evropská levice za vydatné podpory médií vytvořila ve vztahu k blízkovýchodnímu konfl iktu neotřesitelná a všeobecně přijímaná dogmata démonizující Izrael, což rezonuje se zmiňovanými evropskými postoji. To má za následek vzrůst antisemitských nálad, které vedou až k fyzickým útokům na židovské cíle.

S průzkumy o nárůstu protižidovských nálad v západní Evropě jde jen obtížně polemizovat. V poznámkovém aparátu najde čtenář odkazy nejen na web pravicové židovské organizace Anti -Defamation League, ale i na průzkumy amerického ministerstva zahraničí nebo univerzity v Yale. Stejně tak lze souhlasit s tím, že Izrael je častokrát podroben příliš tvrdé kritice, kterou by si mnohem více zasloužily okolní autoritářské státy. Obzvláště srovnávání s nacistickým Německem, které má podle Ottolenghiho postavit Izrael do role absolutního zla, a tím ho zcela delegitimizovat, je skutečně scestné.

Co v knize chybí

Jak už to často bývá, jedním z největších problémů Autodafé není to, co se v knize píše, ale to, co v ní naopak chybí. Po jejím přečtení má neinformovaný čtenář pocit, že evropská média a levice uspořádaly obří komplot, jehož cílem je zničení Izraele, který je pouhou obětí. Jaksi tím opomíjí veškerou kontroverzi obklopující izraelskou obrannou politiku, od šikany Palestinců na okupovaných územích až po výstavbu osad na Západním břehu (jejichž ilegalitu z hlediska mezinárodního práva si nedovolí zpochybňovat ani on sám) – což jsou skutečnosti, které nepochybně mají vliv na postoj Evropy vůči židovskému státu. Nad problematickým postavením arabského obyvatelstva v samotném Izraeli Ottolenghi pouze mávne rukou.

Když autor označuje sílící volání Palestinců a jejich stoupenců po jednom státě, který by sdíleli jako rovnoprávní občané jak Židé, tak Arabové, bez zaváhání to označí jako důmyslný plán, jak zničit židovský stát mírovou cestou – přičemž opomíjí autentickou motivaci ve formě frustrace a beznaděje ze současného stavu, které po více než čtyřicetileté okupaci vládnou na palestinských územích. Pokračovat v podobném duchu by se dalo dlouho.

Autor je evidentně v zajetí ofi ciálního izraelského narativu, což obzvláště vynikne v pasážích o postsionismu, myšlenkovém směru kritizujícím poměry v současném Izraeli i jeho státotvorné mýty. Ottolenghi jednoduše ignoruje možnost, že jeho „dobří“ Židé (tj. „kolaboranti“, kteří se často rekrutují právě ze skupiny postsionistů) ve skutečnosti nejsou vedeni výhradně snahou o zvýšení své společenské prestiže, jak jim neustále podsouvá. Je pro něho prostě nepředstavitelné, že někteří z nich jsou skutečně a upřímně vyděšeni kroky izraelských vlád, a proto dávají veřejně najevo svůj odpor. Na druhé straně pak rozhodně nelze paušálně tvrdit, že evropští Židé riskují podporou Izraele svůj společenský kredit – nač chodit daleko, důkazem je sám Ottolenghi, který se proizraelskými postoji rozhodně netají a který mimo jiné působil jako profesor na Oxfordské univerzitě a v bruselském Transatlantickém institutu.

Volební výsledky ukazující na vzestup pravicových populistických stran nejen v západní Evropě a volání po omezení imigrace kvůli zachování „národního“ charakteru navíc nabourávají autorova tvrzení o tom, že nacionalismus je dnes na starém kontinentě v zásadě sprosté slovo. I když tyto skutečnosti budeme vnímat v kontextu současné krize, rozhodně nelze tvrdit, že by se pojem „národ“ přestal těšit svému privilegovanému místu v politickém slovníku dnešní Evropy.

V neposlední řadě je zarážející Ottolenghiho uchylování se ke stejným rétorickým postupům, které odsuzuje u krajních odpůrců Izrae -le. Je pozoruhodné, že autor, který (oprávněně) odmítá srovnání nacismu a sionismu, neváhá zcela vážně přirovnat redaktory evropských deníků k íránskému prezidentu Ahmadínežádovi a jeho delirickým projevům na téma zahnání Židů do moře.

Svět podle Ottolenghiho

Na závěr si ještě jednou shrňme, jak autor čte dnešní situaci: postnacionalistická Evropa je vyděšena důrazem na národnost v étosu židovského státu, neboť to vyvolává přízraky jejích konfl iktních dějin. Tohoto strachu obratně využívá agresivní levice, která dále staví na reziduálních protižidovských předsudcích a má oporu u Židů -přeběhlíků. Média pak dokonávají proces delegitimizace a umožňují masové šíření antisemitských nálad. Izrael (a s ním sympatizující Židé) je tedy vinný jen a pouze tím, že vznikl až poté, co nacionalismus vyšel z módy. Člověk se nemusí sklánět před dnes tak často skloňovanou politickou korektností, aby viděl, že realita izraelsko -palestinského konfl iktu a vztah Izraele a Evropy je poněkud složitější, než jak Autodafé evokuje.

Kniha je nepochybně cenná především tím, že jasně poukazuje na nárůst antisemitistických nálad, hesel a incidentů v západní Evropě, nad kterými nelze zavírat oči, ať už si o izraelských akcích myslíme cokoliv. Jako celek odkrývající příčiny těchto jevů však kniha argumentačně selhává, když Ottolenghi ignoruje očividnou problematičnost svých tvrzení a rezignuje na alespoň stopovou empatii s druhou stranou. Autodafé je tak z velké části především další příspěvek do déle než šedesát let trvajícího dialogu hluchého s hluchým, vedený mezi Izraelci a Araby a jejich sympatizanty.

Emanuele Ottolenghi: Autodafé. Evropa, Židé a antisemitismus. Přeložila Lenka Kovaříková. Academia, Praha 2012, 340 stran.

Původní vydání: Návrat nenávisti? Antisionismus jako nová forma antisemitismus

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 2914
etika 37
lidská práva 291
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz