Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Pracovní nabídka: Hledáme do týmu provozního & finančního manažera / manažerku

Írán a Turecko: Minulost a perspektivy energetické spolupráce

Michal Thim Michal Thim / Ed. 15. 2. 2016

Napětí mezi Tureckem a Íránem, kterého jsme byli svědky v 80. a 90. letech pominulo. Lze to například ilustrovat například jejich společným stanoviskem k řešení konfliktu v Náhorním Karabachu, což je pouze jeden z bodů pozitivního vývoje vzájemných vztahů od nástupu umírněné islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) k moci v roce 2002. Důležitým aspektem zlepšujících se vzájemných vztahů a nové zahraniční politiky Turecka pod taktovkou současného ministra zahraničí Ahmeta Davutoğlu je také rozvoj energetické spolupráce.

Ostatně spory mezi oběma zeměmi byly pouze krátkodobě ovlivněny islámskou revolucí v Íránu, když nový režim představoval přímý ideologický protiklad sekulárnímu Turecku, obávající se možného „exportu“ revoluce mimo hranice Íránu. V moderní době jsou vzájemné vztahy na velmi dobré úrovni a společná hranice nezaznamenala žádnou změnu dlouho předtím, než vůbec vznikla v roce 1923 Turecká republika. Zájem Turecka stát se klíčovým hráčem v otázce přepravy ropy a zemního plynu do Evropy a íránský zájem na rozvoji těžby a exportu významných zásob zemního plynu představují kombinaci, která by měla obě země vést ke strategickému partnerství v oblasti energetiky. Jaký byl dosavadní vývoj a jaké jsou perspektivy této spolupráce?

Kontext energetických vztahů mezi Ankarou a Teheránem

Uvážíme-li, že Turecko je z 90 procent závislé na importu energetických surovin k pokrytí své spotřeby, je zřejmé, že ignorovat energetický potenciál Íránu je luxus, který si Ankara nemůže dovolit. Především spotřeba zemního plynu v Turecku rapidně rostla a to z 0,5 bcm/y v roce 1987 na 35 bcm/y v roce 2007. Růst spotřeby odpovídal nejen růstu populace, ale také ekonomickému rozvoji a urbanizacizemě. V důsledku ekonomické recese v roce 2009 však došlo k poklesu spotřeby a v současné době se tak Turecko nachází v situaci, kdy je přezásobeno zemním plynem a pravděpodobně se po celý zbytek roku 2010 obejde bez navyšování dodávek plynu.

Počátek vzájemné spolupráce Turecka a Iránu na poli energetiky můžeme datovat do poloviny 90. let, kdy byla podepsána dohoda o vybudování íránsko-tureckého plynovodu, který byl dokončen už v roce 1999. V důsledku vzájemného obviňování ze zpoždění při výstavbě byl 2577 kilometrů dlouhý plynovod uveden do provozu v roce 2001. Dohoda o dodávkách plynu podepsaná v roce 1996 na dobu 23 let zaručovala Turecku dodávky 4 bcm/y plynu v roce 2002 s očekávaným nárůstem na 10 bcm/y od roku 2007. Z různých důvodů tyto cíle nebyly naplněny, když maximálního objemu dodávek – 6 bcm/y – bylo dosaženo v roce 2007. Obě země nicméně kontinuálně vyjadřují podporu prohloubení vzájemných energetických vazeb.

Dohoda o realizaci plynovodu mezi Tureckem a Íránem byla od počátku považována za kontroverzní, a to především Spojenými státy, které se snažily přesvědčit Ankaru, aby od smlouvy odstoupila. Turecko se však rozhodlo upřednostnit naplňování vlastních zájmů, a protože každá země byla zodpovědná za budování části plynovodu pouze na svém území, nebyla stavba posuzována jako turecká investice v Iránu, na kterou by se vztahoval US Iran Sanction Act z roku 1995, podle kterého jsou sankcionovány společnosti investující v Íránu více než 20 mil. USD za rok. Americké sankce se nevztahovaly ani na dohodu podepsanou v říjnu 1998 mezi Turkmenistánem a Tureckem na dodávky plynu, kdy Írán hrál roli tranzitní země. Tato dohoda však nebyla dosud implementována. Diskuse nad možnostmi importu turkmenského plynu do Íránu a Turecka, případně dále do Evropy stále probíhá. 

Turecké ambice v oblasti energetické bezpečnosti 

Ankara sleduje v energetické politice několik cílů, ve který může hrát Írán důležitou roli. Turecká politika energetických tras má tři základní cíle: (1) diverzifikace vlastní závislosti na importu energetických surovin; (2) nikoli nedůležitým faktorem je snaha omezit provoz tankerů v Bosporské úžině a (3) ambice stát se hlavní světovou křižovatkou/centrem přepravy ropy a (zejména) zemního plynu. Pokud jde o diverzifikaci, tak v oblasti dodávek ropy může být Turecko spokojeno, když odebírá ropu z Iráku, Ázerbájdžánu, Iránu, Saúdské Arábie či Lybie. V oblasti dodávek zemního plynu je již zřejmá dominance úlohy Ruska, které Turecku pokrývá cca 75 procent jeho potřeby, zbylých 25 procent má svůj původ v Alžírsku (zkapalněný plyn – LNG), Ázerbájdžánu (plynovod Baku-Tbilisi-Erzerum – BTE) a právě Íránu.

Ambice Ankary stát se centrem přepravy obou energetických surovin je významnou složkou zahraničně politických aktivit nejen ve vztahu k Íránu. Počátek tohoto úsilí spadá do první poloviny 90. let, kdy se Ankara snažila redefinovat úlohu Turecka po skončení studené války. Hledání netrvalo příliš dlouho a nabídlo se téměř samo – konec studené války a rozpad SSSR sice ponechal Turecko v krátkodobé strategické nejistotě, ale zároveň otevřelo novou etapu soupeření světových a regionálních velmocí o surovinové zdroje v oblasti Kaspického moře. V poslední dekádě navíc začal hrát Ankaře do karet i stabilní hospodářský růst, se kterým přišla rostoucí úloha v regionální politice, která staví Turecko v roce 2010 do role klíčového aktéra regionu. S rostoucím sebevědomím přichází i neochota orientovat se pouze na EU, zejména když celá řada jejích členů okázale (ovšem z pohledu energetické bezpečnosti poněkud hloupě) přivírá Turecku dveře do společenství. V neposlední řadě se Turecko snaží zhodnotit svou cenu i pro EU, usilující o nalezení cesty k diverzifikaci rostoucí závislosti na Rusku. Řešením částečně snižujícím tuto závislost má být plynovod Nabucco vedoucí přes turecké území, který zatím postrádá významné zdroje. A zde se za určitých podmínek naskýtá možnost pro Írán.

(Ne)důvěryhodnost především

V 90. letech slibně započatá spolupráce, které vyjádřila podporu po svém nástupu k moci v roce 2002 i AKP, však naráží na překážky v podobě nedůvěryhodnosti Íránu jako partnera, Turecka jako odběratele a bezpečnostních rizik spojených se situací v turecké východní Anatólii. Pomineme-li občasné přerušení dodávek v důsledku technických problémů nebo neshod ohledně cen dodaného plynu, které souvisejí i s kolísáním spotřeby plynu v Turecku, není energetická spolupráce obou zemí prosta ani politických neshod, kdy dodávky plynu slouží jako nástroj zahraniční politiky Teheránu a forma nátlaku na Ankaru.

Použití plynu jako nástroje zahraniční politiky představuje například krátkodobé snížení dodávek v roce 2006 po setkání tureckého prezidenta Güla s americkým prezidentem Bushem k příležitosti zlepšení vztahů, často označovaných za strategické partnerství. K dalšímu přerušení dodávek, tentokrát z důvodu teroristických aktivit, došlo na podzim 2007 po bombovém útoku na plynovod ze strany PKK. K opakovanému přerušení dodávek přistoupil Irán na počátku roku 2008 z důvodu špatných povětrnostních podmínek, a to v období kdy spotřeba plynu v Turecku dosahuje celoročního maxima. K občasnému přerušení dodávek kvůli neshodám o výši cen dodávaného plynu docházelo kontinuálně v průběhu celého období let 2004 až 2008. V případě přerušení dodávek z Íránu se musí Turecko spoléhat na zvýšení dodávek z Ruska, ale po rusko-gruzínském konfliktu ze srpna 2008 byla opět otevřena debata nad přílišnou energetickou závislostí na Ruské federaci. Nicméně rok 2009 byl v rámci turecko-íránských energetických vztahů úspěšným rokem, ve kterém nedošlo k přerušení dodávek, i když Turecko bude pravděpodobně nuceno zaplatit penále ve výši 2 mld. USD za nasmlouvaný, ale neodebraný plyn.

Světlejší zítřky?

Novou kapitolu v energetických vztazích obou zemí otevírá Memorandum o porozumění, které bylo podepsáno 17. listopadu 2008, o produkci a vývozu zemního plynu. Plán spolupráce poprvé představený v létě 2007 předpokládá podíl Turecka na rozvoji pole Jižní Pars v Perském zálivu a realizaci plynovodu, který by přes Turecko transportoval íránský plyn do Evropy a rovněž zásoboval turecký trh. Stejně jako nepanuje shoda nad předpokládaným objemem vyváženého plynu,  kdy turecká strana nejčastěji hovoří o 16 bcm/y včetně dodávek na turecký trhu, íránský ministr pro energetiku Gholam-Hossein Nozari mluvil krátce po podepsání memoranda až o 35 bcm/y určených pouze pro Evropu. Ve sféře spekulací zůstává rovněž otázka, na který plynovod směřující do Evropy by měl nový turecko-íránský projekt navazovat.Plynovod Nabucco představuje v tomto případě pouze jednu z možností.

Podle memoranda by turecký státní koncern TPAO měl získat práva na rozvoj sekcí 22, 23 a 24 pole Jižní Pars a podíl na realizaci 1800 kilometrů dlouhého plynovodu IGAT 9 v ceně 8 mld. USD spojujícího Assaluyeh ležící na břehu Perského zálivu s městem Bazargan na íránsko-tureckém pomezí. Otázkou však zůstává politická stabilita země a investiční klima ruku v ruce s tlakem Spojených států na případné investory do íránského energetického sektoru. Zástupci TAOP se nechali slyšet, že rozvoj Jižního Parsu bude financován výhradně z interních zdrojů, přičemž celková investice do rozvoje všech tří sekcí by měla mít hodnotu 15 mld. USD. Tím by měl být vyřešen nejpalčivější problém, kterému čelí všechny projekty plánované v Íránu.

Mnoho energetických projektů je v současné době odloženo nebo pozastaveno, a ty které se realizují, jsou financovány z interních zdrojů nebo prostřednictvím čínských a indických bank. Nepřítomnost západních těžebních společností v Íránu se negativně podepsala na poklesu současné produkce, ale také na malém objemu investic do rozvoje nových těžebních kapacit. Ze západních společností jsou v Íránu stále aktivní Schell, Repsol a Total, které však čelí problematickému vyjednávání s íránskou státní společností NIOC. Italská ENI ohlásila svůj odchod z Iránu potom, co vyprší její kontrakty uzavřené v roce 2001.

S plány na navýšení vývozu íránského zemního plynu do Turecka případně dále do Evropy se otevírá otázka reálnosti těchto plánů v kontextu současného stavu íránské produkce a přepravních kapacit. Írán se dlouhodobě neúspěšně potýká s modernizací plynárenské infrastruktury v důsledku nedostatku zahraničních investorů a vlastního kapitálu. Komplikací je rovněž skutečnost, že Írán, přestože disponuje druhými největšími zásobami na světě, sám dováží více zemního plynu, než produkuje, čímž kompenzuje nedostatečnou infrastrukturu k pokrytí domácí spotřeby. Íránský trh s plynem se vyznačuje nízkými cenami a neefektivním využitím, což vede k vysoké spotřebě. Většina kapacit Jižního Parsu má navíc sloužit k pokrytí domácí produkce, případně k oživení produkce ropných polí. V kontextu těchto plánů není budování LNG terminálů pro export plynu na světové trhy považováno za prioritu a jedinou přístupovou cestou k íránským zásobám plynu tak bude pravděpodobně Turecko.

Perspektivy další spolupráce

Přestože vývoj vzájemných vztahů mezi Tureckem a Íránem čelí mnoha překážkám, obě země se zdají být odhodlány pokračovat ve spolupráci a v rámci možností ji dále prohlubovat. Z pohledu Turecka se může jednat o důsledek multilaterální zahraniční politiky usilující o rovnocenné vztahy se všemi sousedy, nicméně nelze opomenout ani roli tureckých ekonomických zájmů. Snahu o rozvoj energetické spolupráce je nutno posuzovat v kontextu růstu vzájemné obchodní výměny, která se od roku 2000 zdesetinásobila. Zpětný pohled na vývoj turecko-íránských vztahů od poloviny 90. let a snaha finalizovat a pevněji ukotvit vztahy na poli energetiky naznačují, že turecké národní zájmy v podobě energetické bezpečnosti v současné době převažují nad dlouhodobým strategickým partnerstvím se Spojenými státy, i když z průtahů v jednáních s Íránem je možné stále rozeznat silný vliv Washingtonu.

Současné vztahy Turecka a Íránu jsou na dobré úrovni, i když spolupráce obou zemí v případě zemního plynu nelze označit za zcela úspěšnou. Dlouhodobé kontrakty nejsou dodržovány žádnou ze stran a vzájemnou důvěru podkopávají neustálé spory o objem dodávek a jejich cenu, kdy si obě strany hrozí mezinárodní arbitráží. Otázkou tedy zůstává, proč oba státy tolik usilují o prohloubení energetické spolupráce i s vědomím dlouhodobě sporných otázek a vzájemné nedůvěry.

Z pohledu Íránu se jedná o nejschůdnější cestu z politické, ale také ekonomické izolace a přivedení tolik potřebných investic do plynárenského sektoru. Realizace a úspěšná spolupráce s Tureckem by znamenala i posílení role Íránu na mezinárodní scéně. Turecko se na druhou stranu snaží naplňovat svoji ambiciózní multilaterální politiku v regionu a stát se prostředníkem v případných jednáních mezi Íránem a Evropou, případně Spojenými státy. Spolupráce v energetice je z tohoto pohledu logická volba.

Původní vydání: Írán a Turecko: Minulost a perspektivy energetické spolupráce

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1181
ekonomika 800
energetika 193
mezinárodní bezpečnost 1083
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz