Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Írán, USA a Střední východ

Emil Souleimanov / Ed. 22. 2. 2016

Následkem teroristických útoků z 11.září 2001 se americké armády těsně přiblížily k hranicím Islámské republiky Írán. Došlo tak k faktickému obklíčení této středovýchodní země z iráckého (západ) a afghánského (východ) směrů, zatímco je Perský záliv (jih) již půlstoletí takřka výlučně kontrolován americkým námořnictvem, a na ropu bohatý Ázerbájdžán a oblast Kaspického moře (sever) je po rozpadu Sovětského svazu předmětem zvýšeného zájmu ze strany Spojených států.

Pesimistické předpovědi íránských státníků se tak poznenáhlu začaly naplňovat. Záhy po zahájení afghánského tažení se totiž v Íránu vynořily obavy, že úhlavním cílem USA není okupace nekonečnými válkami zdevastovaného Afghánistánu, ale zajištění pevninské hranice s geopoliticky klíčovým Íránem, jehož výše ověřených ropných zásob ho řadí na třetí příčku po Saúdské Arábii a Iráku. Tyto obavy obzvláště zesílily po úspěšné okupaci Iráku, během které vlivný poradce duchovního vůdce Íránu Alí Akbár Velajátí nedvousmyslně prohlásil: „Amerika přišla do Iráku pro to, aby dokončila obklopení Islámské republiky Írán a pak se pustila do nás“. Zdá se, že neměl daleko od pravdy.

Již od konce dubna se totiž pozornost washingtonských stratégů vedených ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem a vice-prezidentem Dickem Cheneyem přesunula na šíitský Írán, jehož stoupající vojenská moc a politický vliv v regionu je od poloviny 90.let předmětem značného znepokojení ze strany Američanů. Skrz rusko-íránské strategické partnerství navíc byl teheránský režim i přes opakované protesty ze strany Spojených států zásobován vyspělými raketovými a jadernými technologiemi. Podle názoru některých odborníků bude Írán v rozmezí 3-5 let disponovat jak strategickým letectvem, tak i balistickými raketami či raketami, schopnými transportovat biologické nebo chemické nálože (např. Stephen Blank, United States Army War College, Carlisle Barracks). Andrew Koch z uznávaného washingtonského think tanku Center for Defence Information navíc předpokládá, že Írán bude do roku 2007 schopen vytvořit vlastní nukleární zbraň. Tyto prognózy nejsou nikterak ojedinělé.

Paradoxně, zdrcením znepřátelených režimů v Iráku a Afghánistánu USA neocenitelným způsobem připravily půdu pro upevnění strategických pozic Teheránu – v případě odchodu USA z těchto zemí absence tradiční protiváhy ze západu a východu v kontextu ambiciózních vojensko-technických plánů v krátkodobé perspektivě vyzdvihne Írán do pozice nejmocnější regionální země, jejíž dominanci záhy bude velmi nebezpečné zpochybnit.

Je tedy zřejmé, že času zbylo málo, a nepřejí-li si Američané získat na Středním východě druhý Irák – ted‘ již ale bohatší, vojensky silnější a z hlediska obyvatelstva početnější – musejí jednat obratně a s předstihem. Příliš optimismu do americko-íránských vyhlídek nevnáší ani dědictví čtvrť století trvajícího antagonismu: po svržení sekulární proamerické monarchie v Íránu (1979) a nastolení islamistiké republiky se úhlavním nepřítelem teheránských kleriků staly Spojené státy, o nichž první duchovní vůdce ajatolláh Chomejní nereferoval jinak než o „velkém satanu“. Nutno říci, že i samotní Američané si toto „renomé“ v očích mnoha Íránců vydobyli do jisté míry sami: po krátkém váhání mimo jiné vojensky podpořili Saddámovu agresi proti Íránu (1980-1988), která si vyžádala životy milionu íránských občanů nejrůznějšího původu. Počínaje tímto obdobím se Washington zaměřil na politiku oslabení Íránu, ať již se jednalo o ekonomické sankce, politiku regionální izolace, či pokusy vnitropolitickou destabilizací přispět ke změně znepřáteleného režimu.

Americká diplomacie se tak – stejně jako před afghánskou a iráckou operacemi – zaměřila na vytýčení okruhu zemí, jejichž spolupráce a přízeň jsou pro účinnou izolaci Íránu v řadě klíčových oblastí nezbytné. V této souvislosti ránou Teheránu bylo nedávné prohlášení ruského ministerstva zahraničí, v němž byl Teherán vyzván, aby byly ruskými odborníky transferované jaderné technologie využívány výhradně pro mírové účely. Tím totiž Moskva implicitně připustila, že by se tyto technologie teoreticky mohly používat i pro nemírové, tedy vojenské účely, což Američané již delší dobu namítají. Podle informace BBC získané od vysoce postaveného zdroje v britské vládě, který si přál zůstat v anonymitě, Vladimir Putin na schůzi G8 ve francouzském Evianu na nátlak USA a Velké Británie přislíbil, že rezignuje na spolupráci s Íránem v oblasti transferu jaderných technologií: „Prezident Putin prohlásil na summitu G8, že jeho země zastavuje veškerý jaderný export, dokud Írán nepodepíše protokol o posílení mezinárodních inspekcí“. Vzápětí v interview zahraničním reportérům Vladimir Putin v podstatě potvrdil toto tvrzení:„Budeme trvat na tom, aby všechny íránské programy v jaderné oblasti byly postaveny pod kontrolu Mezinárodní agentury pro atomovou energii“. Tváří v tvář soustředěnému mezinárodnímu nátlaku tak musel Teherán souhlasit s provedením inspekcí Mezinárodní agenturou pro atomovou energii svých jaderných objektů. Její odborníci vzápětí vyjádřili znepokojení nad rozvinutým stavem íránské atomové infrastruktury, která by pak mohla být využita pro vojenské účely. V září se očekává zveřejnění druhého raportu agentury o stavu íránského jaderného programu. Dne 21. července se navíc šéfové ministerstev zahraničí zemí EU ve společném komuniké požádali Írán, aby prodemonstroval transparentnost a v plné míře spolupracoval s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Ministr zahraničních věcí Itálie Franco Frattini zdůraznil, že EU „prozkoumá budoucí etapy“ spolupráce s Íránem teprve po zhodnocení zářijového dokumentu. Vyhlídky na ekonomickou spolupráci mezi Íránem a EU tak byly uvedeny do přímé závislosti se vstřícností Teheránu v otázce, jak se zdá, atomového odzbrojení.

Zcela logicky se zdá, že po inspekcích přijde na řadu nátlak ze strany Američanů namířený na odzbrojení pečlivě budované vojenské moci Íránu. Dalším požadavkem Washingtonu je, aby Teherán odstoupil od podpory diverzně-teroristických skupin (např. protiizraelského šíitského Hizballáhu působícího v Libanonu, atd).

Multietnický Írán a ázerbájdžánská/turkická komunita

Slabinou obrovského sedmdesátimilionového Íránu je skutečnost, že je to multietnická země, ve které tvoří podíl etnických Peršanů méně než polovinu. Zemi totiž souvisle obydlují Arabové (1 milion), íránsky mluvící etnika Kurdů (6-8 milionů), Lurů (4-5 milionů), Beludžů (1 milion), turkické etnické skupiny Kaškajců (1,5 milion), Turkmenů (1,5 milionu), Afšarů (0,5 milionu) a tzv. jižních Ázerbádžánců (20-25 milionů). Ti poslední spolu s Kurdy a Peršany disponují nejvyvinutějším národnostním cítěním v Íránu, obydlují rozvinutý severozápad země – obilnicí Íránu, nejliberálnější v Íránu oblast s rozvinutým průmyslem a strojírenstvím, v průběhu staletí dodávali Íránu vládnoucí dynastie, válečníky a intelektuály. Vládnoucí dynastie turkického původu byly u moci v perských zemích počínaje seldžuckou (turkickou) invazí z 11.století a vyjma poměrně krátká období mongolské okupace (13.století), afghánské okupace (počátek 18.století) a vlády perské dynastie Zand v polovině 18.století tvořili bojovná turkická etnika jádro armády a nejdůležitějších státních institucí. Tato situace přetrvávala již od 19.století, když došlo k masové persifikaci místních etnik podmíněné jednak přechodem původně kočovnných turkických národností na osedlý způsob života a zemědělství, jednak s růstem národnostního sebeuvědomění Peršanů, vytvářením perského nacionalismu a následně paníránismu jako reakce na postupné kolonizování Persie Ruskem a Anglií a panturkistické apely ze strany Osmanské říše a severního (ruského) Ázerbájdžánu. S definitivní platností se však proces persifikace státních orgánů uskutečnil teprve po roce 1925, kdy byla turkicko-ázerbájdžánská dynastie Kádžárovců v zemi svržena a moci se chopili Peršané z dynastie Pahlávíovců.

Ázerbájdžánci pak spolu s Kurdy ve 20.století vykazovali nejvyšší separatistický potenciál, který několikrát vyústil v protiteheránská povstání v letech 1917-1918 a 1945-1946, která byla Teheránem krvavě potlačena. V moderních dějinách stál jižní Ázerbájdžán a jeho obyvatele v popředí íránských revolucí – v jeho hlavním městě Tabrízu se např. v letech 1906-1911 uskutečnila tzv. Ústavní revoluce, která byla první masovou vzpourou v dějinách Íránu, která povedla k demokratizaci „zdola“. Iredentistické nálady obzvláště zesílily u jižních Ázerbájdžánců po osamostatnění se v roce 1991 „kavkazského“ či „sovětského“ Ázerbájdžánu (jehož obyvatelstvo čítá pouhých 8 milionu lidí), který se zapsal do povědomí světové veřejnosti v 90.letech v souvislosti s rozhovory o těžbě a transportaci ropy a zemního plynu z jeho bohatých nalezišť v Kaspickém moři. Obavy z ázerbájdžánského iredentismu přiměly nacionalistický šáhův režim, posléze též náboženské vůdce Islámské republiky, aby prováděly politiku násilné persifikace turkických Ázerbájdžánců. Není výjimkou i nezřídka brutální pronásledování ázerbájdžánských aktivistů, ať již volajících po kulturní autonomii v rámci jednotného Íránu, secesi, či zrovnoprávnění ázerbájdžánštiny s perštinou.

I když jsou Ázerbájdžánci, stejně jako převážná většina etnik Íránu – s jistou výjimkou sunnitských Kurdů (obývajících provincii Západní Ázerbájdžán a pohoří Zagros na hranicích s Irákem), plně integrováni do íránské společnosti (např. současný duchovní vůdce země ajatolláh Alí Chamenéí je ázerbájdžánského původu), separatistické nálady ázerbájdžánské komunity spojené s permanentní persifikací země a řadou dalších faktorů v 90.letech zesílily a podle přesvědčení mnoha pozorovatelů představují sebou časovanou pumu pod základy jednotného Íránu.

V této souvislosti je nanejvýš zajímavé, že se v posledních měsících zintenzívnily kontakty mezi washingtonskou administrativou a představiteli separatistických organizací jižních Ázerbájdžánců působících mimo Írán, zejména lídrem v Íránu zakázaného Národního hnutí Jižního Ázerbájdžánu disidentem Dr. M. Čohraganlim. Podle informací britského deníku The Sunday Telegraph: „Svědectví o tom, že Amerika sází na Čohraganliho, se vyskytla poté co šéf britského zahraničního úřadu Jack Strow jel do Teheránu, aby prosadil alternativní britskou strategii, podle níž by režim měl změnit sam sebe“. Informace o Čohraganliho setkáních s příslušníky Pentagonu pak byly zmíněny v oficiálním listu námořních sil USA Navy Times. V květnu navíc bylo toto hnutí oficiálně uznáno OSN. Separatismus mezi jižními Ázerbájdžánci je podporován, často i přímo podněcován tureckými bezpečnostními složkami, které jsou snad ještě více než Američané znepokojeny perspektivou nuklearizace odvěkého rivalu Turecka Íránu a rádi by pomoci „turkických bratrů“ přispěly k rozčlenění Íránu na etnické státy (snad jen s výjimkou státu kurdského). Je zajímavé, že jedním z požadavků mimo jiné íránských Ázerbájdžánců je požadavek, aby nebylo bráněno ve vysílání tureckých kanálů na íránském území.

Stojí rovněž za zmínku, že se počátkem července přes veškeré zákazy íránské vlády a hrozby represáliemi uskutečnil tradiční postup k horské pevnosti Bezz středověkého ázerbájdžánského válečníka Babeka v jižním Ázerbájdžánu, jehož se zúčastnili nejenom etničtí Ázerbájdžánci, ale i v hojném počtu rovněž představitelé jiných turkických etnik Íránu, kteří veřejně demonstrovali solidaritu s Ázerbájdžánci. Je podivuhodné, že nehledě na přítomnost íránské vojenské policie někteří účastníci vykřikovali protiteheránská hesla, nesli ázerbájdžánské vlajky, vyskytly se mnohé ázerbájdžánské nápisy psané v latinici. Celkem se této akce, která byla v Íránu již od nástupu Pahlávíovců přísně zakázána, zúčastnilo podle různých odhadů nanejmíň půlmilionu lidí, což nasvědčilo tomu, že je turkismus v Íránu vlivnou silou a že národnostní sebeuvědomění íránských Ázerbájdžánců, stejně jako Turkmenů, Kaškajců aj. zesiluje. Je tedy zřejmé, že se „ázerbájdžánská karta“ může stát účinným nástrojem nátlaku Washingtonu na íránské vedení. V této souvislosti zaslouží pozornost aktuální spekulace o vybudování základen Turecka či NATO na území Ázerbájdžánské republiky.

Íránský vliv na Středním východě zesiluje

Dalším problémovým bodem v íránsko-amerických vztazích je otázka iráckých šiítů. Šiítští Arabové, kteří tvoří kolem 60% obyvatelstva země a historicky tíhnou spíše k íránským šiítům totiž byli po desetiletí existence nezávislého Iráku potlačováni sunnitskou menšinou. Zdrcení Saddámova režimu však jim vrátilo naději na rovnoprávné postavení. Američany slibovaná demokracie by pak logicky přivedla k tomu, že by se moci v Bagdádu chopili představitelé šiítské většiny, což by ovšem posloužilo pro výrazné upevnění pozic Íránu v Iráku a ve středovýchodním regionu obecně. To by pak ohrozilo postavení vládnoucích sunnitských režimů v Bahrajnu, Kuvajtu, Jemenu, Saúdské Arábii perspektivně i v maronitsko-sunnitsko-šíitském Libanonu, kde rovněž existují početné šíitské komunity, pro nichž by znamenal mocenský vzestup bašty šíismu Íránu podstatný stimul k aktivizaci. Ve snaze neutralizovat nebezpečné „šíitské zmrtvýchvstání“ v Iráku sahá americká okupační administrativa k různě ospravedlňovaným zatčením šíitských aktivistů, což ovšem naráží na sílící odpor a až překvapující antiamerikanismus ze strany místních šíitů.

Jedno je nezpochybnitelné: současný Írán je na rozdíl od Iráku dost silný a sebevědomý, aby se dalo snadno uchýlit k vojenské invazi. Za několik málo let ale může být příliš silný na to, aby se mu kladly podmínky a omezení. V návaznosti na faktickou fragmentaci Iráku a eventuální „šíitizaci“ Bagdádu či stabilizaci Afghánistánu by to přivodilo značný posun na geopolitických vahách klíčového Středního východu a snad i přispělo by k nechtěným procesům v řadě arabských zemí obávajících se mocného šiítského Íránu. Američané se proto pokouší – zatím úspěšně – zastavit nebezpečné projekty Teheránu a prosadit inspekce jeho jaderných objektů a následně i přimět zemi k odzbrojení a denuklearizaci. V případě důrazné neochoty teheránských vládců by mohl Washington mobilizací předních států světového společenství zajistit účinnou ekonomickou a politickou izolaci Íránu. K nástrojům nátlakové diplomacie se výtečně hodí i „etnická karta“: Spojené státy budou i nadále vyvíjet kontakty na separatistická hnutí íránských Kurdů a hlavně Ázerbájdžánců, s tím aby docílily větší vstřícnosti Teheránu, v extrémním případě by se rovněž mohly pokusit vyvolat v Íránu decentralizační procesy. Vzhledem k časové tísni lze předpokládat, že Írán bude v průběhu několika dalších let prioritně zaměstnávat myšlení washingtonských stratégů věnujících se Střednímu východu.

Původní vydání: Írán, USA a Střední východ

Přejít
Tagy
Tagy
Asie 570
Blízký Východ a severní Afrika 1174
Postsovětský prostor 426
Rusko 974
USA 848
energetika 189
mezinárodní bezpečnost 1067
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz