Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Kagame jedním okem

Václav Prášil / Ed. 21. 2. 2016

6. dubna 1994 bylo u rwandské metropole Kigali sestřeleno letadlo, v němž se z jednání v Dar es Salaamu vracel prezident Juvénal Habyarimana spolu se svým burundským protějškem. V troskách zahynuli i tři francouzští členové posádky. Příbuzní obou pilotů a mechanika svou žalobou v roce 1997 podnítili vyšetřování, jehož výsledkem je závěrečná zpráva ze 17. listopadu 2006. Ta klade vinu za smrt dvanácti osob na palubě a v podstatě i statisíců obětí následných masových vražd devíti současným politickým a armádním špičkám Rwandy i samotnému prezidentovi – bývalému povstaleckému vůdci Paulu Kagamemu.

Když se obvinění proměnila v 9 zatykačů a připomínku, že by Kagame mohl stanout před Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu, nenechala na sebe reakce čekat. Rwanda přerušila diplomatické styky s Paříží a nechala uzavřít místní francouzské instituce.

Vrátil se s rebely

Život Paula Kagameho je prostoupen moderními dějinami Rwandy i jejich leitmotivem – etnickým nesvárem většinových Hutuů a menšinových Tutsiů. Připomeňme, že toto rozdělení společnosti je do značné míry dílem německé a belgické koloniální správy, která považovala Tutsie za rasově nadřazené, a proto i vhodné k ovládnutí Hutuů. Kagame se narodil v západní části Rwandy v roce 1957, ale brzy — po hutuském protikoloniálním převratu v roce 1959 a následných perzekucích Tutsiů — odešel s rodiči do sousední Ugandy.

Ani ugandské režimy nezacházely se rwandskými Tutsii v rukavičkách. S pomocí rwandských uprchlíků coby obětních beránků kamuflovaly vlády Miltona Oboteho a Idiho Amina své vnitřní problémy. Tehdejší pogromy vypudily desítky tisíc Tutsiů z jejich domovů a řadu z nich přiměly ke vstupu do Armády národního odporu dnešního ugandského prezidenta Yoweri Museveniho. Paul Kagame se k Musevenimu přidal již v roce 1979. Když ale Museveni poté doma zvítězil a ugandská veřejnost se od Tutsiů opět odcizila, Kagame se zaměřil na nový cíl – návrat do Rwandy. Společně s Fredem Rwigemou k tomu založil Rwandskou vlasteneckou frontu (RVF).

Začátkem října 1990 zaútočili rebelové z RVF na Rwandu, jejíž prezident Habyarimana byl zrovna v New Yorku na konferenci OSN. Invaze se ovšem nesetkala s valným úspěchem – již druhý den bojů padl Rwigema. Kagame se proto musel vrátit z USA, kde v té době absolvoval vojenský výcvik, a převzít velení povstalců. Někteří z nich sice pronikli až do Kigali, ale Habyarimanovi se podařilo získat vojenskou podporu Francie, Belgie i Zairu, takže Kagame musel přejít k taktice guerillové války stavějící na podpoře místních Tutsiů.

Boje zastavily až mírové dohody z tanzanské Arushy v srpnu 1993, které rebelům přiznaly významný vliv v chystané dočasné vládě. Habyarimana se však vzniku takové vlády bránil a teprve na schůzce v Dar es Salaamu počátkem dubna 1994 slíbil, že bude dohody respektovat. Příležitost k tomu ale zmařilo sestřelené letadlo s ním na palubě.

Zpráva o prezidentově smrti — společně s interpretací přičítající vinu za útok tutsijským povstalcům — se rychle rozšířila. Již 7. dubna byli pod taktovkou prezidentské gardy a milic Interahamwe vražděni někteří političtí představitelé. O následujících 100 dnech masakrování Tutsiů, politicky umírněných Hutuů a často opomíjených Pygmejů (Twa), jakož i fanatismu milic Interahamwe, Impuzamugambi a prostých občanů, kteří ze zaslepenosti, pod vlivem davové extáze či pouze kvůli strachu z podobného osudu byli schopni mačetou rozsekat své sousedy, bylo již napsáno mnoho. Kořenem nynější diplomatické roztržky je ovšem sporná role nynějšího prezidenta Kagameho a jeho spolupracovníků v celém tomto hororu.

Povely přišly z rádia

Hledání viníků je přirozeným následkem bezvýsledných válečných masakrů. V případech, jako je Rwanda, kde prvotní podnět k násilí vzešel již z koloniální éry a kde se hromadných vražd aktivně zúčastnila významná část populace, to však přináší problém podobný plavbě mezi Skyllou a Charybdou.

RVF po svém vítězství v červenci 1994 zformovala širokou koaliční vládu národní jednoty. Kagame navázal na koncepty národního usmíření známé z jiných zemí Afriky; řada jeho odpůrců však tento model považovala za zástěrku pro novou tutsijskou nadvládu. Podle rozhodnutí nové vlády mělo být spravedlnosti učiněno za dost vícestupňovým soudním systémem.

Hlavní strůjci genocidy měli stanout před Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu v Arushe, ostatní obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti pak před regulérními rwandskými soudy. Nicméně rozklad justičního systému v zemi vedl k rozhodnutí, že více než 130 tisíc podezřelých ze spáchání omezeného počtu vražd či majetkových deliktů bude souzeno lidovými soudy Gačáča. Základní úlohou těchto tribunálů nebylo trestání viníků (Gačáča může uložit tresty odnětí svobody, nemá pravomoc odsuzovat k trestu smrti), nýbrž usmíření a obnovení zhroucených sociálních vazeb rwandské společnosti.

Navzdory Kagameho „sametové“ taktice je třeba přiznat, že si rwandská spravedlnost strhla pásku z očí a tne především na jednu stranu. Jurisdikce soudů Gačáča například nezahrnuje dobu po 31. prosinci 1994, čímž se zatáhla opona za zločiny, kterých se tentokráte dopouštěli příslušníci RVF vůči Hutuům. Kagamemu a jeho spolupracovníkům se hodil i postoj světové veřejnosti, která v principu sice správně, ale až příliš nekriticky, za viníka označovala Habyarimanův režim a, v horším případě, i Hutuy jako celek. Kagame tuto tendenci podpořil ostrou kritikou OSN a později i Francie, v jejíž spolupráci s Habyarimanovou vládou spatřuje její spoluzodpovědnost za genocidu.

Zpráva soudce Bruguièra viní z rozpoutání genocidy naopak Kagameho. Jeho RVF byla prý jedinou ozbrojenou silou v tehdejší Rwandě, která mohla sestřelení Habyarimanova letadla technicky zvládnout, a sám Kagame navíc systematicky sabotoval veškeré domácí a mezinárodní iniciativy směřující k vyšetření útoku z 6. dubna 1994. Bruguièrova zpráva připomíná, že se útokem odmítl zabývat i Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, a cituje právníka Reného Degni Seguiho z Pobřeží slonoviny, který sestřelení letadla označuje za gordický uzel následujících událostí. Jenže i kdyby se podařilo prokázat, že útok na letadlo uskutečnila RVF, zůstává Habyarimanova smrt jen roznětkou pečlivě nachystané nálože. Habyarimana osobně velel přípravám „konečného řešení tutsijské otázky“ v rámci Akazu („malý domek“) – skupiny zahrnující jeho nejbližší spolupracovníky i vlastní manželku. Již od roku 1992, kdy se RVF podařilo pro svou invazi získat větší podporu rwandských Tutsiů, Akazu podnikala kroky směřující ke koordinované a bleskově provedené eliminaci tutsijské menšiny. Patřilo k nim vyzbrojení armády novými samopaly, zřízení rádia Mille Collines („tisíc kopců“), jež nejprve šířilo etnickou propagandu a během genocidy předávalo povely vraždícím milicím, i dovezení 50 tisíc mačet z Keni v březnu 2004.

Jsem Rwanďan, ale…

Paul Kagame v roli ministra obrany, viceprezidenta i prezidenta významně přispěl k vnitřní stabilitě země po roce 1994. Sám se prohlašuje za Rwanďana a přinejmenším na rétorické úrovni odmítá privilegovat tutsijské obyvatelstvo, jehož je příslušníkem. Americká nevládní organizace Freedom House ale Rwandu vytrvale řadí do skupiny nejméně svobodných zemí. Upozorňuje především na Kagameho zneužívání boje proti etnickým konfliktům k monopolizaci politické moci ve státě. Dodejme, že se rwandské jednotky podílely na krvavé válce v Kongu. Z Kagameho spojenců v Kongu, drancujících tamní přírodní zdroje, je známá postava dodnes vzdorujícího povstaleckého vůdce Laurenta Nkundy.

Jean-Louis Bruguière, známý jako soudce teroristů (k jeho nejznámějším kauzám patří Ilich Ramírez Sánchez alias Carlos či Šakal), si ani tentokrát nevzal malé sousto. Výsledkem je zásadní diplomatická roztržka mezi Rwandou a Francií dokazující přecitlivělost Kigali na jakoukoliv kritiku tohoto druhu i mírné nepochopení role nezávislého francouzského vyšetřujícího soudce. Pařížské ministerstvo zahraničí nemá na eskalaci vztahů se Rwandou žádný zájem. Ještě menší zájem na takovém vývoji mají žáci Francouzské mezinárodní školy v Kigali, kteří našli své třídy koncem listopadu zamčené.

Původní vydání: Kagame jedním okem

Přejít
Tagy
Tagy
Subsaharská Afrika 76
lidská práva 283
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz