Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Evropský parlament a proces rozšíření Evropské unie

Jaroslav Jakš / Ed. 16. 11. 2015

Podklady a záznam z kulatého stolu

Po zásadních změnách v roce 1989 na evropském kontinentu bylo politikům západní Evropy zjevné, že země střední a východní Evropy budou chtít být brzy členy EU.

Otázkou pro Západ není, zda tyto země přijmout, ale kdy a za jakých podmínek. To platí jak pro veřejnost zemí EU, tak i pro Evropský parlament.

O možné rychlosti přístupu k EU existují často iluze a je třeba střízlivě říci, že v současné době není žádná z kandidátských zemí připravena.

Negociace o přístupu jsou tvrdé a jdou do velkých detailů. Jednání se točí také o tom, které požadavky bude možné splnit v okamžiku vstupu a které si vyžádají přechodných období,
na nichž je zájem na obou stranách, i když z různých motivů.

Evropský parlament tato jednání pozorně sleduje svými výbory a hojnými informacemi představitelů Komise – souhlas EP je nutnou součástí celé schvalovací procedury.

Naprosto nutná je reforma EU a v tomto směru je mezi poslanci EP názorová shoda bez ohledu na politické pozice a zařazení. EP bude souhlasit s rozšířením jen a jen v tom případě, když budou otázky institucionální reformy vyřešeny uspokojivě. A to i tehdy, kdyby členské státy z politických důvodů daly přednost rozšíření před institucionální reformou.

Tempo přístupového procesu si určují kandidáti sami dynamikou vnitřních reforem. Nejde přitom jen o ekonomiku, ale také o vnitro, justici, fungování státní správy. Česká republika v tomto směru byla v posledních dvou posudcích podrobena Komisí vážné kritice.

J. J.

Úvodem

Přístup nových členů k Evropské unii, především těch z transformačních regionů, nebude snadnou záležitostí z celé řady důvodů. Složitost tohoto procesu byla sice řadě expertů zřejmá již v létech, kdy kandidátské země postupně (a ČR, dodejme, jako jedna z posledních) podávaly přihlášku. Pravda, velká část veřejnosti i politiků v kandidátských zemích operovala s představami rychlého tempa a očekáváním politické velkorysosti na straně patnáctky. Postupně se ale ukazuje, že mnohovrstevnatost celého přibližovacího procesu se spíše zvyšuje a že vedle vlastní připravenosti kandidátských zemí, nacházejících se nyní v negociačním procesu – a evaluace této připravenosti členskými státy EU a jejich institucemi – bude hrát stěžejní roli vlastní připravenost Evropské unie na své, kvalitativně naprosto odlišné, rozšíření o transformační země. Vysoká úroveň prointegrovanosti ekonomik a společností členských států EU západní Evropy, klíčová role právní báze tohoto procesu a mnoho jiných institucionálně-politických uzancí, vzniklých za desítky let existence Evropských společenství v Evropě rozdělené dlouhou dobu paradigmy studené války a složitého balancování zájmů, to vše nepochybně klade na potenciální nové členy zcela mimořádné nároky.

V tomto procesu nepochybně hrají významnou roli instituce Evropské unie, do jejichž fungování a operací se plně promítá celá zájmová složitost poválečného vývoje demokratické Evropy. Chápání této složitosti, a to právě v současné době probíhajících sporů o institucionální reformu, je pro zainteresovanou veřejnost v kandidátských zemích mimořádně důležité: přispívá to ke zreálnění pohledu na celý předvstupní proces a možná i k formování vlastní aktivní „lobovací“ strategie správnými směry. Mezi institucemi, které budou mít velmi významné místo při rozhodování o přijetí té které kandidátské země do EU, a které již nyní, v předvstupních evaluacích, přispívají k aktivním – kritickým i pochvalným – impulsům, je i Evropský parlament.

Zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze, které již od r. 1994 pořádá několikrát za rok kulaté stoly k aktuálním procesům transformace EU ve vztahu k jejímu rozšíření, tentokráte zaměřilo svou pozornost na objasnění role instituce, jejíž význam v institucionálním systému Evropské unie trvale roste a jejíž kompetence se Amsterodamskou smlouvou podstatně zvýšily. Bez souhlasného stanoviska EP, jak známo, nelze přijmout žádného nového člena EU. Politické postoje politických seskupení uvnitř EU, kde nyní nejsilnější skupinu tvoří poslanci za politické strany napravo od středu, tak mohou, při jejich celkovém pozitivním postoji vůči rozšiřovacímu procesu, sehrát svou roli zejména při nastartování diferenciace mezi těmi, kdo budou přijati v „první vlně“ a těmi ostatními. Stanovisko a doporučení Komise zde nemusí být konečným vodítkem.

K objasnění aktuální pozice EP k rozšíření EU i k místu EP v současném institucionálním systému EU, včetně citlivého vztahu mezi EP a Komisí, vystoupil na půdě FES 1. června 2000 dr. Gerhard Schmid, vicepresident Evropského parlamentu. Písemná podoba jeho vystoupení (v překladu) tvoří součást tohoto materiálu. Jak úvodní slovo, tak i diskuse byly účastníky přijaty s živým zájmem.

Heidulf Schmidt Prof. ing. Jaroslav Jakš, DrSc.

ředitel Friedrich-Ebert-Stiftung

I.

V úvodu svého vystoupení dr. Gerhard Schmidt, vicepresident Evropského parlamentu, poznamenal, že před jedenácti lety začala na východě Evropy revoluce, která rozbila železnou oponu. Byl to nekrvaný proces, ale tak zásadní, že si plně zaslouží být nazván revolucí. Po politickém předělu roku 1989 bylo většině politiků na západě Evropy rychle jasné, že země střední a východní Evropy se budou chtít brzy stát členy EU. Je to také pochopitelné. Právě Němci, jako sousedé těchto států, to chápali. Platí to ale i o jiných národech západní Evropy. Když se libovolný občan z EU dostane se zavázanýma očima do Prahy, Varšavy nebo Budapešti a v centru města by si pásku z očí sejmul: nemusí nic slyšet, ani číst nápisy. Stačí když se rozhlédne po budovách a bude vědět, že není v Africe, v Asii, ale ani v Americe. Bude vědět, že je někde v Evropě, protože se společná kultura a dějiny projeví i v povaze staveb.

Nebylo proto nikdy vážnějšího politického sporu o tom, zda se Evropská unie má rozšířit o státy střední a východní Evropy. V zásadě to bylo rozhodnuto také šéfy vlád a států s podporou jejich národních parlamentů již před dávnou dobou. Totéž ale platí i pro Evropský parlament.

My jsme, říká dr. Schmid, v Evropském parlamentu ratifikovali Eurodohody se státy, které projevily ochotu ke vstupu, do rozpočtu jsme připravili finanční prostředky potřebné před vstupem, rozhodli o nutné reformě strukturální politiky EU jako součásti Agendy 2000, dali souhlas k negociacím o přístupu.

Bez souhlasu Evropského parlamentu toto všechno nemohlo být rozhodnuto a ani zahájeno. A jsem si jist, říká dr. Schmid, že budeme souhlasit také se vstupem České republiky. Otázkou proto není, zda k tomu dojde. Otázka zní kdy a jak se přístup České republiky k EU uskuteční?

To je také otázka, která u nás hýbe lidmi. Já sám žiji v Regensburgu, můj volební okruh hraničí přímo s vaší zemí! Mezitím jsem na mnoha setkáních se svými voliči na toto téma diskutoval. Neboť podle mého chápání demokracie patří také k úkolům evropského politika postavit se čelem sporům o další vývoj Evropy. Zřídka jsem narazil na někoho, kdo by byl zásadně proti přijetí Vaší země do EU. Obavy, starosti a také politický spor se však vedou o metodě a rychlosti tohoto rozšiřovacího procesu.

Od roku 1997 jedná EU s Estonskem, Polskem, Slovinskem, Českem a Maďarskem o podmínkách přístupu. To je dle mého názoru odpovídající odpověď Západu na samoosvobození Východu. A znovu to opakuji: s tímto nemají lidé u nás v zásadě žádný problém, pokud se podaří uspokojivě vyřešit také praktické otázky.

Poněkud větší problém s akceptováním přineslo nám poslancům rozhodnutí šéfů vlád a států zemí EU z prosince 1999, totiž, aby se zahájila jednání s dalšími kandidátskými státy: Bulharskem, Rumunskem, Slovenskem, Lotyšskem a Litvou o jejich přístupu. Toto rozhodnutí bylo zdůvodněno ryze zahraničněpoliticky a neznamená, že tyto státy by se mohly stát členy nějakým zkráceným postupem a zřeknutím se přístupových požadavků. S novými žadateli mají také jednání začít jen v těch sektorech, kde se rýsuje, že by mohly v dohledné době splnit nároky na přístup. Tyto jemné rozdíly však normální voliči v Unii takto nechápou. Spíše mají obavy, že státy s 25% průměrem ekonomické síly Evropské unie se stanou rychle jejími členy. Tento strach se v Německu spojuje se zkušeností, že německé sjednocení si až dodneška vyžaduje značné, trvale působící finanční podpory do nových spolkových zemí.

II.

Iluze o rychlosti

Mnohdy existují o rychlosti východního rozšíření iluze. Přitom, podle mých zkušeností a pozorování, není ani obyvatelstvu v kandidátských zemích zjevné, na jaký stupeň zřeknutí se suverenity se země dávají, ani v členských zemích EU není plně jasné, co je čeká, říká dr. Schmid. Střízlivě posuzováno je to tak: žádný ze států střední a východní Evropy není zatím schopný přístupu k EU a Evropská unie samotná má ještě daleko k tomu, aby byla schopná svého vlastního rozšíření! Bylo by proto chybou lámat přístup k EU přes koleno.

Ještě více škodlivé je, když politikové ze zemí Evropské unie slibovali v minulosti v hlavních městech střední a východní Evropy znovu a znovu vstup v roce 2000. To bylo vždy mimo politické a ekonomické reality a já k tomu dodávám, říká dr. Schmid: že těsné partnery nelze dnes takto primitivně klamat! Cesta do Evropské unie je delší a kamenitější, než si to mnozí na Východě i Západě připouštějí. Jen na navedení kandidátských zemí k EU a na další výdaje spojené s rozšířením má být do roka 2006 vydáno Evropskou unií 67 miliard Euro. Nejde ale jen o možné finanční zatížení. Jde také o to, jak rychle, např. ekonomika České republiky nechráněná a vystavená ostrému větru evropského vnitřního trhu. V postupové zprávě Evropské komise o ČR z roku 1998 se konstatuje „Česká republika může být označena za fungující tržní hospodářství, ale jsou nutné další strukturální reformy, aby ve střednědobém pohledu odolala konkurenčnímu tlaku EU.“

III.

Cíl přístupových negociací

O každé smlouvě o přístupu se jedná individuálně, tvrdě a s důrazem na detail. Při vstupu Španělska a Portugalska to trvalo téměř osm let. Přitom šlo o poměrně jednodušší záležitost, integrovat do EU ekonomiky s dlouhou zkušeností s trhem. V případě ekonomik, které musí paralelně zvládnout přechod od bývalých centrálně organizovaných systémů v tržní hospodářství, to zřejmě nebude o nic lehčí. Zprávy Evropské komise o pokroku kandidátů na přístup ukazují, že tato domněnka se potvrzuje i v praxi.

Ostatně předmětem negociací není cíl jako takový: Přístup znamená plné převzetí EU-práva a vnějších vztahů EU novými členy – žádný rabat zde nebude a ani být nemůže! Tak zvaný acquis communautaire zahrnuje veškerou legislativu Evropského společenství posledních 40 let – tj. smlouvy, Radou a EP schválená nařízení a směrnice, jakož i soudní výroky Evropského soudního dvora. To vše představuje rozsah kolem 100.000 stran. Vyjednává se o tom, které požadavky v okamžiku přístupu musí být splněny a které se mohou splnit po určitém přechodném období až po vstupu. Přitom musí být jasné: přechodná období jsou výjimkou a nikoliv pravidlem. Přesto platí: Zájem na podobných „ochranných lhůtách“ existuje na obou stranách.

Mnohé z kandidátských zemí například chtějí, aby bylo možné požadavky velmi přísné legislativy EU o životním prostředí splnit až po určitém přechodném období. Dodatečné vylepšení průmyslových podniků je složitou a nákladnou záležitostí. Jako poslanci pociťujeme ihned politický tlak od svazů spojených s ochranou životního prostředí
a současně i od průmyslu, které se obává narušení konkurence.

Naopak u nás si odbory ze zcela zjevných důvodů nepřejí zcela volný přístup na naše trhy práce okamžitě, nýbrž teprve až po určité přechodné době. Náš průmysl a ministři práce v kandidátských zemích to vidí jinak.

Každý jednotlivý případ si vyžaduje komplikované vybalancování zájmů!

Evropský parlament je do probíhajících jednání napojen zatím v tom směru, že vyžaduje s železnou pravidelností, aby k tomu příslušný komisař Verheugen předkládal v příslušných odborných výborech, ale také ve frakcích, zprávy. I když jednání nevedeme, jsme v poměrně silném postavení, protože přístup k Evropské unii vyžaduje souhlasu Evropského parlamentu. Podle mého názoru, říká dr. Schmid, bychom měli sledování jednání Evropským parlamentem provádět více systematicky, než tomu zatím je.

IV.

Reforma EU je naprosto nutná

Evropský parlament navíc, a to bez ohledu na politickou příslušnost poslanců, trvá na tom, že instituce EU budou reformovány tak, aby vůbec byla možná spolupráce více než 15 států. To bude stejně tak komplikované jako sbližování legislativy pro vás, nebo otázky financování. Neboť v jádru se znovu jedná o přenesení části národní suverenity na EU. Princip jednomyslnosti v Radě bude pak moci být uplatňován jen ve zcela omezeném počtu případů. Jinak by Evropská unie blokovala sama sebe. Musí se také změnit vážení hlasů. V budoucnu také nebude možné, aby každý členský stát nominoval jednoho člena Komise.

Potřeba takové reformy je známa již dlouhou dobu. U Maastrichtské smlouvy byla nutná rozhodnutí odsunuta na následující konferenci. Amsterodamská smlouva, která vstoupila v platnost 1. května 1999, znovu celý tento problém odsunula. Zahrnuje pouze nutnost svolat mezivládní konferenci rok před tím, kdy se má EU skládat z 20 členů. Z toho plyne, že mluvit s vládami o reformě EU je totéž, jako hovořit s husami o vánočních svátcích!

V tomto roce zahájila své jednání mezivládní konference, která projedná nutné směny ve smlouvě. Cíl, který si sama vytyčila, je ukončení svého jednání ke konci roku 2000. Zatím ale není nijak vidět, jak by se to mohlo realizovat – k tomu jsou stanoviska diametrálně odlišná!

Jedno je ale již nyní jasné: Evropský parlament bude s rozšířením souhlasit jen tehdy, když budou institucionální otázky uspokojivě vyřešeny. Bylo obtížné získat v parlamentu potřebný souhlas i pro ekonomicky a finančně neproblematické rozšíření o Rakousko, Švédsko a Finsko, právě proto, že tehdy nebyly vyřešeny institucionální otázky.

V krajní nouzi jsou, vycházeje ze zkušenosti, vlády členských států ochotny dát otázku funkční schopnosti Evropské unie až na druhé místo, pokud bude rozšíření odpovídat jejich národním zájmům. Od kandidátských států nelze z řady důvodů očekávat odpor vůči krokům, které by Evropskou unii oslabily. Evropský parlament ale nikdy nebude souhlasit s krokem, který by znamenal posun EU dozadu, protože to by se rovnalo sebevraždě, říká dr. Schmid.

Ze všech těchto skutečností vyplývá i nejvčasnější termín pro přístup k EU. I kdyby mezivládní konference a na ni následující ratifikace v parlamentech členských států probíhaly podle plánu, bude Evropská unie připravena na přijetí nových členů nejdříve počátkem roku 2000.

V.

Tempo přístupu si určují kandidáti sami

Koneckonců datum přístupu si určuje podle vývoje reforem sama kandidátská země. Existují totiž minimální požadavky pro přístup, které jdou za politická kritéria, tak zvaná kodaňská kritéria (dodržování lidských práv, demokracie atd.). Tyto minimální požadavky musí být v době vstupu skutečně splněny a nemohou být časově posunuty nějakými přechodnými lhůtami. To platí pro jádro ekonomické legislativy, neboť by jinak docházelo k masivnímu narušování hospodářské soutěže. To ale platí i pro fungující státní správu a fungující justici. Evropská komise uveřejňuje každý rok na podzim analytickou zprávu, ve které si můžete vy i Evropský parlament přečíst, jaká je situace.

Teoreticky může země přistoupit tehdy, když sama splňuje předpoklady. Ze zahraničně-politických důvodů se bude usilovat o to, umožnit přístup ve skupině. Ale to půjde jen tehdy, když se reformní dynamika v kandidátských zemích příliš od sebe nevzdálí. Jistě by to nemělo být tak, aby se zemím, které dalece postoupily, bránilo v přístupu jen proto, že si jiné dávají na čas. Princip regaty má na tomto místě své hranice!

VI.

Nejde jen o ekonomiku

Rozšíření Evropské unie, resp. přístup k Evropské unii není pouhou záležitostí politických elit. Musí být chtěno, chápáno a realizováno obyvatelstvem EU a kandidátských států. Proto musí být otázkám, které se bezprostředně dotýkají lidí v našich zemích, věnována prioritní pozornost. Jsou to např. nezaměstnanost, kriminalita a znečisťování životního prostředí.

Také v dalších oblastech může a musí být sociální tvář rozšířené Evropské unie stále zlepšována. Aktivní boj proti nenávisti vůči cizincům, rasismus a ochrana práv menšin patří k základním hodnotám členských států Evropské unie. Totéž platí pro rovnoprávnost mužů a žen a ochranu dětí. Musí se něco dělat proto, aby se cikánská gheta, obklopená ostnatým drátem, zanedbané děti v dětských domovech, obchod se ženami, bujení korupce a organizovaný zločin nestaly samozřejmou součástí všedního dne v Evropské unii. Aby nedošlo k nedorozumění: Část těchto problémů máme i v současné EU, bojujeme proti tomu a chceme, aby to bylo ode všech bráno vážně i v rozšířené EU. O nic víc nejde!

Ke svobodám v Evropské unii patří volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Pokud tyto svobody budou plně uskutečněny, znamená to odstranění kontrol na vnitřních hranicích EU. Tak se mohou cizinci z třetích států, policií hledané osoby a vozidla s ilegálním zbožím (drogy, zbraně) bez problémů pohybovat po těchto hranicích. Aby nedošlo k vytvoření bezpečnostního deficitu, je nutná mnohem těsnější spolupráce mezi členskými státy EU než obvykle. Navíc to znamená delegování dosavadní ostrahy vlastních hranic na státy, které leží na společné vnější hranici EU. V případě ČR, by to např. znamenalo, že Česká republika v zastoupení ostatních států EU, bude strážit vnější hranici EU se Slovenskem, dokud se tato země nestane členem Evropské unie.

VII.

Spolupráce na poli vnitřní bezpečnosti a justice

Při diskusích o přístupu často stojí v popředí hospodářské otázky, otázka vnitřní bezpečnosti se posuzuje spíše okrajově. Mnoho lidí v Evropském parlamentu to však vidí jinak. Já budu např. při své současné návštěvě vaší země vést informační rozhovory s bezpečnostními orgány a s vaší vládou právě o těchto otázkách.

Pravidelná zpráva Evropské komise o pokroku z listopadu 1998 došla k závěru, že se tempo přibližování České republiky k legislativě Unie v této oblasti podstatně zpomalilo. Přitom se poukazovalo především na pomalý pokrok při kontrolách na hranicích, které byly v rámci vstupního partnerství vytyčeno jako krátkodobá priorita.

Česká republika byla v této zprávě vyzvána urychlit provádění reforem a stanovení nových právních předpisů v oblastech asylu a přistěhovalectví, sblížit vízovou politiku, zvýšit účinnost kontrol na hranicích, zintenzivnit boj proti drogám, korupci a organizované kriminalitě – zejména proti praní špinavých peněz a obchodu s lidmi – a posílit zdroje a vzdělání policie za tímto účelem.

Zpráva z podzimu 1999 není v jádru o mnoho optimističtější. Co nás ale přímo vyděsilo, bylo ztroskotání reformy justice, což jsme museli před dvěma týdny vzít na vědomí. Ti, kteří si to tak přáli z vnitropolitických důvodů, vykonali své zemi, podle mého soudu, špatnou službu!

Možná, že budete otevřeností mých slov šokováni. V mezinárodním diplomatickém styku se o problémech takto otevřeně nehovoří. A já jsem si dlouho rozmýšlel, zda tak mám zde toto učinit. Dělám to proto, protože členství v EU, tím jsem si zcela jist, bude určovat váš další život. Přitom byste si měli být vědomi: ve vztahu mezi státy EU již neplatí zcela zahraničněpolitická pravidla. Politika EU je částečně vnitřní politika! Abych zůstal u obrazného vyjádření:

– Svému sousedovi v nájemním domě řeknete, aby své kolo nestavěl uprostřed chodby, ale
na stranu.

– Když ale žijete v nějakém společenství v jednom bytě dohromady, vládne jiný tón, když někdo trvale nechává ležet v kuchyni špinavé nádobí nebo nezašroubuje zubní pastu.

Členství v EU je více než ubytování v nájemním době. Spíše se podobá něčemu jako společnému životu v jednom bytě. Čekáme na vás. Snažme se, aby podmínky pro nastěhování byly splněny co nejdříve, uzavřel dr. Schmid, místopředseda Evropského parlamentu své vystoupení, které bylo současně vstupem do živé diskuse.

VIII.

Workshop, věnovaný aktuálním otázkám pozice Evropského parlamentu, zahájil ředitel pražského zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung, pan Heidulf Schmidt, který přivítal významného hosta i přítomné a uvedl téma v návaznosti na předchozí sérii seminářů k tématice EU.

Ing. Zeman (ČSOB) položil několik otázek: k vazbě Evropského parlamentu na národní parlamenty, k ochotě voličů v zemích EU akceptovat vstup do EU a zda to není ovlivněno fází ekonomického cyklu, k roli migrace jako problému EU, zda to není přepolitizováno a konečně stanovisko referenta ke známému vystoupení Joschky Fischera na Humboldtově univerzitě k finalitě EU. Dr. Schmid ve své odpovědi mj. uvedl, že v souladu se zakladatelskými a dalšími smlouvami má EP své pravomoci, jinde si ponechaly členské státy a jejich parlamenty své pravomoci. Postupuje se v této otázce krok za krokem, směrem, který by měl vést k rovnoprávnosti Evropského parlamentu s Radou. Bylo zdůrazněno, že i nadále je Evropská unie společenstvím států. Pokud jde o roli Evropské centrální banky, ta je přirozeně na EP nezávislá, ale musí pravidelně předkládat ex post zprávu o své činnosti Evropskému parlamentu, ve které mj. vysvětluje svá rozhodnutí. Nálady vůči vstupu jistě souvisejí i s příslušnou fází konjunkturního cyklu, v růstovém období je veřejnost příznivěji nakloněna. Pokud jde o migraci ze třetích zemí, zvláště pak z kandidátských, pak je dr. Schmid toho názoru, že žádná záplava migrantů v případě vstupu nehrozí. Problémy ale mohou být s tzv. pendlery, tj. ve vzdálenosti kolem sta kilometrů od hranic, a to je věc, kterou zná jako poslanec za obvod, který hraničí s ČR, velmi dobře. Často se o něm také jeho voliči zmiňují. Pokud jde o vystoupení J. Fischera, je dr. Schmid tohoto názoru, že bylo dobré a potřebné říci otevřeně evropské veřejnosti, že v EU již nelze pokračovat s dosavadní metodou stavby ES/EU, opírající se o malé krůčky, kousek po kousku. Je na čase hovořit o konečné podobě EU, o finalitě, právě s ohledem na velký počet kandidátů. Je třeba jasně odlišit kompetence jednotlivých orgánů EU a členských států. Dr. Schmid však současně vyslovil své výhrady vůči Fischerovu vystoupení tam, kde přebírá „francouzské impulzy“.

Ing. Hynieová (MZV ČR) se zajímala o možnost rozdělení smluv s ohledem na jejich větší transparenci a zda lze očekávat, že se jejich součástí též stane v současné době diskutovaná Charta lidských práv EU. Dr. Schmid stručně konstatoval, že pokud by se Charta neměla stát součástí acquis, pak by bylo ztrátou vůbec o ní vést diskusi a připravovat ji. Práva je třeba právně závazně formulovat a nejen je vyjádřit deklarací.

Dr. Morávek (Senát Parlamentu ČR) se zajímal o postoj Evropského parlamentu k tzv. Benešovým dekretům. Na to dr. Schmid odpověděl, že pokud to bude mít nějaký význam
a vstoupí to do diskusí, pak pro část německých občanů. Pro ostatní to již není relevantní záležitost. Platí, a to je třeba říci, že je nutné se dívat kupředu.

Ing. Lysoněk připomněl páté výročí zprávy tzv. reflexní skupiny k mezivládní konferenci, která doporučovala podstatné zvýšení pravomocí EP. Proč k tomu v tomto rozsahu nedošlo, ani po Amsterodamu? Jak hodlá Evropský parlament postupovat v kontaktech s národními parlamenty? Dá se z pozice EP na národní parlamenty nějak působit? Dr. Schmid uvedl, že jsou vazby po liniích politických stran, ale není možné se vyjadřovat k aktivitám parlamentů členských států EU. Aktivity a kompetence Evropského parlamentu jsou vymezeny smlouvami, v dlouhodobém trendu vývoj směřuje k narůstání kompetencí EP. V jedné oblasti je role EP zvláště významná a to se týká přípravy a schvalování rozpočtu.

Prof. Jakš (VŠE) poznamenal, že sice roste určitá kontrolní role EP v systému integračních institucí, ale na druhé straně mají občané v členských zemích EU spíše klesající zájem o aktivity EP, což prokázala i velmi nízká účast voličů, zvláště v některých zemích, v posledních volbách do EP. Dr. Schmid tuto skutečnost potvrdil a uvedl, že jde o jev, který má celou řadu příčin. První přímé volby začaly v atmosféře značné euforie, EP žil s vědomím svého specifického poslání v integračním procesu i v tehdy rozdělené Evropě. Pro současnou mladou generaci jsou dosažená pozitiva překonaného rozdělení Evropy již samozřejmostí. Vlády členských zemí EU se často schovávají za „Brusel“, když se jedná o nepopulární opatření, což také nepřispívá k popularitě „Evropy“ a celého integračního procesu. Další skutečností je, že tzv. evropské veřejné mínění je vlastně i nadále strukturováno „národně“, nemá globální evropskou podobu, nedá se na ně bezprostředně působit. Toto vše se mění jen velmi pomalu a negativně, z toho pak „profituje“ i Evropský parlament, což mu jeho voliči dávají najevo malým zájmem.

Ing. Hřích (ÚMV Praha) se zajímal o stanovisko Evropské komise k modifikacím volby do Evropského parlamentu a dále o pozici EP k tématice institucionální reformy, pokud jde o aplikaci hlasování kvalifikovanou většinou, a jaké je v této souvislosti pozice EP? Dr. Schmid uvedl, že v principu by měl vývoj směřovat k tomu, že všude, kde se nebude vyžadovat jednomyslnosti členských států, by měl mít Evropský parlament možnost aplikovat spolurozhodovací proces. Pokud jde o současnou mezivládní konferenci, pak Evropský parlament se podílí na její práci dvěma zástupci. Vůči návrhům Komise v této oblasti má EP řadu výhrad. Celkově je třeba posílit roli volebních okrsků. Není to jednoduché, protože zatím nepůsobí fenomén evropské veřejnosti, stále převažují národní východiska.

Ing. Hynieová se zajímala o současný stav diskusí kolem koncepce flexibility. Na to dr. Schmid reagoval konstatováním, že určitá dělba a rozdělení integrační rychlosti je možná, pokud v této věci vlády členských států projeví ochotu ke spolupráci. Když se to pak dostane do Evropského parlamentu a stane se to tam předmětem jednání a hlasování, pak je třeba k tomu přistupovat diferencovaně. Důležité je vycházet z toho, že diferenciovaná účast členských států nemá trvalý, definitivní charakter, ale naopak dočasný.

Ing. Lysoněk se otázal, jaká je pozice EP ke stavu připravenosti kandidátských zemí na členství; nejsou termíny očekávané pro připravenost příliš dlouhé? Dr. Schmid na to poznamenal, že prakticky relevantní je pouze jediný termín a to je to, kdy bude na své další rozšíření připravena sama Evropská unie – a nejdříve by to mělo být v roce 2003. A kdy budou připraveni kandidáti? To záleží přirozeně na plnění jejich domácích úkolů.

Ing. Trakal (ČNB) se zajímal o roli národních parlamentů při tvorbě legislativy EU. Dr. Schmid na to odpověděl, že je přirozené, že se v parlamentech členských států prověřuje kompatibilita tvorby národní legislativy s evropským právem. Pokud by někdy došlo k tomu, že národní parlamenty schválí právní normy, které budou v rozporu s evropským právem, pak je k dispozici mechanismus soudů, přes národní soudy, k Soudnímu dvoru EU. Evropská unie je právním společenstvím.

Ing. Pagáč (MF ČR) se otázal, jaký je postoj referenta k další perspektivě střetu dvou koncepcí formování integračního systému, ztělesněné jmény Monnet a Spinelli. Jaká je v tomto směru očekávaná perspektiva? Dr. Schmid uvedl, že dosavadní průběh byl spíše podle „plánu“, ale v průběhu dosavadního vývoje se spíše ukázala aktuálnost obou přístupů. V minulosti to bylo takto možné. Evropská unie v podmínkách svého připravovaného rozšíření na více než 25 členů však dospěla k bodu, kdy bude třeba zásadně změnit přístupy a nejen stále dělat pomocné konstrukce v institucionální oblasti, aby se tak říkajíc „zachovalo dogma“. Směřovat by se nemělo k evropskému „superstátu“ ale k evropské exekutivě, k rozlišování aktivit, které je nutné
a funkční spravovat „evropsky“ – např. zahraniční politika, obrana, vnější hospodářské vztahy, právní rámec, fungování jednotného vnitřního trhu. Aktivity, které nebude funkční evropsky spravovat a rozhodovat, pak v souladu s principem subsidiarity ponechá na členských státech.

Dr. Morávek (Senát Parlamentu ČR) se zajímal o perspektivy přeměny bezpečnostních organizací a o transformaci evropského pilíře NATO. Dr. Schmid uvedl, že diskuse k těmto otázkám již existují v příslušných výborech. On se osobně přimlouvá za silnou zahraniční politiku EU. To, co bylo v Kosovu, bylo i důsledkem neschopnosti Evropanů postupovat společně. Přirozeně: moderní společná zahraniční politika zahrnuje m.j. i vnější ekonomické vztahy, otázky životního prostředí atd. Oblast vojenské spolupráce v rámci EU je ovšem složitější, klade důraz na parlamentní kontrolu vojenského nasazení. Evropský parlament nemůže rozhodovat
o vojenském nasazení, nemá k tomu také potřebné informace. Navíc: nelze očekávat, že by se národní parlamenty právě v této oblasti zřekly svých pravomocí. Bylo by též iluzorní se domnívat, že v době jaderných zbraní by se Evropa mohla nějak výrazněji vojensky osamostatnit.

Ing. Larischová (ÚMV Praha): Jakým směrem jdou diskuse v EU a v EP, pokud jde o vlastní realizaci rozšiřovacího procesu? Je v této věci již jasno? A pokud by došlo ke „skupinovému rozšíření“, bylo by možné si představit i variantu bez Polska? Dr. Schmid na tuto otázku sdělil, že pokud např. Polsko – stejně jako jiná kandidátská země – nesplní podmínky s přijetím spojené, pak přistoupit nemůže, a on sám si toto dovede představit. Jsou různé názory na to, zda aplikovat jednotlivý či skupinový přístup. Každý má své klady i slabiny. Ale ať tomu bude jakkoliv, v žádném případě to nesmí vést k sebeuspokojení kandidátů s perspektivou „jistého“ vstupu
a následného zvolnění úsilí o reformy a adaptaci.

Prof. Jakš se zajímal o názor referenta na to, jak jsou v Evropském parlamentu hodnoceny první kroky Prodiho komise a její vztah k EP. Dr. Schmid uvedl, že vztahy nejsou složité, existuje celá řada kontaktů, i přes výbory EP. Komise však nesmí zapomínat na to, jak vnímá integrační proces evropská veřejnost, kde ona vidí priority a výzvy současné doby. Komise nastoupila velmi ofenzivně, s celou řadou reformních námětů a teprve se ukáže, jak se daří je plnit.

Celé jednání moderoval a uzavřel prof. Jakš, který poděkoval referujícímu za velmi podnětné vystoupení i živé a otevřené reakce v diskusi, vyjádřil díky všem diskutujícím a účastníkům a jménem Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze vyjádřil naději brzkého shledání po prázdninách k tématice spojené s vnějším vnímáním Evropské unie a její finality.

Tagy
Tagy
Evropa 2845
Evropská unie 1779
Evropský parlament 172
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz