Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Írán, USA a šíité Iráku

Emil Souleimanov / Ed. 22. 2. 2016

Po poměrně snadném vojenském vítězství v Iráku se pozornost washingtonských stratégů soustředila na sousední Írán. Právě tato sedmdesátimilionová středovýchodní země, jejíž ropné zásoby ji řadí na třetí příčku ve světě po Saúdské Arábii a Iráku, je po vítězství islámské revoluce v Íránu (1979), která znamenala změnu tradičně proamerické monarchie režimem fundamentalistických kleriků, noční můrou Spojených států.

Američané obviňují islamistický režim v Teheránu z podpory teroristických organizací (šíitský Hizballáh v jižním Libanonu a Hamas v Palestině usilující o podkopání izraelské státnosti) a hnutí po celém světě, ale i z uskutečňování tajného jaderného programu. Nesmířiv se ztrátou klíčové regionální země, provádí Washington od počátku 80. let důslednou politiku oslabení a regionální izolace Íránu, ať již se jednalo o podporu vojenské agrese Saddámova Iráku proti Íránu (1980 – 1988), která stála životy na milionu íránských občanů, ekonomické sankce atd. Podle výpočtu řady amerických odborníků, od faktického zmrazení vzájemných obchodních vztahů s Teheránem po roce 1979 ekonomika Spojených států přišla minimálně o 80 miliard USD zisku (přístup k íránským ropným programům, zisk od prodeje zbraní atd.)

Následkem dvou úspěšných vojenských operací se americké armády bezprostředně přiblížily k hranicím Islámské republiky Írán. Došlo tak k obklíčení této země z iráckého (západ) a afghánského (východ) směrů, zatímco je Perský záliv (jih) již půlstoletí pod takřka výhradní kontrolou Spojených států a Kaspický region (sever) nabývá po rozpadu Sovětského svazu v eurasijské strategii USA stále zřetelnějších rysů.

Vývoj v regionu naráží na opodstatněné znepokojení teheránských politiků, kteří již během afghánské invaze (podzim 2001) vyslovili obavy, že prioritním cílem Spojených států je nikoliv zotavení v chudém a z geopolitického hlediska málo významném Afghánistánu, ale zajištění pevninské hranice s Íránem, který zaujímá klíčové geopolitické postavení mezi Perským zálivem a Kaspickým mořem. Tyto obavy zvláště zesílily po úspěšné okupaci Iráku, během které vlivný poradce duchovního vůdce Íránu Alí Akbár Velajátí výslovně zdůraznil, že „Amerika přišla do Iráku pro to, aby dokončila obklopení Islámské republiky Írán a pustila se do nás“. Zdá se, že neměl daleko od pravdy.

Další Terč: Írán?

Půda pro intensivní nátlak na íránské vedení přitom byla Washingtonem připravována již od konce roku 2001. Právě ve svém historickém proslovu Kongresu vytyčil prezident G. W. Bush jeden z předních úkolů Spojených států jako boj proti světovému terorismu, který po označení Iráku, Severní Koreje a Íránu „osou zla“ nabyl konkrétnější podoby. Stejně jako v předvečer irácké kampaně záměru USA napověděl příznačný výrok Bushovy poradkyně pro národní bezpečnost C. Riceové, podle které by Spojené státy raději viděly v čele Íránu jiný politický režim, a sice „demokraticky zvolenou vládu, která se zřekne podpory teroristů a výroby zbraní hromadného ničení“. Není bez zajímavosti, že rok před útokem na Irák rovněž výtečně posloužila C. Riceová pro vyjasnění strategických směrnic Pentagonu tvrzením, že „by se světu a Iráku lépe dařilo bez S. Husajna u moci“.

Stoupající vojenská moc a politický vliv Íránu podpořený ekonomickou expanzí v středovýchodním a kavkazsko-středoasijském (kaspickém) regionu je předmětem značného znepokojení ze strany Američanů. Prostřednictvím těsného rusko-íránského strategického partnerství je teheránský režim i přes opakované protesty ze strany státního departmentu zásobován vyspělými raketovými technologiemi, v íránském přístavu Buššehr na březích Perského zálivu s pomocí ruských odborníků se buduje moderní jaderná elektrárna, jejíž potenciál by podle Washingtonu mohl být použit pro nemírové účely. Podle názoru některých odborníků totiž bude Írán v rozmezí 3 – 5 let disponovat jak strategickým letectvem, tak také balistickými raketami, či raketami, schopnými transportovat biologické nebo chemické nálože (S. Blank z United States Army College, Carlisle Barracks). A. Koch z respektovaného washingtonského think-tanku Center for Defense Information (CDI) navíc předpokládá, že Írán bude do roku 2007 schopen vytvořit vlastní nukleární zbraň. Někteří komentátoři v této souvislosti dokonce hovoří o 2 – 3 letitém horizontu. V těchto prognózách je patrná značná shoda nejen mezi americkými odborníky. Eventuální uskutečnění těchto plánů by významně ohrozilo pozice Washingtonu na klíčovém Středním východě, kde je situováno 60 % ověřených světových zásob ropy a zemního plynu. Vznik po Izraeli druhé a vůči Spojeným státům nepřátelsky naladěné jaderné mocnosti by zcela zřejmě přispěl k deformaci nynější mocenské konstelace v regionu. Proto je tento vývoj pro Spojené státy zcela neakceptovatelný: přeje-li si Washington odlišný vývoj, má jednat rázně a s předstihem.

„Mezinárodní společenství musí sjednotit úsilí a dát jasně najevo Íránu, že nepřipustí vytvoření jaderné zbraně (Íránem – pozn. E.S.)“, toto je výrok amerického prezidenta, a zdá se, že ve věci formování „protiíránského“ bloku byl zatím úspěšný. Na nedávné schůzi G8 ve francouzském Evianu totiž zatím nejspolehlivější partner Islámské republiky ruský prezident V. Putin po několikahodinových konzultacích se svým americkým kolegou prohlásil, že „budeme trvat na tom, aby všechny íránské programy v jaderné oblasti byly postaveny pod kontrolu Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE)“. Putin rovněž neopomenul zdůraznit, že Rusko „bude zakládat spolupráci v jaderné oblasti nejen s Íránem, ale i s dalšími zeměmi v závislosti na jejich transparentnosti a ochotě zakládat svoje jaderné programy kontrolou MAAE“. Navíc šéfové ministerstev zahraničních věcí členských států Evropské unie 21.července ve společném komuniké požádali Írán, aby v plné míře spolupracoval s MAAE. Tváří v tvář soustředěnému mezinárodnímu nátlaku musel Teherán postoupit na inspekce svých jaderných elektráren ze strany odborníků MAAE. Ministr zahraničních věcí Itálie F. Frattini rovněž zdůraznil, že EU „prozkoumá budoucí etapy“ spolupráce s Íránem teprve po zhodnocení větší zprávy o stavu íránského jaderného programu odborníky z MAAE, jejíž zveřejnění je stanoveno na letošní září. Po předběžných inspekcích íránských jaderných elektráren (Teherán zatím nepodepsal zvláštní protokol umožňující mezinárodním inspektorům přístup k veškerým objektům na území Íránu) ovšem vyjádřili odborníci MAAE znepokojení nad rozvinutým stavem íránské jaderné infrastruktury. Podle současného stavu však jak členské země EU, tak Rusko pozastavily do zveřejnění očekávaného zářijového dokumentu spolupráci s Íránem v „kritických“ oblastech, což lze vnímat jako nesmírný úspěch americké diplomacie. Pod americkým nátlakem se EU zdržela podepsání delší dobu plánovaného programu rozsáhlé obchodně ekonomické spolupráce s Íránem.

Důsledky „šíitizace“ Iráku

Dalším sporným bodem v íránsko-amerických vztazích je otázka iráckých šíitů. V důsledku potlačení šíitské vzpoury v jižních oblastech Iráku v roce 1991 (jak známo, ačkoli přibližně 60 % iráckého obyvatelstva je tvořeno šíity arabské národnosti, kteří historicky tíhnou spíše k šíitskému Íránu, od vzniku Iráku v letech 1930 – 1932 byli jeho vládcové z sunnitské menšiny) na čtvrt milionu iráckých šíitů uprchlo do Íránu. V Teheránu pak byla za aktivního přispění íránské vlády a bezpečnostních struktur vytvořena tzv. Vyšší rada islámské revoluce v Iráku, která disponuje i vlastními bojůvky („Brigáda bard“).

Zdrcení Saddámova režimu vrátilo diskriminovaným iráckým šíitům naději na rovnoprávné postavení v rámci vlastní země. Američany slibovaná demokracie by logicky přivedla k tomu, že by se představitelé početnější šíitské komunity chopili moci v Bagdádu, což by ovšem posloužilo pro výrazné upevnění pozic Íránu v Iráku. To by pak mohlo nejenže svést k nule veškerý smysl amerického aktivismu, ale perspektivně by rovněž ohrozilo postavení vládnoucích sunnitských režimů v Bahrajnu, Jemenu, Saúdské Arábii a Sýrii, kde existují početné šíitské komunity, jejichž vztahy se sunnity se nikdy nevyznačovaly srdečností. Případná „šíitizace“ Iráku spolu s mocenským vzestupem tradiční bašty šíismu Íránu by jim (šíitským komunitám regionu) s největší pravděpodobností poskytla značný stimul k akti-vizaci, což by se dalekosáhlým americkým záměrům v Perském zálivu (současné režimy v Bahrajnu, Saúdské Arábii a Kuvajtu, v jisté míře i Jemenu patří mezi proamerické, i když je v poslední době patrný jistý rozlad se Saúdskou Arábií) zajisté nevyhovovalo. Je to jedním z důvodů, proč je současným administrátorem Iráku P. Bremerem zastaven proces návratu irácko-šíitských běženců z Íránu. Ve snaze neutralizovat nebezpečné „šíitské zmrtvýchvstání“ v Iráku sahá okupační administrativa Spojených států k nezřídka nijak nepodloženým zatčením šíitských aktivistů, což ovšem naráží na sílící odpor původně vůči Američanům benevolentně naladěných šíitů.

Původní vydání: Írán, USA a šíité Iráku

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1156
USA 827
mezinárodní bezpečnost 1049
terorismus 173
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama