Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Libye jen krok od propasti

/ Ed. 8. 1. 2016

Bezpečnostní situace v Libyi se v poslední době zhoršuje a severoafrická země drží aspoň formálně pohromadě spíše jen silou vůle. Afričtí migranti, topící se u italských břehů, jsou pak jen důsledek tohoto neutěšeného stavu stejně, jako je jeho symptomem a zároveň varovným mementem několikahodinový únos libyjského premiéra Alího Zajdána, který se v libyjském Tripolisu odehrál desátého října. Jak to tedy v Libyi vypadá?

Na prvním místě je třeba uvést, že nemá příliš smysl zde učeně mudrovat nad tím, že k úspěšné obnově země, vzpamatovávající se z občanské války, je nutné mít referendem schválenou ústavu, demokraticky zvolenou funkční vládu, bojeschopnou armádu, akceschopnou policii a třeba také nezávislé soudy, fungující infrastrukturu, úřady a vůbec tak nějak všechno, co k modernímu státu patří. Libye je totiž jiná. Svérázná, neúprosná a zároveň fascinující. V několika následujících odstavcích se pokusím načrtnout několik bezpečnostně laděných výjevů, které kaleidoskop současné poválečné Libye dotvářejí. Většinou pocházejí z mezinárodního expertního kulatého stolu, který jsem spolu s kolegyní Lenkou Filípkovou organizoval jménem Pražského institutu bezpečnostních studií (PSSI) v září na MZV ČR v Praze.

Výjev první: Libyjské ministerstvo obrany. Ministr nemá často komu zadávat úkoly, protože chybí zaměstnanci, a i když se mu to podaří, chybí k prosazení vládního rozhodnutí jakákoliv spolehlivá ozbrojená síla. Před okny mu periodicky táboří nevypočitatelné milice a čas od času hrozí, že bude ministerstvo vyrabováno ozbrojeným davem. Ministr neví, kolik lidí má pod sebou, neví, co přesně dělají ostatní ministerstva, a stejně jako zbytek libyjské vlády, která je nad to vládou jen dle jména, pouze zhruba tuší, co se ve zbytku země děje.

Výjev druhý: Libyjská hranice. Přes smrtící pašerácké stezky se vozí vše, co je po ruce a přinese zisk. Zbraně, lidi, drogy. Libyjští pohraničníci s tím ale něco udělají jen těžko. Je jich málo a jsou rozptýleni do zhruba tuctu státních, polostátních a nestátních aktérů, kteří vzájemně nekomunikují (Kaddáfí je tak vychoval), nepodávají nijak snaživě hlášení ústřední vládě a jsou obecně chronicky podfinancovaní. Jejich výzbroj je zastaralá a sousedi na druhé straně hranice zrovna moc ochoty ke kooperaci s nimi také neprojevují. Pohraničníkům tedy není moc co vyčítat, když se rozhodnou nezadržet pašerácký konvoj, který má zhruba šestkrát víc zbraní než oni.

Výjev třetí: Vnitřní bezpečnost. Za situace, kdy je policie pouze abstraktní entitou a voják pravidelné armády nedostatkovým zbožím, není nijak překvapivé, že se o svoji bezpečnost starají lidé sami. Prostě tak, že mají takřka všichni zbraně a každé město aspoň jednu vlastní milici. V množství je síla, takže těch hlavní se na straně milic hemží více, než v případě celé libyjské armády a policie, která v některých případech zbraně ani nemá. Sehnat si zbraně však není velký problém, když jedno (slovy „jedno“) vojenské skladiště v Libyi, navíc hlídané spíše jen nominálně, obsahuje více zbraní, než má celá britská armáda. Ono se ale není čemu divit, když Kaddáfího režim sbíral zbraně a munici tak usilovně, až jich nahromadil hned po Iráku nejvíc na celém Blízkém východě.

Co s tím? Jak zakázat veřejné nošení neregistrovaných zbraní? Jak donutit milice, aby pro občany nezaváděly vlastní pravidla a nechaly to na státu? Kde vzít politickou vůli k tomu, aby se do ulic poslal dostatek uniformovaných policistů, kteří dají kriminálním živlům pocítit, že nejsou bez dohledu? A kde vůbec ty policisty sehnat, když není ani jasné, kolik lidí v bezpečnostních složkách je zaměstnáno státem a kolik jich takto dostává plat a přitom nechodí do služby? Do toho neúprosně běží čas. Čím déle od konce války, tím hůř se věci dávají do kupy. Tím větší slovo mají samozvanci a tím více opouští lidi víra ve funkční stát a demokracii, ve vládu schopnou ochránit své občany.

V Libyi nehrozí rozpad státních struktur. Ony tam totiž v podstatě ani žádné nejsou. Kaddáfího režim takřka žádné nevybudoval a válka smetla zbytek. V Libyi probíhá tzv. reforma bezpečnostního sektoru, aniž by zde nějaký státní bezpečnostní sektor byl. Mezinárodní pomoc je zde proto nezbytná. Řada států a mezinárodních organizací deklarovala společný postup, transparentnost a odpovědnost při jejím vynakládání. Ale od slov k činům je daleko. Mezi vnějšími aktéry chybí skutečná koordinace na politické a strategické úrovni, ztracený čas se nedaří dohnat a zahraniční experti v Tripolisu kvůli bezpečnostní situaci nemohou ani opustit hlavní město, aby zjistili, jak to vypadá ve zbytku země.

Ve Středozemním moři se při tom všem na vratkých lodích Afričané topí a Libyjci umírají. My Evropané jsme však apatičtí a dále škrtáme ve svých obranných rozpočtech a nenabízíme Libyi pomocnou ruku o mnoho více než doposud. Opravdu víme, jak pomáhat světu a chránit si vlastní krk? Nezapomněli jsme při všech řečech o prohlubování evropské integrace na drobný fakt, že se na druhé straně Středomoří každý den ozývá střelba a výbuchy, jejichž dozvuky začínají velmi intenzivně doléhat až k našemu prahu?

Původní vydání: Libye jen krok od propasti

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1215
arabské jaro 312
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz