Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Pracovní nabídka: Hledáme do týmu provozního & finančního manažera / manažerku

Limity a perspektivy energetických vztahů mezi EU a Ruskem

Lukáš Tichý / Ed. 16. 2. 2016

Koncem května letošního roku tj. 2009 se na ruském Dálném východě ve městě Chabarovsk konal summit EU-Rusko, jehož hlavním tématem, stejně jako v předchozích letech, byla otázka energetické bezpečnosti a spolupráce. Podle očekávání však jednání mezi představiteli Evropské unie a Ruské federace nepřinesla žádné konkrétní výsledky a lze předpokládat, že ani následující setkání uskutečněné během švédského předsednictví nebude průlomové. Zůstává tak otázkou, jaké jsou faktory, které negativně ovlivňují stávající spolupráci a brání dalšímu rozvoji energetických vztahů mezi Evropskou unií a Ruskou federací?

Důvodů „brzdících“ vzájemnou energetickou spolupráci mezi Evropskou unií a Ruskou federací existuje celá řada a liší se podle toho, jak která strana je vnímá a interpretuje. Nicméně podle mnohých odborných studií a názorů analytiků, lze jako hlavní příčinu identifikovat rozdílné ideové chápání energetické politiky a odlišný institucionální přístup k energetické spolupráci, což do značné míry nejlépe charakterizuje dosavadní vzniklé překážky ve vývoji energetických vztahů.

Zatímco cílem energetické politiky členských států Evropské unie je zabezpečení plynulých a stabilních dodávek energie a zajištění ekonomického růstu, tak naproti tomu vize energetické politiky Ruské federace osciluje mezi představou dosažení maximálního zisku a užívání energie k získání dominantního postavení ve světě a je zcela otevřeně vnímána jako politický a ekonomický prostředek obnovy moci v mezinárodním prostředí a obrany suverenity státu.

Na cestě k nové energetické krizi?

Posledním příkladem ruského využívání nerostného bohatství jako nástroje energetické politiky k vynucení ústupků na druhém státu byla energetická přestřelka s Ukrajinou na začátku roku 2009, které měla za následek přerušení dodávek zemního plynu do většiny evropských zemí. Ačkoliv tato krize skončila 20. ledna, ruský prezident Dmitrij Medveděv v posledních týdnech nevyloučil možnost jejího dalšího pokračování.

Tentokrát problém není v platbách za spotřebovaný plyn, ale v potřebě Kyjeva v létě za více jak čtyři miliardy dolarů naplnit 19,5 miliardami metrů krychlových plynu podzemní zásobníky, ze kterých čerpá zemní plyn v zimě. Pokud se tak nestane, bude podle ruské strany muset Ukrajina odebírat plyn z tranzitního plynovodu, což povede k ohrožení bezpečnosti a plynulosti dodávek, v nejhorším případě pak k plnému zastavení plynu do Evropy. K vyřešení situace by se podle Moskvy měla Ukrajině poskytnout půjčka na zaplacení dodávek za ruský plyn.

Rusko se podobnými vyjádřeními pokouší dokázat Evropské unii své odhodlání zabránit další energetické krizi, ale zároveň tím chce vykreslit Kyjev jako nestabilního, neschopného partnera, který je nespolehlivý a neumí zajistit ani natolik elementární záležitost, jakou je tranzit energetických surovin.

Moskva se také snaží přesvědčit země EU o nutnosti vybudovat nové alternativní plynovody typu North Stream a South Stream, které by obcházely, pro Rusko problematické, tranzitní země Bělorusko a Ukrajinu. Kromě toho jde Kremlu o kontrolu nad ukrajinskou plynárenskou infrastrukturou, o níž se neúspěšně pokouší prakticky od počátku ukrajinské nezávislosti.

Vedle toho je cílem ruských subjektů pomocí investic a kapitálu spoluovládat energetické firmy a distribuční infrastrukturu druhých zemích, zejména střední a východní Evropy. Tím Ruská federace usiluje o přístup na evropský trh se zemním plynem a ropou, ke konečnému spotřebiteli. Jestliže by Moskva získala kontrolu nebo většinový podíl v klíčových společnostech zajišťující dovoz energetických surovin, možnost na snížení závislosti na ruských dodávkách energie byla by téměř nulová.

 Energetická charta nebo Nový právní rámec pro energetickou spolupráci?

Naopak Evropská unie ve snaze o zlepšení své energetické bezpečnosti a tím i zabránění opakování dalších energetických krizí se snaží přesvědčit Moskvu, aby přijala Energetickou chartu, jejímž cílem je podpora dlouhodobé spolupráce v oblasti energetiky, založené na komplementárnosti a vzájemných výhodách. Zároveň je cílem přimět Rusko, aby přístup světových korporací ke kapacitám byl limitován jen tržními pravidly, a ne politickými zásahy. Pokud by pro cizí investory platily stejné podmínky, jako pro domácí ruské firmy, eliminoval by se unijní problém spočívající v nedostatečné diverzifikaci zdrojů.

Rusko odmítá podepsat tento dokument v podobě, ve které jej předložila Evropa, s odvoláním na jeho ekonomickou nevýhodnost. Ratifikace Energetické charty by pro Rusko znamenala ukončení monopolu ruských společností včetně Gazpromu a jednodušší přístup nezávislých exportérů ke zdrojům u Kaspického moře a ve Střední Asii.Tito exportéři by mohly využívat ruských přepravních sítí a vytěžené suroviny vést přímo do Evropy už nikoli přes ruský zásah.

V úmyslu pozměnit obsah charty popř. ji zcela nahradit, představil během summitu EU-Rusko v Chabarovsku prezident Dmitrij Medveděv vlastní návrh „Nového právního rámcepro energetickou spolupráci“, který považuje za nutné vytvořit nový mezinárodně univerzální a právně závazný dokument, jenž by na rozdíl od systému založeném na Energetické chartě zahrnoval všechny hlavní producenty, tranzitní země a spotřebitele a pokrýval by všechny aspekty globální energetické spolupráce.

V této otázce se ovšem energetické vztahy mezi EU a Ruskem dostávají do patu, neboť Brusel je na jednu stranu připraven diskutovat o ruských návrzích ohledně pravidel energetické spolupráce, ovšem pouze v rámci Energetické charty. EU tak dává jasně najevo, že nehodlá vytvářet nová pravidla energetické hry a zároveň tím potvrdila vzájemnou neslučitelnost chápání energetické bezpečnosti Ruska a EU.

Další v současné době spornou otázkou je evropská snaha o diverzifikaci přepravních tras procházejících mimo území Ruska. Týká se to zejména projektu plynovodu Nabucco, který by měl přivádět středoasijský plyn do zemí střední Evropy včetně možnosti napojení na Českou republiku. Moskva by ovšem tímto krokem přišla o obrovské finanční zisky i část politického vlivu, jelikož EU je hlavní odběratel ruského zemního plynu, a také za něj platí nejvyšší částky.

Jak dál v energetických vztazích mezi Evropskou unií a Ruskem?

Na závěr je nutné poznamenat, že budoucí rámec energetických vztahů mezi EU a Ruskem nebude formován jen existující vzájemnou závislostí a omezenou různorodou volbou, ale také politické vnímání spojené s otázkou moci a bezpečnosti zůstane důležitým determinantem energetické politiky.

Zároveň energetická politika, která rozvíjí stabilitu rámce energetických vztahů mezi EU a Rusko, musí na jednu stranu uznat existující vzájemnou závislost, ale zároveň rozdílné názory obou stran. Proto by měli politici na obou stranách rozumně a realisticky zhodnotit jednak stávající trendy a vzít do úvahy následující faktory:

  1. Úsilí Evropské unie vytvořit vnitřní energetický trh založený na soutěživosti a společných hodnotách a rozšířit tento model na Rusko je v konfliktu s asymetrickou energetickou závislostí zemí EU na Rusku a s jejich rozdílnými energetickými a zahraničněpolitickými zájmy. Právě mezera formulování politiky na úrovni EU a její nekonsistentní implementace na národní úrovni způsobuje nepravděpodobnost, že liberalizovaný vnitřní trh bude uskutečněn v nejbližší době a že Rusko bude cítit potřebu ratifikovat Smlouvu o energetické chartě.
  2. Evropská unie nebude pravděpodobné v krátkodobém ani střednědobém časovém horizontu schopna mluvit jedním hlasem v energetických vztazích s Ruskem.
  3. Některé evropské země zůstanou ve střednědobém i dlouhodobém časovém horizontu závislé na ruských dodávkách energie, což je dáno geografickou blízkostí Ruska a také jeho velkým nerostným bohatstvím a rezervami.
  4. Rusko zůstane ve střednědobém i dlouhodobém časovém horizontu závislé na evropské poptávce po nerostných surovinách. Příjmy z exportu energie do EU zůstanou klíčové pro ruskou ekonomickou základnu a domácí stabilitu.
  5. Evropské státy by se měly zaměřit na vzájemně výhodné partnerství s Ruskem. Na druhou stranu evropská energetická politika vůči Ruské federaci by neměla být reaktivní a příliš těsně zaměřena na Rusko jako jediný a hlavní zdroj energie, ale měla by zdůraznit diverzifikaci energetických zdrojů a vzít do úvahy celkový dodavatelský řetěz, zahrnující také zájmy tranzitních zemí.
  6. Evropská energetická politika by měla částečně slevit z některých tržních principů a netrvat, aby Rusko ihned liberalizovalo svůj vnitřní trh se zemním plynem.
  7. V neposlední řadě si je třeba uvědomit, že evropská energetická politika by měla uznat velmi rozdílné energetické vztahy individuálních členských států Evropské unie ve vztahu k Ruské federace a měly by být učiněny kroky k více regionalizovanému rámci energetických vztahů mezi EU a Ruskem, i když uznání těchto limitů je v rozporu s kohezní energetickou politikou na úrovni EU.
Tagy
Tagy
Evropa 2938
Evropská unie 1865
Rusko 983
ekonomika 800
energetika 193
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz