Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Jádro sporu: Jihočínské moře

Michal Thim Michal Thim / Ed. 21. 3. 2016
Jádro sporu: Jihočínské moře
foto ČTK

Jihočínské moře je významnou křižovatkou globálního obchodu, zdrojem obživy pro nezanedbatelnou část obyvatelstva a možným zdrojem nerostných surovin. To by samo o sobě stačilo na existenci konfliktů mezi okolními státy. Nejde však jen o přírodní zdroje. Velkou roli hrají křivdy minulosti, nárůst nacionalismu a velmocenský růst Číny.

Hlavními aktéry sporů v Jihočínském moři jsou Čína, Tchaj-wan, Vietnam a Filipíny, jeho část si nárokují také Malajsie a Brunej. V pletenci konfliktů nejde o nic menšího než o uspořádání poměru sil v západním Pacifiku s možnými dopady na globální rovnováhu sil.

Jako primární zdroj nekončícího sporu bývají často označovány nerostné suroviny. Hlavním faktorem je však něco jiného než „obvyklý podezřelý“ v podobě ropy a zemního plynu. Jeho skutečné množství se pouze odhaduje a jeho těžba by při současných cenách byla pravděpodobně nerentabilní.

Ve hře je rostoucí touha Čínské lidové republiky ustanovit regionální hegemonii a odčinit tak období zhruba sta let ohraničené první opiovou válkou (1839–1842) a druhou čínsko-japonskou válkou (1937–1945), považované v Číně za „století národního ponížení“. Na straně menších aktérů, jako jsou Vietnam a Filipíny, jde o podobně silné nacionální cítění spojené s obavou z negativních dopadů případné čínské hegemonie.

V neposlední řadě spor vtahuje i Spojené státy, které tradičně trvají na principu otevřeného moře a usilují o udržení regionálního statu quo, který je definován aliačními závazky vůči Japonsku a Filipínám a neformálním bezpečnostním partnerstvím s Tchaj-wanem.

Počátky konfliktu

Počátky sporu sahají do začátku 30. let minulého století, kdy aktivity Francie v oblasti (dnešní Vietnam, Laos a Kambodža byly ve 30. letech pod francouzskou koloniální správou) přiměly tehdejší Čínskou republiku vyjádřit své nároky.

Jeden z mnoha incidentů v Jihočínském moři: čínská loď použila proti vietnamské vodní dělo. Stalo se 7. 5. 2014 u Paracelských ostrovů. Publikovala proto tehdy první oficiální mapy. Nejznámější je pak mapa z roku 1948, kde je čínský nárok vyjádřen přerušovanou linií ve tvaru písmene U zahrnující velkou část Jihočínského moře.

Režim Kuomintangu (KMT), který Čínské republice vládl téměř celou dobu od jejího založení v roce 1911, se v roce 1948 dostal na pokraj porážky v občanské válce s Čínskou komunistickou stranou (ČKS) pod vedením Mao Ce-tunga. Když se KMT následující rok stáhl do exilu na Tchaj-wanu, vzal s sebou i teritoriální nároky Čínské republiky.

Čínská lidová republika, která vznikla 1. října 1949, ovšem převzala stejné nároky a o 50 let později se stala hlavním hybatelem dění v regionu. Spor o Jihočínské moře je tak silně propojen s konfliktem mezi Čínou a Tchaj-wanem, který usiluje o udržení své suverenity a zároveň stále formálně trvá na nárocích vznesených Čínskou republikou před koncem občanské války v roce 1949.

Po dlouhou dobu byl spor v latentní fázi. Až na konflikt mezi Čínou a Jižním Vietnamem v lednu 1974, při kterém Čína zabrala Paracelské ostrovy, krátký střet mezi Čínou a (již sjednoceným) Vietnamem v březnu a přetahování se o Mischief Reef mezi Čínou a Filipínami v březnu 1995 se spory omezovaly na zadržování rybářských lodí a varovnou střelbu.

Zájem Spojených států

V roce 2001 Jihočínské moře poznamenalo i čínsko-americké vztahy, když se pobliž Chaj-nanu srazilo americké průzkumné letadlo s čínským stíhacím letounem.

O osm let později čínské lodě donutily k nouzovému zastavení loď USA Impeccable, která poblíž Chaj-nanu prováděla průzkum mořského dna. Ani jeden z těchto incidentů se přímo netýkal teritoriálních sporů mezi Čínou a dalšími účastníky sporu – z nichž nejčastějšími oponenty čínských nároků jsou Filipíny a Vietnam –, ale oba jsou typické pro americkou pozici vůči sporu.

Spojené státy trvají na svobodném pohybu lodí mimo teritoriální vody, tedy že žádný stát nemá právo uvalovat restrikce na svobodu pohybu mimo pásmo 12 námořních mil (22,2 km), bez ohledu na to, zda se jedná o civilní nebo vojenská plavidla.

Čínská pozice je více restriktivní, a pravděpodobně v rozporu s mezinárodním právem, když Peking požaduje souhlas s vojenskými aktivitami třetích stran i v rámci takzvané zvláštní ekonomické zóny (ZEZ) sahající do vzdálenosti 200 námořních mil (370 km), což byl i případ obou incidentů z let 2001 a 2009.

Rozsah teritoriálních vod i ZEZ je definován v Konvenci OSN o námořním právu (UNCLOS) z roku 1982. Práva státu v rámci ZEZ jsou explicitně omezená jen na ekonomické aktivity, jako je rybolov či těžba nerostných surovnin. Paradoxem je, že zatímco Čína UNCLOS nejen podepsala, ale i ratifikovala, ve Spojených státech smlouva narazila na odpor v Kongresu a do dnešního dne ratifikována nebyla.

Mapa znovu na scéně

Regionální aktéři v otázce teritoriálních nároků nezaujali jen nekompromisní postoj. Šanci dostalo i vyjednávání.

V roce 2002 se státy Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) a Čína dohodly na společné deklaraci o chování ve sporných oblastech. Optimistické prognózy, že deklarace povede k uzavření formální dohody, ovšem nebyly naplněny. Vývoj po roce 2009 pak prakticky anuloval byť neformální závazky ze společné deklarace.

Jaro 2009 byl totiž hraniční termín pro vznesení nároků na vymezení hranice tzv. kontinentálního šelfu (přirozené prodloužení pevniny pod hladinou moře). Za určitých podmínek mohou státy vyměřit ZEZ až od hranice kontinentálního šelfu a zóna tak může dosahovat až do vzdálenosti 640 km.

Podle UNCLOS může být zvláštní ekonomická zóna vytyčena od pobřeží, ale i kolem ostrovů pod kontrolou daného státu. Jenže pokud vezmeme v úvahu i pouhé vytyčení ZEZ od pobřeží, dochází k překrývání jednotlivých nároků.

Problém však zdaleka není jen v rovině definování nároků podle mezinárodního práva. Když v květnu 2009 Vietnam přednesl svůj nárok ke Komisi pro limit kontinentálního šelfu, Čína odpověděla oficiální nótou, kde byla kromě písemného potvrzení nároku na suverenitu přiložena i mapa s linií ve tvaru U.

Peking pochopitelně použil stejnou mapu mnohokrát v minulosti, ale v tomto případě to bylo poprvé v oficiální diplomatické komunikaci. Zatímco nárok Pekingu se může jevit jako jednoznačný, ve skutečnosti není zřejmé, jestli je předmětem nároku celá oblast ohraničená linií ve tvaru U, či „pouze“ ostrovy a další menší útvary, které linie ohraničuje.

Pokud ovšem Čína uspěje v prosazení vlastní interpretace režimu ZEZ, což by ekonomickou zónu proměnilo ve kvaziteritoriální vody, daný rozdíl se de facto smaže. Prozatím je velmi nepravděpodobné, že Spojené státy by na něco takového přistoupily. Čínský přístup navíc může již letos dostat zásadní úder, pokud Filipíny uspějí se svojí žalobou ke Stálému rozhodčímu soudu, který se v minulém roce rozhodl vyslyšet žádost Manily o přezkoumání čínských nároků.

Peking se opakovaně nechal slyšet, že neuznává jurisdikci soudu a závěr rozhodčího řízení bude ignorovat. Případný závěr mezinárodní soudní autority zpochybňující čínskou pozici by byl nicméně pro Peking vážnou ranou.

Rovnováha sil se mění

Již tak nepřehlednou situaci ještě více komplikují nejasnosti ohledně povahy čínského zájmu. Peking používá UNCLOS v okamžiku, kdy mu to hraje do karet, například pokud jde o nárok na zvláštní ekonomickou zónu. Zároveň však trvá na velmi volném výkladu jejích podmínek a vyžaduje souhlas s aktivitami uvnitř ZEZ, které nejsou ekonomické povahy.

Peking se ovšem nespoléhá jen na šedou zónu právních výkladů a úmyslnou nejednoznačnost vlastních nároků.

Hlavní roli v posledních letech hraje kombinace užití polovojenských organizací, jako je čínská pobřežní stráž, a aktivní roli hraje i rostoucí rybářská flotila, jejíž část na sebe bere neformální funkci námořní milice prosazující čínské teritoriální zájmy.

Čínský postup se dá přirovnat ke krájení salámu na tenké plátky. Každý jednotlivý krok mění situaci ve prospěch Pekingu a akumulace těchto změn vede k zásadní proměně rovnováhy sil ve sporné oblasti.

Největší dosavadní změnou je výstavba umělých ostrovů ve Spratlyho souostroví, do které se Peking pustil v roce 2014 a jejímž výsledkem je série ostrovů vybudovaná na korálových útesech a dalších menších útvarech, z nichž část byla před přestavbou zcela pod vodní hladinou.

Tato nová infrastruktura Číně umožňuje vybudovat síť letišť a radarů, čímž posiluje přítomnost, kterou již udržuje pomocí pobřežní stráže a patriotických rybářů. A aby Peking dodal stavbě umělých ostrovů ve sporné oblasti zdání normálnosti, zavedl i pravidelné civilní letecké spojení.

To vše je podpořeno nevídanou modernizací Čínské lidové armády, která zatím hraje vedlejší roli, nicméně její síla je faktorem, kterou musí okolní státy brát v potaz.

Salámová strategie nevyžaduje demonstraci síly, stačí, když možnost jejího použití jen naznačuje. Zatímco v druhé polovině 90. let si filipínská pobřežní stráž mohla dovolit obsadit čínské rybářské lodi či je zahnat střelbou, dnes je to prakticky nemyslitelné.

A na vině není jen nedostatečná výbava na straně Filipín. Velitel filipínské patroly moc dobře ví, že čínská pobřežní stráž je nedaleko a za ní stojí síla čínského námořnictva a v blízké budoucnosti i letectva operujícího z nově vybudovaných letišť. To už je něco, s čím si Filipíny samy o sobě poradit nemohou.

Ačkoli je vojenská hodnota těchto předsunutých základen mizivá v případě přímé konfrontace se Spojenými státy, cílem Číny je vytvořit situaci, kdy její přítomnost bude natolik silná, že USA od případné intervence ve prospěch Filipín (či Vietnamu) odradí.

Riziko podnikání

Ne vše ale hraje do karet Pekingu. Vietnam a Filipíny ztrácejí ve sporné oblasti pozice, o to více ovšem usilují o bližší spolupráci s USA. Znepokojena navíc není jen Amerika, Filipíny či Vietnam. Čínská asertivita vyvolala reakci i v Japonsku, Indii a Austrálii.

Výsledkem čínského postupu sice může být de facto kontrola nad sporným územím, ale za cenu vzniku neformální bezpečnostní aliance zahrnující kromě USA, Vietnamu a Filipín i Japonsko a Indii.

Vzhledem k dlouhodobému úsilí Číny o oslabení pozice USA v regionu a vybudování pozice regionálního hegemona by zisk kontroly nad Jihočínským mořem byl za těchto podmínek Pyrrhovým vítězstvím.

Článek původně vyšel v tabletovém týdeníku Dotyk.

Původní vydání: Jádro sporu: Jihočínské moře

Přejít
Tagy
Tagy
Asie 572
mezinárodní bezpečnost 1147
Čína 679
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz