Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Kolumbie v bílém: Pochod proti FARC

Naďa Závodníková Naďa Závodníková / Ed. 18. 2. 2016

„Ne dalším únosům. Ne dalším lžím. Ne dalším úmrtím. Ne FARC,“ tak zněl návrh skupiny studentů Oscar morales zveřejněný přibližně před měsícem na Facebooku, který odstartoval pondělní pochod proti FARC, proti únosům a pro osvobození unesených a nastolení míru. Zpráva se rychle šířila a iniciátoři se dostali před otázku, kdy pochod uspořádat. Termín byl znám poměrně brzy – 4. ledna 2008. Informace ohledně další organizace, především hodiny konání, již tak jasné nebyly. V 9 hodin, v 11 hodin, kolem poledne(?)... proslýchalo se mezi lidmi. Nakonec tuto nejistotu rozřešily pondělní deníky: „Sraz je ve 12,“ hlásaly titulky na předních stránkách.

V ulicích Bogoty, hlavního města a centra pochodu, bylo možné vidět přípravy na pochod již od desáté hodiny ranní: uzavřena byla Carrera 7 vedoucí ze severu k hlavnímu náměstí Plaza Bolívar, postávající hloučky lidí s transparenty, vlaječkami a balónky a policejní hlídky téměř na každém kroku. Budovy zdobily bílé a kolumbijské vlajky. Rovněž pouliční prodavači se připravovali na velkou událost – kromě občerstvení a deštníků, které v parném poledním slunci sloužily jako slunečníky, bylo možné koupit trička určená pro tuto událost či píšťalky. Ulice se postupně začaly plnit lidmi oblečenými v bílém a tričkách s nápisy: Ne únosům; Ne FARC, svobodu všem; Svoboda bez podmínek; Jednota. Kolem poledne se Carrera 7 proměnila v pestrobarevného hada pochodujících lidí přerušovaného vyčnívajícími transparenty a vlajkami. Vzduch byl prosycen hvízdotem z píšťalek a skandováním hesel: „Se žije, se cítí, Kolumbie je přítomnost!“ či „Svobodu, svobodu!“

Dav pomalu pochodoval přes město s cílem dorazit před Capitolio Nacional, sídlo poslanecké sněmovny a senátu, a k prezidentskému sídlu Palacio Narino. Náměstí se brzy zaplnilo a i přes to, že se pochodující dav začal pomalu rozcházet po druhé hodině odpolední, lidí na Plaza Bolívar neubývalo a naopak se pustili do zpěvu kolumbijské hymny. Ve vzduchu bylo cítit očekávání, zda vystoupí prezident či nikoliv. Nicméně prezident Alvaro Uribe se nacházel v 660 kilometrů vzdáleném Valledupar a události pondělního pochodu komentoval pouze skrze televizní obrazovky.

Pochodu v Bogotě se podle odhadů účastnilo přibližně milión Kolumbijců, kteří většinou od zaměstnavatelů dostali volno, aby se mohli pochodu zúčastnit. Na většině veřejných základních a středních školách byla zrušena výuka. Mezi účastníky pochodu však chyběly rodiny unesených, které se rozhodly setkat v kostele a modlit se za unesené. Důvodem byly především obavy, aby svým vystoupením na pochodu neztížili možnost osvobození unesených.

Iniciativa se však neomezila jen na Bogotu. Pochody proti FARC se uskutečnily ve všech hlavních městech kolumbijských departamentů. Proti FARC se pochodovalo i v zahraničí – Londýn, Berlín, Paříž, Madrid, Tokyo, Atlanta, New York, Peking, Melbourne, Sydney a Brisbane byly dalšími místy, která vyjádřila solidaritu se 700 osobami, které se nacházejí v zajetí FARC.

Manifestace nesouhlasu s únosy a s Ozbrojenými revolučními silami (FARC) v měřítku, v jakém se uskutečnila, je pozitivním ukazatelem postoje kolumbijské společnosti vůči FARC, není však prostá rozporů. Již na první pohled zaujme propojení problematiky únosů a činnosti FARC. Ačkoli je právě v poslední době téma unesených a podmínek, ve kterých se v zajetí FARC nacházejí, často diskutováno, nejedná se o téma nové ani o problém, který by se týkal exkluzivně FARC. K praktice únosu sahalo i druhé, dodnes existující guerillové uskupení – ELN (Vojsko národního osvobození), ale i pravicové jednotky paramilitares.

Dalším sporným bodem je rovněž otázka, kdo bude z celé iniciativy benefitovat, respektive jakým způsobem by mohly pondělní manifestace ovlivnit další postup v osvobozování unesených osob. Jak se vyjádřil Výbor pro podporu Ingrid Betancourt (Comité de Apoyo a Íngrid Betancourt, CSIB) pochod a vyjádřený nesouhlas veřejnosti potenciálně nahrávají ozbrojenému osvobození unesených – tedy řešení tvrdé ruky prosazovaném prezidentem Uribem.

Ostrými kritiky pochodu byla strana Polo democrático, která se rozhodla nezúčastnit se a svolat své vlastní shromáždění zaměřené proti únosům páchaným jakoukoli organizací. Polo democrático svůj postoj odůvodnilo tím, že je proti únosům, ale odmítá podporovat současnou vládu. Bogotská radnice dala k tomuto shromáždění povolení, což vyvolalo vlnu nesouhlasu především u organizátorů akce, kteří v tomto viděli způsob zneužití celé iniciativy k promoci strany. Ačkoli se shromáždění Polo democrático uskutečnilo, na místě konání – Plaza de Bolívar se smísilo s pochodem proti FARC.

Zatímco davy lidí pochodovaly proti únosům a FARC, rodiny 3 dalších unesených kongresistů byly na cestě do Caracasu, kde budou vyčkávat na propuštění svých blízkých. Podle vyjádření FARC je tento krok motivován zdravotní situací unesených, ale rovněž má být vyjádřením uznání dosavadních snah venezuelského prezidenta Huga Cháveze a kolumbijské senátorky Piedad Córdoby o dosažení humanitární dohody s FARC. Své rozhodnutí FARC zveřejnily v sobotu, 2. února a nelze jej tedy přímo spojovat s pondělním pochodem. Přesto již v podvečerních hodinách byly zpravodajské deníky plné výzev k urychlenému řešení situace unesených osob. Ačkoli prezident vyjádřil podporu a sám se pochodu zúčastnil, ve svém proslovu nepředstavil žádnou alternativu nebo plán pro další možná jednání s FARC.

Tagy
Tagy
Latinská Amerika 114
terorismus 178
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz