Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Islamisté profesionálové

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 4. 2. 2016

Pákistán je země paradoxů. Role islamistů v tomto ohledu vede. Usáma zřejmě léta bydlel ve stínu vojenské akademie. Zemi nejvíce islamizovali právě armádní diktátoři. Islamisté v Lahore se zase ukazují jako pragmatičtí patrioti.

Na konferenci o islámské civilizaci procházím hned několika magnetickými rámy. Pípají, nikoho to nevzrušuje. Sedmimiliónový Lahore se v posledním roce stal dějištěm pravidelných útoků extrémistů. Bezpečnostní opatření jsou vidět všude, nevzbuzují ale moc důvěry. Pětihvězdičkový Pearl Continental kontrastuje s šátky, nikáby, turbany a plnovousy personálu katedry islámských věd.

Nevím, co mám očekávat: akademickou diskusi či slavnostní recepci. Nakonec to bude velmi zvláštní směs obou.

Akademická operace public relations

Společnou islámskou, obchodní a textilní konferenci otevírá proslov pandžábského premiéra a prezidenta sekulární Pákistánské muslimské ligy (N), Miana Šarífa. První den konference o islámské civilizaci působí akademicky. Zahajují jej přednášky sekulárních muslimů, žijících na západ od Pákistánu či vystudovaných na Západě. Debata se točí kolem tématu konference: proč se islámská civilizace v posledních stoletích propadla a jak obnovit její slávu? Zatím zni spíše kritická slova. Zvláštní dojem pak vzbuzuje komentář profesora filosofie z Pandžábské univerzity. Po věcných přednáškách docentů z Londýna o roli islamistů v revolucích v severní Africe říká suše: „Děkujeme evropským badatelům o islamistech, že nám nastínili, jak je Západ vnímá.“ Naše, evropská objektivita je zde vnímaná jako jejich objektivizace.

Místní docent se potom snaží nastolit vlastní téma setkání. Jeho návod, běžný mezi islámskými modernisty ze začátku století, – následovat myšlenky ze 13. století, drtí filosof vystudovaný v Yale: „Kdybyste ty texty opravdu četl a sám myslel, budete hovořit jinak, odpusťte mi mou aroganci.“ Je to profesor z elitní lahorské univerzity, která nabízí západní druh vzdělání. Pro povrchní idealismus nemá smysl.

Druhý den konference už akademický není vůbec. Polemiky mezi Pákistánci různých kultur vystřídala kázání o islámském dědictví. Pouze v nikábu zahalená žena je nakloněna možnosti a plodnosti „dialogu“ mezi západem a východem. Sebejistý elegán, docent obchodní etiky, pak začíná přímý útok na západní modernizaci. Pomáhá si Freudem, Nietzschem a Hegelem, které pro tuto přednášku, jak říká, právě nastudoval. My Evropané přemýšlíme, zda se ohradit, či jen pozorovat protizápadní diskusi. Mlčíme, ale žádné diskusi bohužel nedochází, kolem „neblahosti modernizace“ tu dnes panuje konsenzus.

Od Násira z katedry politologie se mi u čaje dostává vysvětlení této ambivalentní události: univerzitu už dvacet let vedou islamisté z Džamaat-i Islámí (Islámské skupiny). „Podařilo se jim vybudovat úspěšnou soukromou technickou univerzitu a snaží se všemožně získat si úctyhodnost.“ To se hodí i Násirovi: po návratu z Evropy mu právě islamisté nabídli možnost si u nich založit vlastní institut. S jejich politikou sice moc nesouhlasí, ale v mnoha ohledech si jich váží. „Zatím mohu počítat s jejich obchodním pragmatismem.“ Také oni touží po chvíli přepychu v Pearl Continental a uznání ze strany státu. Proto si také velmi přáli mít tu několik Evropanů, ke kterým se chovají s dokonalou zdvořilostí a jen mírnou zvědavostí.

ocit PR operace potvrzuje i závěrečný program: slavnostní recepce v pandžábském parlamentu. Tato velká koloniální budova je obležená armádou a uvnitř mírně zaprášená. Na recepci hovoří předseda parlamentu. Všechny cizince vybízejí k veřejnému vyjádření. Největší potlesk získává Indka pro svou chválu pákistánské pohostinnosti. Pákistánci s námi u stolu žertují: „Bez vaší návštěvy bychom se do vlastního parlamentu nikdy nedostali.“

Výstavní skříň pákistánských islamistů

Pan Ištiják, který bývá často v Čechách, se mi chce pochlubit svou neziskovkou jménem Ghazali Educational Trust. Už dříve jsme se spolu bavili o islámu, o moderní společnosti, a právě o slavném středověkém mysliteli Ghazálím. Dva mladí pracovníci Trustu mne nejprve vyzvedávají na dlouhý road trip. Těsně za nejbohatší vilovou čtvrtí Lahore, tzv. Defense, je chudá vesnice Hair, kde Trust postavil jednu ze svých 300 základních škol. Said vypočítává působivá čísla zaměstnaných učitelů a věřím mu, že GET je největší soukromou vzdělávací nadací pákistánského Pandžábu. Uvědomuji si, že to není jen tak nějaká neziskovka. I pan Ištiják patří do technické univerzity a já začínám chápat.

Škola je skromná ale čistá, s květinami, zeleným trávníkem a mladým ředitelem se zářícíma očima a základní angličtinou. Bere nás hrdě na prohlídku tuctu tříd, místnosti s pěti počítači a konferenčního sálu a ukazuje nabitý plán zdejšího školícího střediska Trustu. 80% učitelů jsou ženy, říká, 45% žáků děvčata, polovina dětí platí asi 30 Kč na měsíc (není to úplně málo, tolik si vydělá řidič rikšy za den a dětí má třeba šest), polovina ale studuje zadarmo.

„Nejlepší na téhle škole je“, říká mi s vážným pohledem, „že zde nosí děvčata šátky už od mala.“ A opravdu: sedmileté dívenky není pod uniformním přehozem skoro vidět. K tomu patří ještě Ghazálího mravní výchova. Ukazuje mi učebnici, napsanou odborníky Trustu: mísí se v ní islámské ctnosti a patriotismus. Fotíme se na trávníku, jsem součástí další PR operace. Smutný dojem prohlubují bezúsměvné tváře učitelek.

Cestou zpátky tuto ambivalenci poněkud koriguje Said: „Úspěch škol tkví v tom, že učitelé každý den dochází do práce, na rozdíl od státních škol. Trust je navíc neustále školí a děti se tedy něco naučí.“

Ambice ve vesnici jako tato nejsou velké: číst, počítat, základy zemědělství, pro schopnější angličtina a počítače. Když sekulární systém selhal, je to asi lepší než nic.
V ústředí GET, hezké vile, na mne čeká pan Ištiják. Mimochodem zmiňuje, že zde jsou všichni členy Džamaat-i Islámí. To není jen tak, vysvětluje, členství má tři úrovně, plné členství se získává po dlouhé čekací době, pozorování charakteru a zkoušce z ideologie. „Členové jsou samí intelektuálové“, říká průmyslník a pozdní student PhD pan Ištiják: „Na zkoušku je třeba přečíst 15 knih.“

Džamáat je masové hnutí městské střední třídy, největší islamistická strana, založená teoretikem islámského obrození, Maulánou Maudúdím (1903-1979) v roce 1941. Konkurenční strany jako Džamaat-i Ulama Islámí (JUI, Skupina islámských duchovních) jsou menší a radikálnější, působí spíše v zemědělských oblastech a vedou je duchovní. Pouze Džamáat je laické sociální hnutí, organizované kolem řady charit. Vedle velké humanitární nadace Khadimat Foundation, která se v Pákistánu už 50 let stará o uprchlíky válek a přírodních katastrof, sítě městských klinik pro chudé, odborů a médií, je GET výstavní skříní pákistánských islamistů.

Idealismus, patriotismus, pragmatismus

Kanceláře působí profesionálním, pracovním, soustředěným dojmem. Zvídavý ředitel v rozhovoru neodkládá svůj BlackBerry. Doráží doktor Kásim, neformální ideolog Trustu z Pandžábské Univerzity. Tu už dvacet let ovládá studentská větev Džamáat, která z této hlavní státní univerzity vytlačila levicové a sekulární studentské skupiny. Kásimovi svítí oči přesvědčením. Učí islámská studia a politiku, ptám se ho tedy, proč nazvali nadaci podle Ghazálího. „Výchova charakteru“, odpovídá připraveně Kásim, „je to, co my dáváme žákům navíc, kromě kvality výuky, ve srovnání se sekulární školou. Toto Ghazálího téma je pro nás základem osnov.“ „Co přesně vás Ghazálího pojetí charakteru znamená? „Podívejte se, vy jste odbornice, já jsem z Ghazálího četl jen dvě knihy, co chceme, je vštěpit žákům muslimský charakter.“

Následuje kritika sekulárního vzdělání, tvrdá diskuse o vlivu západu, rozpadu rodiny, duchovnosti jako základu společnosti: „Našim chudým stačí Bůh, jsou šťastni v kruhu rodiny kolem bochníku chleba,“ říká Kásim a skoro uhrančivě se ptá, zda budu mít odvahu studovat Ghazálího do důsledků (tedy do konverze). Pan Ištiják mne před touto v Pákistánu běžnou otázkou zachraňuje: „Kásim moc rád mluví, my sami nemáme sílu se s ním hádat“. V autě potom dodává, že Kásima si v Trustu velmi váží pro jeho nadšení, ale je těžké se s ním bavit, protože všechno vidí černobíle. Vypráví mi, jak ho minule vypekl, když se všech zeptal, zda by rádi žili v Americe. „Jediný Kásim řekl, že ne, ale my jsme věděli, že je to natruc.“

Hektická kancelář se dnes vyprázdnila brzo: odpoledne začíná kriketové derby mezi Pákistánem a Indií. Všichni spěchají domů před televizi. Pan Ištiják s napůl vážnou tváří vykresluje, jak se v celém Pákistánu v mešitách už týden vedou motlitby za výhru a jak současný prezident Džamáat léta nevynechal jediný zápas. „Někdy to trvá jen osm hodin, někdy třeba několik dní,“ významně dodává pracovitý obchodník Ištiják. Nacionalismus a islamismus mají společného víc, než se zdá.

Násir vykresluje rozpory mezi islamistickou ideologií a pragmatickým jednáním Džamáat. „Ideologií i strukturou je Džamáat velmi podobná arabským stranám Muslimských bratří: usilují o islamizaci společnosti zdola, politicky ale nejsou moc úspěšní.“ V Pákistánu se islamistické strany dlouho spojovaly s armádní diktaturou. Ta využívala islám pro legitimizaci své vlády a dovolila např. JUI islamizovat dvě provincie, kde vyhráli v roce 2002 ve „volbách“. Podobná aliance začíná dnes v Egyptě. Po znovunastolení civilní vlády v roce 2008 se islamisté zákonitě propadli. Přes idealismus jejich charity, přes jejich anti-americkou a anti-sekulární rétoriku, i přes pěstovanou image relativně nezkorumpované strany se propadla i Džamáat. Ta dnes podle Násira funguje hlavně jako zájmové obchodní a politické seskupení. I univerzita je úspěšný business, který vydělává, a ve kterém se všelijak točí soukromé a státní peníze. Rektor jezdí v BMW a děti manažerů studuji v Anglii.

Uhlazený rektor nás zve na čaj a dlouze se vyptává na názor Evropanů na konferenci. Vypočítávám, co mne zaujalo, zmiňuji i povrchní a protizápadní tón jejího závěru. Rektor pokyvuje hlavou: „Oni to letos zorganizovali sami, postarám se, aby příště přijelo více cizinců.“ Pak se zvedá na modlitbu. „Oni“ jsou islamisté, ke kterým se rektor s kontaktu z cizinci příhodně nepočítá.

Afgánská lákadla

Večeříme se synovcem bývalého dlouholetého vůdce Džamáat. Ve svých 25 letech je už na Ibrahímovi cítit moc. Pracuje v rodinných podnicích, jeho angličtina je výborná, hovoří jako politik o sociální zodpovědnosti a na univerzitě zastává různé neoficiální funkce. Oslavuje nadcházející svatbu s dcerou podnikatele v Kábulu. Jde přirozeně o předem sjednaný svazek mezi rodinami, podle zdejšího úzu, který platí na všech společenských úrovních. Je nadšený hlavně z její rodiny. Americké zakázky v Afghánistánu jsou výborný business.

I pan Ištiják, dnes prezident pandžábského Rotary, byl nedávno znovu v Kábulu u místní branže klubu. Bylo to podruhé. Před 25 lety doma řekl, že jede do Quetty za bratrancem, a vydal se bojovat do Afghánistánu: „Cítil jsem to jako povinnost. Navíc, každá vteřina džihádu se počítá jako rok modliteb“.
Mocný Ibrahímův strýc organizoval z Pákistánu podporu pro jednoho z hlavních mudžáhidů, Gulbuddína Hekmatijara, skrze Džamáat. Ištiják tam dlouho nepobyl, při cvičení si zlomil kyčel a obratem byl zpět: „Manželka to léta nevěděla“, usmívá se šibalsky. „Kde jsem měl tehdy hlavu, měl jsem malé děti,“ kárá se s úsměvem.

Jeho nejlepší vzpomínka? „Když jsem za Tálibánu projížděl Kandahárem, ležely na tržišti vedle zboží na zemi svazky peněz, nikdo se o ně nebál. Vládla tam spravedlnost, byl to ráj. Ale Tálibán neschvaluji, pro to, co dělali ženám a se školami. Oni jsou radikální deobandský směr, my máme jiný, tolerantní islám, my jsme barelví.“

Islamista pan Ištiják dnes čte súfijské básníky, vkládá své srdce a peníze do charity, obdivuje západní technologie, a bojí se toho, že moderní svět nezastavitelně rozkládá základ všeho – rodinu a mravnost – a to už i v Pákistánu.

Sekularista Násir zase pozoruje své zaměstnavatele, islamisty, s odstupem, v moderní islám ale věří: „S Pákistánem do jde v posledních 10 letech prudce z kopce. Je jen na nás, abychom s tím něco udělali, abychom stavěli co nejlépe na našich tradicích. Právě mezi mladými na této univerzitě, která ještě není pozápadnělá, můžeme udělat nejvíc práce.“

V moderní budově univerzity v nóbl čtvrti je zima. „Užíváme si chladu. Když se v létě zapnou klimatizace, elektrika skoro nikdy nejde a je tu opravdu peklo,“ říká právník Husain. V hostelu ve starém Lahore funguje vrtule u stropu jen pár hodin denně už teď na jaře.

„Energetická krize“ je stejně časté téma rozhovorů jako chrabrost hráčů kriketu a proradnost Ameriky. Ptát se, kdo co říká a myslí upřímně, nebo kdo v rozhovoru s Evropanem mírní své názory, skoro nemá smysl. Pákistán čelí celé řadě těžko překonatelných obtíží. Každý hledá řešení a nikdo je nemá.

Původní vydání: Islamisté profesionálové

Přejít
Tagy
Tagy
Asie 571
Blízký Východ a severní Afrika 1182
lidská práva 291
rozvoj občanské společnosti 108
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz