Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Konec konžské anabáze?

Václav Prášil / Ed. 21. 2. 2016

Nynější situaci v této zemi není možné posuzovat bez ohledu na historický kontext. Letošní rok se ve světle dějin moderního konžského státu prozatím jeví jako úspěšný. Konžská demokratická republika, za éry prezidenta Mobutua nazývaná Zair, prošla v posledních desetiletích bouřlivým vývojem, jehož původ je ovšem třeba hledat již v neméně dramatické koloniální době. Belgické Kongo, do roku 1908 osobní majetek krále Leopolda II. s eufemistickým názvem Svobodný stát Kongo, nikdy nepřipustilo vznik základních správních struktur, a Konžská republika tudíž v roce 1960 byla sotva něčím jiným než mrtvě narozeným dítětem. Mobutu Sese Seko, který se brzy ujal vlády, o jeho resuscitaci zájem nejevil. Svým drancováním přírodního bohatství a spřádáním pavučiny klientelistických vztahů spíše úspěšně navázal na politické tradice koloniálního období a ještě pevněji ukotvil stav státního zhroucení. Jeho odchod byl možný jen za cenu nejméně 3,5 miliónů obětí ve vleklém konfliktu, který týdeník The Economist přezdívá Velkou africkou válkou.

Joseph Kabila, syn povstaleckého vůdce a pozdějšího konžského prezidenta Laurenta Kabily, podstatnou část svého dětství prožil v Tanzanii, kde kromě vzdělání a vojenského výcviku získal i nezvyklý anglický přízvuk své francouzštiny. Po úspěchu „rodinného podniku“ –Svazu demokratických sil pro osvobození Konga – v první konžské válce odešel do Pekingu na Národní univerzitu obrany a od roku 1998 působil v generálním štábu Konžských ozbrojených sil. Po otcově násilné smrti v lednu 2001 se stal nejmladším africkým prezidentem. Joseph Kabila vyniká rozvláčným a poněkud toporným řečnickým stylem i již zmíněnou nedokonalou francouzštinou. Ještě větší problém mu však zjevně činí bantuský jazyk Lingala, který by byl patrně pouhou součástí konžského folklóru, kdyby jím v běžném styku nehovořilo obyvatelstvo konžské metropole Kinshasy. To je také hlavní důvod Kabilova odcizení od populace bezmála osmimiliónového hlavního města.

Již od dob Alexandra Makedonského se různé metropole stávaly osudnými velkým dobyvatelům. Obyvatelé Kinshasy Mobutuova přemožitele Laurenta Kabilu zavrhli kvůli přítomnosti rwandských jednotek ve městě – i on sám začal být považován za cizince. Ještě méně svým původem vyhovuje Kabila mladší, o kterém jeho oponenti často tvrdí, že nepochází z bývalého Zairu, nebo že ani není synem Laurenta Kabily. Není tudíž nijak překvapivé, že volby v Kinshase a v ostatních západních provinciích vyhrál Jean-Pierre Bemba (v hlavním městě mu svou podporu vyjádřilo 70% voličů). Politické rozdělení země podél severojižní osy vypovídá o přetrvávajícím etnickém pozadí politiky. Tribalismus byl trnem v oku již Mobutuovi a odsuzuje ho i nová ústava, která vstoupila v platnost 18. února tohoto roku. Zatímco si však Mobutu obyvatele Kinshasy předcházel – již mezi lety 1969 a 1976 bylo 36% národních investic schválených tzv. Investiční komisí umístěno v hlavním městě a okolí – dá se od Kabily očekávat mnohem větší důraz na venkovské oblasti. Jedním z kroků tímto směrem je ostatně i již zmíněná, decentralizační, ústava.

Konžská metropole ale bude pro zdar Kabilova prezidentského mandátu klíčovým místem, neboť její početné obyvatelstvo má nesporně silnou politickou i ekonomickou váhu. Městská elita například při velké vlně znárodnění zahraničního kapitálu, takzvané zairizaci, získala kontrolu nad značnou částí konžských podniků. Prezident navíc tradičně stál na vrcholu korupční pyramidy spojené s lukrativním vlastnictvím nemovitostí v hlavním městě. Joseph Kabila si je v každém případě vědom vysokého rizika v této části konžské šachovnice a svými posledními tahy prokázal svou politickou zralost. Na události z 21. listopadu, kdy byl při protestech Bembových stoupenců založen požár v budově nejvyššího soudu, zareagoval promptně a energicky – Jean-Pierre Bemba dostal ultimátum 48 hodin na stažení svojí osobní stráže z Kinshasy. Bembův pokus o šach se tedy změnil v ostudné garde, které ještě umocnil fakt, že jeho ozbrojence eskortovala namísto příslušníků mise MONUC pravidelná armáda. Mistrnou manifestaci svrchovanosti prezidenta nezastínila ani jeho závislost na podpoře od zahraničních diplomatů, kteří na Bembu vyvíjejí mimořádný tlak.

Žádný zaručený recept na úspěch v mladé a extrémně křehké konžské demokracii neexistuje, nejen politické přežití staronového prezidenta ovšem bude záviset na dvou faktorech – jeho schopnosti udržet své politické soupeře v mantinelech demokratického zápolení o přízeň voličů a také na míře zapojení mezinárodních organizací a vyspělých zemí do dění ve střední Africe. Jean-Pierre Bemba i jiní vůdci povstalců stále disponují ozbrojenci a v zájmu prevence nových střetů bude zřejmě nutné umožnit jim určitou formu účasti v nové vládě. Scénáře tzv. národního usmíření, známé z jihoafrických zemí či Rwandy, by mohly sloužit vládě jako inspirace pro posílení mírového procesu. Vojáci mise EUFOR sice Konžskou demokratickou republiku v průběhu prosince opustí, generál Henri Bentégeat, předseda Vojenského výboru Evropské unie, nicméně v sobotním projevu naznačil, že v případě opětovné eskalace napětí bude EU připravena zasáhnout. Mezinárodní jednotky MONUC v zemi setrvají i nadále. Konečně, důležitá bude i podpora ze strany Africké unie a předních afrických politiků.

Tagy
Tagy
Subsaharská Afrika 85
lidská práva 297
mezinárodní bezpečnost 1108
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz