Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Kulturní válka, vnitro-muslimská

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 4. 2. 2016

Obrázky hněvivých a agresivních muslimů, protestujících proti videu, hanobícímu proroka, okamžitě dávají za pravdu těm, kdo v muslimech vidí zakomplexované fanatické extrémisty. Křesťané přece nezabíjejí, když někdo hanobí Ježíše. Násilí a spontaneita protestů potvrzují stereotyp: křesťané jsou nanejvýš rozhořčení, muslimové jsou naopak zuřiví.

Co z protestů ale mělo něco společného s obranou islámu? Pouze záminku, a to v situaci složité vnitro-muslimské kulturní války.

Vyráběný hněv

Útoky byly totiž sotva spontánní. Neuvěřitelně agresívní útok v Bengází byl bez pochyby plánován. Soukromá milice použila válečné zbraně a čekala na prchající Američany v záloze u tajné americké rezidence. Přesnost střel dokazovala podle agentury Reuters dílo profesionálů.

I prvotní protesty v Egyptě a Tunisku byly podle všeho předem organizované. Datum útoků i protestů, 11. září 2001 považuje velká část Arabů za cílený začátek války proti islámu. USA jsou v očích arabské veřejnosti všemocné a nic jiného než velký podvod nedává dobře smysl. I samotný prezident Mursí patří ke konspirátorům, spolu s radikálními salafisty. Ti podle všeho na 11. září demonstrace plánovali a několik imámů k nim mobilizovalo předem. Vysílání videa na náboženské televizní stanici Nás, blízké právě salafistům, potom celou vlnu odstartovalo.
Násilné protesty také nebyly motivovány všude stejnými důvody.

V Libyi lze o důvodech symbolicky datovaného útoku jen spekulovat: Byla to pomsta za svržení Kaddáfího? Nebo pomsta za červnové zabití Abu Jahjá Líbího, dalšího prominentního libyjského kádra al-Káidy v Pákistánu? Nesmíme zapomínat, že USA stále ještě vedou válku proti džihádismu a zbraněmi na dálkové ovládání v Pákistánu a Jemenu pravidelně útočí na vesnice, v nichž se má skrývat al-Káida. Přenesení odvety proti USA na cíle v „měkčím“ území není tedy nepravděpodobné a ani není bez precedentu. V Jemenu byly také útoky na velvyslanectví mimořádně násilné. Ironicky ale zemřeli Američané v zemi, která je po intervenci NATO ze všech arabských (silně protiamerických) zemích USAnakloněna nejvíce a málokdo tam útoky schvaluje.

Zástupná politika

Egypt a Tunisko jsou ovšem země, ve kterých se neválčí a ve kterých se teoreticky věci posouvají dopředu. Proč se jim násilí nevyhnulo? Odpověď je podobná, jako v roce 2006 během protestů proti dánským karikaturám: napjatá vnitřní politika.
V Egyptě neprotestovali jen muslimští fanatici. Mezi protestujícími v Egyptě byli Kopti a mezi útočníky, kromě salafistů, i řada fotbalových ultras. Ti také nejdéle válčili s policií. Ultras už měsíce často a násilně protestují za potrestání úmrtí jejich kolegů na stadionu v Port Saidu na začátku roku.

Rok a půl po revoluci Egypt neprošel ani náznakem smíření za tisíce obětí revoluce. Tyto porevoluční „vášně“ pravidelně propukají, a to proti různým cílům, nejčastěji proti policii, ale i proti izraelské, syrské, a saúdské ambasádě. Ovšem ve většině případů (kromě posledního útoku na izraelské zastoupení) budovy dobře střeží armáda. Tentokrát se to nestalo, což je ještě větší skandál, než očekávané protesty salafistů a ultras.

V Tunisku zase premiér a ministr vnitra, oba z islamistické Nahdy, vedou už několik měsíců vleklý mediální i policejní konflikt s vlastními salafisty. Patří k němu i vypalování kanceláří Nahdy a obchodů s alkoholem, bitky s policií a napadání civilistů. Po určitém váhání vláda pokojnou část salafistů konečně registrovala jako politickou stranu a násilnou část začala zatýkat. Salafisté od podzimu minulého roku využívají jakoukoli příležitost širší mobilizace k poškození vlády.

A co může islamistickým vládám uškodit víc než to, že je extrémisté donutí bránit USA, které prokazatelně dovolují hanit jejich víru (svobodu projevu v USA nechme stranou) proti rozhořčeným obráncům proroka?

Kulturní válka s krajní pravicí

V zemích arabského jara se totiž rozhořela kulturní válka mezi samotnými islamisty. Do roku 2011 stáli proti sobě nominálně sekulární autoritářské státy a houževnatá islamistická opozice. Nebyla legální a mohla se pohybovat ve velmi úzkých mantinelech. Fundamentalisté používali právě islám v tlaku na „bezbožné“ vlády. Státy se samy do velké míry islamizovaly, aby si udržely alespoň nějakou legitimitu, když už ji nečerpaly z prosperity a souhlasu občanů.

Volby v roce 2011 vynesly k moci středové islamisty z hnutí Muslimských Bratrů. Politizovali se však i salafisté, onen fundamentalistický a konzervativní proud, který trvá na doslovné četbě Koránu. Vznikla obava ze spojení středového a krajního islamismu; dosud se však děje pravý opak. Salafisté se do vlád nedostali, buďto proto, že nebyli vůbec připuštěni k volbám (Tunisko), nebo proto, že post prezidenta obsadila silnější strana (Egypt).

Jelikož je se v této nové, otevřenější politice, z náboženství stalo politikum a mobilizační nástroj, vedou od začátku islámské proudy válku o to, kdo má větší právo islám představovat, čili, jak říká evropský islámský teolog Tariq Ramadán, souboj o náboženskou kredibilitu. Je to právě mimoparlamentní krajní pravice, která (jako u nás) z kulturní války doslova žije, a frustracemi dovedně manipuluje.

Nelze se tedy úplně divit, že prezident Mursí s odsouzením útoků otálel: nejprve pečoval, jako rozhořčený muslim, o své konzervativní voliče. Ovšem prezident musí pečovat o i kredibilitu své vlády, jde mu např. o půjčku od MMF. Muslimské bratrstvo tak hrálo svou dvojí hru: Když prezident Obama konečně zakročil a odmítl Egypt označit za spojence USA, Chajrat Šáter, stratég a finančník Bratrstva, se dopisem v New York Times za incident v Káhiře omluvil.

Jak píše komentátor Issandar Amrání, jednou z velkých nadějí arabského jara byla proměna arabské politiky: že s diktaturami vezme za své zástupná politika a nahradí ji politika věcná a střídání elit. Jakkoli se k tomuto cíli část islámské scény posunula, ukazuje se, že podobně jako ve Východní Evropě, symbolická a manipulativní politika zavádění demokratických procesů naopak doprovází.

Původní vydání: Kulturní válka, vnitro-muslimská

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1182
arabské jaro 312
etika 37
kulturní dědictví 36
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz