Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Lisabonský summit aneb zaostřeno na Afghánistán

Petra Slavíková / Ed. 14. 2. 2016

Dvoudenní Lisabonský summit, který odstartoval 19. listopadu, je označován jako přelomový mezník ve fungování a dalšímu směřování Severoatlantické aliance.

Mluvíme především o  přijetí nové strategické koncepce, o konceptu vybudování protiraketové obrany, o větší spolupráci s Ruskem nebo o dalším postupu v Afghánistánu. Právě největší alianční operaci a k ní přímo úměrné otázce, jak v této středoasijské zemi dál postupovat byla věnována největší pozornost. Zde je nutné si uvědomit, že deklarovaný obrat ve válce pozitivním směrem stále nenastal a v blízké budoucnosti jej nelze ani očekávat. Stanovená strategie totiž nepřináší výsledky v dostatečném tempu ani rozsahu – afghánské instituce jsou slabé, ekonomická situace se nelepší a problematická je i oblast soběstačnosti bezpečnostních složek.

„Dnešní den označuje začátek nové fáze mise v Afghánistánu“. Toto je jedna z  nejčastěji citovaných frází, kterou pronesl Anders Fogh Rasmussen na začátku jednání představitelů téměř padesáti států podílejících se na misi ISAF. Co tato rokování v konkrétní perspektivě přinesla? Zástupci zúčastněných států se dohodli na strategii, podle které by mělo dojít k postupnému předávání odpovědnosti za bezpečnost v zemi do rukou afghánských bezpečnostních sil, a to v některých oblastech již od počátku letošního roku. V této souvislosti je nutné připomenout, že tato strategie není nikterak nová, neboť byla hojně skloňována již na konferenci o Afghánistánu v Londýně či Kábulu v lednu a červenci letošního roku.

Mluvíme – li o konečném předání odpovědnosti, tak Rasmussen na jedné straně uvádí, že by mělo být dokončeno do roku 2014, vzápětí ale tvrdí, že rozhodující pro odchod spojeneckých sil bude bezpečnostní situace a soběstačnost místních jednotek, nikoli pevné kalendářní termíny. Tato na první pohled značně rozporuplná tvrzení vedou logicky k otázce, proč byl tento datum vůbec stanoven, když možný odchod v dohodnutém termínu je přímo závislý na dalších, těžko předvídatelných skutečnostech. Intuitivně se tedy nelze ubránit myšlence, zda to není jen další snaha o utlumení sílící neoblíbenosti mise v očích veřejnosti. Je nutné mít na paměti, že státní představitelé jsou vystavováni tlakům ze strany veřejnosti, jako nyní například v Kanadě či Nizozemí, která jasně a zřetelně volá po zahájení stahování. Netřeba dále připomínat původně avizované plány stažení vojsk v červenci 2011. Nabízí se proto otázka, zda se rok 2014 nestane jen jednou z dalších „prázdných frází“?

Odpověď na tuto otázku úzce koreluje s řadou dalších otazníků, které vyvstávají ohledně faktické způsobilosti bezpečnostních sil. Plány vzešlé z Lisabonského summitu počítají s navýšením složek na 300 000, tedy o 56 000 více. Velitel Výcvikové mise NATO William B. Caldwell uvádí, že pro splnění této kvóty je zapotřebí 141 000 rekrutů. V tomto ohledu lze nalézt hned několik rovin problémů. Zejména hovoříme o nepříliš vysoké ochotě Afghánců vstupovat do armády, o častém odchodu rekrutů (3% v červenci 2010), o nezodpovědnosti velitelů či o malém zájmu o post v jižních oblastech Afghánistánu (jen 3% rekrutů). Úměrně k tomu je také zapotřebí dostatečný počet expertů na školení a výcvik, který se zdá být také značně neuspokojivý.

Samotný kvantitativní nárůst bezpečnostních sil pro „záchranu“ Afghánistánu ovšem nestačí. Jinými slovy, k čemu nám jsou statisíce jednotek, které nejsou schopné samostatné akce? Zásadním problémem ztěžujícím výcvik nových branců a celkovou bojeschopnost armády je bezpochyby negramotnost. Pouze 18% z celkového počtu 243 tisíc afghánských jednotek je vybaveno vyšší než základní znalostí čtení. Další problémy spatřuje Caldwell zejména v nekontrolovatelné korupci, nízkých mzdách a drogové závislosti vojáků.
Na případu nezdařené operace v Mardžáhru – rychlé vyčištění města od Talibanu, následné nezdařené pokusy o předání odpovědnosti afghánským složkám a díky tomu znovuobnovení aktivit Talibanu – lze ilustrovat prozatímní nesoběstačnost jednotek. Dílčí neúspěchy koaličních jednotek nepochybně nenahrávají ani deklarované snaze získat si „srdce a mysl místních“. 61% obyvatel provincie má nyní více negativní postoj k jednotkám NATO než před zahájením operace.

Revoluční vzhledem k dosavadní linii, přinejmenším rétoricky, jsou tendence zapojit umírněné členy Talibanu do mírových rozhovorů. Paralyzování odporu nepřítele a kooptace Talibanců do politického procesu by se mohlo jevit, dle historických precedentů, jako reálná šance pro Afghánistán. Podle nedávno zemřelého zvláštního velvyslance pro Afghánistán a Pákistán Richarda Holbrooka, však nelze očekávat ukončení války prostřednictvím mírových rozhovorů jako se stalo v Bosně či Vietnamu, protože v Afghánistánu neexistuje jednotné velení, se kterým by se dalo vyjednávat. Otázkou dále zůstává, do jaké míry by se dalo Talibanu plně důvěřovat. Podle Karla Randáka, bývalého šéfa české civilní rozvědky, ohlašování možných termínů stahování jednoznačně nahrává Talibanu, který s informací může strategicky operovat ve svůj prospěch. Podobně zásadní otázkou je, jestli spojenci stihnou do roku 2014 dokončit dvě klíčové ofenzívy na jihu země. A konečně, hodně o dalším možném vývoji do budoucna napovídají také výsledky analýzy MMF, že Afghánistán bude finančně způsobilý k údržbě svých ozbrojených sil bez zahraniční pomoci nejdříve až v roce 2023.

Tagy
Tagy
Asie 571
Evropa 2971
NATO 378
Severní Amerika 156
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz