Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Další rozšiřování Evropské unie může přivodit její konec

Lenka Kovačovská Lenka Kovačovská / Ed. 19. 2. 2016

Rozšíření Evropské unie k 1. květnu 2004 o deset zemí, většinou z bývalého východního bloku, bylo jednou z nejvýznamnějších událostí v evropských dějinách 20. století. Z Bruselu zněly ódy na opětovné sjednocení uměle rozděleného kontinentu a na historický úspěch EU jako takové. Každodenní realita fungování unijních institucí s výrazně rozšířenou členskou základnou představovala poněkud nepříjemné procitnutí nejenom pro staré členské země EU, ale i pro nováčky. Přistoupení Rumunska a Bulharska k 1. lednu 2007 vyvolává mnohem více vrásek na čelech unijních představitelů než pocitu uspokojení z úspěšně zakončených jednání. Jak se mohlo smýšlení v EU tak výrazně změnit v průběhu pouhých dvou let a čím je způsobeno? Zodpovězení těchto otázek je zásadní nejen pro pochopení přetrvávající nevole občanů EU vůči dalšímu rozšiřovaní, ale i pro kvalitu vzájemných vztahů mezi stávajícími členskými státy.

Dopady východního rozšíření na EU

K 1. květnu 2004 se Evropská unie rozšířila o deset nových zemí. Přibylo jí cca 72 milionů obyvatel, čímž se stala největším trhem světa. Přírůstek obyvatel výrazně kontrastoval s nepatrným nárůstem průměrného HDP v unii, jelikož průměrné HDP per capita v přitoupivších zemích činilo pouze 27 % průměru stávajících zemí. Rozšíření, které znamenalo výrazný nárůst výdajů ze strukturálních fondů se téměř vůbec neprojevilo v opětovném nastartování stagnujících evropských ekonomik. A s přetrvávající stagnací a rostoucí mírou nezaměstnanosti velkých evropských ekonomik přímo úměrně klesá ochota bohatších evropských zemí „dotovat“ ekonomiky méně rozvinutých zemí.

Rovněž tak nebyly zcela naplněny očekávání nových členských zemí – jejich příjmy ze strukturálních fondů se ani zdaleka nedají srovnat s pomocí, kterou obdržely a stále dostávají zaostávající regiony starších členských zemí. Další rozšiřování o země hospodářsky výrazně zaostávající i za novými členskými zeměmi by vedlo ke snížení průměru HDP na hlavu v EU, čímž by nejen zaostávající regiony „starých“ zemí EU, ale i regiony vyspělejších zemí z východního rozšíření ztratily nárok na čerpání ze strukturálních fondů, jedné z hlavních pobídek pro vstup do unie. Změna z čistého příjemce na čistého plátce do unijního rozpočtu jen několik let po vstupu do unie by byla velkým políčkem pro vlády nových členských zemí, které odůvodňovaly mnohé bolestivé ekonomické reformy právě vstupem do unie a následným přílivem prostředků ze strukturálních fondů.

Další negativum pro unii vyplývající z rozšíření je možné spatřovat v rozhodovacím a legislativním procesu EU a ve způsobu fungování unijních orgánů. Rozhodovací moci v unii, stejně tak i fungování unijních institucí stále funguje de facto na principech definovaných v Římských smlouvách. To, co fungovalo mezi šesticí relativně homogenních států, může jen stěží spolehlivě fungovat mezi 27 a více velice rozdílnými zeměmi. Smlouva z Nice představovala záchranné kolo pro rozšíření unie na maximálně 27 států s tím, že předpokládala urychlenou revizi zakládajících smluv ve prospěch zřeknutí se jednomyslnosti a větší liberalizace fungování unie. Odmítnutí Smlouvy o ústavě pro Evropu pozastavilo reformní proces. Pokud se členské země v brzké době nedohodnou na nové reformě, může se lehce stát, že se unijní rozhodovací proces zcela zablokuje a další rozšiřování nebude možné ani z technických důvodů. Navíc, čím více členských zemí, tím obtížnější bude nalezení kompromisního stanoviska.

Pokračující teritoriální rozšiřování unie představuje rovněž překážku dalšímu prohlubování integračního procesu. Země s nízkou životní úrovní, chybějící legislativou, čekající na příliv prostředků ze strukturálních fondů se nebudou moci zapojovat do intenzivnější spolupráce v nových oblastech, po kterých volá mimo jiné Spolková republika Německo a Francie – tahouni evropského integračního procesu. To by mohlo vést k rozhodnutí vyspělejších členských zemí založit si určitý „elitní klub“ a pozvolná vícerychlostní integrace by vedla k rozvolnění vzájemných vazeb mezi státy a omezení solidarity a sounáležitosti mezi členskými zeměmi.

Rozšiřování vs. evropská politika sousedství

Stabilizace evropského kontinentu a zamezení válečným konfliktům, jeden z hlavních důvodů pro iniciaci integračního procesu v Evropě, patří mezi nejčastější argumenty obhájců dalšího rozšiřovaní Evropské unie. Uznávám, že proces předstupních vyjednávání může motivovat státy k vyřešení svých sporů se sousedy i k eliminování vnitrostátního napětí. Problémem ale zůstává, co se stane po vstupu do unie. Unie momentem vstupu ztrácí rozhodující prostředek nátlaku na danou zemi – tlak obyvatel dané země na vládu. Jako příklad stačí uvést rostoucí nacionalistické, populistické až extrémistické tendence vlád zemí střední Evropy, které jsou z Bruselu nahlíženy s velkou mírou znepokojení.

Unie, která již jednou neuspěla v řešení krize na Balkáně, věří, anebo se tak alespoň tváří, že pravým receptem pro definitivní vyřešení balkánského „problému“ je postupná integrace těchto zemí do EU. Může se ovšem nějaký konflikt vyřešit pouze tím, že jej přesuneme zpoza hranic dovnitř? Jako zářný příklad znepřátelených zemí poctivě plnících své členské závazky a přesto neschopných překonat své vlastní spory můžeme uvést příklad Řecka/Kypru a Turecka v NATO a to, že ani dlouholeté členství v alianci nepomohlo obrousit konfliktní hrany mezi těmito zeměmi. Výrazné spory mezi členskými státy by nejenom ohrozily jednotu unie, ale vedly by i k popření jejich základních principů a smyslu její existence.

Mezi země, které zvažují podání žádosti o členství v unii, patří Ukrajina. Oranžová revoluce bezpochyby představovala milník ve vývoji této země, ale praktické důsledky revoluce výrazně zaostávají za mediálním ohlasem a prvotním nadšením z další „sametové“ revoluce. Důsledkem revolučního procesu bylo posílení separatistických tendencí a zklamání z porevolučního vývoje vedlo také k poklesu prounijních nálad u obyvatelstva. Začlenění země, která sama nemá vyjasněné, kam patří – zda-li do Evropy a nebo spíše k Ruské federaci – by rozhodně neprospělo unijním zájmům.

Jako alternativa pro další rozšiřování unie na jih a na východ by mohla sloužit kombinace jednotlivým státům na míru přizpůsobených regionálních politik EU, jako jsou Evropský hospodářský prostor, Stabilizační a asociační proces pro Balkán a státy usilující o členství (např. Turecko, Chorvatsko, Makedonie) a především Evropské politiky sousedství. Specifické programy po jednotlivé země, které by jim umožnily přístup na jednotný unijní trh, by se tak mohly stát plnohodnotnou alternativou členství v unii.

Kde jsou hranice Evropy

Jednou z podmínek vstupu do EU je, že se země ucházející o členství musí nacházet na evropském kontinentu. Problémem ovšem je, že hranice evropského kontinentu nejsou přesně specifikovány a tak neexistují jasně dané mantinely, v rámci kterých by se unie měla rozšiřovat. Velké geografické vzdálenosti mezi zeměmi vedou k postupnému odcizování se obyvatel jednotlivých evropských zemí. Nejenom že nedochází k postupnému sbližování se jednotlivých národních kultur, jejich prolínání a vytváření pocitu specifické evropské identity, ale ve snaze eliminovat „zhoubný unifikační vliv unie“ se začínají vyzdvihovat národní hodnoty, rostou nacionalistické tendence a vyčleňování se starých členských zemí vůči novým. Další rozšiřování EU tak může paradoxně přivodit její konec.

Tagy
Tagy
Evropa 2940
Evropská unie 1865
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz