Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Z čela EU odešel Donald Tusk. Je to škoda

AMO AMO / Ed. 20. 1. 2020
Z čela EU odešel Donald Tusk. Je to škoda
foto KANCELARIA PREZESA RADY MINISTRÓW / FLICKR

Začátkem prosince skončil na postu předsedy Evropské rady bývalý polský premiér Donald Tusk. Ten se po těžkých začátcích ve funkci rozkoukal a nakonec uspěl. A to nejen v očích novinářů, kteří s povděkem kvitovali, že otevřeně říká, co si myslí.

Představovat dnešní svět jako kolbiště patriotismu a globalismu je „falešné a nebezpečné“, prohlásil Donald Tusk letos v září na tribuně Valného shromáždění OSN. Adresoval tak ze všech řečníků nejpřímější odpověď americkému prezidentovi a svému jmenovci Donaldu Trumpovi. Ten zkoprnělému publiku vykládal, že cesta ke svobodě vede jen přes národní hrdost. „Chcete-li demokracii, držte se své suverenity. Chcete-li mír, milujte svou vlast,“ horoval. „Moudří vůdcové vždycky myslí nejprve na blaho svých lidí a své země.“

Podle Tuska je takové vnímání světa v naprostém rozporu s myšlenkami, na nichž jsou založeny jak Evropská unie, tak Spojené národy. Nic proti vlastenectví, avšak to musí mít ve 21. století „globální rozměr, pokud se nemá stát, jako již tolikrát, společným národním egoismem“. Trumpovi Donald Tusk dále vysvětloval, že ať žijeme kdekoli, náš život se „promění v peklo, pokud zde v OSN nenajdeme adekvátní řešení globálních hrozeb, jako jsou ozbrojené konflikty, terorismus, šíření jaderných zbraní a ničení životního prostředí. Pokud svět nenajde společná řešení, budou jednotlivé národy a státy jen bezradně přihlížet katastrofám“. Někdo to říct musel a je dobře, že to byl právě on. 

Lídři členských států EU zvolili Donalda Tuska předsedou Evropské rady v roce 2014. Dali mu tehdy přednost před dánskou expremiérkou Helle Thorning-Schmidtovou, ačkoli to byla skvělá kandidátka. Nominovali ho proto, že byl špičkovým politikem z největší nové členské země, v jejímž čele proslul jako liberálně, prozápadně orientovaný premiér, který měl blízko zejména k německé kancléřce Angele Merkelové. Byl teprve druhým předsedou Evropské rady; tato funkce byla zřízena až na základě Lisabonské smlouvy, která vstoupila v platnost v prosinci 2009. Vystřídal Hermana Van Rompuye, belgického expremiéra proslulého spíše diskrétností, ba jistou plachostí, který nezanechal v evropské politice hlubokou stopu. Tusk měl tedy možnost tento relativně nový vysoký úřad formovat k obrazu svému. 

Proti eurokratickému žargonu

Do značné míry se mu to podařilo. Začátky byly ovšem těžké a rozpačité. Tusk nezvládal angličtinu na dostatečně vysoké úrovni a vyjadřoval se dosti jednoduše. Obklopoval se polskými spolupracovníky a izoloval se od úředníků sekretariátu Rady EU. Nějakou dobu mu trvalo, než se „přešaltoval“ z klasické role mocného předsedy vlády velké země do úlohy evropského koordinátora, sice skvěle zaplaceného, ale bez skutečné politické moci v běžném slova smyslu. 

„Zde je zapotřebí vynakládat mnohem větší úsilí, aby se dosáhlo nějakého účinku. Přesvědčování stojí mnohem víc času než v národní politice, kde moc umožňuje čas šetřit,“ řekl začátkem listopadu v bilančním rozhovoru pro belgický list Le Soir. Poukázal na to, že neměl sebemenší vliv na vznik událostí, jež nejvíce poznamenaly jeho funkční období, jako byla řecká finanční krize, migrační krize, islamistické teroristické útoky nebo brexitová sága. Ale jakmile nastaly, bylo jeho úkolem koordinovat k nim společný evropský postoj. 

Předseda Evropské rady svolává a řídí její schůze, tedy summity EU, které určují politický směr, jímž se má celé společenství ubírat v té či oné oblasti. Jeho úkolem je mluvit se státníky osmadvaceti zemí, zjišťovat jejich postoje k tomu či onomu problému, budovat konsensus a připravovat usnesení Evropské rady. Tusk záhy zjistil, že tato usnesení či závěry se hemží eurokratickým žargonem, diplomatickými náznaky a odstíny, že jsou nesrozumitelné běžnému smrtelníkovi a neúměrně dlouhé. Zasadil se o to, aby konečné dokumenty byly psány co nejpřístupnějším jazykem a nepřesahovaly pět stran. Kdyby po něm nic jiného nezůstalo, tak bude veleben za tento mimořádně pozitivní počin, zůstane-li ovšem zachován. 

Zatímco Van Rompuy dělal koordinaci jaksi v rukavičkách, Tusk si mnohdy nebral servítky. Pokud se mu některé postoje a názory nelíbily, dával to otevřeně najevo, někdy až na úkor hledání shody „osmadvacítky“. Podle nejmenovaného zdroje v Radě EU se premiéři a prezidenti někdy obávali jeho přímočarosti na tiskových konferencích předcházejících evropským summitům, jež prý ohrožovala efektivitu jednání za zavřenými dveřmi. Tusk údajně nejednou vyřkl svůj názor příliš brzy, a poškodil tak úsilí o kompromisní řešení či formulaci. On sám přiznává, že některé jeho výroky pobuřovaly toho či onoho státníka, protože vytvářely předem rámec jednání, který jim nevyhovoval. „Tahle funkce nedává vlastně žádnou moc, až na moc přesvědčovací. Proto je třeba komunikovat. Je třeba otevřít ústa, pokud si člověk myslí, že může vyslovit jasný názor. Není to moc diplomatické, ale já nejsem diplomat, jsem politik,“ řekl ve výše zmíněném rozhovoru. 

Hned od počátku své bruselské kariéry rozladil Polák nejednoho premiéra ostrými postoji vůči Rusku v ukrajinské otázce. Nehodlal totiž dopustit, aby povolila jednotná fronta EU v protiruských sankcích, ačkoli hlasy pro jejich zrušení či zmírnění pořád sílily. Zkřížil také meče s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem ohledně jím navrhovaných povinných kvót pro přijímání syrských uprchlíků členskými státy. Jasně se vůči nim vymezil a prosazoval rovnováhu mezi humanitárním přístupem k běžencům a posilováním bezpečnosti vnějších hranic EU. Pozitivní úlohu sehrál i v řecké finanční krizi, když na summitu v červenci 2015 přemluvil kancléřku Angelu Merkelovou a řeckého premiéra Alexise Tsiprase, aby se ještě jednou pokusili dohodnout, což se nakonec povedlo.

Cesty do Varšavy

Jak roky běžely, polský expremiér se stále více sžíval se svou evropskou úlohou. Stal se miláčkem novinářů, protože neváhal říkat, co si myslí. Internetový server Politico ho pasoval na „nejemocionálnějšího bruselského řečníka“, což je vzhledem k zastávanému úřadu poklona. Počet jeho příznivců na Twitteru stoupl z 200 tisíc v roce 2015 na dnešních 1,1 milionu, čímž se zařadil mezi nejvlivnější tvítující politiky na světě. 

Úspěch ovšem nikterak nezmírnil zášť, kterou k němu chovají dnešní polští vládci ze strany Právo a spravedlnost (PiS). Polsko bylo jedinou zemí, jež hlasovala proti jeho znovuzvolení v roce 2017 (pětiletý mandát je rozdělen na dvě období po dvou a půl letech). Zvenčí to vypadalo jako rozchod se zdravým rozumem – která země by nechtěla mít svého politika na vrcholu evropské pyramidy, byť by patřil k jiné politické rodině. Epizoda potvrdila hluboké, nesmiřitelné rozdělení polské politické scény i společnosti.

Do Varšavy se musel vracet kvůli soudním předvoláním, aby čelil absurdním obviněním, že stál v pozadí leteckého neštěstí, při němž zahynul prezident Lech Kaczyński, bratr dnešní šedé eminence polské vlády Jarosława Kaczyńského. Po nedávných volbách, které PiS přesvědčivě vyhrálo, ukončil Donald Tusk spekulace o své kandidatuře na polského prezidenta. Zůstane v evropské politice jako předseda Evropské lidové strany, z jejíchž řad pochází nejvíce premiérů členských zemí i poslanců v Evropském parlamentu. 

V poslední době byl Tusk mimořádně aktivní v otázce brexitu, přičemž mu lze připsat lví podíl na dosavadní jednotě sedmadvaceti členských států vůči odcházející Velké Británii. Nejenže spolu s vyjednávačem Evropské komise Michelem Barnierem nesmlouvavě trval na tom, že Evropa nesmí slevit z principů jednotného trhu, má-li tváří v tvář brexitu přežít. Dopustil se také dnes už slavného prostořekého twitterového výroku na adresu britských vládních politiků: „Musí být nějaké zvláštní místo v pekle pro ty, kdo prosadili brexit, aniž by byť jen tušili, jak ho provést.“ 

Donald Tusk opustil úřad předsedy Evropské rady 1. prosince. Vystřídal ho belgický expremiér Charles Michel čili rovněž přesvědčený stoupenec evropské integrace, ale zároveň politik z poněkud jiného těsta, než je jeho polský předchůdce. Ten mu ostatně už přes novináře vzkázal, aby si jako nejvyšší úkol vytyčil zachování jednoty členských zemí EU, která „je otázkou našeho bytí a nebytí“. Solidarita nesmí být jen heslo, ale musí být v praxi naplňována, zejména vůči menším zemím, které je třeba brát stejně vážně jako Německo a Francii, myslí si Tusk. Je škoda, že jeho mandát v čele EU již vypršel.

Autorem článku je Karel Barták.

Vznik článku byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.

Původní vydání: Z čela EU odešel Donald Tusk. Je to škoda

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 2977
Evropská unie 1892
Polsko 674
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz