Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Návrat Erdoganovy strany

Tomáš Kaválek Tomáš Kaválek / Ed. 3. 2. 2016

V neděli Turecko podruhé v pěti měsících zažívalo napjaté parlamentní volby. Na rozdíl od řádných parlamentních voleb však vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) nezískala „pouze“ pomyslné Pyrrhovo vítězství, ale dosáhla na téměř 50 % hlasů, které jí zajistí pohodlnou jednobarevnou vládu.

AKP se po krátké přestávce opět vrací jako politická síla schopná vládnout sama. Předvolební průzkumy předpovídaly obdobný výsledek jako letos v červnu, kdy AKP nebyla s to sestavit jednobarevnou vládu a po neúspěšných jednáních s opozicí dala přednost předčasným volbám. Navzdory průzkumům se AKP volební gambit, spoléhající na získání nacionalistických voličů, vyplatil.

Po červnových volbách sice byla AKP jasným vítězem se ziskem téměř 41 % hlasů, ale znamenalo to pro ni nemožnost sestavit vládu samostatně. Komentátoři označovali volební výsledky za optimistický příslib pro budoucnost Turecka, protože možná koalice by mohla zmírnit moc prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.

Erdoganova AKP totiž opustila slibnou cestu demokratizačních reforem, prosazovanou od roku 2002, a po vlně protivládních protestů v roce 2013 se její režim stával čím dál více autoritativní. Prokurdská HDP, která zároveň fungovala jako jistá platforma pro nespokojenou levici a liberály v Turecku, získala v historickém úspěchu 13 % hlasů, čímž překročila vysoký desetiprocentní práh pro vstup do parlamentu.

Optimismus však brzy vyprchal po patových koaličních jednáních mezi AKP a ostatním stranami. Erdogan, byť od roku 2014 prezidentem, si stále udržuje rozhodující slovo ve straně, u jejíhož zrodu stál.

Hra na nacionalistickou strunu

Turecko v létě zažilo prudkou destabilizaci. AKP se rozhodla definitivně ukončit po více než dvou letech mírový proces s kurdskými povstalci z PKK (Kurdské strany pracujících) a od července zuřily na východě země tvrdé boje mezi rebely a tureckými bezpečnostními složkami.

Celkem zemřelo několik stovek lidí a situace začala nápadně připomínat krvavá devadesátá léta, byť Turci prozatím masově nenasadili armádu. Současně se země deklaratorně přidala ke koalici v boji proti Islámskému státu a poskytla Američanům svoji leteckou základnu v İncirliku.

Ač byly dosavadní kroky proti sítím operativců Islámského státu na tureckém území poněkud vlažné, přesto zřejmě právě IS znovu udeřil 10. října při největším teroristickém útoku v Ankaře při „mírovém shromáždění“ požadujícím ukončení bojů s Kurdy na východě země. Zemřelo více než 100 lidí, dalších 400 bylo zraněno.

Předvolební strategie Erdoganovy AKP fungovala. Turecký establishment v „mezivolebním“ období svévolně rychle zatáhl zemi do konfliktu s Kurdy, IS a příležitostně nově využíval ve své propagandě i strašení obyvatelstva tradičním nepřítelem z dob studené války – Ruskem, které navýšilo v září svoji přítomnost v sousední Sýrii.

AKP a provládní média hrála na nacionalistickou strunu a prezentovala nastalou situaci pro Turecko jako obležení nepřáteli. Erdoganův establishment pak měl být stabilizátorem a zachráncem Turecka v této nejisté době, kdy je více než jindy třeba jednobarevná a rozhodná vláda (pravda, Turecko nikdy ve své moderní historii nemělo stabilní koaliční vlády).

Nacionalističtí voliči, kteří nahlíželi na AKP nevraživě, protože neschvalovali vstřícné kroky vůči Kurdům a mírový proces započatý v roce 2013, se opět k Erdoganově straně vrátili. Krajně pravicová Strana národní akce (MHP) získala v těchto volbách jenom necelých 12 %, oproti červnu tedy ztratila více než 4%. Nebezpečná a záměrná polarizace společnosti za účelem volebního vítězství AKP vyšla.

Kurdské dilema

AKP se vždy dařilo na kurdském jihovýchodě země. Pro mnohé je přednější jejich sunnitská identita a hledí nevraživě na PKK a legální kurdské strany vycházející z tradice krajní levice. Věřili také, že Erdogan dostojí svým slibům a zlepší jejich postavení.

V červnových volbách však došlo k obratu a HDP zaznamenala historický úspěch. Podepsaly se na něm nejen hlasy nekurdské levice a liberálů, ale také hlasy Kurdů, kteří dříve volili AKP, nicméně začali ztrácet trpělivost s protahováním mírového řešení kurdské otázky.

HDP však v létě v očích mnohých selhala v roli mediátora. Vojenské velení PKK v severoiráckém Kandílu totiž jejím představitelům několikrát vzkázalo, že není na nich vyzývat je k zastavení bojů. To se jistě podepsalo i na ztrátě hlasů na kurdském východě na úkor AKP.

Ne všichni Kurdové totiž považují obnovení bojů v ulicích kurdských měst a na venkově za vhodný krok. A dlužno podotknout, že PKK a na ni navázané mládežnické organizace konflikt ochotně eskalovaly. I liberálové a nekurdská levice začali o HDP jistě pochybovat. Strana tak nyní skončila s 10,7 %.

Erdogan přitahuje otěže

Erdogan tak může dále prosazovat svoji ambici přetvořit Turecko na poloprezidentský či prezidentský režim. AKP prošla volebním testem a slaví velké vítězství, byť cesta k němu je lemována větší polarizací společnosti a celkovou destabilizací země.

Těžko můžeme předpokládat, že režim AKP by teď upustil od svých autoritativních tendencí. Spíše naopak. Varující může být bezprecedentní událost ze 27. října. Soud převzal kontrolu na mediální skupinou Koza-İpek kvůli podezření z „financování terorismu“, kvůli jejich protivládním postojům a navázání na AKP nepřátelské islamistické hnutí gülenistů.

Mluvčí amerického ministerstva zahraničí John Kirby nad případem Koza-İpek vyjádřil znepokojení a vyzval turecké autority k dodržování demokratických zásad. Evropské státy také pravidelně vlažně kritizují autoritativní kroky režimu AKP.

Na druhé straně však Erdoganův režim bude mít západní politickou podporu. V současné napjaté regionální situaci nemají Evropa ani USA zájem, aby Turecko zabředlo do chaosu. Nakonec – Turecko je stále spojencem NATO a strategickým partnerem USA na Blízkém východě.

Evropská unie navíc usiluje o dohodu s Tureckem o spolupráci během uprchlické krize. Angela Merkelová se před dvěma týdny na návštěvě v Ankaře dokonce nechala slyšet, že na stole je nejen finanční podpora Turecku, zvolnění vízového režimu s Evropou pro turecké občany, ale také možné otevření některých citlivých kapitol vyjednání o přistoupení k EU (například celkem ironicky v současné situaci kapitola 23 – Soudní moc a základní práva).

Původní vydání: Návrat Erdoganovy strany

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1206
volby 1194
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz