Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Íránská předvolební vnitropolitická situace a zahraniční politika

Emil Souleimanov / Ed. 15. 11. 2015

Tato stručná analýza má za cíl předně objasnit zvláštnosti vnitropolitického vývoje Islámské republiky Írán v posledních letech, rozložení sil na vnitropolitické scéně a – v části věnované zahraniční politice - vztahy se Spojenými státy v kontextu „irácké otázky“, atd. Vzhledem k omezenému prostoru zůstala mimo rámec analýzy např. kaspická dimenze politiky Teheránu, vztahy s Tureckem, se zeměmi Perského zálivu (Saúdskou Arábií, Ománem, Spojenými arabskými emiráty aj.) a arabského světa obecně (se Sýrií, Libanonem, atd.).

K problematice kaspické politiky Íránu viz např. Souleimanov, Emil, Íránská politika na Kavkaze, in: Mezinárodní vztahy, 3/2001; podrobněji k problémům íránsko-arabských vztahů s důrazem na genezi otázky „exportu islámské revoluce“ do regionálních (arabských) zemí viz např. Tibi, Bassam, The Failed Export of the „Islamic Revolution“ Into the Arab World, in: Frédéric Grare (ed.) Islamism and Security: Political Islam and the Western World, Program for Strategic and International Security Studies, The Graduate Institute of International Studies, Lausanne 1999; k problematice turecko-íránských vztahů viz např. Gündogan, Unal, Islamist Iran and Turkey, 1979-1989: State Pragmatism and Ideological Influences, in: MERIA (Middle East Journal of International Affairs), March 2003; Cetinsaya, Gökhan, Essential Friends and Natural Enemies: The Roots of Turkish-Iranian Relations, in: MERIA, September 2003) .

Úvod

Dne 20.února se v Íránu očekávají volby do Madžlesu (Parlamentu) – již sedmé parlamentní volby v pětadvacetiletých dějinách islámské republiky. Parlamentní volby, dojde-li k jejich konání, pak zřejmě ovlivní dopad prezidentských voleb naplánovaných na červen příštího roku.

Význam íránských voleb bude nesmírně důležitý nejenom pro budoucí nasměrování dynamicky stoupající vojensko-technické, geopolitické a ekonomické moci této rozsáhlé sedmdesátimilionové země, ale i v důsledku komplikovaných vztahů Íránu se Spojenými státy, řadou sousedních států a především „iráckou otázkou“.

Islámská republika Írán zaujímá klíčové geostrategické postavení na styčném území hned několika důležitých oblastí – Středního východu, Perského zálivu, Kavkazu a Střední Asie (tzv. kaspického regionu). Vnitropolitický vývoj Íránu tedy bude mít bezprostřední dopad na vývoj v rozsáhlém regionu od Středozemního moře až po čínské hranice.

I. Část: Vnitropolitická situace Íránu

V současném Íránu je evidentní relativně vysoká úroveň společensko-politické liberalizace. Míra otevřenosti a demokratičnosti je zde mnohem vyšší, než v převážné většině sousedních zemí, ale i než za vlády duchovního otce islámské republiky ajatolláha Chomejního (1902-1989), o šáhově despotickém režimu (1925-1979) nemluvě. Řada mezinárodních organizací působících v Íránu či monitorujících místní události sice poukazuje na poměrně častá porušování práv žurnalistů, separatistů z řad íránských etnik (Kurdů, Ázerbajdžánců aj.), nelegálních či semilegálních politických stran, organizací i osobností stojících v opozici k režimu, ale samotný fakt přítomnosti některých základních principů demokracie – i když se svéráznými íránskými limity (jako např. svoboda voleb) – se zpravidla nezpochybňuje. (1)

Jedním z důkazů této skutečnosti byly parlamentní volby v únoru 2000, na kterých bylo proreformním politikům ze strany náboženských konzervativců ovládajících silové resorty uznáno drtivé vítězství v parlamentních volbách. Dalším důkazem, že Írán – ač specifickou cestou – směřuje k budování občanské společnosti, je od poloviny 90.let vznik množství rozmanitých politických stran a uskupení.

Působení politických stran je regulováno týmiž zákony, jakými je regulována činnost náboženských a světských veřejných svazků, odborových organizací, atd. Strany jsou svobodné ve své činnosti, nemá-li jejich působnost za cíl podkopat nezávislost země, resp. nejsou-li v rozporu s islámem a islámským charakterem republiky, nemají-li kontakty s cizími organizacemi, atd.(2)

Přehled hlavních politických stran

V lednu roku 2000 bylo v Íránu zaregistrováno 103 politických stran a skupin, z nichž 64 jsou zřízeny na podporu prezidenta Chatámího. V parlamentu jsou proreformní politické strany (v celkovém počtu 18 stran a frakcí) sdruženy v tzv. Frontě 2. chordadu (persky 23. března – tato fronta si toto jméno vzala podle presidentských voleb z 23. března 1997, na kterých dobyl přesvědčivé vítězství prezident Mohammed Chatámí).

Mezi hlavní proreformní strany patří:

Mádžmá-e Ruhanijún-e Mobaréz (Militant Clerics League) – Liga bojovného duchovenství. Tato strana byla zřízena s Chomejního svolením již v roce 1988 jako odnož Džám-é Ruhaniját-e Mobaréz (Společnosti bojujícího duchovenství) a původně se nazývala Asociace bojujícího duchovenstva Teheránu. Roku 1992 byla její působnost krátce pozastavena, od roku 1996 pak opětovně aktivizována. Členy strany jsou hodžatoleslám Mohammed Chatámí, M. Karubí (bývalý mluvčí Madžlesu), M. Musáví-Choenicha (bývalý generální prokurátor), vůdce studentů teologie, kteří v roce 1979 obsadili velvyslanectví USA. Oficiální deník: Salam.

Džebhe-e Mošárekát-e Írán-e Eslámí (Islamic Iran Partnership Front), Fronta spoluúčasti islámského Íránu.. Strana byla zřízena v roce 1998. Oficiální list: Mošárekát.

Zazmán-e Modžajedín-e Engeláb-e Eslámí (Mujaheddin of Islamic Revolution Organization), Organizace mudžahedínů Islámské revoluce. Tato strana vznikla krátce po islámské revoluci. Spolu s Ligou bojovného duchovenství a řadou dalších uskupení tvoří tzv. Asociaci linie islámu (tvořenou Islámskou společností inženýrů, Islámskou společností fyziků, Společností žen islámské revoluce, Koalicí islámské společnosti, atd.) Patří mezi Chatámího nejoddanější příznivce. Generálním tajemníkem je M. Salamátí. Oficiální periodikum: časopis Asr-e Maa.

Hezb-e Hambastegí-e Írán-e Eslámí (Islamic Iran Solidarity Party), Strana solidarity islámského Íránu. Vznikla po roce 1997 na podporu Chatámího prezidentské kandidatury.

Následující strany lze charakterizovat jako protireformní či konzervativní:

Hebz-e Kargozárán-e Sazanbegí Írán (Executives of Construction Party) – název této strany by se dal volně přeložit jako Uskutečňovatelé stvoření. Tato centristická strana podporuje (umírněného) konzervativce Alí Akbára Hašemí-Rafsandžáního (zastával presidentský úřad po Chomejního smrti až do Chatámího vítězství, tedy v letech 1989-1997) a sdružuje jeho oddané příznivce. Mezi členy tohoto uskupení patří A. Mohadžerání, M. Hašemí, F. Hašemí (Rafsanžáního dcera), M. Nurbahš (šéf centrální banky) aj.

Džám-e Ruhaniját-e Mobarez (Society of Combatant Clergy) – Společnost bojujícího duchovenství. Je nejstarší a nejváženější z náboženských uskupení, které existuje již z předrevolučního období; de facto představuje a sdružuje „tábor moci“. Generálním ředitelem je Mohammed Reza Mahdáví-Kání, ministerský předseda z první poloviny 80. roků. Členy tohoto uskupení jsou vlivní konzervativní duchovní jako Alí Akbár Naték-Núrí (neúspěšný kandidát od konservativců v minulých presidentských volbách), Mohammed Jazdí (bývalý hlavní soudce), K. Dorrí-Nedžefabádí (bývalý ministr státní bezpečnosti a informací), aj. Toto uskupení není zaregistrováno jako politická strana a do roku 2001 neměla ani oficiální dovolení k politické činnosti, jelikož se snaží působit jako nadpolitická organizace celého íránského duchovenstva. Je přední konzervativní organizací, k níž jsou napojeny menší ideologicky spřízněné tzv. „společně působící skupiny“. Neoficiálním deníkem je Resálát.

Největší a nejvlivnější mezi tzv. „společně působícími skupinami“ je Džamiját-e Motáléf-e Eslámí (Islamic Coalition Society) – Společnost islámské koalice, která vznikla již před revolucí. Generálním tajemníkem strany je Chosróv Asgaruládí. Oficiální deník: Šómá.

Džám-e Andžomanhá-je Eslámíje Bazár va Asnáf (Islamic Bazaars and Sinfs Association) – Společnost islámských bazarů a sinifů – další strana z řady konzervativních tzv. „společně působících skupin“.

Íránský parlament (Madžles-e Šuraj-e Eslámí) sestává z 290 poslanců, volených každých 5 roků v celonárodních parlamentních volbách. Všichni zvolení poslanci musí projít kvalifikací Islámské vyšetřovací komise (Islamic Screening Committee).

Veškerá legislativa Madžlesu musí být schválena 12člennou Radou dohlížitelů (Guardian Council), která je volena hlavním soudem, což je 6 respektovaných právníků, kteří jsou na svůj post navrhováni nejvyšší (nevolenou) náboženskou autoritou země – ajatolláhem; dalších 6 vážených náboženských činitelů je do Rady dohlížitelů dosazováno ajatolláhem přímo. (3)

Rada dohlížitelů má podle ústavy dohlížet nad islámským charakterem státu, přísným dodržováním pilířů islámské zákonnosti (šári’y) ze strany poslaneckého klubu – ve výlučné pravomoci Rady dohlížitelů je např. možnost odmítnout veškeré zákony přijaté či navrhované ku přijetí ze strany Madžlesu, které by – podle názoru dohlížitelů – byly v rozporu s normami islámu a konstitucí Íránu. Mezi další privilegium Rady dohlížitelů patří rovněž možnost zamítnout kandidatury uchazečů na parlamentní či prezidentské volby.

Latentní konflikt mezi konservativci a reformisty

V parlamentních volbách z roku 2000 reformátoři poprvé v dějinách islámské republiky dosáhli ohromujícího vítězství nad konservativci, když získali více než dvě třetiny (cca 155) křesel. V návaznosti na přesvědčivou výhru dalšího reformátora Mohammeda Chatámího v prezidentských volbách roku 1997 a následně roku 2001, byl mocenský monopol duchovních vážně zpochybněn. Od té doby je politická scéna této středovýchodní země fakticky rozdělena na dva znepřátelené tábory: většinové, ale nejednotné reformátory snažící se prosadit pokrokové zákony a omezit moc ortodoxních mulláhů, a menšinové, leč stále ještě mocné konservativce, kteří jim se střídavým úspěchem „hází klacky pod nohy“.

Podle některých výpočtů, Rada dohlížitelů dosud zamítla 80% až 90% zákonů přijatých Madžlesem.(4) V parlamentních volbách v únoru 2000 Rada dohlížitelů zamítla kandidatury několika stovek proreformních politiků; mocní zastánci konservativců kontrolovali média a dělali všechno pro to, aby ovlivnili nálady veřejnosti v neprospěch reformistů. President Mohammed Chatámí se „na oplátku“ v roce 2002 pokusil prosadit balík reformních zákonů, které měly omezit výsadní postavení Rady dohlížitelů. To však přirozeně narazilo na kategorické zamítnutí Rady.

Znepokojení náboženských radikálů je pochopitelné: od druhé poloviny 90 let minulého století totiž dochází ke stálému zužování jejich mocenských pozic; nejnebezpečnější na tom je pak skutečnost, že růst vlivu reformistů není nikterak nahodilý, poněvadž je zcela zřejmě podmíněn citelnou změnou preferencí většinového íránského obyvatelstva. To od konce íránsko-irácké války (1980-1988) a dogmatického Chomejního vládnutí (1979-1989) prošlo znatelným vývojem– přísný charakter islámské legislativy, nesčetná omezení, která jsou vytvořena režimem duchovních ve společenském, ekonomickém a politickém životě, razantně sahající i do každodenního života prostých Íránců, jsou pro ně ve mnoha ohledech nepříjemná či nesnesitelná. Konec konců, rozsáhlé studentské demonstrace na jaře 2003, které podle názoru řady komentátorů hrozily přerůst v celorepublikový odpor proti režimu, jasně nasvědčily tomu, že íránští občané jsou schopni se spontánně postavit proti současné vládě kleriků se stejnou urputností, s jakou před čtvrtstoletím svrhli monarchii. (5) Írán tedy v posledních letech prožívá vážnou strukturní krizi a, řečeno slovy ortodoxních mulláhů, jsou ohroženy samotné „výdobytky revoluce“ (V této souvislosti je zajímavé, že letos 11. února, tedy 9 dnů před parlamentními volbami, bude 25. výročí islámské revoluce).

Nejlepším svědectvím změny společenských nálad v Íránu tedy právě jsou ohromující úspěchy proreformních politiků ve volbách, které jsou podle tradiční ideologie islámské republiky (a v tom je zdůrazňován rozdíl od šáhových dob) ukazatelem vskutku demokratického, národního charakteru islámského Íránu.

Podle Muráda Sagáfího, redaktora prestižního čtvrtletníku pro intelektuály Guftugu „je v Íránu dnes mnohem více demokraticky smýšlejících lidí než před šesti lety (tedy od období Chatámího presidentského vítězství – pozn. E.S.), o období před rokem 1979 nemluvě. Všechno sehrálo svoji roli – články v novinách, projevy, volby. Toto je nesmírně důležité, neboť se demokracie nedá vnutit, pro ní jsou zapotřebí demokratické kádry“ (6)

Další přívrženec reforem vědec Alí Rezá Alavítabár, který pro své demokratické názory musel několik měsíců strávit za mřížemi teheránské věznice, se nedávno nechal slyšet: „Během posledních šesti let jsme vytvořili silné demokratické hnutí, které se těší masové podpoře. Duch demokracie, který jsme vštípili společnosti během těch šesti let, razantně změnil parametry politického soupeření a způsob myšlení prostého Íránce“. (7)

Samotný ajatolláh se netají svými obavami z probíhajících procesů; v souvislosti s kontroverzním působením mezi Íránce krajně nepopulární Rady dohlížitelů, která si vysloužila pověst „mařitele reforem“, se Chamenéí vyjádřil jako o „nejdůležitější instituci ochraňující islámský charakter Íránu“. Rada dohlížitelů tedy podle ajatolláha má zodpovědnost „zabraňovat průniku cizích elementů do pilířů systému“. (8)

Krize ledna 2004

K očekávanému vyostření poměrů na íránské vnitropolitické scéně došlo necelý měsíc před parlamentními volbami. 10. ledna Rada dohlížitelů totiž odmítla kandidatury 3533 z 8144 uchazečů na nadcházející volby, tedy větší část proreformních politiků, mezi něž patří i 83 současných zákonodárců. Na reakci proreformní poslanci vyhlásili „tichý protest“, 27 regionálních guvernérů a někteří členové vlády varovali, že podají demisi; totéž implicitně učinil i president Chatámí, ačkoli vzápětí svoje nečitelně zformulované varování dementoval.

Údajným důvodem pro diskvalifikaci proreformních politiků byla především „nedostatečná oddanost principům islámu a islámské státnosti“ (9). Zdá se však, že skutečné rezóny jsou poněkud prozaičtější.

Znemožnění účasti řady předních proreformních politiků v nadcházejících volbách by zřejmě povedlo k menší volební účasti předně ve městech a mezi mladší částí voličstva, tradičně tíhnoucího k reformátorům. To by pak zvýšilo proporcionální podíl skalních příznivců konzervativců, jejichž počet ovšem nepřevyšuje 15% až 20% voličstva. (10)

Nutno zmínit, že v zemi má 60% obyvatelstva (cca 40 milionů lidí) míň než 25 let, přičemž podle ústavy mají hlasovací právo i 16-ti letí – i v tom spočívalo dosud tajemství úspěchu reformátorů.

Dalším faktorem je aktuální nespokojenost íránských občanů s Chatámího administrací a proreformními zákonodárci, kterým se i vzhledem k neschopnosti překonat mocný odpor ze strany náboženských radikálů nepodařilo prosadit drtivou část ze slíbených reforem. Nasvědčil tomu i výsledek obecních voleb z loňského února, ve kterých podpora reformátorům – v první řadě v důsledku apatičnosti voličstva – znatelně klesla. Podle známého íránského žurnalisty Ahmada Zejdabádího „mezi národem, který vystupuje se stále širšími požadavky, a reformátory ve vládě, se ustálila mezera. Zdá se, že už nejsou schopni se navzájem podporovat“. Murád Sagáfí rovněž poukazuje na skutečnost, že „nedávné prohry reformistů přiměly lidi k tomu, aby si začali myslet, že se systém nedá reformovat“ (11). Zdá se proto, že Íránci již nevěří nejenom mulláhům konzervativním, ale i liberálním – nespokojenost již míří proti samotnému státnímu zřízení .

Je zřejmé, že k diskvalifikaci proreformních kandidátů Radou dohlížitelů nemohlo dojít bez předchozího odsouhlasení s duchovním vůdcem země ajatolláhem Alí Chamenéím. Je příznačné, že ten v nedávném proslovu označil reformátory za „disidenty“, což v současném Íránu není pojem nikterak lichotivý. Avšak i samotný Chamenéí je si vědom toho, že za reformátory stojí převážná část íránských občanů. Pokusil se proto tváří v tvář sílící krizi chopit se úlohy nestranného arbitra a na žádost prezidenta Chatámího Radě dohlížitelů nařídil „přezkoumat (individuální) případy s přesností a v souladu se zákonem“. Konečné rozhodnutí Rady dohlížitelů tedy má padnout koncem ledna.

Vyhlídky

V této nebezpečné hře konzervativci zřejmě počítají s tím, že se jim podaří v tichosti vyloučit nejsilnější proreformní strany a zajistit tak situaci, ve které většina Íránců doslova nebude mít koho volit. Protestní demarše proreformních politiků však mohou přispět k mobilizaci veřejného mínění ve prospěch reformátorů, tedy k zcela odlišnému výsledku, který by si fundamentalističtí klerikové mohli přát.

Pro konzervativce zde však zůstává i jiná možnost. V případě vzplanutí veřejných nepokojů spojených s možným odmítnutím (předních) proreformních kandidátů by se konzervativci, kteří kontrolují armádu a bezpečnostní složky, mohli uchýlit k vyhlášení výjimečného stavu, který by pohřbil naděje reformátorů mj. na vítězství v klíčových prezidentských volbách, které se mají konat v červnu 2005 (M. Chatámí byl v roce 2001 zvolen napodruhé. Íránská ústava umožňuje být zvoleným do presidentského křesla pouze dvakrát). Ustálení režimu „tvrdé ruky“ by pak mohlo být dalším scénářem vhodným pro konzervativce, umožňujícím „zachránit islámskou revoluci“ tváří v tvář pokusům o jejich zpochybnění ze strany „vnitřních a vnějších nepřátel“. To by pak mohlo být – ač poměrně riskantním – řešením, umožňujícím zabránit současnému společenskému trendu. V této souvislosti bude zvlášť důležitý postoj početných dobrovolnických oddílů národní milice (tzv. „Basidž“), jejichž přízeň konservativcům v současném Íránu zpochybňuje jen málokdo. Je však stále otázkou, zda tyto oddíly, které ve svých minulých rozhodováních vykazovaly relativně vysoký stupeň autonomie, zakročí proti tisícům protestujících spoluobčanů, nebudou-li k tomu mít pádný důvod. Podle Ardešíra Moavéního tedy „pro přeměnu oddílů Basidž v poslušné vykonavatele příkazů konservativců je zapotřebí formální důvod, například veřejná urážka vůdce ajatolláha Chaménéího ze strany reformistů“ (12).

II. Část: Zahraniční politika

Americko-íránské vztahy: Výchozí pozice

Po poměrně snadném vojenském vítězství v Iráku se pozornost washingtonských stratégů soustředila na sousední Írán. Právě tato sedmdesátimilionová středovýchodní země, jejíž ropné zásoby ji řadí na třetí příčku ve světě po Saúdské Arábii a Iráku, je po vítězství islámské revoluce v Íránu (1979), která znamenala změnu tradičně proamerické monarchie režimem fundamentalistických kleriků, „noční můrou“ Spojených států.

Američané obviňují islamistický režim v Teheránu z podpory řady teroristických organizací (především šíitský Hizballáh v jižním Libanonu a Hamás v Palestině usilující o podkopání izraelské státnosti) a hnutí po celém světě, ale i z uskutečňování tajného jaderného programu. Nesmířiv se se ztrátou klíčové regionální země, provádí Washington od počátku 80. let důslednou politiku oslabení a regionální izolace Íránu, ať již se jednalo o podporu vojenské agrese Husajnova Iráku proti Íránu (1980 – 1988), která stála životy takřka milionu íránských občanů, ekonomické sankce, atd. Od faktického zmrazení vzájemných obchodních vztahů s Teheránem po roce 1979 ekonomika Spojených států přichází o desítky miliard dolarů.

Následkem dvou úspěšných vojenských operací se americké armády bezprostředně přiblížily k hranicím Islámské republiky Írán. Došlo tak k obklíčení této země z iráckého (západ) a afghánského (východ) směrů, zatímco je Perský záliv (jih) již půlstoletí pod takřka výhradní kontrolou Spojených států a Kaspický region (sever) nabývá po rozpadu Sovětského svazu v euroasijské strategii USA stále zřetelnějších rysů.

Půda pro intensivní nátlak na íránské vedení přitom byla Washingtonem připravována již od konce roku 2001. Právě ve svém historickém proslovu Kongresu vytyčil prezident G. W. Bush jeden z předních úkolů Spojených států jako boj proti světovému terorismu, který po označení Iráku, Severní Koreje a Íránu za tzv. Osu zla nabyl konkrétnější podoby. Stejně jako v předvečer irácké kampaně záměru USA napověděl příznačný výrok Bushovy poradkyně pro národní bezpečnost C. Riceové, podle které by Spojené státy raději viděly v čele Íránu jiný politický režim, a sice „demokraticky zvolenou vládu, která se zřekne podpory teroristů a výroby zbraní hromadného ničení“. Není bez zajímavosti, že rok před útokem na Irák rovněž výtečně posloužila C. Riceová pro vyjasnění strategických směrnic Pentagonu tvrzením, že „by se světu a Iráku lépe dařilo bez S. Husajna u moci“.

Američany předně znepokojují jaderné plány Teheránu. Prostřednictvím těsného rusko-íránského strategického partnerství je teheránský režim i přes opakované protesty ze strany státního departmentu zásobován vyspělými raketovými technologiemi, v íránském přístavu Búšehr na březích Perského zálivu s pomocí ruských odborníků se buduje moderní jaderná elektrárna, jejíž potenciál by podle Washingtonu mohl být použit pro nemírové účely. Podle názoru některých odborníků – přičemž zdaleka nejen amerických – totiž bude Írán v rozmezí 3 – 5 let disponovat jak strategickým letectvem, tak také balistickými raketami, či raketami, schopnými transportovat biologické nebo chemické nálože (S. Blank z United States Army College, Carlisle Barracks). A. Koch z respektovaného washingtonského think-tanku Center for Defense Information (CDI) navíc předpokládá, že Írán bude do roku 2007 schopen vytvořit vlastní nukleární zbraň (13). Někteří komentátoři v této souvislosti dokonce hovoří o 2 – 3 letitém horizontu. Eventuální uskutečnění těchto plánů by významně ohrozilo pozice Washingtonu na klíčovém Středním východě, kde je situováno 60 % ověřených světových zásob ropy a zemního plynu (14).

Vznik po Izraeli druhé a vůči Spojeným státům nepřátelsky naladěné jaderné mocnosti by zcela zřejmě přispěl k deformaci nynější mocenské konstelace v regionu. Proto je tento vývoj pro Spojené státy zcela neakceptovatelný: přeje-li si Washington odlišný vývoj, musí jednat rázně a s předstihem.

„Mezinárodní společenství musí sjednotit úsilí a dát jasně najevo Íránu, že nepřipustí vytvoření jaderné zbraně (Íránem – pozn. E.S.)“, toto je výrok amerického prezidenta, a zdá se, že ve věci formování „protiíránského“ bloku byl zatím úspěšný. Budoucnost vztahů s Íránem (Pod americkým nátlakem se EU zdržela podepsání delší dobu plánovaného programu rozsáhlé obchodně ekonomické spolupráce s Íránem) podmínila Evropská unie s provedením inspekcí jaderných programů islámské republiky ze strany Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Ruská pozice zatím je nejasná. (15)

Írán ovšem loni 12.prosince musel soustředěnému mezinárodnímu tlaku po několikaměsíčním vzdorování ustoupil a podepsal klíčový dodatkový protokol ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (TNP) MAAE. Na základě tohoto protokolu budou moci inspektoři MAAE neočekávaně kontrolovat všechna íránská jaderná zařízení. (16)

„Irácká otázka“

Jak známo, šíitská většina cca. 23milionového Iráku tvoří podle různých odhadů 60 až 70% populace. Přičemž od r. 1962, kdy se moci v Bagdádu fakticky chopila strana BAAS, až do svržení Husajnova režimu byla místní elita tvořena výhradně sunnitskou menšinou sídlící hlavně v centrálním Iráku (tzv. sunnitský trojúhelník mezi městy Bagdád, Tikrít, Faludža) a tvořící přibližně 10-15% populace. Specifikem Iráku byla skutečnost, že iráčtí šíitové – etničtí Arabové – byli v rámci svého vlastního státu podrobováni politice diskriminace ze strany apologetů panarabismu BAAS.

Situace za vlády strany BAAS byla ovšem v jistém ohledu pokračováním tradičních iráckých poměrů – již od doby ustavení nezávislé monarchie (1932) byly nejdůležitější státní funkce plně integrovány do rukou sunnitské menšiny. Toto původně náboženské rozdělení pak posloužilo pro vymezení odlišného sociálního statutu sunnitské a šíitské komunity; v současné době má diferenciace sunnit-šíit v irácké společnosti stále více sociální, než-li pouze původně náboženský rozměr.

Po relativně snadném vojenském obsazení iráckého území a likvidaci Husajnova režimu se ukázalo, že washingtonští stratégové podcenili klíčový šíitský faktor ve vztahu k poválečnému uspořádání: po desetiletích útrap jsou šíitové nesmírně konsolidovanou komunitou (nehledě na občasné neshody mezi politickými postoji ajatolláhů) disponující vyvinutým sektářským cítěním, kteří navíc aspirují na přední postavení ve společenském životě nově budovaného Iráku. Jako přirozená reakce na formálně sunnitský, ve skutečnosti ale sekulárně nacionalistický Husajnův režim se upevňuje pozice šíitského (ale v poněkud menší míře i sunnitského) islámu. S přihlédnutím k tomu, že šíitský islám je narozdíl od islámu sunnitského značně hierarchizovaný a jsou v něm tradičně silné nejen pozice kleriků, ale i vědomí sounáležitosti (v rámci ummy), není divu, že jsou iráčtí šíitové dnes mocnou silou, se kterou se musí počítat. Roky pronásledování a vyhnanství v Íránu, který jako jediná země poskytl uprchlíkům útočiště, přispěly k tomu, že právě Írán je vnímán jako ochránce šíitů, nejmocnější šíitská země a íránský model islámského státu za vzor k následování. Ke dnešku se zformovala elita iráckých šíitů, která vyrůstala v Íránu a získávala vzdělání v jeho předních náboženských centrech. Za aktivního přispění íránské vlády byla vytvořena Vyšší rada islámské revoluce v Iráku (exilová vláda, v jejíž čele např. stál ajatolláh al-Hakím – duchovní lídr iráckých šíitů zabitý v irácké Kerbele v důsledku atentátu koncem loňského srpna), která disponuje i svými ozbrojenými formacemi – Brigádou Badr.

Demokratizace Iráku, jíž Američané deklarují jako hlavní cíl svých počínání, by logicky vedla k tomu, že by se představitelé početnější šíitské komunity chopili moci v Bagdádu, což by ovšem posloužilo pro výrazné upevnění pozic Íránu v Iráku. To by pak mohlo nejenže svést k nule veškerý smysl amerického aktivismu posledních dvou dekád v regionu, ale perspektivně by rovněž ohrozilo postavení vládnoucích sunnitských režimů mj. v Bahrajnu, Kuvajtu, Jemenu a Saúdské Arábii, kde existují početné šíitské komunity, jejichž vztahy se sunnity se nikdy nevyznačovaly srdečností. Případná „šíitizace“ Iráku spolu s mocenským vzestupem tradiční bašty šíitského islámu Íránu by jim (šíitským komunitám regionu) s největší pravděpodobností poskytla značný stimul k aktivizaci, což by dalekosáhlým americkým záměrům v Perském zálivu (zmíněné režimy se totiž považují za proamerické) zajisté nevyhovovalo. (17)

Pragmatická strategie flexibilního zadržování, předpokládající posílení vlivu Teheránu na irácké šíity jakožto svoji významnou předsunutou základnu, nakonec přinesla ovoce. Íránu se totiž již od začátku afghánské kampaně i díky své ochotě ustupovat v taktických otázkách podařilo vyvarovat se konfrontace se Spojenými státy, která by mohla být Washingtonem využita jako leitmotiv k útoku (pravidelná narušování vzdušného prostoru americkými a britskými vojenskými letadly zvlášť za irácké kampaně, spolupráce s Američany nehledě na jejich otevřeně ultimativní tón). Rovněž se ukázalo, že se vládě přece jen podařilo stabilizovat situaci v zemi po mnohatisícových studentských demonstracích z loňského dubna a května. Původní euforické naděje amerických politiků na brzkou změnu íránského režimu „zevnitř“ se tak nakonec ukázaly jako předčasné.

Kromě toho by byla případná vojenská operace proti mocnému Íránu nejenže nesmírně obtížná a její dopad nepředvídatelný, ale posílila by bezpečnostní dilema iráckých šíitů a byla by za současné situace snad nejsnadnější cestou, jak si je znepřátelit. Teheránu se tak fakticky podařilo přispět k vyvážení stavu vzájemné zranitelnosti s jasným vojenským vítězem (USA) právě využitím potenciálu svého tradičního nepřítele (Iráku), což lze považovat za výtečný výsledek.

A tak zatímco se na jaře otevřeně hovořilo o nutnosti změny vlády v Teheránu, na dnešek se tón Američanů znatelně zmírnil. Svědčí o tom zpráva Bushovy administrativy ze 16. září, ve které byl za rogue states podporujících „mezinárodní terorismus“ označen nikoli Írán, což by bylo v kontextu americké rétoriky posledních měsíců pochopitelnější, ale ani ne šestimilionová Libye a osmnáctimilionová Sýrie, která je mimochodem stále vnímána jako úhlavní hrozba pro předního spojence USA v regionu – Izrael. Demograficky, ale i vojenský potenciál Sýrie a Libye se totiž nedá srovnat s mocí Íránu, který je vedle Izraele, Turecka a Egypta jednou z nejmocnějších zemí Středního východu. (18)

Vliv voleb na zahraniční politiku

Pragmatický charakter íránské zahraniční politiky je obecně dobře znám. Je vskutku poměrně obtížné lokalizovat více či méně zřetelné změny v zahraničně politickém myšlení Teheránu po vystřídání konzervativního prezidenta Alí Akbára Hašemí-Rafsandžáního prezidentem-reformátorem Mohammedem Chatámím (1997). (19) V letech 1992-1993 se šíitský Írán například nezdráhal vzhledem ke svým strategickým zájmům podporovat křesťanskou Arménii ve válce proti šíitskému Ázerbajdžánu. Obdobně střízlivý přístup zbavený nádechu ideologické zaujatosti charakterizoval i oddanost teheránských vládců principům Realpolitik i ve vztahu k postsovětské Střední Asii, kde se Íránci i kvůli nutnosti rozvíjet perspektivní vazby s Ruskem zřekli podpory islamistických hnutí v regionu.

Již v první polovině 80. let docházelo ke znatelnému sblížení Teheránu a Moskvy v otázkách kaspické geopolitiky, tzv. antihegemonní koalice či v souvislosti s koordinovaným přístupem vůči Turecku, Sýrii, Řecku a Arménii. Toto sblížení pak po Primakovově nástupu do premiérského křesla (1996) vyústilo v uzavření strategického partnerství mezi Ruskem a Íránem. Již zmíněná spolupráce mezi těmito zeměmi mj. v oblasti nukleárních technologií tedy začala za Rafsandžáního konzervativního kabinetu, nadále pak pokračovala i za Chatámího presidentství. Kontinuitu můžeme sledovat i v íránské podpoře řady islamistických skupin působících v Turecku (organizace Hizballáh, Islámské hnutí, Seljam, atd.), která neskončila i po roce 1997. (20)

Nadcházející volby budou mít nezanedbatelný dopad na budoucí nasměrování americko-íránských vztahů. V této souvislosti je příznačné, že zlepšení vztahů se Spojenými státy je od počátku 90. let ve strategickém zájmu Íránu jako slabší země – Teherán má eminentní zájem o západní investice a technologie, nikoliv naopak. Je to totiž především politikou Washingtonu, který si za cíl vytyčil izolaci Íránu; geopolitické limity, které plynou z protiíránské strategie Spojených států (především stále platný tzv. Iran-Lybia Sanctions Act z roku 1996 de facto zakazujícím americkým firmám investice do Íránu), zabraňují plnohodnotnému vývoji Íránu jako klíčové regionální velmoci.

Protiamerické apely, které jsou občas v Íránu artikulovány představiteli obou ideologických táborů, jsou spíše určeny pro „vnitřní použití“ a lze je vnímat jako specifickou daň zahraničně politickému lexikonu Chomejního období (Ten nereferoval o USA jinak než o „velkém satanovi“, zatímco si SSSR vysloužil poněkud „měkčí“ oslovení – „malý satan“). Nelze však zapomínat na skutečnost, že se od roku 1979 generace mladých Íránců vychovávaly na více či méně ryzím antiamerikanismu, což se nemohlo nepromítnout do jejich – byť u mladší části obyvatelstva spíše podvědomě pociťovaného – vesměs negativního vnímání Spojených států jako nepřítele Íránu. Veškeré (špatně konspirované) snahy Washingtonu vměšovat se do vnitřních záležitostí země, ohrozit etnickou jednotu či politickou soudržnost (ať již ve snaze změnit současný režim) by proto zřejmě narazily na rozhodné nepřijetí prostých Íránců. Ty by se navíc mohly výtečně hodit mocným konservativcům, pro něž představují spiklenecké teorie nezbytnou součást politické mytologie, mj. aby skoncovali s nebezpečnými zastánci reforem.

Možné scénáře vývoje Íránu ve světle nadcházejících (jak parlamentních, tak zvláště presidentských) voleb lze shrnout do dvou kategorií:

Evoluční vývoj

  1. Vítězství reformátorů ve volbách – výrazná snaha o zlepšení vztahů se Spojenými státy a Západem
  2. Vítězství konservativců ve volbách – snaha o zlepšení vztahů především se Spojenými státy

Revoluční vývoj

  1. Vyhlášení nouzového stavu konservativci (vzhledem k očekávanému odmítnutí kandidování značné části proreformních uchazečů či možnému zfalšování výsledků voleb by v Íránu mohly vzplanout veřejné nepokoje), ustavení přísné diktatury náboženských radikálů s následným „honem na (politické) čarodějnice“. V tomto nejhorším možném případě by se dalo očekávat výrazné zhoršení vztahů se Spojenými státy a se západními zeměmi obecně – ve snaze vybudovat ideovou základnu pro široké represe proti proreformní sílám by konservativní duchovenstvo s největší pravděpodobností neopomenulo sáhnout k (již latentně existujícímu) tématu protistátního spiknutí reformistů s „vnějším nepřítelem“. Dalo by se rovněž očekávat zesílení íránské podpory diversně-teroristických organizací v regionu a šíitských menšin či většin v zemích Perského zálivu.
  2. Svržení vlády kleriků v důsledku již zmíněných veřejných nepokojů. To by s největší pravděpodobností přivedlo k výraznému zlepšení vztahů se Spojenými státy, i když je otázka, jakým způsobem bude případná světská vláda v Teheránu nově definovat strategické zájmy země a jestli bude ochotna resignovat na již přítomné mocenské nástroje (zřejmě existující plány na vybudování jaderné zbraně, jakož i raket středního a dálného doletu, šíitské komunity v regionu Perského zálivu, atd.).

Poznámky

  1. Press Freedom in Iran, Human Rights Watch, October 1999;
  2. Parties Law, www.netiran..com/laws;
  3. www.majlis.ir (oficiální stránky íránského Madžlesu). Viz rovněž www.president.ir (oficiální stránky presidenta Chatámího) ;
  4. Hürriyet, 16.01.2004, v tureckém jazyce;
  5. O problematice íránského studentského hnutí viz např. Raděj, Tomáš, Íránské studentské hnutí, in: Mezinárodní politika, 11/2003;
  6. Moulovi, Afšin, Krizis legitimnosti v Irane možet privesti k vlasti avtoritarnogo litera, in: http://www.eurasianet.org/russian/departments/insight/articles/eav090203ru.shtml (29.08.2003);
  7. Tamtéž;
  8. Aksam, 14.01.2004, v tureckém jazyce;
  9. IRNA, 11.01.2004;
  10. Moaveni, Ardeshir, Conservatives and Reformists in Iran Přepade for Parliamentary Election (22.10.2003), (http://www.eurasianet.org/departments/insight/articles/eav102203a.shtml);
  11. Viz např. Souleimanov, Emil, Íránští reformátoři bojují za účast ve volbách, in: Hospodářské noviny, 23-25.01.2004;
  12. Moaveni, Ardeshir, Dobrovolčeskije milicejskije formirovanija kak orudije v buduščej borbe za vlast v Irane (4.08.2003), in: http://www.eurasianet.org/russian/departments/insight/articles/eav080403ru.shtml;
  13. Koch, Andrew, and Wolf, jeanette, „Iran’s Nuclear Facilities: a Profile,“ 1998, (http://cns.miis.edu/pubs/reports/pdfs/iranrpt.pdf);
  14. Oxfordský slovník světové politiky, str. 855 (Střední východ);
  15. Na summitu G8 v Evianu ruský prezident Vladimir Putin sice pod nátlakem svého amerického protějšku veřejně přislíbil, že pozastaví spolupráci s Íránem v této oblasti až do zveřejnění zprávy MAAE, nedávné setkání obou prezidentů v Camp Davidu však ukázalo, že Moskva s tím příliš nespěchá. Viz Souleimanov, Emil, Na Írán je třeba uvalit sankce, in: Hospodářské noviny, 8.10.2003; Viz rovněž Souleimanov, Emil, Írán, USA a Střední východ, in: mezinárodní politika, 10/2003;
  16. www.novinky.cz/02/21/26.html (18.12.2003);
  17. Podrobněji viz např. Souleimanov, Emil, Írán, USA a šíité Iráku, in: Listy SFPA, červenec-srpen 2003;
  18. Podrobněji viz např. Souleimanov, Emil, Geopolitické souvislosti americké politiky v Iráku, in: Bezpečnostní témata (2/2003) – bulletin Centra bezpečnostních analýz pražského Ústavu mezinárodních vztahů;
  19. V souvislosti s zahraničně politickou působností presidenta Chatámího je zvláště zajímavá jeho filosofská koncepce „dialogu civilizací“ jako odpověď na proslulý Huntingtonův „střet civilizací“. Podrobněji viz např. Bureš, Jaroslav : Dialog civilizací : Íránská odpověď na současný proces globalizace, in : Mezinárodní politika, 5/2001;
  20. Viz např. Aras, Bülent, Bacik, Gökhan, The Mystery of Turkish Hizballah, in: Middle East Policy, 9 (2), 2002.

Analýza byla zpracována pro Ministerstvo obrany ČR.

Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1210
mezinárodní bezpečnost 1161
volby 1210
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz