Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Muslim myslí na mír

Jan Šnaidauf / Ed. 18. 2. 2016

Nebo karikatury tlouštíka v turbanu a kvůli nim hořící americké, izraelské či dánské vlajky a řvoucí davy v ulicích zaprášených měst. A také zprávy o sebevražedných útocích a alarmující statistiky mrtvých.

Zdá se, že dnešní muslimský svět je ve znamení fanatiků brodících se v krvi svých obětí. Vždyť i harvardský profesor Samuel Huntington píše v knize Střet civilizací? o „krvavých hranicích islámu“. Zmiňované střípky jsou však realitou viděnou přes novinářský objektiv, profiltrovanou a uzpůsobenou pro půlminutové televizní šoty a palcové titulky. Je to realita skutečnému životu často velmi vzdálená. Zvláštní je, že muslimové dostávají z globálních médií tentýž obraz jako my na Západě, ale s tím rozdílem, že se dívají na svůj vlastní svět. Jejich život jde přitom dál v zaběhlých kolejích, aniž by se snažili jeho mediální obraz změnit. Proč? Že by jim nezáleželo na tom, co se děje a jak je vidí zbytek světa?

Salam alejkum

Islám má nespočet různých projevů a mezi nimi je, věřme nevěřme, i podoba mírová. Nejběžnější pozdrav salam alejkum znamená „mír s tebou“, a tak je mír v muslimském světě verbálně všudypřítomný. V Koránu, který je pro muslimy autoritou nejvyšší, lze najít zmínku o míru téměř padesátkrát. Jenomže rozsáhlý, často nesrozumitelný a občas i protimluvný text svaté knihy umožňuje extremistům vytrhávat věty z kontextu a zdůvodňovat jimi, co si zamanou. Nelze zastírat, že Korán vedle míru mluví i o boji: „A jestliže se nebudou držet stranou od vás a nevzdají se vám na milost a nesloží své ruce, tedy je chyťte a zabte, kdekoli je naleznete!“ Jestliže však „se vás straní, aniž s vámi bojovali, … pak Bůh vám nedává proti nim žádné oprávnění k boji“ (4. súra, verše 90-91). Jinými slovy, „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.

Obyvatel Západu se však nenechá tak snadno upokojit. Každý přece ví, že fanatičtí muslimové vedou proti nevěřícím svatou válku – džihád! Stačí tento pojem vyslovit a i těm nejotrlejším se klepou kolena. Zčásti oprávněně, jelikož dnešní teroristické organizace jako Al-Kajda termín džihád užívají právě v tomto významu. V arabštině přitom toto slovo označuje jakoukoli snahu a v náboženském kontextu tedy zejména úsilí o konání dobrých skutků. „Džihád ruky“ se tak projevuje např. stavbou mešity či školy, „džihád pera“ psaním osvětových a náboženských článků. Vedle těchto projevů světského „malého džihádu“ učí islám také o „velkém džihádu“. Ten se neprojevuje navenek, ale dovnitř – jde o vytrvalou snahu přiblížit se k ideálu dokonalého muslima. Dnešní vnímání pojmu se naneštěstí redukuje jen na „džihád meče“. Dlužno dodat, že muslimové znají přesně zrcadlový pojem, při jehož vyslovení se jim pro změnu klepou kolena strachy ze Západu. Jsou to křížové výpravy, dnes běžné označení pro ozbrojená angažmá Západu v muslimském světě.

Mlčet, nebo odsuzovat?

Klíčová otázka zní, zda je rozdělení na radikální islamisty a hlavní proud „umírněných“ muslimů reálné, nebo zda jde jen o nálepky dávané vnějšími pozorovateli. Některé průzkumy naznačují, že tato dělicí linie skutečně existuje. Situace se také značně liší podle toho, zda dotyční pocházejí z oblasti jádra na Blízkém východě, z nearabských oblastí na okraji (například v Indonésii či Nigérii) nebo z menšin žijících v Evropě a USA. V každém z těchto regionů jsou zkušenosti muslimů zásadně odlišné.

Po útocích z 11. září i z Madridu a Londýna světová veřejnost očekávala, jaké budou reakce muslimských osobností, menšin žijících na Západě i muslimů jako celku. Reakce přišly nakonec hojně a ze všech stran, ačkoli jich bylo méně v Evropě než v USA. Ticho evropských muslimů, které zavládlo v reakci na teror, mělo různé příčiny: klasickou „imigrantskou mentalitu“, která velí skrývat svou odlišnost a splynout s většinou, pocit nesounáležitosti s pachateli nebo také čirý strach z nálepky „nepřítel islámu“ uvnitř svých komunit.

Ve světovém kontextu naštěstí takové váhání nenajdeme. Odsouzení útoků na Světové obchodní centrum (WTC) zaznělo jak od vlád muslimských zemí, tak i od nejuznávanějších autorit současného islámu. Vrchní představitel nejvýznamnější islámské univerzity Al-Azhar, šajch at-Tantáwí, prohlásil, že „útočit na nevinné lidi není odvážné, nýbrž hloupé… odvážné je chránit svobodu“ a že sebevražední atentátníci jsou nepřáteli islámu. Také šajch Qaradáwí, islámská mediální hvězda z televize Al-Džazíra, se nechal slyšet, že „naše srdce krvácejí z útoků na Světové obchodní centrum… i přes naše ostré odmítnutí zaujaté proizraelské politiky USA“. S odsouzením přispěchala také Organizace islámské konference a připojily se také další náboženské figury, imámové, politici a řada dalších osobností.

Zajímavější jsou ovšem hlasy z druhé strany, totiž od vůdců dnešního islamismu. Íránský vůdce Chameneí řekl, že „zabíjení lidí kdekoli a jakýmikoli zbraněmi, jakoukoli organizací, státem či jednotlivcem je odsouzeníhodné… a nezáleží na tom, zda se stalo v Hirošimě… či v New Yorku“. Odsouzení zaznělo i od Muslimského bratrstva. Pravda však je, že všechna tato prohlášení reagovala na momentální situaci a poptávku.

Přijde muslimský Gándhí?

Muslimská společenství nepatří k těm, která by se hemžila občanskými aktivitami; jistě i proto, že to represivní státní režimy nedovolují. A tak s výjimkou iráckého Týmu muslimských mírotvorců, podporovaného ze zahraničí, na Blízkém východě nevznikly žádné významné nezávislé iniciativy. V USA se naproti tomu vyrojila celá řada mírových spolků, další vznikly v Kanadě, Evropě, dokonce i v Indonésii. Za zmínku stojí mírové pochody, pořádané každoročně americkými muslimy.

Do diskuse kolem násilí a terorismu pozoruhodným způsobem vstupují sekulárně založené muslimské osobnosti, zejména ženy. Snad nejznámější osobností je Ayaan Hirsi Ali, nizozemská politička somálského původu, autorka scénáře k filmu Podrobení, provokativnímu příběhu islámského manželství, který zrežíroval Holanďan Theo van Gogh. Jeho vražda rukou muslimského fanatika pak v Nizozemsku odstartovala týdny náboženských nepokojů a výtržností. Sama scenáristka už roky žije pod plnou policejní ochranou.

Také Američanka Wafa Sultan nebo Kanaďanka Irshad Manji vyrážejí do boje proti současným trendům islámu a učí se žít pod tíhou oficiálního islámského odsouzení i bezpočtu výhrůžných dopisů. Ve jménu moderního sekularismu brojí proti domnělému islámskému pokrytectví i proti strnulé muslimské ortodoxii. Jejich palba ovšem míjí většinu cílů. Čím ostřeji vystupují, tím většímu okruhu muslimů poskytují záminku k pasivitě, protože budí dojem podjatosti. Navíc tyto ženy-bojovnice mají často podporu konzervativních křesťanů z USA, což v očích muslimů jejich poselství diskredituje.

Mezi muslimskými posly míru nelze vynechat dnes již velmi rozšířenou „blogosféru“ s množstvím autorů muslimského i nemuslimského původu. Diskuse probíhá v angličtině a v muslimských zemích Blízkého východu je vyhrazena jen vzdělaným elitám. Arabská blogosféra se příliš neuchytila, mimo jiné kvůli slabé dostupnosti internetu.

Bin Ládin poslem míru

Když pomineme fakt, že i nejhledanější muž planety Usáma bin Ládin se považuje za mírotvorce – ovšem v al-kajdistickém duchu a s dramaticky klesající podporou mezi muslimy – zaujal v poslední době v panoptiku muslimských mírových aktivistů zejména jeho 26letý syn. V lednovém televizním vystoupení prohlásil, že ke stejným cílům jako jeho otec hodlá postupovat nenásilnými metodami a míní se stát velvyslancem míru. Začal svatbou s evropskou ženou dvojnásobného věku a nyní chce pokračovat symbolickou cestou na koňských hřbetech napříč severní Afrikou. Kdyby nic jiného, alespoň se bin Ládinova rodina stará o dostatek zábavy.

Otázka mírumilovnosti muslimů však nezahrnuje pouze terorismus, ale i další kritéria k hodnocení společenské situace. Není překvapením, že se mnoho muslimských států v těchto ukazatelích neumisťuje zrovna mezi premianty. Jiné údaje naopak hovoří v jejich prospěch, např. míra násilné kriminality. Je určitě bezpečnější toulat se pozdě v noci křivolakými uličkami Damašku nebo neosvětlenými bulváry Teheránu než se po půlnoci procházet centrem Prahy či Londýna. Může za to provázanost muslimské tradiční společnosti, kdy širší rodina funguje jako forma společenské kontroly, dále sociální nauka islámu a přirozeně i tvrdé represivní státní režimy. Je-li však vyšší kriminalita nutnou cenou za svobodný sekulární stát, většina z nás ji bez rozpaků zaplatí.

Ve společnostech, kde tvoří muslimové menšinu, nabývá klíčovou důležitost otázka její efektivní integrace do života většinové společnosti. Integraci tureckých a arabských minorit začalo v posledních letech řešit např. Německo. Velký význam tam měla před lety návštěva již zmíněného šajcha Tantáwího, který svými vstřícnými autoritativními posudky dokázal rozřešit rozpory mezi německým civilním právem a tradičními islámskými zvyky (šlo o stavbu minaretů, hygienu pohřbívání a rituální zabíjení zvířat). Menšina znejistělá tlaky neislámského prostředí se potřebovala opřít o náboženskou autoritu, aby mohla upustit od kontroverzních tradic.

Šance třetího světa Muslimů, pro které představuje mír nejvyšší cíl, je více, než se na první pohled zdá. Stejně jako islám jsou však natolik rozmanití, že nenašli společná východiska, natožpak společnou „komunikační strategii“. Jejich aktivity proto vidí jen ten, kdo se umí zbavit zvětšovacího skla médií vyhledávajících jen konflikty. Dokážou nakonec prosadit svou? Ti, kteří se snaží působit zvenčí, jen stěží. Aktivisté ze západních muslimských komunit mají jen malou šanci doručit svoje poselství muslimovi mimo svou oblast. Komunikační bariéra je velká, a navíc trvá podezření ze zrady a kolaborace se Západem.

V jádru světa islámu panuje strnulost, autoritářství a šance věcmi pohnout je malá. Možná však přijde čas islámských reformistů z „třetího světa islámu“, tedy ze zemí mimo blízkovýchodní oblast i Západ. Pomalu o sobě začínají dávat vědět. Koneckonců nejlidnatější muslimskou zemí již dávno není Egypt či Pákistán, nýbrž Indonésie. Za několik desítek let bude svět řešit jiné problémy a na profesora Huntingtona s jeho krvavou knihou si nikdo nevzpomene. Vždyť nad námi „je Bůh… přesvatý, mír, věrný, ochránce bezpečný“ (59. súra, verš 23).

Původní vydání: Muslim myslí na mír

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1201
Evropa 2972
mezinárodní bezpečnost 1107
terorismus 186
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz