Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Íránský jaderný program

/ Ed. 15. 11. 2015

Íránský jaderný program (dále jen IJP) je již několik let západními mocnostmi vnímán jako bezpečnostní hrozba. Děje se tak ze dvou důvodů. Tím prvním je možnost vlastnictví a použití jaderné zbraně autokratickým islámským režimem, který se netají svým antisemitismem a odporem ke všemu západnímu (ovšem s výjimkou vyspělých technologií). Druhým důvodem je obava, že Írán bude své jaderné a vojenské ,,know-how‘‘ distribuovat dál do zemí třetího světa, stejně jako to dělala a dělá komunistická Čína, která mimochodem s Íránem ještě nedávno úzce spolupracovala. Po nedávných volbách, kdy byl reformistický prezident Chátamí nahrazen ultrakonzervativcem Ahmadínežádem, se zájem světa o IJP jen zvýšil.

Celý problém je neustále prohlubován dvěma procesy, které se dají zobecnit a teoreticky popsat: bezpečnostním dilematem a na něj navazujícím spirálovým procesem. Charakteristickým rysem spirálového procesu v případě Íránu je snaha zajistit si svou bezpečnost zejména pomocí ZHN, přičemž konvenční síly považuje ve své zahraničně-bezpečnostní strategii až za druhořadé a nedostačující. Za třetí íránský prostředek ke zvýšení bezpečnosti země před cizím útokem se dají považovat různé asymetrické strategie (například sebevražedné útoky).

Výklad pojmu bezpečnostní dilema

V publikaci Mezinárodní politika od Oskara Krejčího je bezpečnostní dilema označením skutečnosti, že v podmínkách anarchie světového politického systému je i zbrojení zaměřené na obranu vnímáno jinými státy jako hrozba vynucující si jejich další obranné zbrojení (případně pocit nutnosti provést preventivní úder). Výsledkem je, že zbrojení nezvýšilo bezpečnost. Státník musí rozhodovat mezi zlem nezbrojit (a ohrozit tak bezpečnost státu) a zlem zbrojit (a ohrozit bezpečnost státu jinak)(1).

»V podmínkách absence nadstátní autority je jedním z hlavních principů světového politického systému svépomoc. Stát musí při zajištění své existence spoléhat v první řadě na vlastní síly. Toto zabezpečování vlastní existence se děje v podmínkách neúplné znalosti proměn moci a cílů ostatních aktérů-suverénů. Stát tudíž musí v tomto dynamickém prostředí vystupovat jako osvícený egoista: definovat vlastní zájmy a shromažďovat dostatečné prostředky k jejich realizaci. Kýženým ideálem států v takovémto prostředí byla a je maximalizace svobody při politickém manévrování. Je-li tento princip aplikován na všechny státy, výsledkem nemůže být nic jiného než všeobecná nejistota.

Výraz ,,bezpečnostní dilema‘‘ se užívá k označení skutečnosti, že státník při rozhodování o zajištění bezpečnosti státu vybírá pouze mezi alternativami, které mají nutně i nežádoucí důsledky: bude-li zvyšovat sílu k zabezpečení státu, vyvolá reciproční aktivitu ostatních; nebude-li zvyšovat sílu, poklesne jeho relativní moc v porovnání s rostoucí mocí jiných států. Problematiku bezpečnostního dilematu rozpracovává teorie her jako zvláštní zákonitost rozhodovacího procesu v modelu nazývaném ,,vězňovo dilema‘‘.« (Mezinárodní politika, str.237)

Vztah a vzájemné vnímání USA a Iránu je klasickým příkladem bezpečnostního dilematu. U Iránu se projevuje snaha opevnit se proti možné americké (či jiné vnější) agresi vývojem ZHN. U Američanů se bezpečnostní dilema projevuje například projektem BMD(2) . Zbrojení obou stran tak vede ke spirálovému procesu.

Výklad pojmů dynamika nenávisti a skupinový narcismus

Podle Samuela P. Huntingtona můžeme k bezpečnostnímu dilematu přiřadit v ideologické rovině termín ,,dynamika nenávisti‘‘. – Souběžně se stupňováním konfliktu bojující strany nově definují důvody, proč k válce došlo, vzniká struktura ,,oni ‘‘ proti ,,nám‘‘(3) a stejně tak roste míra skupinové soudržnosti a oddanosti. Političtí vůdci se stále více a důrazněji dovolávají věrnosti národu a náboženství, rovněž se proti ostatním identitám značně posiluje civilizační povědomí. Jako u bezpečnostního dilematu to pak vede k nárůstu obav a nedůvěry, u ,,dynamiky nenávisti‘‘ pak i nenávisti. Obě strany dramatizují a zveličují rozdíl mezi silami dobra a zla, případně se toto rozlišení snaží proměnit na definitivní rozdělení na živé a mrtvé(4) .

Z psychologického hlediska je ,,dynamika nenávisti‘‘ částečně důsledkem skupinového narcismu. Slovy Ericha Fromma: »Tvrzení, že má vlast (můj národ, mé náboženství) je nejúžasnější (…), vyznívá vlastenecky (…), realisticky a rozumně, protože je sdíleno mnoha členy stejné skupiny. Tento všeobecný souhlas dokáže přeměnit fantazii na realitu, neboť realita se pro většinu lidí vytváří všeobecným konsensem a nezakládá se na rozumných nebo kritických úvahách. (…) Stupeň skupinového narcismu je úměrný nedostatku skutečného uspokojení v životě. (…) Fanatismus je charakteristickou vlastností skupinového narcismu. (…) Současně je podpora skupinového narcismu z hlediska státního rozpočtu velmi levná. Ve srovnání s výdaji, které by byly nutné ke zvýšení životní úrovně nestojí téměř nic. (…) V případě konfliktu mezi skupinami, které vzájemně útočí na svůj kolektivní narcismus, propukne na obou stranách intenzivní nepřátelství. Narcistický obraz vlastní skupiny se vystupňuje, zatímco nepřátelská skupina se zase co nejvíc snižuje. (…) Urážka symbolu skupinového narcismu – například vlajky nebo osoby (5)… – vyvolá u národa reakci tak intenzivní zlosti a agrese, že je dokonce připraven jít za svými vůdci do války. « (Anatomie lidské destruktivity, str. 205 až 206)

Výklad pojmu spirálový proces

»Racionální státník musí při rozhodování vycházet z nejhorší pravděpodobné alternativy chování ostatních států. Zvětšuje tudíž mocenský potenciál svého státu, přičemž zároveň ví, že takovéto chování provokuje druhou stranu k podobné odvetě. Si vis pacem, para bellum (chceš-li mír, připravuj válku) tvrdili již Vegetius, Cicero a Nepos. Zabránit válce lze tím, že protivníka odradíte růstem své síly – zbrojíte, což druhá strana nemusí (a vlastně ani nesmí) pokládat pouze za obranný akt, a zbrojí též. Jen výjimečně totiž zbraně určené pro obranu nemohou být využity pro útok. Stát musí počítat s tím, že v konkurenčním prostředí světového politického systému příležitost v podobě silové nadřazenosti, vytvořená původně třeba v dobré víře k posílení obrany, bude využita k útoku. Jak poznamenává R. Jervis, když státy hledají schopnost bránit se, získávají příliš mnoho i příliš málo – ,,příliš mnoho, protože získávají schopnost agrese; příliš málo, protože ostatní, jsouce ohroženi, budou zvyšovat počet svých vlastních zbraní a tak redukovat původní bezpečnost státu‘‘. Bezpečnost státu je tedy relativní hodnota a vyplývá z poměru mocenských potenciálů eventuálních konkurentů-států, z recipročního chování států.

Důsledkem je spirálový model bezpečnosti, kdy se mocenská rovnováha stabilizuje na stále vyšších hladinách vojenské síly.« (Mezinárodní politika, str. 237-238)

Alternativa ozbrojeného zásahu

Právě ze strany USA či Izraele by v nejbližším období, dokud Íránci nezískají svou první jadernou zbraň (značně proměnlivé izraelské a americké odhady hovoří o jednotkách let, nejvýše pak konci dekády), mohl přijít vzdušný úder na íránská jaderná zařízení, nepodaří-li se Íráncům rozptýlit i jejich pochyby. Taková akce by však byla značně složitější a nebezpečnější než izraelský útok na irácký reaktor v Osiraku v 80. letech. Nehledě na případnou vojenskou odpověď ze strany Íránu (zablokování Hormozské úžiny klíčové pro export ropy ze Zálivu) by významným problémem byla skutečnost, že íránský jaderný program není soustředěn do jednoho místa, nýbrž rozptýlen do mnoha zařízení po celé zemi, takže by ani úspěšný zásah proti několika provozům nemusel ochromit zbylé součásti programu.

Možnost preventivního útoku na íránská jaderná zařízení

Dne 22. dubna poradce íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti Dr. Alí Akbar Sálehí prohlásil, že Írán plánuje rozvinout úplný cyklus jaderného paliva, toto rozhodnutí označil za ,,naprosto jasné a nezvratné‘‘. To vyvolalo vlnu mezinárodní kritiky a americkou ,,odpovědí‘‘ byl 26. dubna 2004 prodej několika bomb kategorie ,,penetrátor ‘‘(6) Izraelcům(7). Samotní Američané jsou v současnosti příliš zaměstnáni iráckým konfliktem a nemají ,,čas‘‘ ani prostředky ve stejnou dobu řešit i íránskou hrozbu. Každopádně nevylučují, že se do celé věci vloží silou někdy v budoucnosti. 6. května 2004 americká sněmovna reprezentantů schválila rezoluci č. 398, která zavazuje vládu ,,to use all appropriate means to deter, dissuade, and prevent Iran from acquiring nuclear weapons.‘‘ Senát rezoluci schválil 22. 7. 2004. Prezident Bush či jakákoliv budoucí vláda tak má možnost provést preventivní útok na zařízení IJP, pokud by to považovala za nutné.

V Izraeli situace došla dál, zdá se, že někteří izraelští činitelé vážně uvažují o preventivním útoku, který by byl podobný úderu na irácký jaderný reaktor Osirak v roce 1981. Šéf Mossadu Meir Dagan sdělil členům izraelského parlamentního (Knesset) výboru pro zahraniční věci a bezpečnost, že Irán je blízko ,,bodu odkud není návratu‘‘ a že Izrael čelí největší hrozbě od doby svého vzniku. 11. listopadu 2003 izraelský ministr zahraničí Silvan Šalom řekl, že Izrael ,,nemá žádné plány ohledně útoku na íránská jaderná zařízení‘‘, nicméně za necelé dva týdny během návštěvy USA izraelský ministr obrany Šaul Mofaz prohlásil, že ,,Izrael nebude za žádných okolností tolerovat vlastnictví nukleárních zbraní Iránem.‘‘, navíc o šest týdnů dříve Mossad odhalil plány preventivního útoku za použití letounů F-16.

6.2.2. Iránská zařízení vhodná pro zničení preventivním úderem Búšehr (město u něhož leží) je komplex reaktorů umístěný jihozápadně od Isfahánu. Během konstrukce se na stavbě nachází zhruba tři sta ruských expertů z celkem 900 lidí zde pracujících. Existuje riziko, že by palivové tyče z této jaderné elektrárny mohly být převezeny na neznámé místo, kde by byly použity pro produkci plutonia. Jakmile se jednou začne produkovat plutonium, může Írán rychle sestrojit jadernou zbraň. Natanz (město u něhož leží) je nukleární zařízení pro obohacování uranu pomocí plynových centrifug odhalené NCRI (National Coucil of Resistance of Iran – organizace íránské exilové opozice). Některé části zařízení jsou podzemní, což příliš nepomáhá obhájit jeho ,,mírový charakter‘‘. Až bude zařízení dokončeno, tak v něm bude umístěno celkem 50 000 centrifug pro výrobu HEU – spolu s uranovou rudou z provincie Jazd to Íránu umožní být plně nezávislý na dodávkách jaderného paliva z Ruska. Arak (město u něhož leží) je zařízení na výrobu těžké vody. Skládá se ze dvou továren. První je továrna na výrobu těžké vody, která bude zčásti určena i na export. Druhé zařízení je 40MW reaktor na těžkou vodu, jehož konstrukce byla zahájena v roce 2004, odhaduje se, že reaktor může produkovat 8 až 10 kg plutonia každý rok, což stačí na výrobu jedné až dvou nukleárních zbraní ročně. Íránci prohlašují, že zařízení má pouze vědeckou funkci.

Srovnání s útokem na irácký reaktor Osirak v roce 1981

7. června 1981 Izraelci překvapivě vybombardovali irácký jaderný reaktor Osirak ležící 30 kilometrů jižně od Bagdádu za použití strojů F-15 a F-16. V případě útoku na íránská jaderná zařízení by šlo o mnohem větší výzvu. Natanz, Búšehr a Arak jsou dále od Izraele než Osirak a také jsou od sebe vzdáleny stovky kilometrů, což takřka neumožňuje provést útok simultánně. Izraelci se tedy musí vyrovnat s několika základními problémy: vzdálenosti cílů od Izraele, vzájemnou rozptýleností cílů, jejich početností, kvalitní protiletadlovou obranou a navíc jsou některé komplexy vybudovány pod zemí. Dalším problémem je přelet vzdušného prostoru Turecka, Saudské Arábie či Jordánska, protože domácí situace těmto vládám nedovolí Izraelcům přelet povolit. Například Turecko odmítlo už během druhé války v Zálivu Američanům použít své území k útoku na Irák navzdory vysokým finančním ,,kompenzacím‘‘ – stejně tak by mohlo být pro Turecko obtížné obhájit spolupráci s Izraelci na útoku proti jiné muslimské zemi. Saúdové si kontroverzní spolupráci s Izraelci jednoduše nemohou dovolit kvůli domácí opozici tvořené militantními islamisty. Jordánský režim je v podobné situaci jako Saúdové. Pokud by došlo k izraelskému přeletu přes jordánský vzdušný prostor, tak je dalším problémem přelet Iráku, kontrolovaného Američany – souhlas Američanů s přeletem by byl automaticky považován za souhlas s izraelským útokem.

Jiným možným scénářem je americký útok na zařízení IJP. Americké ozbrojené síly disponují množstvím rozmanitých střel a bomb, které jsou velmi efektivní, což ukázala například letecká kampaň ,,Shock and Awe‘‘ při operaci Irácká svoboda. Americký útok pomocí střel s plochou dráhou letu Tomahawk a/nebo naváděných bomb vypouštěných z neviditelných bombardérů je mnohem efektivnější, než cokoliv, co mohou nabídnout Izraelci. Íránská protivzdušná obrana je nicméně velmi vyspělá, v současnosti používá pokročilý ruský protivzdušný systém.

Následky útoku

Dopad útoku na IJP může být oproti očekávání malý či dokonce kontraproduktivní. Důkazem může být případ útoku na Osirak, při kterém bylo sice zničeno samotné zařízení, ale v konečném důsledku došlo k povzbuzení Saddáma Husajna, aby – paradoxně – v jaderném programu pokračoval ještě intenzivněji a za většího utajení. Navíc se Saddám poučil a příští jaderná zařízení začal budovat rozptýleně na různých místech a maskoval je jako sklady či školy. V íránském případě není důvod se domnívat, že by to mělo dopadnout jinak. Zatímco nyní má světové společenství jistý přehled o íránských jaderných aktivitách díky inspekcím MAAE, po případném útoku by Irán nepochybně rozvinul nový plně utajený jaderný program s vojenským zaměřením. Zásadním rozdílem mezi iráckým a íránským jaderným programem je skutečnost, že Írán už není závislý na dodávkách jaderného materiálu či technologie ze zahraničí. Je také reálná možnost, že Írán má pro případ zničení Araku, Natanzu a Búšehru v záloze náhradní vybavení, které mu umožní okamžitě obnovit produkci – ovšem již bez jakéhokoliv ohledu na zahraniční inspekce.

Dopadem útoku na mezinárodní společenství může být diplomatická izolace Izraele a/nebo USA, pokud se bude opakovat případ Irák, kde nebyly později žádné ZHN nalezeny. Pokud tedy Írán nevyvíjí jadernou zbraň a bude přesto bombardován, tak získá pádný argument tyto zbraně vyvinout, aby mohl bránit svojí suverenitu a odstrašil jimi jakéhokoliv nepřítele od případného dalšího útoku. Je také vysoce nepravděpodobné, že by se Američanům krátce po útoku podařilo přesvědčit RB OSN, aby na Irán uvalila sankce. Bez mezinárodních sankcí by ale Írán měl dál přístup k dostatku finančních a lidských zdrojů, aby mohl pokračovat v IJP. Pokud porovnáme velikost iráckého a současného íránského jaderného programu, musíme dojít k závěru, že íránské kapacity jsou mnohem větší a tudíž mají i mnohem větší schopnost se po případném útoku rychle uvést zpět do chodu.

Případný útok bude mít zcela jistě kritický dopad na rusko-americké vztahy. Nejde jen o ruskou hospodářskou a vojenskou spolupráci s Iránem, na jaderné elektrárně v Búšehru pracují stovky ruských specialistů – jejich případná smrt by způsobila hlubokou diplomatickou krizi v rusko-amerických vztazích, což by se nevyhnutelně dotklo vzájemného obchodu, spolupráce v boji proti terorismu a jiných společných projektů.

Íránci útok na svůj IJP identifikují jako útok na symbol své národní pýchy a technického pokroku. Konzervativci se ihned chopí příležitosti, aby zaútočili na reformisty a zbylé disidenty, zastavili reformy a patřičně vyburcovali obyvatelstvo k ještě větší nenávisti vůči Západu. Na rozdíl od Iráku v roce 1981, který byl ve válce s Íránem, mají Íránci možnost případný útok účinně vojensky oplatit. 5. července 2004 nejvyšší vůdce Alí Chameneí při návštěvě Hamadánu v západním Íránu řekl v projevu k několika tisícům lidí: ,,Spojené státy říkají, že ohrožujeme jejich zájmy… pokud někdo napadne náš národ, budeme napadat jeho zájmy po celém světě‘‘. V prosinci 2003 íránský velitel leteckých sil generál Sajjid Réza Pardis řekl v odpovědi na slova izraelského ministra obrany Šaula Mofaze, že si Izrael ,,kope svůj vlastní hrob‘‘. Íránci mohou jako okamžitou odvetu odpálit rakety s chemickými a biologickými zbraněmi proti Izraeli a americkým základnám v regionu . Úspěšnost takových útoků záleží na tom, jak se bude Američanům dařit likvidovat íránské mobilní odpalovače. Pro Američany by bylo lepší zahájit útok nyní, protože kvalita íránských ozbrojených sil neustále roste. Po útoku mohou Iránci za pomoci šiitské většiny destabilizovat Irák a pokusit se o to samé také v Saudské Arábii a některých dalších státech Perského zálivu. Také mohou požádat libanonský Hizbulláh, aby odpálil několik raket na severní Izrael.

Írán v současnosti produkuje 5% světové těžby ropy. Jako pomstu za útok by tak mohl snížit svůj vývoz, což by světové ceny vyhnalo možná až na $100 za barel. Írán by dále mohl situaci zhoršit zablokováním Hormuzského průlivu tím, že by ostřeloval proplouvající tankery vezoucí ropu z Perského zálivu. Výpadek světové těžby ropy by se tak zvýšil na neúnosných 30%, což by vyžadovalo neodkladné vojenské řešení, protože současná světová těžba ropy ,,jede na doraz‘‘ a neexistuje možnost jak výpadek kompenzovat. Nejnebezpečnější íránskou odpovědí na preventivní útok by ovšem bylo vyvolání povstání v poválečném Iráku. V současnosti v Iráku operují stovky íránských agentů, kteří by v takovém případě mohli být využiti pro vyvolání nepřátelství mezi šíitským obyvatelstvem a koaličními vojsky. Jednotky islámských revolučních gard by také mohly Irák zaplavit stovkami svých sebevražedných atentátníků. Je třeba si uvědomit, že šíitské obyvatelstvo by se k takovému povstání stavělo jinak než k současným ,,cizím‘‘ teroristům (např. Zarkáví), kteří si z Iráku udělali své bojiště bez ohledu na názor většiny obyvatelstva. Šiitští představitelé si sice uvědomují přínosnost současné situace, kdy většinové šíitské obyvatelstvo (na rozdíl od sunnitů) nepotřebuje klást ozbrojený odpor, aby pro sebe uchvátilo moc, je ale otázkou, jak by se šíité zachovali, kdyby byli jejich souvěrci v Íránu terčem útoku Izraelců za tichého souhlasu USA.

—————————————————————————————————-

Poznámky:

(1) Možným východiskem z této patové situace, o kterém se ovšem Oskar Krejčí v následujícím úryvku nezmiňuje, je uzavření multilaterálních smluv o odzbrojení či kontrole zbrojení.

(2) BMD – Ballistic Missile Defence /System/ (od ledna 2002 souhrnný název pro protiraketovou obranu USA). Projekt BMD by měl USA ochránit před útokem balistických střel protivníka, přičemž USA vnímají jako největší hrozbou raketový útok vedený Íránem či Severní Koreu.

(3) Iránci označují své nepřátele s oblibou za sionisty, imperialisty, ateisty apod., kteří jsou zkažení bezbožnou západní civilizací. Vše, co pak Irán ohrožuje, je součástí širokého sionistického spiknutí proti muslimům, vedoucí silou tohoto spiknutí je pak ,,velký satan‘‘ Amerika, který je samozřejmě také ovládán sionisty. Američané (resp. Bush a jeho administrativa) zase vidí Irán jako součást osy zla, sponzora terorismu, darebný stát (,,rogue state‘‘) a považují se za ,,ty lepší‘‘, přičemž kladou důraz na svou takřka dokonalou americkou demokracii, kterou je třeba šířit do celého světa.

(4) Například Ahmadí Nežádův výrok o vymazání Izraele z mapy světa.

(5) Symbolem skupinového narcismu je pro Iránce samotný IJP – symbol národní pýchy a technického pokroku.

(6) Bomba schopná proniknout několika metry betonu či zeminy a explodovat až uvnitř podzemního bunkru. Američané se v současné době zaměřují na spojení penetrátoru a malé nukleární hlavice, která při své podzemní explozi nevytvoří povrchový kráter a nezamoří tak ovzduší.

(7) Toto vyzbrojení Izraele jejím americkým spojencem mi připomíná ,,civilizační válku‘‘, jak ji ve své knize ,,Střet civilizací‘‘ popisuje Samuel P. Huntington. Jedním z rysů civilizačních válek je podle něj tzv. ,,syndrom spřátelených zemí‘‘, které podporují válčící strany konfliktu. V našem případě USA podporují Izrael a Čína podporuje Irán.

Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1181
mezinárodní bezpečnost 1085
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz