Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Pracovní nabídka: Hledáme do týmu provozního & finančního manažera / manažerku

Kudy NATO?

Tomáš Karásek Tomáš Karásek / Ed. 15. 2. 2016

Aliance zůstává po summitu spolkem váhavých střelců

Severoatlantická aliance se na dvoudenním summitu v Lisabonu dohodla na společné protiraketové obraně a na roli Ruska v ní. Účastníci vrcholné schůzky NATO také nahradili strategický koncept starý jedenáct let novým plánem. Tomu však chybí opravdová vize.

Severoatlantická aliance má po Lisabonu novou strategickou koncepci, postrádá však jasnou vizi svého dalšího směřování.

Bude NATO v následujících letech „globálním policistou“, komunikačním uzlem nabízejícím bezpečnostní spolupráci globálním partnerům, nebo primárně organizací kolektivní obrany? Podle nové koncepce zvládne Aliance všechny tři úkoly. NATO se dost dobře nemůže vzdát kolektivní obrany zakotvené ve Washingtonské smlouvě ani expedičních operací, s nimiž začalo před téměř dvaceti lety. A nečlenské státy jako Austrálie, Jižní Korea či Rusko hrají v aliančních operacích důležitou roli.

U každé ze tří hlavních aliančních misí najdeme v novém dokumentu detaily, jimiž NATO posouvá své kompetence o kousek dál: obrana území členských států zahrnuje i boj s kyberhrozbami a teritoriální protiraketovou obranu, do vymezení expedičních misí se dostala i doktrína protipovstaleckého boje a NATO bude sdílet zpravodajské informace.

Členské státy dokázaly nalézt vyvážený kompromis i v dalších klíčových otázkách. NATO bude usilovat o bezjaderné mezinárodní prostředí, ale jeho kroky budou vázány na ochotu ostatních aktérů postupovat tímtéž směrem. Rusko bylo přizváno ke spolupráci na protiraketové obraně a Aliance se pokouší zintenzivnit s ním spolupráci v boji proti terorismu či narkotikům. Kampaň v Afghánistánu získala jasnější časový rámec: do roku 2014 by měla být postupně předána odpovědnost do rukou místních úřadů a bezpečnostních orgánů.

Kompromis bez záruk

Pozitivní dojem však kazí absence silné vize, která by napověděla, čím chce NATO vměnícím se mezinárodním prostředí být a jak chce toto prostředí formovat. Jak se bude Aliance vyrovnávat s rostoucí mocí asijských velmocí a následnou změnou strategického uvažování v USA? Jak bude řešit právně mimořádně komplikované rozdělení kompetencí v boji proti kyberhrozbám? Které složky aliančních ozbrojených sil jsou nejvhodnější k vytváření společných jednotek a kapacit? Je NATO fórem, kde může euroatlantické společenství řešit klíčové strategické otázky, nebo je pro tento účel vhodnější bilaterální dialog USA s Evropskou unií? Nová koncepce nechává tyto otázky bez odpovědí.

Útěk z Afghánistánu i od jádra

Hrozí také, že se obecný konsenzus rozpadne při řešení konkrétních detailů. Aliance se sice dohodla na společném harmonogramu pro Afghánistán, ale některé členské státy unilaterálně oznamují dřívější stažení svých jednotek. NATO deklarovalo, že zůstává i nadále jadernou aliancí, ale nové německé stíhací letouny (na rozdíl od stávajících) nebudou schopny nést bomby s jadernou náloží.

Velkou otázkou také zůstává, jak se Aliance dokáže vyrovnat s propady obranných rozpočtů svých členů. Podíl obranných výdajů na rozpočtech (zejména evropských) členů klesal prakticky nepřetržitě od konce studené války, zatímco nárůst efektivity (včetně schopnosti vysílat jednotky do zahraničních operací) byl jen pozvolný. Generální tajemník Rasmussen doufá, že úspory povedou k větší efektivitě a angažovanosti, ale je otázka, zda nejde jen o zbožné přání.

Jak dál, Česko?

Výsledky lisabonského summitu nenabízejí ani vodítko pro otázky, jimž čelí česká obranná politika, jako je další postup reformy ozbrojených sil či kontroverzní otázka zachování či zrušení stíhacího letectva. Jasné je jen to, že Aliance za nás tyto problémy nevyřeší.

NATO chce, alespoň oficiálně, pokračovat v politice vysílání vojenských operací do zahraničí – v opačném případě totiž hrozí, že pro USA ztratí jakýkoliv strategický význam. Z toho budou vyplývat další nároky na transformaci české armády. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že pravděpodobnost konvenčního útoku na členské státy je minimální. Alianční agenda teritoriální obrany se tak v budoucnu bude točit kolem témat protiraketové obrany a boje s kyberhrozbami; bude proto nezbytné, aby Česká republika formulovala jasnou národní a alianční politiku v těchto oblastech.

Paradoxně můžeme za hlavní impulz k dalšímu rozvoji euroatlantické obranné politiky chápat nikoliv právě skončivší summit NATO, ale nedávnou britsko-francouzskou dohodu o sdílení některých vojenských kapacit. Mnohonárodní vojenské jednotky, výcvik či akvizice jsou cestou, po níž se členské státy nejen z úsporných důvodů budou vydávat čím dál častěji. Pro Česko se v tomto ohledu nabízí jako ideální (byť ne jediné) východisko visegrádská spolupráce. Skupiny států, které sdílejí nejen podobné technologické zázemí, ale také zahraničně bezpečnostní priority, budou klíčovou součástí dalšího úsilí o reformu NATO.

Lze jen doufat, že z této spolupráce vyroste i jasný strategický konsenzus o roli, kterou chce euroatlantické společenství v novém mezinárodním prostředí hrát. NATO totiž ani po Lisabonu nemá v tomto ohledu zcela jasno.

Původní vydání: Kudy NATO?

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 2938
NATO 377
Severní Amerika 156
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz