Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Jak z egyptské patové situace

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 22. 1. 2016

Změny v Egyptě postupují přinejmenším chaoticky. Egypt neudělal tlustou čáru za minulostí a spíše než k zavádění nových politických pravidel dochází k ne příliš čistému boji o upevnění pozic nových elit proti setrvačnostem na různých úrovních moci. Svým posledním krokem teď prezident Mursí vyvolal největší masovou mobilizaci od revoluce.

S postupem egyptské transformace je stále zřejmější, že volby samotné zemi nezmění, jako spíše to, kdo bude schopen vykonávat reálnou moc. Už dva měsíce po revoluci byly v referendu přijaté změny ústavy doplněny armádním dekretem, o kterém se nehlasovalo a ani nediskutovalo. Po volbách do Národního shromáždění rozpustily na politickou objednávku nový parlament soudy. Mezi oběma koly prezidentských voleb vydala armáda další dekret, v němž omezila moc nového prezidenta na minimum. I když volby potom nechaly vyhrát kandidáta islamistů, vypadalo to, že se armáda moci nevzdá. O moc se dělily tři skupiny: armáda, islamisté ve volených institucích a soudy. Teprve poslední protesty do rovnice vnesly opět veřejnost a otázku nezávislosti institucí.

První dekrety: kritický souhlas
Potom se vládnutí dekretem ujal nový prezident. Do té doby nevýrazný Mohammed Mursí se ukázal jako člověk, který se nebojí konfrontace, a ukazuje se čím dál tím víc i jako politik, který se do konfrontací přímo vrhá.

V polovině srpna vzal útokem vládnoucí armádu. Potřeboval pro to však dvě věci: podporu alespoň části generálů a politickou legitimitu pro to, aby sám sobě přiřkl velmi koncentrovanou moc. První získal slibem, že ponechá armádě v ústavě její dosavadní privilegia a nebude se snažit o civilní dohled např. nad jejím rozpočtem. Druhé získal tvrdým zásahem po bezpečnostním incidentu na Sinaji.

Když nechal prezident Mursí penzionovat vedoucí generály a přisoudil legislativní moc svému úřadu, jeho nečekaný tah byl obecně přivítán. Hlavní porevoluční konflikt mezi islamisty a armádou se zdál tímto vynuceným kompromisem zažehnán. Kritiku koncentrace moci, která se okamžitě ozvala, do jisté míry dokázal udržet v míře poměrně rozumným chováním a odvoláním na svou demokratickou legitimitu. Svůj tah na konsensuální změny prokázal do jisté míry nominacemi do vlády, kde vedle několika islamistů sedí i lidé z vlády předchozí a technokraté, a jmenováním známého reformního soudce za vicepremiéra.

Potom se ovšem rozběhl nešťastný ústavní proces, ovládaný islamisty a doprovázený handrkováním hlavně o roli islámu. Proces je neustále ohrožován jak odchody těch několika málo křesťanů a liberálů z ústavního výboru, kteří jinak než touto hrozbou nemohou prosazovat liberální pozice, tak tvrdými postoji salafistů a v neposlední řadě soudním procesem, který má rozhodnout o legalitě ústavního výboru.

Otázka legality ústavního shromáždění byla vznesena spolu se spory o legalitu voleb, které vyústily v rozpuštění parlamentu, který ústavní výbor těsně před svým rozpuštěním v červenci jmenoval. Ústavní výbor má malou legitimitu, je z většiny obsazen islamisty. Příslušný správní soud přehodil po dlouhém váhání rozhodnutí o legalitě ústavního shromáždění soudu ústavnímu, právě tomu, který parlament rozpustil. Ústava tedy musí být napsána ještě před jeho rozhodnutím, jinak hrozí, že celý proces se zastaví.

Liberálové vnímali soudní hrozbu jako něco, co by mohlo islamisty pohnout ke kompromisům; oficiální jednání s islamisty však neprobíhají. Liberálové kritizují samotný proces a volají po reprezentativnějším ústavním výboru. Šance na takové rozuzlení jsou však malé. Liberální pravice, sekularisté a levice navíc dosud nebyli schopní zaujmout jednotný postoj. Sice se pomalu tvoří jisté koalice, ale spíše v optice voleb, které mají následovat přijetí ústavy.

Ústava však hotová není, práce je ztěžována hádkami kolem role náboženství. Eventuální rozpuštění by kredibilitu procesu pravděpodobně ještě víc poškodilo, nový výbor by totiž stejně jmenoval přímo prezident. Že se Mursí proti soudu, který má v této chvíli naprosto mimořádnou moc, postavil, a hrozící patovou situaci takto neobratně vyřešil, není překvapující.

Politizace institucí
Mursí evidentně našel způsob, jak se hrozbě zastavení procesu ústavním soudem vyhnout: dekret, který tentokrát vzal ztečí justici. Prohlásil se za autoritu nadřazenou nad soudy (dočasnou, jak později vysvětlil) a rozhodl, že ani Ústavodárné shromážděni nesmí být rozpuštěno a že má další dva měsíce na práci. Dalším bodem v dekretu si však přiřkl pravomoc „bránit revoluci“ jakýmikoli prostředky, což silně připomíná vágnost stanného práva, které policii dovoluje překračovat zákon ve jménu národní bezpečnosti.

Tentokrát si legitimitu opatřil díky nakonec úspěšnému zprostředkování příměří mezi Izraelem a Hamásem, které zastavilo násilí v Gaze. Problém je ten, že příměří mělo být pouze první šancí pro jednání ohledně ukončení blokády Gazy a záruk bezpečnosti ze strany Hamásu. Pokud se tato jednání neuskuteční, i příměří vezme brzy za své. Když vidíme, jaké kroky Mursí skrze příměří zvažoval, je na místě skepse k výsledku zahraniční politiky, instrumentalizované pro domácí účely.

Mursí se evidentně rozhodl úspěch venku ihned proměnit v posílení pozic uvnitř Egypta. A to skrze dokonalé zrušení dělby moci, což je samozřejmě definice diktatury. Dělba moci byla striktně bráno porušena od revoluce, od dne, kdy armáda a potom prezident „převzali“ legislativní pravomoc. Jedinou protiváhou této exekutivně-legislativní supermoci byly soudy. Ovšem soudy, jakkoli jsou to instituce s vlastní tradicí a i jistou profesní autonomií, také hrály politickou hru: někdy pro-revoluční, někdy proti-islamistickou.

Soudy rozhodly o rozpuštění Mubárakovy vládnoucí strany, státní bezpečnosti a místních zastupitelstev, ale také odsuzují herce za rouhání a soudí cizí nevládky za protistátní činnost. Především však v červenci rozpustily parlament podle armádní zakázky a stále se hovoří možnosti prohlásit Muslimské bratrstvo za ilegální (legální statut nemělo od Násira).

Islamisté je vnímají jako nepřátele islamistů a revoluce, což v jejich očích potvrdily velmi mírné rozsudky v Mubárakově kauze a zrušení obžaloby policistů, žalovaných za zodpovědnost pro zabití během revoluce. Když Mursí zodpovědného (a zkorumpovaného) státního zástupce v létě poprvé „odvolal“, na což samozřejmě neměl právo, soud ho rychle a doslova „uzemnil“. Mursí ho teď vyhodil dekretem, na jeho místo dosadil revolučního státního zástupce a naordinoval znovuotevření Mubárakova soudu.

Arogance moci a minimum povědomí o nezávislosti justice a principech procesního práva u Mursího připomínají čím dál více předchozího prezidenta. Pod tlakem soudů Mursí sice prohlásil, že intervenci proti justici neplánuje, ale otázkou je, zda je připraven k dalším, ještě vážnějším krokům, než k těm dosavadním, např. k násilnému potlačení protestů.

Čí revoluční legitimita?
Je vůbec možné, aby si poměrně nově zvolený prezident takto neohrabaně přisvojoval moc? V situaci, ve které za ním stojí „mlčící většina“ a proti němu roztříštěná opozice, to možné je. Zdá se však, je opozici svým krokem alespoň na chvíli spojil.

Legitimitu zvenčí si Mursí zajistil v Gaze. USA ani Evropa se Egypt, ovládaný armádou a potom prezidentem, neodvažovaly přímo kritizovat za porušování lidských práv; a teď, když ho potřebují v Gaze, Mursímu asi projde i nedávno dojednaná půjčka u MMF, tedy poslední velká páka na egyptskou vládu.

Vůči Egypťanům se Mursí obhajuje legitimitou revoluční : vše dělá jen proto, aby proti odporu starých struktur revoluci a jím do velké míry ovládaný ústavní proces zachránil a po přijetí ústavy se jí podrobí. To poslední je pravděpodobné, a je nutné dodat, že návrh ústavy prezidentskou pravomoc oproti minulosti podstatně omezuje. Na druhou stranu návrh ústavy zavádí do určité míry do práva islám a neodráží požadavky liberální menšiny jako je např. rovnoprávnost pohlaví.

V zásadě zní obrana revoluce ze strany moci samozřejmě hluše. Revoluční legitimitu má pouze u svých příznivců. Mladí revolucionáři a celý liberální tábor od pátku protestují proti nepřístojné uzurpaci moci. Revolucionáři jsou v ulicích již druhý týden. Připomínají si černý podzim 2011, ve kterém během pěti týdnů přesně před rokem byly v pouličních bojích s policií zabity desítky lidí. Demonstrovali tehdy proti vládě armády, která odmítala předat moc civilní vládě. Teď se scházejí s dalšími částmi společnosti v odporu proti opětovné centralizaci moci v prezidentském paláci nejen revolucionáři a fotbaloví ultras, ale i levice, liberálové a také zástupci tisku a justice.

Ani minulý rok na podzim nikdo nečekal protesty. Revoluce se již utišila, očekávání opadla a pokračoval každodenní boj o přežití. O to méně se čekala politická mobilizace tento rok. Podobně jako loni se však projevuje nahromaděná frustrace. Egyptská vláda nepřijala od revoluce jediné důležité rozhodnutí pro zlepšení sociální situace, reformy se nekonají, ústavní změny neprobíhají konsensuálně, jak by měly, volby přinášejí jen nečekané zvraty. Dekret, který vnímají jako pokus o obnovení diktatury ovšem jak se zdá byl poslední kapkou.

Egypťané tvrdí, že největším výdobytkem revoluce je svoboda a znovu nalezená schopnost protestu, a že se jakýkoliv pokus o vládnutí starými metodami setká s masivním protestem. Mursímu se dekretem už teď podařilo obnovit masové demonstrace a dát jim zapravdu. Na úterní demonstraci v Káhiře bylo od revoluce nevídaných 200 000 demonstrantů. Na jednu stranu je obdivuhodné, že Egypťané jsou opravdu schopni reagovat na pokusy o koncentraci moci. Jako u každé masové mobilizace a eskalace protestů ale bohužel není nikdy jasné, zda přispěje k řešení či naopak situaci přitíží. Záležet bude na tom, zda se bude protestovat za nezávislost a legalitu institucí, či pouze proti Mursímu a islamistům.

Otázka institucí

Podle vyjádření opozice je již teď pravděpodobné, že to, co chtěl prezident zachraňovat dekretem, možná už zhatil. Ústavní proces teď možná ztratí poslední zbytky liberálů a tedy i legitimity. Pokud Klub soudců začne opravdu stávkovat, bude to mít další vážné důsledky. Na rozdíl od nejednotné opozice a málo početných demonstrujících revolucionářů jsou soudy organizovaná státní instituce, která se cítí být ohrožena jako celek, nechová pro-islamistické sympatie a je schopná svým jednáním paralyzovat chod státních institucí.

Mursí buďto ustoupí, či alespoň silně omezí svá prohlášení (což již částečně udělal), nebo použije svých nových prerogativ a povolá na svou obranu armádu a skupiny islamistů, kteří se v posledních měsících stále častěji násilně střetávají s revolucionáři. Za polarizaci nejsou zodpovědní pouze islamisté. Některé slogany, které zazněly na Tahríru, jako „Odejdi!“ a „Dolů s vládou vůdce (islamistů)!“, bohužel nedělají rozdíl mezi mezi legitimními protesty proti kumulaci moci a mezi nepřátelstvím vůči islamistům.

Hrozí tedy ještě hlubší rozdělení společnosti a násilná obrana „vlastního tábora“ proti všem ostatním, situace, které může vláda využít se sloganem o národní bezpečnosti. Nebo se naopak může vyvinout fronta na obranu institucí a jejich neutrální pozice (soudů, ale i ústavy). Právě posílení institucí, reformy a férový rámec demokratické hry by měly být ty úplně základní výdobytky revoluce, nikoliv změna muže u kormidla. Jestli vláda násilně zasáhne, šance bude zmařena; pokud přistoupí na vyjednávání se zástupci justice, tisku a opozice, může mobilizace vyústit ve vyřešení patové situace, do které se Egypt pomalu propadá.

Původní vydání: Jak z egyptské patové situace

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1181
arabské jaro 312
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz