Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Francie: Návrat do Perského zálivu

Václav Nekvapil Václav Nekvapil / Ed. 18. 2. 2016

Francouzská kritika americké politiky v oblasti Perského zálivu, která vyvrcholila v době irácké války, se opírala o hodnoty multilateralismu a mírové spolupráce, proti nimž stavěla unilaterálně a vojensky prosazované americké obchodní zájmy. Sarkozy, přítel George W. Bushe, nemá ruce svázané postojem svého předchůdce Chiraca k irácké válce a rozvíjí nejen dobré vztahy s USA, ale i hospodářsko-vojenskou realpolitik v regionu, která nebyla Francii nikdy cizí (viz například francouzské investice v Saddámovském Iráku).

Ministerstvo zahraničí chystá na letošek vydání strategické bílé knihy o budoucí orientaci francouzské zahraniční politiky. Podle ústavy určuje zahraniční politiku prezident, takže lze očekávat, že další směřování Francie v globální politice vidíme v jasných konturách již dnes. Méně řečí o lidských právech a více obchodu. Těsnější propojení státních či polostátních firem s francouzskou diplomacií. Dosud země vsázela na šíření kulturního a jazykového vlivu jako klíči k hospodářským a politickým vztahům. Sarkozyho cesta je přímější.

Jaderná diplomacie

V souvislosti s dnešní situací v regionu Perského zálivu vyvstávají pro Západ tři hlavní problémy: starost o bezpečné a cenově přijatelné dodávky ropy, obavy z jaderného programu Íránu a důsledky občanské války v Iráku pro růst mezinárodního terorismu. Třetí téma dnes řeší jen Spojené státy a Francouzi jej pokládají za důsledek americké politiky v regionu, kterou si musí vyřešit bez jejich pomoci. Ropa a jádro jsou však pro Nicolase Sarkozyho dostatečná lákadla pro návrat Francie do Perského zálivu.

Sarkozy si patrně uvědomil, že chce-li Francie rozšířit svůj vliv i mimo sféru své tradiční postkolomiální dominance v zemích Afriky a Pacifiku, musí mít co nabídnout. Největší evropský exportér elektrické energie disponuje moderním nukleárním průmyslem určeným k mírovým i vojenským účelům. Produkty tohoto průmyslu jsou ideálním exportním zbožím, protože vytvářejí trvalou závislost na špičkovém a žárlivě střeženém know-how, zázemí a materiálech producentské země. I kdybychom přijali verzi Íránu, že jeho jaderný program je pouze mírový a že mu s ním nikdo (ani Severní Korea) nepomáhá, vidíme, jaké technologické a bezpečnostní obtíže s sebou tato vyspělá technologie přináší.

Dohodu o mírovém využívání jaderné energie podepsala Francie již s Alžírskem a – „za odměnu“ za propuštění bulharských zdravotníků – i s Libyí. Připravuje se podobná smlouva s Marokem a další nabídku dostane od Francouzů Egypt. V polovině ledna dojednal stejnou dohodu prezident Sarkozy se Spojenými arabskými emiráty. Konzorcium firem Areva, Suez a Total by mělo – pravděpodobně do roku 2016 – postavit v Emirátech dva jaderné reaktory, každý o výkonu 1600 MW. Dvě z těchto společností (výrobce jaderných technologií Areva a petrolejářský Total) by se navíc mohly stát až padesátiprocentními vlastníky budoucí elektrárny. V souvislosti s kontraktem se objevují však i skeptické otázky, zda země nedisponující dosud jakoukoli zkušeností s jadernou technologií dokáže zajistit bezpečný provoz zařízení a jeho ochranu proti případným teroristickým útokům. Emírové slíbili, že za tímto účelem vytvoří nezávislý kontrolní orgán, který v zemi dosud neexistuje.

Zatímco ve Spojených arabských emirátech Sarkozy s jadernou nabídkou uspěl, sousední Saúdská Arábie si udržuje odstup od nukleárních technologií. Francie je sice pokládána za favorita v soutěži na výstavbu rychlodráhy mezi Mekkou a Medínou (nabízí osvědčené TGV), ale privilegované vazby Saúdů se Spojenými státy jsou stále ještě velmi pevné. Spojené arabské emiráty jsou navíc – na rozdíl od Saúdské Arábie – mnohem blíže perspektivě vyschlých ropných vrtů (dnešní odhady hovoří o dvaceti letech), a proto hledají cesty, jak udržet zdroje energie i v delší perspektivě. Také z tohoto důvodu se v jaderné energetice v Perském zálivu začíná angažovat ropný gigant Total.

Vodu v již tak neklidném regionu čeří tvrdý francouzský postoj k regionální mocnosti Íránu – např. nedávná slova ministra zahraničí Bernarda Kouchnera, že „je třeba se připravit na nejhorší, na válku“. Sám prezident svojí nukleární ofenzívu vysvětluje takto: „Velkým problémem světa je, aby se vyhnul konfliktu mezi Orientem a Západem. Pokud budete arabským zemím říkat, že že nemají právo na civilní využívání jádra, protože jsou arabské, dáte jen zapravdu Íránu, který přesně toto tvrdí.“

Přípava na nejhorší?

Chce-li se Francie opravdu připravit na válku (ať již jí povede kdokoli), je třeba především být v regionu přítomen. Právě v tom spočívá další bod smlouvy podepsané Sarkozym v Abú Dhabí: zřízení francouzské vojenské základny v Emirátech. Poprvé po padesáti letech otevře Francie novou vojenskou základnu v zahraničí, navíc ve strategicky významném regionu poblíž Hormuzského průlivu, jímž prochází více než polovina světového námořního transportu ropy.

Překvapivá dohoda nespadla z čistého nebe. Navazuje na francouzko-emirátskou obrannou dohodu z roku 1995, na jejímž základě vyvezly francouzské zbrojařské firmy do této země zbraně a další vojenské vybavení za miliardy euro. Smlouva podepsaná ministrem obrany Hervé Morinem počítá s vybudováním základny pro 400-500 příslušníků námořního, vzdušného i pozemního vojska (pravděpodobně půjde hlavně o Cizineckou legii z Džibuti) do roku 2009.

Neuvedený diplomatický zdroj se nechal pro deník Libération slyšet, že Abu Dhabí se s pomocí francouzských vojáků „potřebuje zajistit“, evidentně proti nevypočitatelnému Teheránu. Emiráty navíc vedou s Íránem spor o tři malé ostrovy v Perském zálivu, které si nárokují oba státy. V případě konfliktu s Íránem by se americko-francouzská fronta mohla opírat o relativně početnou skupinu zemí oblasti obávajících se íránské regionální hegemonie a svázaných spojeneckými svazky s oběma západními mocnostmi.

Francie využívá vhodné chvíle dočasného amerického oslabení v oblasti pro expanzi svého ekonomického a politického vlivu. S vidinou íránské hrozby posiluje svojí vojenskou přítomnost v regionu a přesvědčuje ropné monarchie o nutnosti energetické soběstačnosti zajištěné francouzským jádrem. Sarkozy tak získává pozice před nutným přehodnocením americké zahraniční politiky po letošních prezidentských volbách. Ať již dopadnou jakkoli, Francie v regionu neprohraje.

 

Původní vydání: Francie: Návrat do Perského zálivu

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1156
Evropa 2848
ekonomika 781
mezinárodní bezpečnost 1049
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama