Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Finalita Evropské unie a její souvislosti s předvstupním procesem

Jaroslav Jakš / Ed. 16. 11. 2015

K současným diskusím a sporům o další perspektivu institucionálního uspořádání EU

Podklady a záznam z kulatého stolu Josefem Janningem 

Diskuse a spory o cílovou podobu integračního procesu (tzv. finalitu) charakterizovaly celý průběh politiky sjednocující se Evropy; obvykle však vyplynuly na povrch odlišné představy jejích aktérů jak o cílech, tak i prostředcích. Praxe integrační politiky se proto spokojovala s tím, že otázku finality ES ponechávala nezodpovězenou v zájmu úspěšnosti projektu.

Devadesátá léta však představují fázi, kdy nejasná finalita komplikuje tvorbu praktikabilních reforem, odrážejících skutečnost, že rozměr EU se v další perspektivě blíží téměř třem desítkám států. Přitom zhruba z 85% je již integrace završena!

Bilance mezivládních konferencí mezi Maastrichtem a Nice ukazuje, že členské státy příliš trvají na zachovávání národních výdobytků, což je cesta, kterou se nedá rozvinout a konsolidovat politický systém integrující se Evropy.

Nespokojenost se současným stavem vedla k vymezení dalšího termínu pro mezivládní konferenci: v roce 2004. Očekávané projednávané otázky implicite předpokládají jasnější obrysy cílové podoby integračního systému (např. dělba kompetencí mezi Unií a členskými státy, role národních parlamentů, vztah institucí EU mezi sebou, zjednodušení zakladatelských smluv).

To, že nebude stačit pokračovat v zaběhaných kolejích, potvrzují i zásadní koncepční vystoupení některých politiků, např. Fischera, Chiraca, Blaira, Schrödera, Jospina, která ukazují styčné body i plochy, kde se pozice odlišují, často i zásadně; jde proto spíše o polemiku než o monology.

Obrysy diskusí o pojetí finality EU se soustřeďují kolem pěti otevřených otázek:

Za prvé: na to, nakolik Evropská unie potřebuje ke svému dalšímu rozvoji ústavu či dokumenty ústavního charakteru?

Za druhé: zda Evropská unie potřebuje katalog kompetencí, který by explicite vymezoval dělbu rozhodování mezi unijními, národními a regionálními orgány?

Za třetí: zda Evropská unie potřebuje více struktury nadstátního nebo mezivládního charakteru?

Za čtvrté: zda Evropská unie potřebuje ke svému spravování i svou vládu?

Za páté: zda Evropská unie potřebuje avantgardu, skupinu států, které trvale spolupracují jako nejpokročilejší v integrační spolupráci?

Institucionální reformy v Nice ukázaly meze supranacionálního přístupu, ale další otevírání národní suverenity bude zřejmě vyžadovat přesnější vymezení hranic mezi evropskou, národní a regionální úrovní. K tomu bude třeba otevřít diskusi široké veřejnosti členských států EU, mezi různými jejími segmenty.

Bude třeba hledat nové cesty (Konvent) ve vtažení veřejnosti do otázek integračních reforem a nespoléhat se pouze na mechanismus mezivládních konferencí. Ty by v budoucnu měly představovat završení předchozích etap diskuse a neměly by proto veřejnost a veřejnou diskusi nahrazovat.

Ve vhodném okamžiku bude třeba dát prostor diskusím kolem finality též kandidátským státům, zejména tam, kde by mohla být vyjednávání s nejpokročilejšími kandidáty ukončena již v roce 2002. Celkovou situaci to však nijak neusnadní.

Veřejná diskuse není prosta rizik, protože se tak v EU obnaží i společensko politické a národní hranice dosahování konsensu o reformních prioritách a projeví se i meze, za kterými nelze počítat s podstatnějším rozvíjením integrační spolupráce. Bez otevřené diskuse se však nelze zbavit nejrůznějších často neurčitých obav spojených s dalším prohlubováním EU.

J.J.

ÚVODEM

Na otázku, kam směřuje Evropské společenství či Evropská unie, se v kruzích členských států Společenství neodpovídalo snadno a ani ne s přílišným nadšením. Bylo tomu tak proto – a je tomu tak, zdá se, i nyní – že příliš hlasitě pokládaná otázka očekávající odpověď o tom, jaká bude cílová institucionální podoba integrační součinnosti v dlouhodobé perspektivě, by spíše přispívala ke sporům a konfliktům, než ke konsensu a součinnosti. Akademická sféra od počátku věnovala této otázce značnou pozornost, než dospěla k poznání, že integrační součinnost postupuje metodou velmi pomalých kroků směrem a směry, které reagují na potřeby ekonomické, politické i jiné mnohem časněji než jako programovaný projekt, na jehož konci nutně musí být politická unie, ať je již definována jakkoliv.

Zájmy politických či ekonomických elit konkrétně formulovaly jak integrační cíle, tak i metody jejich dosahování; přitom přihlížely k zájmům široké veřejnosti. Ty nemusely být vždy a ihned proevropské, zvláště tam, kde hrozila rizika ztrát pracovních míst či vágnější obavy o ztrátu národní svrchovanosti. Poválečné generace v tomto směru nebyly příliš citlivé; spíše upřednostňovaly vše, co by nemohlo znovu dát průchod ohniskům nacionálních zájmů a vášní. Lekce druhé světové války byla příliš důkladná a stála příliš mnoho lidských životů i materiálních ztrát.

Příliš konkrétní diskuse o finalitě, o „konečné podobě“, zvláště ty její proudy, které by příliš zdůrazňovaly federalistické prvky, by mohly mít ve veřejnosti členských států i kandidátských zemí kontraproduktivní efekt: radikální konkrétní vize by se zalekli i ti, kteří by jinak nenamítali nic proti opatrnému pohybu na cestě „utváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“, jak se říká v Amsterodamské smlouvě.

Opatrnosti v tomto směru nikdy nezbývá ani v kandidátských zemích, kde podpora vstupu do EU není příliš vysoká a vykazuje z řady důvodů leckde i klesající tendenci. Možná že jedním z důvodů je i taková prezentace celého integračního procesu EU vlivnými politiky i v médiích, která zneužívá sice zdánlivě pozitivní, ale v podstatě hrubě zkreslující legendu o hrozbě tzv. superstátu Evropa, který je pod správou bruselské byrokracie a který by měl být údajně i součástí oné finality. Opačný extrém, idealizující celý integrační proces EU a jeho motivace, ignorující rozdílnost mnoha národních zájmů i složitost jejich ekonomického a politického překlenování, je neméně kontraproduktivní, protože vytváří iluze, které se nenaplní a vedou jen k rozčarování a skepsi a jsou navíc sdíleny jen malou částí veřejnosti. Neustálá volání po ohlášení tzv. termínů vstupu do EU, občas zaznívající z řady kandidátských zemí, jsou součástí malého chápání složitostí celého přístupového manévru a vedou i ke znejišťování veřejnosti v přístupových zemích.

Zkušenost také ukazuje, že diskuse o tom, „kam směřuje Evropská unie“ bývá často zástupným způsobem vyjádření národních zájmů v podmínkách rostoucí internacionalizace a globalizace ekonomických, ale i mezinárodně politických procesů, zvláště když „zásadní projevy“ pronášejí politikové, kteří ve svých zemích mají klíčovou politickou zodpovědnost před svými občany, kteří, čas od času, jsou přirozeně i jejich voliči. Tato vystoupení v posledních měsících bylo možné slyšet např. z Německa, Francie,Velké Británie, Itálie a dalších členských států EU.

Není to náhodné: patnáctka se dostává do etapy, kdy si její veřejnost klade otázku, kam Unie bude, po rozšíření o více než desítku zemí, které mají podstatně nižší ekonomickou úroveň, podstatně užší sociální síť a nepoměrně hůře vyvinuté institucionální struktury a více než nedokonalý právní rámec společnosti, směřovat; a jestli ji tento kvalitativně nový komplex výzev nevrhne zpátky nebo alespoň nezablokuje vysoce sofistikované mechanismy pověstného acquis communautaire. Spory o jednu jedinou negociační kapitolu, týkající se volného pohybu osob, a reakce různých sociálních skupin a různých zemí na tento problém, jsou jen prvním vážnějším signálem náročnosti celého vstupního manévru odrážející méně technickou složitost problému jako spíše stav vědomí veřejnosti v členských státech EU (zvláště sousedících) a mnohdy sice iracionální, ale těžko vyvratitelné regionální obavy z konkurenčního ohrožení!

Jakou představu o finalitě EU mají kandidátské státy po vstupu do EU? Jak dalece je tato představa formována představami o participaci na rozpočtu EU a jakou roli hrají i hlediska širší, odrážející pochopení nutnosti pevnějšího zakotvení transformačního procesu mladé demokratické struktury do specifické podoby mezinárodní dělby práce i občanské součinnosti, jíž nesporně Evropská unie je? Jak silně se prosadí eventuální představy kandidátských států o finalitě EU, až se stanou členy, i do dalšího procesu integrační spolupráce velkého počtu států. Nepovede tato skutečnost rostoucí heterogenity spíše k opačnému efektu, ke zvýraznění společného jmenovatele, souvisejícího s porodními bolestmi transformace a modernizace, ale k opuštění široké vize sjednocující se Evropy?

K těmto i dalším otázkám pozvala Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze v rámci svých workshopů významného německého odborníka na otázky institucionální reformy EU, vedoucího divize politiky v Bertelsmann-Stiftung Gütersloh a ředitele Bertelsmannovy skupiny pro výzkum politiky v Centru pro výzkum aplikované politiky CAP při Univerzitě v Mnichově, Josefa Janninga , který ve svém podnětném analytickém vystoupení a následné diskusi vyložil pozadí současných diskusí kolem finality a otázku její větší či menší potřebnosti v souvislosti s připravovaným rozšířením. Jeho vystoupení tak velmi dobře navázalo na dva předchozí workshopy v tomto roce, které se zabývaly Smlouvou z Nice a diskusemi v evropské veřejnosti kolem Charty základních práv EU a větší nebo menší potřebnosti ústavy EU.

Jsme si jisti, že i pro českou veřejnost, zvláště tu, která je bezprostředně vtažena do přípravy či alespoň pozorného sledování předvstupního procesu, může být užitečné rozšířit záběr pozornost i na problémy rámce a dlouhodobé vize vývoje EU, zvláště s respektováním relace mezi společným jmenovatelem a odlišnými představami. I zde se potvrzuje, že klíčovým motorem konsensu – i sporů – jsou členské státy EU, jejich vlády, parlamenty i široká veřejnost. Jistě se to ukáže i v odpovědi na otázku Quo vadis EU?

Materiál jako obvykle zahrnuje překlad podkladu vystoupení Josefa Janninga (část I.-IV.) a stručný záznam diskuse.

Celý workshop nesporně přispěl, zásluhou Josefa Janninga, který nebyl hostem FES poprvé, ale i všech diskutujících, k ostřejšímu konturování jinak dosti neostrého tématu a snad i přispěl k přípravě odpovědi na otázku, jaká bude pozice české veřejnosti (nejen vlády či jednoho ministerstva) k cílové podobě Evropské unie, až se Česká republika zapojí do práce dalších mezivládních konferencí EU či Konventů.

Heidulf Schmidt Prof. ing. Jaroslav Jakš, DrSc.

ředitel zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice

I.

Úvod

Pojem „finalita“ je v diskusích o evropské integraci spojen s vyjádřením cílové podoby integračního procesu, s otázkou, k jakému cíli by integrace měla směřovat. Diskuse o finalitě integrace byly pro politiku kolem Evropy charakteristické od počátku. Většinou přitom výrazně vystupovaly na povrch rozdílné cíle a rozdílné koncepce sjednocování Evropy, takže nakonec politika pravidelně dávala přednost tomu, aby byl cíl završené integrace ponechán otevřený. To, že otázka po cíli integrace zůstávala nezodpovězena umožňovalo evropské politice provádět i v obtížných situacích společnou politiku, a to i ve znamení rozdílných, ba dokonce i protikladných cílových představ.

V koncepčních diskusích o integrační politice Evropy v devadesátých letech se naopak ukazuje, že stará moudrost evropské politiky nepojmenovávat jasně cílové konflikty a také je nechávat bez řešení, již naráží na své hranice. Nejasná finalita integračního procesu zatěžovala rozvíjení návrhů reforem, protože evropská (v celém textu chápáno jako EU – pozn. J.J.) politika devadesátých let stála před rozhodnutími, vztahujícími se k tomu nebo onomu pojetí finality, aniž by přitom byl problém cílové podoby integračního procesu vyjasněn. Evropské sjednocení stojí dnes před etapou svého završení, ve které se budoucí systém spravování v integraci bude vyvíjet tak, že si to nevyžádá jakéhosi ústavního „velkého třesku“, který by měl překonat stávající uspořádání.

S ohledem na kompetence na evropské úrovni již dosáhla stávající Unie pravděpodobně 85 procent své konečné podoby – a to nehledě na otázku, zda současná relace mezi evropskými a národními kompetencemi je již dostatečně uspokojivá. Také s ohledem na instituce a rozhodovací procesy jsou základní struktury evropského politického systému v současné Evropské unii již dalekosáhle dány: Rada ministrů a Evropský parlament představují dvě komory tvorby legislativy, kde se již nyní v mnoha směrech rozhoduje většinově a probíhá proces rostoucího spolurozhodování obou komor.

Také prostorová dimenze integrace je již dalekosáhle vyjasněná: vedle současných 15 členů a 12 kandidátů by mohla Unie přijmout Turecko a ty státy v západní Evropě, které dosud přistoupit nechtějí. K tomu by se mohly ještě přičíst státy Balkánu, které podepsaly Pakt stability. Teritorium těchto třiceti pěti států by mělo s vysokou pravděpodobností vytvářet prostor velké Evropské unie.

II.

Reformní bilance summitů od Maastrichtu k Nice

Pokud se promítne úvaha o završující fázi integrace do aktuálních diskusí o evropské politice, pak se leccos stane pochopitelnějším při výkladu komplikovaných a vysoce kontroverzních vyjednávání na mezivládní konferenci v Nice v prosinci 2000. S takovými strategiemi, které se opírají jen o chránění dosažených národních výdobytků, se politický systém Evropy – a to výsledky summitu v Nice ukazují – nedá rozvíjet a konsolidovat.

Reforma vážení hlasů v Radě sice odstranila některé deficity, ale současně vytvořila ve způsobu hlasování nové pozice pro možnosti vetování, což nijak neusnadnilo vytváření koalic států, které jsou ochotny pokročit a jednat. Rozšířilo se většinové hlasování, ale zároveň se oslabilo tím, jak komplikované jsou požadavky na dosažení kvalifikované většiny. Nedůsledně byly odstraněny nedostatky při rozdělování kompetencí. V obchodní politice se pořád ještě nedosáhlo jednotného vystupování Evropské unie směrem navenek. Reforma z Nice také dosáhla výrazného přesunutí reformy výdajové politiky Evropské unie. Zachování jednomyslnosti v oblasti strukturálních fondů fixuje současné struktury do roku 2012.

Každý z uvedených příkladů nabízí ve Smlouvě z Nice řešení, které ale nemá povahu finálního řešení, protože se bude muset k pozdějšímu datu znovu vyjednat, rozhodnout a předložit k ratifikaci.

Současně šéfové vlád a států již v Nice poznali, že výsledek jejich vyjednávání o požadavcích na reformu integrace v podstatě nedostačuje a vymezili novou reformní agendu, která vyústí v roce 2004 do nové mezivládní konference. Klíčovými otázkami další etapy reformní politiky budou dělba práce mezi Unií a členskými státy, zjednodušení smluv, vztah institucí mezi sebou a role národních parlamentů. Již samotný výčet zvýrazňuje, že se bude nastávající stupeň dalšího rozvoje politického systému Evropské unie zabývat také „finálními“ otázkami.

Tak jak jsou stále zjevnější obtíže v dalším politickém rozvíjení Evropy, zdá se, že v posledních letech zmizela i jistota, že by se mohlo najít řešení v dosavadním postupu. Proti šířící se resignaci se od roku 2000 rozvinula diskuse o zásadních otázkách vývoje integračního rámce, v níž se přední aktéři evropské politiky pokoušejí načrtnout obraz završení integrace a jejího cíle. Mezi hlavní milníky této diskuse patří projevy:

– ministra zahraničí Joschky Fischera v květnu 2000 v Berlíně

– prezidenta Jacques Chiraca v červnu 2000 před německým Bundestagem

– ministerského předsedy Tony Blaira v říjnu 2000 ve Varšavě

– spolkového kancléře Gerharda Schrödera v dubnu 2000 v návrhu pro nadcházející sjezd SPD

– ministerského předsedy Lionela Jospina v květnu 2001 v Paříži

Každý z těchto projevů se snažil vypořádat s názory jiného řečníka – často bez toho, že by se uvádělo jméno. Každý ze shora uvedených projevů se dotýká předtím uvedených velkých reformních otázek, jakož i toho, co by se stalo, kdyby i přes nejrůznější pokusy nebylo dosaženo shody o jejich řešení. Tato diskuse není žádným privilegiem aktérů z velkých členských států; naopak se ukazuje, že čím déle trvá, tím více států EU s ní začíná.

Vedle svého obsahového přínosu spočívá význam takovéto diskuse o zásadních otázkách i v tom, jaké má vyznění procedurální: vlády se nepřestaly považovat za ústřední instanci reformy. To má svůj význam v tom, že k debatě jsou k disposici přinejmenším dva konkurenční projekty dalšího rozvíjení integrace. Jeden počítá s využitím nástroje Evropského konventu, který podle modelu Charty základních práv EU je složen z představitelů vlád, parlamentů a institucí EU a který by mohl vypracovat návrhy na řešení otázek reformy. Za daných okolností nemůže žádná diskuse o reformách nepočítat s poslanci parlamentů – co je otázkou, jakým způsobem tak učinit a nikoliv, zda vůbec.

Druhým konkurujícím konceptem je projekt tzv. evropské avantgardy. Reformami ve Smlouvě z Nice se instrument diferenciace v integraci částečně přiblížil, ale nepředstavuje ještě žádný bezprostřední problém pro systémové utváření prostřednictvím mezivládních konferencí. Nicméně z diskusí, které se zabývají možnými politickými konstelacemi rozšířené Evropské unie se již nedají odmyslet úvahy o vytvoření skupiny zemí s prohloubenou integrací.

III.

Kontury finality EU

Zásadní projevy, od Fischera po Jospina, se točí kolem pěti různých tématických oblastí. Každá z nich je součástí debat o reformě již od dob vyjednávání Smlouvy z Maastrichtu a stojí v té či oné podobě na pořadu jednání nadcházející mezivládní konference v roce 2004.

Potřebuje Evropa ústavu?

Od doby, kdy se v osmdesátých letech objevil návrh ústavy Evropské unie zpracovaný Evropským parlamentem, se o této otázce nediskutovalo tak intenzívně jako v současnosti. V německých i francouzských úvahách o budoucnosti hraje ústava zvláštní roli. Jak ukazuje projev Tonyho Blaira, v britském proevropském uvažování nikoliv. Podle francouzského uvažování jsou Evropané od ústavy ještě hodně vzdáleni, v německých úvahách se naopak vychází ze smlouvy ústavního charakteru, která by navázala na konstitutivní kvalitu řady článků v současných smlouvách.

Potřebuje Evropa katalog kompetencí?

Ještě stále se považuje kladení otázky po správné dělbě kompetencí mezi Evropskou unií a jejími členskými státy za speciální německé téma – a skutečně v žádném jiném členském státě se o tom nedebatuje tak intenzivně jako v Německu. To v neposlední řadě souvisí s tím, že v Německu existuje jednak vnímání pro tuto problematiku, jednak jsou k dispozici i příslušné pojmy a termíny. V leckterých jiných státech s tradicí silného ústředního státu naproti tomu často vůbec chybí vhodné popsání problému rozhodovacích struktur na bázi dělby práce. Jestliže z německého pohledu se v této otázce myslí na právně závazná a kontrolovatelná opatření, měla by z britského pohledu stačit politicky účinná Charta. Z francouzského pohledu, a to vyplývá z Chiracových úvah stejně jako z Jospinova projevu, stojí v popředí bezpodmínečné zachování existujících výdobytků: navrácení kompetencí, např. v sektoru zemědělské politiky, oba zásadně odmítají.

Potřebuje Evropa více nadstátních nebo více intergouvernementálních struktur?

Poměr sil mezi ryze evropskou politikou na straně jedné a mezivládní spoluprací na straně druhé se v posledních letech posunul ve prospěch intergouvernementálních struktur. V rostoucí míře je práce Komise určována úkoly z Evropské rady nebo iniciativami různých Rad ministrů. Na tomto pozadí mají rozdíly mezi koncepčním uvažováním německé a francouzské strany zvláštní váhu.

V diskusích o zásadních koncepčních otázkách v Německu se chápe velký počet Rad ministrů jako problém, protože Rady odborných ministrů částečně kříží politiku Rady pro všeobecné záležitosti a přispívají k celkové nepřehlednosti celkového obrazu. Reforma by proto měla přinést posílení priority Rady pro všeobecné záležitosti. Současně by se měla i zákonodárná role Rady stát zřejmější. Z těchto důvodů proto chápe jak koncept Joschky Fischera, tak i dokument SPD Radu ministrů jako druhou komoru, jejíž zákonodárná role by měla být vyjádřena odpovídajícím výrazným způsobem.

V úvahách Lionela Jospina by se takto pojatá Rada považovala přímo za degradaci vlád – což je známka toho, že ve francouzské diskusi podobné úvahy zatím nehrají žádnou roli anebo se vědomě odmítají. Rozdíly jsou i v přístupu k Evropské radě: ve francouzských úvahách hraje tento orgán mnohem silnější roli než v jiných příspěvcích k aktuální diskusi.

Potřebuje Evropa svou vládu?

Příspěvek SPD se zmiňuje o otázce, která se již mnoho let diskutuje mezi odborníky, zabývajícími se evropskou integrací. Jde o to, jak definovat roli Evropské komise vůči zákonodárným institucím – Radě ministrů a Evropskému parlamentu. V současném systému Evropské unie je Komise výrazně více než apolitická správní jednotka, jakou byla v prvních letech. Další její vývoj směrem k plnění role vlády by mohlo současné i budoucí úkoly učinit transparentnější a zároveň více personalizovat evropskou politiku. Součástí těchto úvah je též nechat volit prezidenta Komise, případně i celou Komisi, většinou parlamentu. Za těchto okolností by volby do Evropského parlamentu nabyly mnohem více znaků vnitropolitických volebních procesů: indikátory „konflikt“ a „výběr“, které určují volební boje v evropských demokraciích, by se tímto způsobem staly i znakem evropské politiky.

Potřebuje Evropa avantgardu?

Pátou z klíčových otázek reformy je ta, která se týká diferencované integrace. Jak lze dosáhnout s ohledem na mnohostrannost zájmových pozic a mnohých nových konfliktů v oblasti rozdělování v rozšířené Evropské unii současně i vyššího stupně integrace? Měl by být pokrok možný jen tehdy, když se bude realizovat v přehlédnutelném časovém období všemi členskými státy? Anebo by měla existovat možnost realizovat finalitu integrace prostřednictvím cílené spolupráce v předstihu, v rámci řady členských států. Představy předních politiků v zásadních jejich projevech jdou v této otázce značně rozdílnými směry.

Zatímco například Tony Blair odmítá úvahy o avantgardě v Evropě, lze v koncepcích francouzských a německých najít různé vize k diferenciaci. Joschka Fischer počítá ve svém návrhu s vytvořením gravitačního centra jako smysluplného mezikroku na cestě k Evropské Federaci. Jacques Chirac zdůrazňuje možnost prohloubené spolupráce v různých oblastech politiky, aniž by se to spojovalo s identickým vymezeným okruhem států. Jiné názory, přicházející z německé a francouzské diskuse – např. od Jacques Delorse nebo Valéry Giscard-d´Estainga a Helmuta Schmidta – vnesly do debaty myšlenku znovuzaložení Evropské unie.

IV.

Důsledky, které přináší proces „post-Nice“

Institucionální reformy, které přinesla Smlouva z Nice zvýraznily meze principu nadstátnosti. Nadcházející kroky otevírání národní suverenity zřejmě volají po přesnějším vymezení dosahu evropské integrace. V reformním procesu po Nice se budou proto muset rozpracovat vymezení pro rozvolňování hranic – a to především v upřesnění dělby práce mezi evropskou, národní a regionální úrovní, jakož i další rozvoj demokratického politického uspořádání, blízkého občanovi, na evropské úrovni.

Pro evropskou politiku bude přitom rozhodující zprostředkovat veřejnosti zdůvodnění, směry vývoje a důsledky všech těchto projektů. Integrační proces totiž dosáhl takového stupně svého vývoje, který si vyžaduje při svém dalším rozvoji, prodiskutování na úrovni celé společnosti. Evropská unie s 28 a více členy se nesmí vzdálit občanovi – musí umět jednat efektivně a ve svých krocích musí být lidem srozumitelná, aniž by k tomu bylo třeba studovat historii. Rozumět Evropě je předpokladem k její podpoře a účasti. Bez souhlasu lidí nebude možné uskutečnit žádný z jejich ambiciózních záměrů – ať už se jedná o vnitřní politiku a justici, inovativní a kreativní hospodářskou politiku či o politiku bezpečnostní a obrannou. Bez energického programu politiky přibližovat lidem cíle a kroky probíhajících projektů se nebude moci vyvolat ani její podpora.

Mnohé mluví pro to, aby se k rozhodování o těchto zásadních otázkách přistupovalo novými cestami a nejen tím, že se budou rozpracovávat prostřednictvím jednání o různých pozicích na mezivládních konferencích a ve smlouvách. Formování budoucnosti v této rozhodující etapě integrace vyžaduje otevřeného dialogu a toho, aby se na tom co nejvíce lidí podílelo. Nebylo by lepší, aby fixování výsledků reforem do změn smluv bylo vždy až na konci veřejných diskusí o Evropě? Mezivládní konference by tak nebyly náhradou za diskuse o reformě, ale staly by se, tak říkajíc, jejím notářským záznamem.

Rok 2001 by se měl stát rokem veřejné diskuse o systému kompetencí, jakož i o základním politickém uspořádání Evropy. Neměly by se jí zúčastnit pouze vlády, ale všichni multiplikátoři, parlamenty, zájmová seskupení a svazy. V následujícím roce 2002 by mohly skupiny expertů dát výsledky dohromady a vypracovat návrhy. Mohl by tak být využit Konvent jako nástroj pro vypracování základní smlouvy, zatímco otázka systému kompetencí by se hodila pro zpracování skupinou odborníků a pro objasnění role národních parlamentů by se mohla vytvořit meziparlamentní komise. Rok 2003 by pak byl příležitostí pro reflexní skupinu, složenou
ze zástupců vlád a parlamentů, aby dala dohromady výsledky diskusí a návrhy a připravila je k projednání v rámci nové mezivládní konference v roce 2004.

Do tohoto procesu by měli být vtaženi i budoucí členové. Vyjednávání o rozšíření by mohlo být s nejvíce pokročilými státy uzavřeno případně již v roce 2002 tak, že některé státy by již v době začátku příští mezivládní konference již byly členy EU a mohly by požadovat své místo i hlas při jednání této konference. Veřejné diskuse i porady expertů v příštích dvou letech by proto měly zahrnovat i všechny státy, které jsou v přístupovém vyjednávání. Přípravná fáze mezivládní konference by pak měla formálně zahrnout i ty státy, jejichž přístup se uskuteční v průběhu mezivládní konference.

Tento program, uzavírá Josef Janning, není prost rizik – mohl by obnažit společenské i národní hranice konsensu, které by mohly vládám i parlamentům znemožnit další podstatné rozvinutí Evropy. Veřejné diskusi se však stejně nedá zabránit; bez ní by mohly neurčité obavy a jejich instrumentalizace deformovat diskusi o Evropě a smysl střetávání názorů obrátit ve svůj protiklad: Bez toho, aby získala své opodstatnění v diskusích a podílení se široké veřejnosti, by byla rozhodovací schopnost evropské politiky v každém případě oslabena.

V.

Politikové zemí EU a problém finality

V průběhu let 2000 a 2001 přibývá zásadních vyjádření předních evropských politiků a institucí k otázkám další perspektivy sjednocování Evropy vůbec a Evropské unie zvláště. Pro bezprostřední potřebu návštěvníků workshopu Eurokontakt, pořádaném Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze, jsme jako doplněk materiálu ze setkání s Josefem Janningem využili aktuální informaci o posledních vyjádřeních k perspektivě Evropy, kterou zpracoval dr. Michael Dauderstädt z Oddělení analýz mezinárodní politiky FES v Bonnu v létě 2001 (viz Europa: Eine Bundesrepublik mit begrenzten Kompetenzen? Die Europapolitik der SPD im internationalen Vergleich, Internationale Politik, International Policy Analysis Unit, Friedrich Ebert Stiftung) . V kontextech připravovaného rozšíření Evropské unie se začíná rozvíjet diskuse veřejnosti k otázkám, které byly dlouho záležitostí úzké skupiny expertů. Je proto užitečné se s těmito stanovisky seznamovat a posuzovat jejich reálnost a zájmovou podmíněnost i ve vztahu k českým národním zájmům.

Kandidátské země, i když jejich zájmová východiska se zdaleka nemusí krýt s východisky stávajících členů, se budou chtít zařadit do těchto diskusí; současně si ale musí být vědomy již tak značné heterogennosti pozic, která nijak neusnadní konsens pro připravovanou mezivládní konferenci v roce 2004. Taková je ale Evropa, i po desetiletích integrační spolupráce a po deseti letech po pádu železné opony: i přes vysoký stupeň dílčí prointegrovanosti zůstávají rozsáhlé oblasti spjaté s národními zájmy a vnitropolitickými kulturami, odrážející rozdílná historická zakořenění. K tomu ještě přistoupí komplex zemí, jehož obyvatelstvo vyrůstalo v jiných podmínkách nejen ekonomických a sociálních, ale i politicko-institucionálně odlišných po dobu téměř půl století.

Všechna vystoupení předních evropských politiků k finalitě EU se dotýkají, i když z různých úhlů, tří problémových komplexů:

– trilematu EU: demokracie, účinnost, národní zájmy;

– reformy rozhodovacích mechanismů a institucí;

– otázek kolem ústavy, základních práv, vymezení kompetencí. (J.J.)

Právě včas ke sjezdu Evropských sociálních demokratů (SPE) uveřejnila SPD 30. dubna 2001 svůj návrh tezí k evropské politice. Dokument, který byl publikován pod názvem „Zodpovědnost za Evropu“ je pouze návrhem, který musí schválit presidium SPD a nakonec vlastní stranický sjezd SPD v Norimberku ve dnech 19.-23. listopadu 2001. Teprve pak se tento materiál stane závazným formulováním pozice sociálních demokratů, ale ani pak to ještě nebude žádné oficiální stanovisko spolkové vlády, jak se to nyní často mezinárodně interpretuje. Ve své stručné, ale přehledné analýze se snaží dr. Dauderstädt posoudit a porovnat klíčové teze tohoto dokumentu SPD s pozicemi, které zaujali v poslední době významní politikové jako Delors, Prodi, Blair, Fischer, Chirac a také francouzští a evropští socialisté.

Největší část dokumentu SPD se zabývá obsahovými cíli, to znamená tím, čeho chce Evropa dosáhnout v rámci integračních procesů (blahobyt, sociální spravedlnost, jistoty atd.). Tyto otázky jsou v popředí pozornosti i u ostatních autorů (především u Blaira a francouzských socialistů) a odlišnosti v názorech se drží v úzkých mezích. Rozdíly v přístupech se projevují více.

Trilemma Evropské unie: demokracie, účinnost, národní zájmy

Všechny náměty na další vývoj EU se pohybují v silovém trojúhelníku mezi demokratickou legitimitou, účinnějším dosahováním obsahových cílů a vyrovnáváním národních zájmů. Demokratická legitimita vychází v Evropské unii ze dvou zdrojů: z přímo voleného Evropského parlamentu a z Rady jako zastoupení (většinou nepřímo volených) národních vlád. Jak konsens vlád, tak i většinové rozhodnutí parlamentu si mohou v principu osobovat nárok na demokratickou legitimitu.

Národní státy ale nejsou ochotny se podřizovat ve všech oblastech evropským většinám. Se stále větším počtem členů EU se zvyšuje obava, že závislost na nejrůznějších zájmech bude stále větší. Volba oblastí, ve kterých se členské státy vzdají své suverenity je komplikovaným negociačním procesem. Přitom se liší postupně rozsah zříkávání se suverenity podle toho o jaký druh aktivity (politiky) se jedná (právo veta, většinová rozhodnutí, spolurozhodovací práva parlamentu, kompetence Evropského soudního dvora atd.). Národní státy se ale stejně musí smířit s omezeními své suverenity reálnými interependencemi („globalizací“) a musí doufat, že prostřednictvím supranacionální politiky znovu získají realizační možnosti.

Čím je větší percepce interdependence a důvěry ve společné zájmy, tím spíše se dají utvářet rozhodnutí a politiky na nadstátní úrovni. Přitom provádění vlastního rozhodování umožňuje uplatnit i rozdílný stupeň národního vlivu.

Britové převážně důvěřují vlastní vládě a jen v nevýznamné míře evropské demokracii, která ještě navíc nemá v jejich očích společenské zakořenění. Tomu pak odpovídá, že více staví
na spolupráci mezi vládami a silnější roli národních parlamentů.

Francouzi si více uvědomují nutnost supranacionální politiky, obávají se však zředění svého vlivu ve stále se zvětšující Evropské unii. Z toho vyplývá i jejich výrazný zájem na tzv. avantgardě.

Němci naproti tomu akceptují, že koneckonců to bude evropský demokratický spolkový stát, který bude upravovat úkoly, které se přenechají evropské úrovni. Jsou ale stále vybíravější, pokud se týká vlastního výběru těchto úkolů.

Národní výhrady vůči evropské integrační politice se projevují jednou tím, že se klade důraz na vlastní rozhodovací postup, jindy vlastním výběrem účastníků rozhodovacího procesu, jindy zase omezeními při vymezování sfér kompetence.

Reforma rozhodovacích postupů a institucí

Nejčastěji sledované a diskutabilní výpovědi materiálu SPD (z dubna 2001) se objevují spíše v závěru 9. oddílu, nazvaného „Jasné vymezení úkolů“. Zde návrh požaduje „posílit transparentnost rozhodovacích cest na evropské úrovni takovou výstavbou Komise, aby se z ní stala silná evropská exekutiva, dalším posílením práv Evropského parlamentu prostřednictvím spolurozhodování a plné rozpočtové svrchovanosti, jakož i výstavbou Rady v evropskou komoru států.“ Toto rozdělení moci v zásadě odpovídá spolkovému německému modelu. Jakkoliv k rozdělení moci mezi oběma komorami a Komisí – exekutivou se nic neříká, vidí v tom mnozí pozorovatelé oslabení Rady a tím i vlivu národních vlád.

Jiný významný německý návrh, od spolkového ministra zahraničí Fischera (i když z pozice tzv. soukromé osoby), sice sleduje federální cíl, ale pokud jde o roli Rady, rozvíjí jinou představu: Parlament by měl mít dvě komory, ale komorou států by podle Fischera nebyla Rada, nýbrž nové grémium, složené z poslanců národních parlamentů. Rada by pak byla součástí dvouorgánové exekutivy z Rady a Komise, jejichž vzájemný vztah zůstává otevřený.

Tony Blair ve svém projevu ve Varšavě (6.10.2000) naopak dal najevo, že chce měnit na institucionální struktuře EU jen co nejméně. Pro něj je v popředí otázka výsledků. Pokud se vůbec zmiňuje o změnách, pak mu jde o posílení roli rady a národních států. Komise by sice byla „strážkyní smluv“, ale politická směrnice by vycházela z Rady, která sice zahrnuje též prezidenta Komise, ale moc Komise by byla omezena na návrhové právo. Druhá komora národů by dohlížela (podobně jako u Fischera) na vymezení kompetencí. Stejným směrem, i když ne zcela, se to kraje s návrhem britského týdeníku Economist, který chápe Komisi jako sekretariát Rady; podobně je tomu i u Larryho Siedentopa v publikaci „Democracy in Europe“.

Francouzský prezident Chirac ve svém projevu v Berlíně (27.6.2000) prakticky institucionální otázky vynechal. Jsou pro něj součástí budoucí ústavy ,kterou je třeba vyvinout v několikaletém, otevřeném procesu. Pro francouzské socialisty (Henri Nallet a další signatáři na sjezdu strany v listopadu 2000 v Grenoblu) jde o „institucionální rovnováhu“, která si nevyžaduje nových orgánů, ale která přinese posílení Rady a zlepší demokratickou legitimitu Parlamentu. Prezident Komise by měl být volen z kruhů parlamentní většiny.

Skupina významných evropských sociálních demokratů (z kruhu poslanců Evropského parlamentu) navrhla v únoru 2001 „nový federalismus“, jehož jednotlivé prvky se rozsáhle kryjí s představami SPD, ale novým funkčním označením by měly více zvýraznit státnost Evropské unie: Komise = vláda, komisař = ministr, prezident Komise = předseda vlády, předseda Rady = prezident.

Je přirozené, že návrhy prezidenta Komise Romana Prodiho (v projevu z 3.10.2000) směřují k posílení Komise. Kritizuje metodu mezivládní spolupráce a umí si představit spravedlivé vyrovnávání zájmů v EU jen prostřednictvím Komise. V tom se blíží názorům Jacquese Delorse (v Internationale Politik und Gesellschaft 1/2001), který se rovněž přimlouvá za zefektivnění komunitární metody a obdařuje mezivládní spolupráci kritikou. Vcelku Delors nevidí ani tak potřebu institucionální přestavby, jako spíše zlepšení spolupráce mezi institucemi již existujícími, přičemž je třeba diferencovat kompetence podle povahy politik.

Ústava – základní práva – vymezení kompetencí

Návrh SPD se vyslovuje pro to, aby Evropská unie získala svou ústavu, považuje to však za cíl dlouhodobý. Přitom by měly být zahrnuty základní práva, texty smluv by měly být jednodušší
a jasnější a vymezení kompetencí jasnější. V 9. oddíle dokumentu je zřejmé, že se tu vyjadřují především zájmy německých spolkových zemí při zdůrazňování subsidiarity. Ale také práva členských států musí být chráněna vůči „plíživému transferu kompetencí“, přičemž ale by Unie měla dostat i ty kompetence, které potřebuje k řešení svých evropských úkolů (např. zahraniční a bezpečnostní politika). SPD sice chce tyto kompetence omezit, ale tam, kde je již Evropa má, by se měly vykonávat v rámci spolkového uspořádání.

Spolkový ministr zahraničí Fischer by si přál takovou ústavu, která by upravovala tři důležité oblasti: základní práva, rozdělení moci a vymezení kompetencí mezi federální Unií a členskými státy. Ve svém interview ve Financial Times Deutschland (17.5.2001) nicméně svou pozici spolkového státu oslabil ve prospěch tzv. federace národních států.

Nepřekvapuje, že britský premiér Blair považuje ústavu za něco zbytečného. Může dobře žít s britským modelem, zahrnujícím řadu zásadních dokumentů, které by bylo možné obohatit o „chartu kompetencí“, která by ale neměla být dokumentem právním, ale politickým.

Francouzský prezident Chirac považuje ústavu za završující prvek dlouhého vývoje, která by měla začít s jasnými smlouvami a chartou základních práv a která by měla být připravována Konventem. Francouzští socialisté sdílejí názor Delorse , který navrhl „Federaci národních států“. Delors však považuje ústavu za méně naléhavou než jsou různá pragmatická vylepšení, u kterých vyžadovat formální vyjasnění by působilo jen rušivě.

Také skupina socialistických poslanců Evropského parlamentu zdůrazňuje roli ústavodárného procesu, který učiní základní práva závaznými, a který má zreorganizovat smlouvy. Také značně problematické návrhy SPD k zemědělské a strukturální politice se podle jejího názoru musí začlenit do otázky kompetenčního vyjasňování a vyžadují vracení kompetencí zpátky členským státům. K tomu se ostatní autoři prakticky nevyjadřují, ale národní zájmy jsou zjevné: renacionalizace politik, které jsou pro ně spojeny s vysokými náklady striktně Francouzi v případě zemědělské politiky a ostatní (např. Španělsko) v případě regionální politiky.

Zesílená užší spolupráce – avantgarda

Před smlouvou z Nice byla otázka prohloubení spolupráce některých členských států – v ostřejší podobě prezentovaná též jako návrh na „avantgardu“ či „jádro Evropy“ – vždy důvodem k bouřlivým vnitroevropským kontroverzím. Dokument SPD k tomuto spornému bodu nezaujímá stanovisko a tím se výrazně odlišuje od většiny zmiňovaných dokumentů.

Ministr zahraničí Fischer sice ve své berlínské řeči vyjádřil skepsi vůči koncepci avantgardy, ale zároveň uznával potřebu nutné diferenciace (především po rozšíření), kterou považuje‚ za opodstatněnou, když začíná integrační proces stagnovat. Ve svém nedávném interview podtrhuje též i důsledky podobného řešení, které tak pro něj nepředstavuje nejoptimálnější řešení.

Ještě kritičtější je Tony Blair , který sice zesílenou spolupráci akceptuje, ale myšlenku jádra Evropy zřetelně odmítá. Zdůrazňuje, že každá skupina států, která by měla tvořit integrační jádro musí být vždy otevřena a nesmí podlamovat žádnou z komunitárních politik.

Pro všechny francouzské autory naopak hraje koncepce avantgardy důležitou roli, aby se mohly zrealizovat integrační cíle (hospodářská a sociální politika, především harmonizace daní a zavedení EU- daní, ale také vnitro a obranná politika), pro které nevidí v Unii s patnácti členy a už vůbec ne v rozšířené EU, patřičný konsensus.

Chirac proto v Berlíně hovořil o avantgardě, jejíž zesílená spolupráce by mohla být koordinována sekretariátem. Také Delors a francouzští socialisté se přiklánějí ke koncepci avantgardy. Především Nallet k tomu vyvinul dalekosáhlé institucionální představy, které vycházejí z komunitární metody, a které počítají s praktickými paralelními orgány (Rada, Parlament), které by byly ale složeny pouze z představitelů zmíněné skupiny států, které by tvořily integrační jádro. Také tito autoři ale chtějí nechat trvale volný přístup k této avantgardě.

Evropští sociální demokraté naopak považují za žádoucí zesílenou spolupráci jen v omezené oblasti hospodářské a sociální politiky uvnitř Euro- skupiny.

(Převzato z: Michael Dauderstädt: Europa- Eine Bundesrepublik mit begrenzten Kompetenzen? Die Europapolitik der SPD im internationalen Vergleich, International Policy Analysis Unit, Friedrich Ebert Stiftung, Bonn, 2001).

VI.

Workshop s Josefem Janningem zahájil ředitel zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v české republice Heidulf Schmidt, který hosta představil a srdečně přivítal. Připomněl, že J. Janning, zabývající se dlouhodobě institucionálními otázkami reformy EU není hostem FES poprvé a ocenil tento vzájemný kontakt. Ve svém úvodním slovu ředitel Schmidt zdůraznil význam diskusí o další institucionální struktuře EU, připomněl závěry summitu z Nice a význam celé problematiky i pro země nacházející se v procesu přístupového vyjednávání. Poté se ujal slova Josef Janning; písemný podklad jeho vystoupení tvoří I.-IV. část tohoto materiálu.

V druhé části workshopu proběhla bohatá diskuse, moderovaná prof. Jaroslavem Jakšem , která rozšířila záběr vystoupení přednášejícího, naznačila další otevřené otázky i nezbytnost jejich diskuse a řešení.

Dr. Handl (ÚMV) se zajímal o vnitroněmeckou dimenzi diskusí o finalitě Evropské unie a o to, jaké jsou specifické pozice parlamentních stran v Bundestagu? A jak se k finalitě staví německá veřejnost jako celek? Jaký ohlas má krize kolem BSE? J. Janning v odpovědi konstatoval, že mezi politickými stranami v SRN existuje v této otázce značně vysoký konsens, jedinou odchylku tvoří PDS, jehož voliči jsou soustředěni v nových spolkových zemích. Tato strana chápe celý integrační projekt spíše jako „nástroj kapitálu“, ale jsou i náznaky toho, že jejich pozice se vyvíjí a mění. Rozdíly mezi ostatními stranami v otázce finality jsou spíše v různých detailních otázkách, kdy např. CDU/CSU posuzuje „Evropu“ z pohledu kompetencí jednotlivé spolkové země. Odlišnosti jsou také v otázce relace mezi rolí soutěže a konkurence na straně jedné a solidarity a soudržnosti na straně druhé. Diskuse jsou také o tom, jakým směrem formulovat cíle sjednocující se Evropy, zda odzdola nahoru, nebo shora dolů. Třeba také vidět, že v současné EU je většina stran ve vládní zodpovědnosti sociálně demokratického charakteru. Specifické zájmové pozice pak mívají politické strany s menším voličským potenciálem. K BSE J. Janning poznamenal, že tato krize prokázala roli i sílu některých komunitárních institucí. Pokud jde o celkový postoj veřejnosti k evropské integraci v Německu, lze říci, že celkově přitakání celému projektu poněkud pokleslo, ale dlouhodobě byla podpora integraci v Německu vysoká, což odráželo specifickou poválečnou atmosféru, a to i v jiných západoevropských zemích.

Ing. Zeman (ČSOB) položil otázku k interpretaci finality Evropy v širším kontextu důsledků rozpadu SSSR a vyjádřil názor, že debaty o finalitě by měly být spíše založeny na strategické inspiraci než na mechanismech governance. Jde o to, jestli proces integrování není příliš pomalý. Přitom náklady v relaci vůči HDP EU nejsou nijak vysoké, jak známo pohybují se pod 1,27% HDP EU. J. Janning souhlasil s tím, že vznik a formování Evropských společenství bylo také výsledkem poválečného rozdělení Evropy, ale nebyl to zdaleka motiv jediný; dobrou první zkušeností byla i vzájemná komunikace a spolupráce v OEEC. Nicméně existence protivníka jistě měla svou prointegrační funkci. V období, kdy protivník zmizel musí motivační síla k integraci přicházet primárně a především od vlastních účastníků integračního procesu. Pravda, materiální náklady spojené s přístupem nových členů sice nejsou, absolutně vzato, tak vysoké, ale výzva je především ve sféře politické. A politická citlivost, ba brizance, těchto výdajů je vysoká, zdůraznil J. Janning. V rámci schválené Agendy 2000 je rozšíření do roku 2006 financovatelné, příslušné sumy tam lze očekávat i potřebu kompromisu kolem přijetí Polska, kde se bude muset diferencovat mezi rolníky, kteří skutečně vyrábí pro trh a těmi, kteří produkují jen pro sebe. Když se v rámci EU vytváří určité finanční vyrovnávání hrají tu roli i strukturální a kohezní fondy. Regionální hlediska a přístupy v současné EU jsou velmi důležité a v Německu hraje tato otázka velkou roli.

Dr. Libánský (VŠE) připomněl, že v integračních úvahách a diskusích skutečně existuje něco jako „citlivé otázky“ a je třeba to respektovat. V Německu samotném je třeba vidět změny ve složení politické garnitury a to se nyní projevuje mj. i ve vztahu ke kandidátským zemím, k přístupovým jednáním. Pokud jde o vlastní další rozvoj integrační metody je otázkou, jestli dnešní doba není chudší na koncepční myšlenky a náměty; diskuse se pohybují v určitém kruhu kolem nadstátnosti či intergouvernementality, chybí inspirující projekty nového institucionálního uspořádání. J. Janning se nedomnívá, že by dnes bylo méně myšlenek, užitečných pro úpravu evropského integračního uspořádání a připomněl znovu zásadní, koncepční projevy k Euro-finalitě Fischera, Chiraca, Jospina, Blaira, Prodiho, Raua. Integrovaná Evropa již z osmdesáti pěti procent fakticky existuje, ale důležité momenty k řešení zůstávají. Nicméně, zdůrazňuje J. Janning, dle jeho soudu by řešení nebylo v jakémsi přenesení federálního modelu Spolkové republiky Německa do systému Evropské unie; to je nerealistická představa. Z důvodu akceptance politiky i veřejností musí být větší příbuznost eurointegrační politiky v jednotlivých členských státech EU. Složitost rozhodovacího procesu v EU by měla být zřejmější i široké veřejnosti v jednotlivých zemích EU, jejich politické struktury by se měly sbližovat.

Doc. Konečný (VŠE) se zajímal o představy britských konzervativců o finalitě a prof. Jakš (VŠE) položil otázku týkající se evropské programatiky Berlusconiho vlády. V odpovědi J. Janning se nejprve zabýval situací ve Velké Británii, kdy po nástupu Tonyho Blaira v podstatě nedošlo k zásadnímu programovému obratu, změny proběhly spíše v taktické úrovni. Pozice toryů k Evropské unii je podle Janninga v podstatě ahistorická. V předvolebním boji mohl Blair získat několik bodů ve prospěch „Evropy“. Pokud jde o Itálii, tam se opakuje situace z roku 1995, kdy Itálie – tradičně proevropská – dočasně mizí z diskusí o Evropské unii. Berlusconi je politik, který nemá „evropské ambice“, jeho politika se vztahuje k Itálii. Svým politickým myšlením je produktem bohatého severu Itálie a jako spojence má též politické seskupení Ligy severu. Musí ale reflektovat i širší komplex problémů, musí reagovat na problémy rozvoje Jihu a protože bude chtít být jistě v premiérské funkci déle, bude se muset více i angažovat v otázkách dotýkajících se systému EU a rozvoje integrace. Itálie nebude zřejmě usilovat o reformu institucí Evropské unie, ale nebude se ani chtít počítat k tzv. středozemní vlivové ose v EU.

Ing. Larischová (ÚMV) se zajímala o kontexty finality s tzv. užší spoluprací v rámci EU: zda o ni bude v budoucnu zájem a jaká je tu specifická pozice Německa (viz teze CDU/CSU). Přinese IGC 2004 další impuls pro užší spolupráci EU? Druhá otázka se týkala východního rozšíření EU, postojů německé veřejnosti k této otázce, zdá se tu nejedná o poslední win-win projekt? J. Janning sdílí stanovisko vyjádřené v otázce tazatelky a konstatoval, že se úroveň tzv. užší spolupráce zlepšila, usnadnila se tato možnost. Varianta diferencované integrace však, podle J. Janninga, není příliš vhodná pro velké projekty, protože by to bylo příliš komplikované k realizaci. Dosavadní bilance ukazuje, že nejzajímavější formy integrační spolupráce se neopírají o přístup na bázi tzv. užší spolupráce. Pokud jde problematiku obrany, pak ta by měla být svou podstatou evropská. Po britsko-francouzské schůzce v St. Malo se zdálo, že půjde o poměrně rychlý proces prohlubování spolupráce v oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky, ale není tomu tak. Konsens se ukazuje, že není tak veliký, jak se zdálo. Po roce 2004, říká J. Janning, samotné téma užší integrační spolupráce zřejmě zmizí z praktické scény. Pokud jde o východní rozšíření a jeho přínos pro stávající EU, je jasná potřebnost celého procesu, ale teprve ve velmi dlouhodobém pohledu se ukáže zda to bude situace win-win, jak vyplynulo z dotazu. Zajímavý bude také i vývoj integrace států Balkánu, zatímco vstup Ukrajiny či Běloruska nepovažuje Janning za pravděpodobný. Okruh těch, kteří mají šanci se stát členským státem EU, je jistě velký, ale bude to probíhat v rámci rozdílného tempa ekonomického vývoje, ale i s přihlédnutím k odlišnostem politické kultury. Přitom řada otázek vztahujících se k těmto zemím se bude řešit v „Bruselu“ či ve „Strassburku“. Jde o velmi komplikovaný problém.

Ing. Prošek (PS PČR) klade otázku: hovoří se o „finalitě“ Evropské unie, ale co to skutečně znamená? Jaké jsou geografické hranice EU? Bylo by důsledkem jakési promísení civilizačních okruhů? O dalším uspořádání EU by měli spolurozhodovat i noví členové. V odpovědi J. Janning nejprve konstatoval, že existuje určitá koincidence mezi rokem 2004 jako rokem další mezivládní konference a očekávanými termíny nových přistoupení k EU. J. Janning je pro případnou účast nových členů na diskusích o finalitě, ale neočekává od toho její podstatné zkvalitnění. Je tomu tak proto, že tím, jak se zvyšuje počet zúčastněných států v diskusi, tím složitější je dosahování konsensu. Bylo by ale dobré kandidátské státy vtáhnout do poradních kol. V EU se nyní předpokládá (červen 2001), že Belgie, která má ve druhé polovině 2001 předsednictví v Unii, posune diskusi kupředu a že se to projeví na závěrech summitu EU v prosinci 2001 v Laekenu. Je třeba využít možností ke zlepšení různých projednávacích a rozhodovacích procedur, které nevyžadují zásahů do zakladatelských smluv, ale přitom by mohly zvýšit pružnost jednání. K pojmu „finalita“ J. Janning mj. poznamenal, že to neznamená ztrnulost, stagnaci, konečný stav věcí, ale odráží se v tom skutečnost, že Evropská unie se dostala do fáze historického významu, kdy mnohé je již hotové a je třeba to završit. Prostorová finalita je dle Janninga již završena (viz příslušnou pasáž v jeho materiálu). Společný prostor, který se rýsuje, jsme však ještě nezačali organizovat, ale byly již k tomu nastoupeny určité kroky a běží určité trendy.

Další poznámka z pléna se týkala postavení Německa v tomto procesu formulování finality. Německo dostalo po sjednocení šanci formulovat své národní zájmy. To by však nemělo zneklidňovat členské státy EU. Stejně tak by se mezi soutěží a solidaritou neměl vidět konflikt. Pokud se týká kompetencí, dosavadní diskuse zatím probíhají v rámci jakéhosi ústavního schematismu. Musí se hledat to, co se za kompetencemi skutečně skrývá. J. Janning k tomu mj. řekl, že se správně konstatuje, že sjednocením Německa pro tuto zemi i ve vztahu k EU vznikla v mnohém nová situace; v minulosti byly typické spíše společné francouzsko-německo iniciativy. Mění se zahraniční politika Německa, která dříve připomínala spíše politiku, charakteristickou pro malou zemi. Německo je také významným čistým plátcem do rozpočtu EU a i když nejde čistě o posuzování toho, co ze země do rozpočtu přichází a kolik se různými cestami a fondy vrací zpátky, posuzují se komplexně náklady na integraci s tím, co začlenění přináší. A zde mají Němci svůj dlouhodobý zájem na fungující integraci. Profit ze členství v EU je i po sjednocení pro obě strany: jak pro Německo, tak i pro jeho partnery. V některých kandidátských zemích se někdy zdůrazňuje role orientace na USA; možná, že se jejich přínos poněkud idealizuje.

Celé jednání uzavřel prof. Jakš , který je moderoval. Poděkoval diskutujícím i přednášejícímu za jeho otevřené a podnětné vystoupení i obsáhlé odpovědi v diskusi a vyslovil naději, že Josef Janning nebyl na půdě FES naposledy. Bylo též připomenuto, že FES připravuje i pro druhou polovinu roku 2001 další setkání v rámci EUROKONTAKTu, zaměřená jak k aktuálním problémům kolem negociací v komparativním pohledu, tak i na posouzení letošních postupových zpráv kandidátských zemí. Oceněna byla i práce překladatelů a organizační zajištění.

Tagy
Tagy
Evropa 2970
Evropská unie 1884
Česká republika 2262
česká evropská politika 576
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz