Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Důsledky XVI. sjezdu KS Číny na politiku ČLR

Antonín Berdych Antonín Berdych / Ed. 22. 2. 2016

V polovině listopadu 2002 proběhl v Pekingu XVI. sjezd Komunistické strany Číny, tedy strany, která nad nejlidnatější zemí světa vykonává svou původně totalitní, nyní již „jen“ autokratickou vládu déle než 53 let. Tisíce delegátů mělo za úkol formálně zvolit osazenstvo všech orgánů strany, především pak Ústředního výboru, jeho Vojenské komise a politbyra. Rovněž tak Stálý výbor politbyra, nejdůležitější mocenskou strukturu v zemi. Výsledek, který pochopitelně nebyl určen samostatným a nahodilým rozhodnutím delegátů, byl navzdory mnoha naplněným očekáváním překvapivý: z 22 členů politbyra si své místo zachoval pouze viceprezident ČLR Chu Ťin-tchao, který se stal i generálním tajemníkem. Současný prezident a bývalý generální tajemník Ťiang Ce-min byl zvolen předsedou Vojenské komise ÚV.

Hlavním a nejvýraznějším vnějším výsledkem sjezdu byla úplná obměna personálního obsazení klíčových stranických pozic. Doposud nikdy neodešli reprezentanti celé jedné generace funkcionářů bezezbytku. Nelze pochopitelně prohlásit, že sám fakt změny je automaticky pozitivní, avšak na druhou stranu je to přinejmenším náznak vnitřní dynamiky strany. To následně může mít vliv na život každého obyvatele Číny i na zahraniční politiku ČLR. Jinak řečeno, kompletní změna čínského mocenského aparátu nejprve výrazným způsobem zaměstnávala každého jejího účastníka a obdobně tomu bude i dlouho po tomto sjezdu. Teprve po vnitřní stabilizaci strany bude možné na základě případných posunů v zahraniční i domácí politice určit dosah změn, ke kterým právě došlo.

Nejzásadnější proměna vedení strany od jejího vzniku proběhla bez jakékoliv zvnějšku pozorovatelné komplikace, byla kryta „atmosférickou clonou“ sounáležitosti a důvěry, což sice nikoho nepřesvědčí o tom, že tyto pocity uskutečněnou změnu bezezbytku provázely, ale rozhodně to vyšle domácímu publiku i okolnímu světu poselství o stabilitě a pevnosti vlády komunistické strany. To je – vzhledem ke zdůrazňování nutnosti stability a k deklaraci kontrastu řádu a chaosu jako přímé analogie k rozporu mezi stávajícím systémem a zrychleným rozšiřováním demokratických prvků v něm – výrazným úspěchem celé strany. Dva předchozí sjezdy (v letech 1993 a 1997) již tuto zmíněnou stabilitu podobnou metodou deklarovaly, přesto bylo zjevné, že existuje jistá míra napjetí mezi určitými názorovými proudy a regionálně či jinak vyhraněnými mocenskými bloky. Letošní výrazná absence vnějších střetů a proti sobě stojících táborů byla tváří v tvář rozsahu změn velmi překvapivá. Fakt, že nedošlo k zásadnímu střetu, nebyl médii nikterak zvýrazněn – to ale v žádném případě nesnižuje mnohoznačnost, která se v oné absenci skrývá.

K rozsahu změn v ÚV a politbyru existuje analogie ke konci 80. let, kdy Teng Siao-pching s úmyslem odstranit přestárlé vedení strany rezignoval na všechny své oficiální funkce, čímž i ostatní své vrstevníky a povětšinou i odpůrce donutil k rezignaci. Sám si vzhledem ke své důležitosti a existující mocenské základně rozhodující vliv na chod státu udržel, ostatní jej naopak ztratili.

Tento uvedený příklad vlády Teng Siao-pchinga „ze zákulisí“ je, jak se předpokládá, evidentním předobrazem budoucí role Ťiang Ce-mina. Teng zastával v okamžiku vítězství nad svým tehdejším odpůrcem Chua Kuo-fengem post druhého místopředsedy vlády a předsedy Ústřední vojenské komise. Nikdy již poté neaspiroval na funkce formálně vyšší; jako generálního tajemníka strany, předsedu vlády či předsedu země (jak zněl až do počátku devadesátých let oficiální název funkce hlavy státu) totiž nominoval své o mnoho mladší spolupracovníky. Je však otázkou, zda se podobný postup podaří i Ťiangovi – v pozici nejdůležitějšího funkcionáře země se de facto nacházel pouze pět let (od smrti Teng Siao-pchinga v roce 1997), navíc jeho pozice nebyla dominantní, spíše převládal princip „kolektivního vedení“. Proto se nelze k dohadům o jeho budoucí roli v komunistickém aparátu stavět jednoznačně, predikaci znemožňuje příliš mnoho nám neznámých faktorů.

Fakt, že Ťiang Ce-min hodlá po svém odchodu pokračovat (slovy Teng Siao-pchinga) „ve službě svému lidu a straně“, je logický. Důležité však není Ťiangovo odhodlání toto činit, ale míra jeho úspěšnosti. Zvolení za předsedu Vojenské komise Ústředního výboru KS Číny, jehož funkční období – pokud nedojde k neočekávaným zvratům – je shodné s funkčním obdobím celého  ÚV (tj. pět let), je zjevným projevem takových ambicí. Toto místo sloužilo během celé komunistické vlády jako určitý indikátor hierarchie ve straně. Role předsedy ÚVK je tedy nejenom důležitá z hlediska faktické kontroly nad armádou (popř. jejími klíčovými veliteli), ale má především mimořádnou roli symbolickou.

Nejdůležitějším vnitrostranickým procesem bude nyní přechod moci od Ťianga k novému generálnímu tajemníkovi Chu Ťin-tchaovi. Vzhledem k tomu, že kontrola nad jednotlivými orgány je prováděna pomocí spřízněných funkcionářů, těžko se bude rozlišovat, kdo vlastně které orgány kontroluje: Chu byl právě jedním takovým funkcionářem, spolupracoval s Ťiangem i dalšími osobami požívajícími důvěry „starého“ vedení, těžko tedy bude možno v nejbližších měsících rozlišovat jakékoliv dělící linie. Budou-li dále existovat silné názorové shody mezi Ťiangem a Chuem, vnější pozorovatel bude odsouzen k sledování jejich „souladu a spolupráce“, byť by realita byla jiná.

Za zmínku stojí definitivní odchod „veterána mocenských vzestupů a proher“: Chua Kuo-feng opustil všechny své funkce (člen ÚV a politbyra). Tento rodák z provincie Chu-nan (mj. i rodné provincie Mao Ce-tunga) byl pro své indiferentní postoje a naprostou loajalitu v roce 1976 dosazen na post premiéra, po Maově smrti se stal i předsedou strany. Právě nástup Tenga a jeho spřízněnců znamenal pro Chuu úplnou politickou porážku, své místo v politbyru si však ještě dalších 20 let udržel.

Důležitým faktorem je i určitý odstup mezi stranickými a vládními strukturami. Je samozřejmé, že v systému řízeném komunistickou stranou existuje nejen jejich pevné propojení, či dokonce i určitá dominace strany nad vládou, avšak čínská realita se od sovětského systému (aplikovaného rovněž v sovětských satelitech) částečně liší. Dopad XVI. sjezdu na parlament, vládu a prezidentský úřad se projeví počátkem příštího roku, kdy se sejde VSLZ, aby určilo nového prezidenta a novou vládu včetně jejího předsedy. Dá se předpokládat, že právě tento okamžik rozhodne, kdo má na chod exekutivy největší vliv. Očekávat se dá zásadní rekonstrukce vlády a odchod všech, kteří tomu svým věkem odpovídají. Výraznou vypovídací hodnotu bude mít výsledek jarní parlamentní schůze v tom, dojde li ke kombinaci důležitých pozic mezi vládou a politbyrem (či jeho Stálým výborem). Rovněž bude důležité, zda zůstane zachována funkce viceprezidenta, původně zamýšlená ad hoc pro Chu Ťin-tchaa.

Sledujeme-li tedy dopad sjezdu na další politiku Číny, nelze než konstatovat, že vše zůstane „při starém“ – tím „starým“ se ale rozumí mimořádně intenzívní ekonomické reformy doprovázeny téměř neviditelnými změnami ve sféře politické. Proměny vnitropolitické situace se při zachování již existujícího trendu dají definovat do dvou směrů.

Především je zde dopad všech ekonomických reforem na míru informovanosti obyvatelstva v souvislosti s „otevíráním se“ světu. Lze pozorovat rozvoj turismu, pobyt čím dál většího počtu zahraničních studentů a cestování Číňanů do zahraničí spolu s překonáváním informačních bariér v mediální oblasti (internet a nezávislé zpravodajské stanice). Tím je umožněno některým vrstvám obyvatelstva získávat přesnější obraz o situaci v zemi i v zahraničí.

Dalším aspektem vnitropolitického vývoje, který v tomto případě dokonce zasahuje do mocenského aparátu ČLR, jsou volby do místních zastupitelstev na nejnižší úrovni: čínský volební systém užívá hierarchického systému, kdy obyvatelstvo volí do „nejnižších pater“, od okresu výše jsou místní poslanci nominováni právě z „nižších pater“. Principy místních voleb v sobě mají určité rysy demokratičnosti – kandidovat mohou i nestraníci a někdy uspějí. Proces „infiltrace“ osob zvolených na nekomunistických kandidátkách je pozvolný – každý krok je pochopitelně bržděn rozmanitými obstrukcemi již etablovaných funkcionářů. Tento proces bývá označován jako „tchajwanizace“, neboť právě touto cestou (při obdobném volebním systému) byl na Tchaj-wanu narušen monopol vládnoucí strany Kuomintang. Otevírání se strany dalším vrstvám společnosti (což je jedním ze závěrů XVI. sjezdu) spolu s dlouhodobou akcentuací nacionalistické rétoriky jsou jedním z nástrojů, jak se tomuto procesu strana brání.

Problémem sama o sobě je otázka Tibetu, která se své popularitě těší především díky zájmům západní veřejnosti. Zde byl dopad ateisticky a do jisté míry i nacionálně vymezené komunistické diktatury maoistického rázu na religiózní, chudou a teokratickým systémem spravovanou provincii mimořádně výrazný. Často je kladena otázka, proč „otevírání se“ světu nemělo zmírňující vliv na místní represivní přístup. Jednou z odpovědí, která zvláště po XVI. sjedu může do budoucna mnohé naznačit, je role osobního přístupu komunistického vedení k místní problematice. Politickým komisařem, který od počátku komunistické vlády měl celou oblast jihozápadní Číny (včetně Tibetu) ve své mimořádné působnosti a byl zodpovědný za veškeré politické otázky této oblasti, nebyl nikdo jiný než pozdější „malý kormidelník“ Teng Siao-pching. Jím stanovená linie politicko kulturních represí vůči Tibetu zůstávala po celou dobu jeho života v platnosti, i sám Teng ji odmítal později revidovat.

Teprve v druhé polovině 90. let minulého století, s končícím Tengovým vlivem na celou čínskou politiku, byly činěny první náznaky ke konkrétnímu jednání se 14. Dalajlámou a jeho exilovou skupinou. A v okamžiku, kdy by toto jednání mohlo vést k určitým závěrům, jej pravděpodobně převezme budoucí prezident Chu Ťin-tchao, který však má na minulé politice výrazný podíl: na přelomu 80. a 90. let byl guvernérem Tibetské autonomní oblasti Ci-sang a v roce 1989 vyhlásil v Tibetu mimořádný stav spojený s výraznými represáliemi. Obavy z toho, že osobní princip v této otázce bude obnoven, nejsou neopodstatněné.

Komunistické vedení státu řeší spolu s Tibetem ještě mnohé další problémy regionálního rázu, bez souvislosti nejsou ani argumenty čínského ministerstva zahraničí pro připojení se k „protiteroristické koalici“: „ČLR bude rozhodně bojovat proti terorismu a separatismu, zejména v Ujgursku, v Tibetu a na Tchaj-wanu.“ V tomto prohlášení totiž nejde pouze o demagogii, čínské vedení během šesti měsíců před XVI. sjezdem zahájilo silnou diplomatickou ofenzívu proti Tchaj-wanu a politice prezidenta Čen Čchuej-piena. Vzhledem k silné „cizí“ aktivitě ve střední Asii je otázka odtržené provincie polem, kde se může čínská zahraniční politika bez silnějších zábran „zvnějšku“ realizovat.

Shrnout výsledky sjezdu a změny v čínské politice je mimořádně komplikované, mnoho dvouznačných a nejasných odpovědí, které již zde zazněly, to dokládá. Přesto je nutno závěrem dodat, že momentální nepřítomnost, možná i neznalost a nezřetelnost „velkých“ odpovědí či „velkých“ střetů zdaleka neznamená, že by listopadový komunistický sjezd byl pouhou úřednickou operací či jistou samozřejmostí s rysy obřadnosti.

Rozsah a rychlost změn, které v nejlidnatější zemi světa probíhají, mají mimořádně silný vliv i uvnitř politické reprezentace. Proto může být XVI. sjezd chápán jako odraz a důsledek těchto změn, popřípadě jako jejich další stimul. Syntéza obou významů může naznačit, že setkání z listopadu 2002 znamenalo jeden z velmi důležitých momentů čínské politiky po roce 1949.

 

Tagy
Tagy
Asie 565
Čína 591
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz