Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Východní partnerství čeká na restart

Michal Lebduška Michal Lebduška / Ed. 24. 6. 2019
Východní partnerství čeká na restart

Iniciativa Východní partnerství, která formálně vznikla na summitu v Praze v květnu 2009, je zřejmě nevýznamnějším dědictvím prvního českého předsednictví Evropské unii. Jejím cílem bylo navázat užší spolupráci EU se šesti postsovětskými republikami. Po deseti letech se zdá, že se tato iniciativa ocitla tak trochu ve slepé uličce a ztratila v rámci unijní agendy na významu.

Východní partnerství bylo původně dílem polsko-švédské spolupráce, ke které se poté aktivně přidala i Česká republika, jež v první polovině roku 2009 předsedala Radě Evropské unie. Už od samotného začátku byl projekt přijímán v rámci EU poměrně nejednoznačně. Zatímco některé východní státy v čele s Polskem z něj chtěly v době neochoty k dalšímu rozšiřování Unie udělat jakýsi předstupeň členství, na západě o něčem podobném nechtěli ani slyšet. Velkým zastáncem vstřícnějšího přístupu byl především tehdejší polský ministr zahraničí Radosław Sikorski. Pokud jde o formát spolupráce, dodnes se odehrává na dvou úrovních – bilaterální a multilaterální.

Drama na Ukrajině

Země Východního partnerství (Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán) jsou dlouhodobě nesourodé a postupně se proto vyprofilovaly podle svých zájmů. Nejaktivněji se spolupráci s EU snažily navazovat Ukrajina, Gruzie a Moldavsko. Není náhoda, že se jedná o tři země, které mají nevyřešený konflikt s Ruskem. Tyto státy proto z iniciativy profitují zdaleka nejvíce i v praktickém slova smyslu. Všem třem totiž byla postupně zrušena vízová povinnost pro krátkodobé cesty do schengenského prostoru a kromě toho podepsaly s Unií asociační dohodu. Ta jim umožňuje přístup na společný unijní trh, ale zároveň od nich vyžaduje zavádění řady unijních standardů.

V případě Ukrajiny byl proces podepsání a ratifikace asociační dohody zdaleka nejdramatičtější. Odmítnutí této dlouho vyjednávané smlouvy tehdejším ukrajinským vedením totiž bylo první rozbuškou protestů z listopadu 2013, které vyústily v protestní hnutí na kyjevském Majdanu a vyvrcholily revolucí v únoru 2014. Rusko následně anektovalo ukrajinský poloostrov Krym a rozpoutalo nevyhlášenou válku v Donbasu, čímž se mimo jiné pokouší zabránit další integraci Ukrajiny do euroatlantických struktur. Ruská agresivní politika přitom Ukrajinu naopak popostrčila směrem k Západu. Asociační dohoda tak nakonec vstoupila v platnost, byť ji zkomplikovalo Nizozemsko, které ji ratifikovalo až poté, co dostalo mimo jiné záruku, že dohoda neznamená udělení statusu kandidáta na členství v EU (více se dočtete v článku na str. 21).

Z premianta outsiderem

Za premianta Východního partnerství bylo dlouho považováno Moldavsko, které jako první získalo bezvízový režim a spolu s Gruzií podepsalo asociační dohodu na summitu ve Vilniusu v listopadu 2013. Tuto politiku umožnil v Moldavsku v roce 2009 nástup nové koaliční vlády, která se ambiciózně nazvala Aliance pro evropskou integraci. Této koalici se ale nedařilo řešit vnitřní problémy země především v podobě nízké životní úrovně a zkorumpovaného soudnictví, kvůli čemuž se její podpora propadla. V roce 2016 se tak stal prezidentem Igor Dodon, který je všeobecně považovaný za proruského politika. I proto se praktická implementace dohody zasekla. Moldavsko neplní své závazky a spolupráce s EU v posledních letech vázne.

Ostatní tři země Východního partnerství spolupracují s EU z různých příčin v omezenějším rozsahu. U Arménie hraje roli její problematická pozice mezi Tureckem a Ázerbájdžánem, se kterými neudržuje kvůli otázce arménské genocidy z roku 1915 a konfliktu o Náhorní Karabach diplomatické styky. Kvůli tomu i dalším faktorům se Arménie rozhodla vstoupit v roce 2015 do takzvané Eurasijské ekonomické unie, která je de facto mocenským nástrojem Ruska pro udržování vlivu v postsovětském prostoru. Možnosti EU jsou tedy v tomto směru omezenější, protože členství v této organizaci se vylučuje s podobnou dohodou, jakou podepsaly tři výše uvedené země. Přesto došlo v roce 2017 k podepsání smlouvy o komplexním a posíleném partnerství (CEPA), která podobně jako v jiných zemích Východního partnerství klade důraz na budování právního státu, reformní agendu či podporu ekonomiky.

Ázerbájdžán patří dlouhodobě k vůbec nejtvrdším diktaturám na světě a zájem o něj je diktovaný především rozsáhlými zásobami ropy a zemního plynu, které mohou být alternativou k surovinám dodávaným z Ruska. Z tohoto důvodu se i spolupráce v rámci Východního partnerství opírá z velké části o ekonomiku, konkrétně o energetický sektor. Také s Ázerbájdžánem se momentálně vyjednává o nové smlouvě, jež by měla usnadnit bilaterální spolupráci. Neméně problematické je Bělorusko s autoritářským režimem Alexandra Lukašenka, které je úzce navázané na Rusko a ve Východním partnerství participuje v porovnání se všemi ostatními zeměmi jen velmi omezeně.

Ve slepé uličce

Vzhledem k limitům iniciativy a neochotě dát alespoň některým zemím perspektivu členství v Unii se Východní partnerství postupně dostalo svým způsobem do slepé uličky. Proto se hledaly nové modely spolupráce, které by mohly tento program oživit. Jedním z nich je takzvané Východní partnerství plus, se kterým přišel ve své rezoluci Evropský parlament. Podle něj by měly být země splňující požadavky EU a dělající pokroky v zavádění reforem odměněny zapojením do unijní spolupráce. Ačkoli všechny členské státy tuto rezoluci přijaly, tak fakticky nepřinesla nic nového a sklidila kritiku za to, že se snaží zakonzervovat nynější stav, kdy se nepočítá se vstupem zemí Východního partnerství do EU.

Hlavní iniciativou v rámci Východního partnerství je v současnosti takzvaný program 20 Deliverables for 2020 čili 20 klíčových prioritních oblastí, jež by se měly rozvíjet do roku 2020. Jednotlivé body se zaměřují především na rozvoj občanského sektoru a na užší ekonomickou spolupráci včetně realizace asociačních dohod, posilování státních institucí a právního prostředí, mezinárodní infrastruktury a lidské mobility. U státních institucí se klade důraz na boj proti korupci, podporu nezávislého soudnictví či boj proti organizovanému zločinu, což jsou problémy, kterým východoevropské státy dlouhodobě čelí.

Návrat ke kořenům?

Z hlediska české zahraničí politiky zájem o Východní partnerství v průběhu posledních deseti let kolísal. Ačkoliv Česko spolu s dalšími státy tento program spoluzakládalo, tak postupně v agendě Černínského paláce poněkud zapadl, a to především po odchodu Karla Schwarzenberga z funkce ministra zahraničí. Prioritou proto mnohdy zůstával spíše na papíře a Česká republika se v něm aktivně příliš neangažovala. Tento posun souvisí s problematickým vztahem českých politických elit k Rusku, které je často protežované na úkor perspektivnějších zemí. Netřeba asi dodávat, že premiantem je v tomto směru prezident Miloš Zeman, jenž často udává tón české veřejné debatě o východní Evropě.

K opětovnému oživení zájmu o Východní partnerství dochází až v poslední době po nástupu ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Svůj jednoznačný postoj a distanc od praktik prezidenta i jiných českých politiků prokázal mimo jiné oficiální návštěvou Ukrajiny, během které byl nejen v Kyjevě, ale i v Mariupolu a přímo na frontové linii.

Symbolicky se tento návrat ke kořenům Východního partnerství projevil v prohlášení z letošního ledna podepsaném kromě Petříčka i ministry zahraničí Polska a Švédska. Signatáři v něm vyjmenovávají úspěchy iniciativy a zároveň apelují na to, aby EU „obnovila své závazky ve spolupráci s našimi východními sousedy a vlila do následující dekády novou dynamiku“. V rámci EU zůstává Východní partnerství kvůli nevelkému zájmu řady členských zemí a jiným problémům, kterým Unie čelí, do jisté míry popelkou. I proto je aktivnější přístup k němu z hlediska zainteresovaných zemí více než žádoucí.

Články k tématu 10 let Východního partnerství byly podpořeny z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů. Původně byly uveřejněny v časopise Demokratický střed.

Původní vydání: Východní partnerství čeká na restart

Přejít
Tagy
Tagy
Postsovětský prostor 426
Východní partnerství 184
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama