Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Jednat s Íránem se musí: Končí jaderná lhůta Rady bezpečnosti. Co bude dál?

Cyril Bumbálek / Ed. 21. 2. 2016

Končí jaderná lhůta Rady bezpečnosti. Co bude dál? Prezident Ahmadínežád oznámí, že natruc Radě bezpečnosti a sankcím zahajuje obohacování uranu ve velkém. Hluboko pod zemí u Natanzu se rozjedou odstředivky, časem až 3000 – a ty dají do dvou let dost štěpného materiálu k výrobě několika jaderných hlavic. Tak nějak mělo probíhat podle očekávání 28. výročí islámské revoluce. V realitě to nebylo tolik naostro, Ahmadínežád provoz nespustil, ale v projevu opět zdůraznil, že Teherán se práva na atom nevzdá.

Teheránu už nevěří ani Evropa. Spolu s USA požaduje, aby se vzdal obohacování uranu i plánů na těžkovodní reaktor v Araku. Totéž žádá i prosincová rezoluce Rady bezpečnosti, která Íráncům dala šedesát dní času. Jinak hrozí další, z logiky věci razantnější opatření. Lhůta uplyne tento týden. A v Teheránu probíhá bouřlivá diskuse o dalším postupu.

Teherán zní více hlasy

Ahmadínežád zachovává vzdor a neústupnost. Je přesvědčen, že trumfy drží on. Naopak hlasy po dohodě zaznívají stále silněji od umírněných konzervativců.

Ve prospěch urovnání sporu se Západem se vyslovili hned tři významní muži – Alí Lárídžání, šéf Nejvyšší rady národní bezpečnosti, Alí Akbar Velájatí, exministr zahraničí i osobní poradce nejvyššího vůdce Chámeneího, a Hašemí Rafsandžání, předseda Rady pro určování zájmů režimu.

Navenek se názory skutečně různí. Lárídžání na mnichovské bezpečnostní konferenci hovořil o tom, že pro Izrael nepředstavuje Írán žádnou hrozbu. Francouzský tisk citoval Velájatího, který se postavil proti popíračům holocaustu. Jsou to přesně mířené rány do pozic prezidenta Ahmadínežáda.

Prezidentova frakce má za sebou má první porážku v prosincových volbách do vlivné rady šíitských duchovních, tzv. Shromáždění znalců. Ekonomické problémy, rostoucí nezaměstnanost a inflace navíc Ahmadínežádovi ubírá popularitu u těch Íránců, kteří ho zvolili. Proto prý sází na jedinou kartu, která se těší podpoře napříč celou společností a je zdrojem národní pýchy – na jaderný program. Ahmadínežád je přesvědčen, že mu neústupnost beztrestně projde. Věří, že síly USA jsou plně vázány v Iráku a že prezident Bush si proti Íránu netroufne vojensky zasáhnout.

Tlak – opatrně dávkovat

USA dělají vše pro to, aby sebedůvěru Íránců nahlodaly. Do Perského zálivu posílají druhou letadlovou loď a třetí prý zdvihá kotvy. Ne náhodou se v tisku opět objevují zprávy, že Izraelci a Američané už cvičí své piloty na útok proti Íránu. Vyvinout co největší tlak na Teherán je zřejmě i záměrem nové Bushovy strategie v Iráku.

Nulová tolerance vůči íránským agentům v Iráku, otevřené obvinění, že Íránci nesou odpovědnost za smrt 170 amerických vojáků, kteří padli za oběť nástražným výbušným systémům, zprávy, že radikální šíita Muktadá Sadr uprchl do Teheránu… To vše má neústupným Íráncům ukázat, že Američané nejsou tak bezzubí, jak se Ahmadínežád domnívá.

O izolaci Teheránu se Washington snaží i diplomaticky. Usiluje o to, aby se i Evropa připojila k bojkotu íránských bank a na obchod s Íránem uvalila sankce nad rámec sankcí RB. Zřejmě nikoli omylem se na Evropské radě objevil dokument ze Solanova úřadu s informací o tom, že Íránce na jejich cestě k jaderné zbrani už nic nezastaví. Ale co když tlak íránskou neústupnost nezlomí? Teherán teď hovoří vícehlasně a vrchní arbitr jeho politiky Chámeneí stále mlčí. To lze interpretovat dvojím způsobem. Buď stále existuje šance dohodnout se s těmi Íránci, kteří kvůli jadernému programu nechtějí riskovat úplnou izolaci. Anebo jde pouze o novou taktiku režimu, o zdržovací manévr, který Írán dokáže uchránit před zvyšujícím se tlakem. Alespoň dokud trvá „nebezpečná“ koalice mezi Georgem Bushem a Tony Blairem.

Analytici se shodují, že tlak na Teherán může fungovat, ale se silou i hrozbami je třeba nakládat mimořádně obezřetně. Bude-li nátlak příliš slabý, Teherán se ujistí, že mu dosavadní neústupnost projde. Naopak zatlačí-li Západ příliš silně, riskuje, že proti sobě obrátí novou vlnu tradičního íránského nacionalismu.

Podobně rozporné výsledky by přinesl i pokus vyřadit íránská jaderná zařízení vojensky. Po vzdušném úderu by se – stejně jako počátkem 80. let, když do země vtrhly Saddámovy irácké tanky – Íránci bez ohledu na vztah k režimu semkli k obraně kolem konzervativního vedení. Opozice i hlasy po dialogu se Západem by umlkly, přitom samotný režim by ohrožen nebyl. Spíše naopak. Z konfrontace by nakonec vyšel vítězně Ahmadínežád. Proč by si tedy měl přát dialog?

Přitáhnout Ameriku

Co si z toho všeho vlastně vybrat? Něco se snad shrnout dá.

Má-li Západ zájem na jednání a jeho úspěchu, měl by se vyvarovat chyb z minulosti. Po 11. září 2001 se již několikrát zdálo, že cesta pro sblížení Íránu a USA je otevřená. Nejprve v době, kdy USA plánovaly svržení tálibánského režimu v Afghánistánu. Tehdy byly obě země schopny spolupracovat, ale když už se zdálo, že postupné normalizaci vztahů nic nebrání, zařadil George Bush Írán do osy zla. Údajně proto, že nevěděl, koho dalšího k Iráku a Severní Koreji vybrat.

Další jednání mezi Íránem a USA probíhalo v předvečer irácké invaze. Na jaře 2003 měla přímo z Teheránu přijít průlomová nabídka. Za to, že přestanou podporovat libanonský Hizballáh i palestinský Hamás a zprůhlední svůj jaderný program, Íránci požadovali, aby Washington ukončil svou nepřátelskou politiku vůči režimu ájatolláhů. Tehdy se v Bílém domě nenašel nikdo ochotný naslouchat. Zřejmě pod dojmem úspěšného svržení Saddáma Husajna washingtonští stratégové doufali, že Írán přijde brzy na řadu.

Ale i kdyby se nakonec ukázalo, že dohoda není možná, samotné jednání začít musí. Podmiňovat zahájení dialogu tím, že Írán zastaví obohacování uranu, tedy samotnou otázkou vyjednávání, postrádá logiku. Má-li vést dialog k urovnání vzájemných vztahů, je nezbytné, aby Západ a především Američané pochopili motivaci Íránu. Jak jaderného programu, tak i íránské politiky v Iráku.

Jaderný program je pro íránský režim nejen zdrojem prestiže a odznakem pozice regionální mocnosti, ale především technologií přinášející prostředek odstrašení. Silná slova a harašení zbraněmi zastírají strach íránského režimu z budoucnosti. Íránci si dobře uvědomují, že jsou další na řadě na seznamu cílů americké politiky změn režimu. Nyní se Teherán cítí silný. Ale jeho sebevědomí plyne ze slabosti ostatních a ta nebude trvat věčně.

Už 28 let jsou Írán a USA, kdysi nejbližší spojenci, v nepřátelství. Otevřené konfrontaci se vyhýbají, ale skrytá válka doutná už roky. Dnes v Iráku, Libanonu či Palestině. Vždy, když byla jedna strana ochotná k ústupkům, druhá dialog odmítala.

Spor o atom měl nejblíže urovnání na počátku léta 2005. Tehdy byli připraveni vyjednavači prezidenta Chátamího ustoupit. Čekali jen na to, až Evropané přivedou k jednacímu stolu Američany. Ti nakonec nepřišli a sami Evropané nemohou nabídnout Teheránu to, o co nejvíce stojí — nekonfliktní budoucnost. Když se USA dokázaly dohodnout se severokorejskými komunisty, tak proč by neměli jednat s námi, ptají se Íránci.

 

Původní vydání: Jednat s Íránem se musí: Končí jaderná lhůta Rady bezpečnosti. Co bude dál?

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1201
OSN 89
mezinárodní bezpečnost 1108
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz