Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Kolik Poláků máte v knihovně?

Vít Dostál Vít Dostál / Ed. 8. 1. 2016

Národní divadlo Brno uvedlo v této sezóně klasiku polského dramatu: Veselku Stanisława Wyspiańského. V Polsku často hraná inscenace je kritikou planého heroismu, lidské malosti, naivního vlastenectví, iluze národní jednoty a politikaření. Na venkovské svatbě se setkávají rolníci s měšťany a ve verších hodnotí stav společnosti i vyhlídky polského národa. S pokračující zábavou a vypitým alkoholem vstupují na scénu mytické postavy, které vyzývají ke vzpouře-revoluci, o jejíž nezbytnosti nakonec nikdo nepochybuje. S probuzením do nového rána však odvaha bojovníků vyprchá, zůstává jen mlhavá vzpomínka na včera vedené řeči.

Pochopit neprožité

Díky svému panoptikálnímu charakteru se Veselka v Polsku dočkává nových a nových interpretací. Režiséři a dramaturgové se předhánějí v tom, jak ve Wyspiańského věčných pravdách o osudu polského národa co nejlépe nechat vyznít aktuální politickou a společenskou realitu. Co však funguje v Polsku, kde jsou repliky z Veselky součástí běžné komunikace, zůstává v českém prostředí nepochopeno.

Veselka pod režisérskou taktovkou Břetislava Rychlíka je povedený kus. Ač nejsem divadelní kritik, hru jsem si opravdu užil. Bohužel jsem měl pocit, že jsem jedním z mála, který chápe, co se na jeviště děje. V přestávce hlediště opustila čtvrtina diváků a v rozhovorech u šaten či v tramvaji se hovořilo o neporozumění či zbytečně stráveném večeru. Představení v Mahenově divadle obvykle necílí na náročného diváka. Přitom k pochopení Veselky je zapotřebí buď slušná znalost polských dějin (ideálně se zvláštním důrazem na 19. století) nebo podrobné pročtení programu k představení. Nutno dodat – báječně zpracovaného.

Zesměšňování exaltovaného národního heroismu, což byla jedna z rovin, do které Rychlík Veselku položil, není ničím, s čím by se Češi mohli identifikovat. Oproti polskému veřejnému prostoru se v tom našem nevyskytuje heroismus, natož pak jeho karikování. Volání po národní svornosti či solidaritě také nenajdou u českého diváka vhodné zařazení. Proti komu bychom měli být svorní a koho se máme bát? Veselkou prostupuje sdílený pocit postav, že je nutné se konečně vzbouřit a s nakupenou nespokojeností zásadně zatočit. Revolučně! Ani toto není rovina, kterou bychom z českého prostředí znali. Když pak diváci nerozumí hlavnímu příběhu, nepochopí ani jeho zdařilé parodování.

Jsou ještě divnější…

Nepochopení Veselky je příkladem česko-polského míjení. Ve výsledku jsou Poláci ještě divnější, než když jsme o nich nevěděli vůbec nic. Do Česka často doléhají jen extrémy. Máme sice zakořeněn obraz Poláků jako bigotních katolíků, ale v českých médiích rezonoval úspěch antiklerikální strany Janusze Palikota.

Uvedení Veselky asi není nejlepší způsob, jak nenáročným divákům představit polskou kulturu. Jednoduše nejsme tak daleko. Schválně se podívejte do knihovny. Kolik v ní máte knih polských autorů? Začínat vzájemné poznávání od velkých děl polemizujících o duchu národa nelze. Poláci dnes české filmy a literaturu zbožňují. A svoji cestu k české kultuře začali od Hrabala. Tedy od člověka.

Původní vydání: Kolik Poláků máte v knihovně?

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 2870
Polsko 626
kulturní dědictví 34
Česká republika 2188
česká zahraniční politika 928
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama