Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Íránský jaderný program: pohled z Ankary

Michal Thim Michal Thim / Ed. 15. 2. 2016

Turecké "ne" při hlasování Rady bezpečnosti OSN (RB) o uvalení nového kola sankcí na Írán poněkud zapadlo v reakci Ankary a celého mezinárodního společenství na události spojené s izraelskou akcí proti lodi Mavi Marmara a dalším plavidlům, které se pokusily 31. května prolomit námořní blokádu Gazy. Přijetí rezoluce RB č. 1929 (2010) předcházely dlouhé měsíce vyjednávání zastánců zostření sankcí (USA, VB, Francie) a odpůrců (tradičně ČLR a Rusko).

Fakt, že dokument byl nakonec 9. června přijat s podporou hlasů Číny a Ruska značí jednu zásadní věc: nové sankce nejsou zdaleka v takovém rozsahu, jak by si Západ přál, zejména nepostihují export ropy, na které je Írán a jeho režim existenčně závislý. Přesto se našly dvě země, které hlasovaly proti, a to Brazílie a Turecko (Libanon se zdržel hlasování). Co vedlo Turecko k hlasování proti rezoluci s tak významnou podporou, nehledě na to, že hlasovalo i proti spojencům v NATO? Jaké jsou vztahy Turecka s Íránem a stojí Ankaře za možný odklon od svých tradičních politických a ekonomických partnerů?

 

Brazilsko-turecká iniciativa

Důvod, proč společně s Tureckem hlasovala proti i Brazílie, je nasnadě. Byly to právě tyto dvě země, které 17. května podepsaly dohodu o výměně 1200 kg mírně obohaceného uranu za 120 kg jaderného paliva pro íránský reaktor. Výměna se podle dohody má uskutečnit na území Turecka. Úsilí obou zemí sledovalo dva celkem zřejmé cíle, za prvé se oba nestálí členové RB snaží zvýšit svůj kredit v mezinárodní politice (u Turecka to je jen jedna z několika započatých iniciativ) dosažením úspěchu tam, kde ostatní selhali, za druhé jde o snahu zabránit přijetí sankcí, které by mohly poškodit vzájemný obchod (zde je motivace Turecka větší než u Brazílie).

Ačkoli obě země tvrdí, že iniciativu průběžně konzultovaly s Washingtonem, a ten na druhou stranu kontakt potvrzuje, nezabránilo to různým interpretacím, co dohoda znamená pro úsilí o kontrolu jaderného programu Íránu. Brazílie a Turecko argumentují, že dohoda je velmi blízko pozici, kterou USA zastávaly v říjnu 2009, Bílý dům argumentuje, že dohoda není zdaleka uspokojivá. Brazilský prezident Lula na obhajobu dohody o výměně použil v diplomacii velmi nestandardní metodu, když zveřejnil důvěrný dopis od prezidenta Obamy z 20. dubna 2010.

Nehledě na dohodu, sankce byly nakonec schváleny, když klíčové bylo zajištění podpory Pekingu a Moskvy, odpor Ankary a Brazílie nemohl znamenat zásadní ohrožení. Přijetí však vyvolalo zlobnou reakci v obou zemích a Írán oznámil, že důsledkem sankcí bude odvolání dosažené dohody. Teherán však dříve přijímal a následně odvolával dosažené dohody a nelze s jistotou říci, že k dohodě přistupoval v dobré víře, že bude uskutečněna. Dřívější zkušenosti spíše dávají za pravdu domněnce, že se ze strany Teheránu jednalo o pokus oslabit jednotu mezinárodního společenství před rýsujícím se konsensem nad sankcemi.

Turecké rozhodnutí hlasovat proti sankcím bylo dlouho signalizováno premiérem Erdoğanem, mezi odbornou obcí v Turecku však spíše převažoval názor, že dojde-li na hlasování, Ankara se zdrží. Co vedlo Turecko k izolovanému postoji na půdě RB? Jednak to byl deklaratorní nesouhlas s faktickým odmítnutím brazilsko-turecko-íránské smlouvě o výměně paliva, kde mělo Turecko podporu v Brazílii, ovšem bagatelizovat nelze ani roli tureckého premiéra, který je znám impulzivním chováním, zvlášť když do dané dohody vložil osobní politický kapitál.

Turecko-íránské vztahy v kostce
Jak jsou vlastně vztahy s Teheránem důležité pro Ankaru? Je nepochybné, že mají rostoucí tendenci zejména v oblasti obchodu. Obě země plánují jeho objem ze stávajících 10 mld. USD do konce příštího roku zdvojnásobit. Z dalších oblastí má strategickou povahu spolupráce obou zemí v energetické oblasti, kde Ankara klade důraz především na dovoz a následný prodej íránského zemního plynu. V listopadu 2008 bylo podepsáno memorandum, jehož důsledkem je i dohoda o turecké investici ve výši přesahující 4 mld. USD do rozvoje naleziště Jižní Pars v Perském zálivu. Skeptici ovšem upozorňují na velmi špatné zkušenosti tureckých firem z minulosti (za příklad může sloužit tendr na privatizaci mobilní sítě v Íránu, kterou vyhrál turecký operátor Turkcell, následně byl ovšem výsledek revokován a vítězem se stal projekt napojený na Revoluční gardy) a na neschopnost tureckých firem investici provést bez západních technologií. Za zmínku rovněž stojí stávající dohoda o dodávkách plynu, která byla v různých fázích porušována z obou stran (z íránské strany nenahlášené přerušení dodávek, z turecké neodebrání nasmlouvaného množství plynu).

V širším kontextu je pak rozvoj vzájemných vztahů součásti široce pojaté „politiky nulových problémů se sousedy“ (viz publikovaný text autora na natoaktual.cz), jejímž důsledkem má být ukotvení Turecka jako klíčové regionální mocnosti, přičemž tomuto postavení má pomoci masivní ekonomická diplomacie. Nad tímto cílem panuje v jinak znesvářené turecké politické scéně poměrně široký konsensus a rovněž expertní komunita převážně kvituje rostoucí ambice Turecka a větší nezávislost (zejména) na USA v zahraniční politice. Kritici hovoří o faktické prázdnosti „politiky nulových problému“ (v podstatě jde o princip, který je v obecné rovině vlastní každé zemi) a naivitě čelních tureckých představitelů. V této souvislosti bývá uváděno (údajné) přesvědčení tureckého premiéra o čistých úmyslech Teheránu v otázce rozvoje jaderného programu, tj. že se jedná o civilní projekt bez postranních úmyslů. Ať už je toto přesvědčení hrané či nikoliv, postoj Ankary k jadernému programu Íránu vyvolává debaty (věčně přítomné), zda se nejedná o zásadní odklon Turecka směrem od jeho tradičních spojenců.

Co za to?
Tato debata však často stojí na zjednodušených kategoriích ve smyslu, kdo není s námi, je proti nám. Pro Turecko je současná situace bezprecedentní v jeho moderní historii, tj. Ankara na tom nikdy nebyla tak ekonomicky dobře a neměla takový politický potenciál, jako má teď. Touha ho využít je vlastní všem relevantním silám, ať už jsou to umírnění islamisté vládnoucí strany AKP, nebo Republikáni, tradičně symbolizující úsilí Turecka stát se součástí Západu (ačkoli ti se ve snaze reagovat na dřívější vládní úspěchy v přístupových rozhovorech do EU začali profilovat protievropsky). Pokud debatu oprostíme od ideologických a kulturních kategorií, nabídne se nám obraz, který hovoří poměrně jasně: sousedé Turecka nepředstavují ekonomicky udržitelnou alternativu stávající ekonomické orientaci na evropské trhy. Turečtí představitelé také často argumentují tím, že rozvoj vztahů s Íránem povede ke snížení energetické závislosti na Rusku prostřednictvím dodávek íránského plynu na evropské trhy. Tedy, že úsilí Ankary je motivováno prospěchem jejích tradičních partnerů.

Otázka, co Ankara dostává výměnou za své angažmá ve prospěch Teheránu, je ovšem zcela na místě. Odpověď je, že zatím nic moc. Současná vláda se blíží k okamžiku, kdy se bude muset rozhodnout, zdali se politický potenciál investovaný do Teheránu transformoval v nějaký benefit. Samotná turecká zkušenost s Íránem je spíše negativní a rozhodně se nedá tvrdit, že by vzájemné vztahy byly plné bezmezné důvěry. Toto rozhodnutí by však mělo být přijato dříve než později. Ankara totiž velmi snadno může zjistit, že při sledování svých ambicí skončila s prázdnou náručí na jedné straně a rozladěnými hlavními partnery Turecka na Západě na straně druhé.

Původní vydání: Íránský jaderný program: pohled z Ankary

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1182
energetika 191
izraelsko-palestinský konflikt 127
mezinárodní bezpečnost 1077
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz