Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Kdo se bojí Turecka?

Michal Thim Michal Thim / Ed. 22. 2. 2016

Ve všech případech bylo Turecko odmítnuto. Nakonec byl Turecku v roce 1999 přiznán statut kandidátské země a trvalo dalších šest let, než tento vlekoucí proces vyústil v zahájení vstupních rozhovorů. Jen marně bychom hledali v historii evropského integračního procesu zemi, která by musela čekat bezmála 50 let, a to nikoli na vstup, ale jen na pouhé zahájení vstupních rozhovorů. Ať již byly dřívější důvody k odmítnutí jakkoli legitimní, nikdy nebylo zpochybňováno právo Turecka se o členství ucházet - až nyní.

Sledujeme-li pozorně veřejnou debatu na téma „vstup Turecka do EU“, nemůže nám uniknout, že mnohem více než o Turecku samotném je tato debata o současné krizi integračního procesu vzhledem k jeho dalšímu vývoji. Odpůrci Turecka se opírají o několik argumentů. Mezi hlavní patří kulturní odlišnost Turecka a stav turecké ekonomiky. Argumenty jsou to zástupné a slouží k zakrývání vlastních problémů, kdy Turecko slouží jako univerzální cíl, proti kterému se lze vymezit.

Evropské kulturní inženýrství

Velmi často v této souvislosti slýcháme, že Turecko a turecká kultura je odlišná od kultury evropské. Než se zaměříme na podstatu „odlišnosti“ Turecka, pohleďme na druhou část argumentu. Ta implikuje existenci jednotné evropské kultury či kulturní identity. Jak můžeme definovat evropskou identitu? Co spojuje národy, které prošly často velmi rozdílným historickým vývojem jako Lotyšsko a Portugalsko, Irsko a Maďarsko, Francii a Řecko? Je to společná touha po ekonomické prosperitě, dobrých sousedských vztazích a zajištění míru a bezpečnosti na kontinentu, a to vše na hodnotovém zakladu, který je tvořen demokratickým systémem vlády. Nic z výše zmíněného nevylučuje žádným způsobem Turecko. Tématem, které se vždy dříve či později objeví, je náboženství. Ale z jakého důvodu? Turecko je země, kde 99% populace vyznává islám, zatímco v členských zemích EU převládá křesťanství, to je nezpochybnitelný fakt.

Odpůrci tureckého členství argumentují, že by vstup islámské země podkopal samotné základy evropské integrace. Proč je Turecko takovou hrozbou, když stejně jako členské státy Unie důsledně praktikuje princip oddělení státu a náboženství? Odkdy je víra předmětem určujícím, zda-li má ten stát právo vstoupit a další ne? Náboženství nemá s procesem evropské integrace nic společného a slouží jen jako prostředek k ovlivnění veřejného mínění. Skutečným „problémem“ je, že s Tureckem „uvnitř“ by se značně oslabila možnost hlubší a rigidní integrace.

Evropská kulturní identita je tak jen umělou konstrukcí jejíž základ tvoří většinové náboženské přesvědčení stávajících členů. Význam křesťanství pro vývoj evropských států by neměl být v žádném případě marginalizován, ale zároveň je nutné zmínit, že myšlenkový základ moderní Evropy nebyl pouze ve shodě s křesťanským světonázorem reprezentovaným zejména katolickou církví. Osvícenství, které je obdobím, kdy byly položeny myšlenkové základy novodobých evropských států, bylo přece mj. reakcí na vliv náboženství na veřejnou sféru. Emancipace státu a jeho zesvětštění je jednou z hlavních událostí, které vzešly z tohoto „konfliktu“. Snaha vmanévrovat otázku členství Turecka v EU do roviny kulturní (ve skutečnosti ovšem náboženské) je krokem zpátky do století, kdy se státy dělily na křesťanské a pohanské. Smysl evropské integrace není ve vybudování křesťanské „pevnosti Evropa“, ale v již zmíněných hodnotách jako je svoboda, bezpečnost, prosperita a demokracie.

Ekonomický rozměr „turecké otázky“

Je zcela nepochybné, že turecká ekonomika není ve stavu, který by umožňoval brzký vstup do EU. Ještě dnes doznívají dopady ekonomických krizí z let 2000 a 2001. Nicméně vláda Recepa Erdoğana, který učinil z členství své země v EU jednoznačnou zahraničně-politickou prioritu, dosáhla v posledních letech povzbudivých výsledků. Současné tempo růstu turecké ekonomiky společně s příznivým odhadem na příští desetiletí dává důvod k optimismu.

Turecko se nestane členem dříve než v roce 2015. Přestože je deset let dost dlouhé období, vzbuzuje perspektiva tureckého členství obavy. Důvodem rozhodně není to, že by EU nestála o více než 70-ti milionový trh. Pravý důvod je vně Turecka a uvnitř EU a je jím jednotná zemědělská politika. Téměř 36 procent ekonomicky aktivních obyvatel Turecka pracuje v zemědělství (údaj z podzimu 2004), což je samozřejmě v absolutních číslech mnoho. Jelikož se tento podíl pravděpodobně nepodaří v nejbližší době zásadním způsobem snížit, potenciálně to znamená velkou ránu pro společný unijní rozpočet. Turecko by se stalo největším příjemcem, a to zejména díky dotacím do zemědělství.

Představa, že by Turecko bylo připuštěno ke společnému stolu v takové míře je pro mnohé nepředstavitelná. Řešením by samozřejmě bylo přeformulovat zemědělskou politiku tak, aby byla méně protekcionářská, méně přerozdělovala, chovala se efektivněji a nekonzervovala by současný stav. Jak ukázala poslední jednání o unijním rozpočtu na léta 2007-2013, je efektivní zemědělská politika v rozporu s přáním řady států v čele s Francií.

Postoj ČR k tureckému členství

Česká republika by měla podporovat ambice Turecka na plné členství. Zejména z toho důvodu, že zcela nedávno byla ve stejné pozici kandidátské země. Pro Českou republiku stejně jako pro většinu členů současné EU je již dnes Turecko důvěryhodným partnerem v NATO – hlavní a nenahraditelné bezpečnostní struktuře v Evropě. Zcela bychom měli odmítat koncepty „privilegovaného partnerství“ a jim podobné, které trpí obsahovou prázdnotou, neboť není jasné jak by se takové partnerství kvalitativně lišilo od plného členství. Za situace, kdy mezi EU a Tureckem platí celní unie a bezpečnostně je s většinou členů spojeno, je jasné, že privilegované partnerství již Turecku nemá co nabídnout.

Tento koncept naznačuje, že by se jednalo o řadu „přechodných opatření“ s trvalou platnosti. To se týká zejména svobody pohybu pracovních sil a svobody pohybu obecně. Otázkou je čím a vůči komu by takové partnerství bylo privilegované. Ad hoc vytvořené koncepty nejsou v zájmu ČR a dalších tzv. „nových“ členských zemí, neboť znamenají riziko, že podobný postup může být použit proti nim v situaci, kdy mezi silnými státy EU k tomu bude vůle. Navíc neexistuje žádný důvod Turecko tímto způsobem diskriminovat, protože hlavní překážky jeho vstupu spočívají ve vyřešení problémů, které jsou uvnitř EU.

Dojde-li Turecko k názoru, že je pro něj výhodnější jiný druh vazby než členství, bude to jeho volba, kterou bude třeba respektovat a kterou si samo zvolí. Přístupové podmínky by však mělo mít stejné jako ostatní. Rovněž by ČR měla trvat na tom, aby nově přistupující státy měly stejné podmínky jako Česká republika a ostatní kandidáti, kteří se stali novými členy. Takový přístup je nutný pro věrohodnost celého projektu evropské integrace. To se netýká jen Turecka, ale i ostatních kandidátských zemích a dalších, které v budoucnu požádají o vstup. Vydrželo-li Turecko čekat na rozhodnutí o zahájení přístupových rozhovorů 46 let, tak je pravděpodobné, že to myslí upřímně.

Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1215
Evropa 3057
Evropská unie 1942
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz