Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Pohledem Kremlu: EU v blízkém zahraničí

Filip Tuček / Ed. 24. 6. 2019
Pohledem Kremlu: EU v blízkém zahraničí
foto REUTERS

Takzvané Východní partnerství je pro Rusko geopolitickou výzvou. Podle Kremlu Evropská unie neakceptovatelně rozšiřuje svůj vliv do oblasti jeho výsostného zájmu. Rusko se snaží odpovídat vlastními integračními projekty. Ty ovšem svou hloubkou ani atraktivitou nemohou konkurovat aktivitám Unie. Moskvě tak nezbývá nic jiného než prosazovat své zájmy v postsovětském prostoru kombinací skrytých vlivových kampaní a otevřené síly.

Zatímco Evropská unie uvažuje v duchu institucionálního liberalismu, ve smýšlení ruské zahraničněpolitické elity dominuje realismus a geopolitika. Rozdílný ideový přístup k mezinárodním vztahům tak přirozeně vede ke vzájemnému nepochopení a konfliktům. Příkladem je rozličný pohled na Východní partnerství, v jehož rámci s EU spolupracuje šest postsovětských republik (Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina).

Východní partnerství znamená pro Evropskou unii zejména „měkký“ mocenský nástroj (takzvanou soft power) ekonomického a politického charakteru. V ekonomické rovině EU usiluje o přístup na nové trhy a posilování tamní kupní síly. Případná prosperita partnerských zemí souvisí s jejich politickou stabilitou, zkvalitněním státních institucí a s předvídatelnou vládou práva. Jinými slovy: prosperující, transparentní a stabilní státy v jejím sousedství jsou jednou z dlouhodobých ekonomicko-politických priorit Evropské unie. Spolupráce s šesti postsovětskými republikami představuje jednu z cest k dosažení tohoto cíle.

Vítěz bere vše

Rusko vnímá působení EU ve své blízkosti mocensky, jako hru s nulovým součtem. Každý úspěch EU je prohrou Kremlu, a naopak. V letech po rozpadu Sovětského svazu (SSSR) se právě země, jež se později zapojily do Východního partnerství, staly pro Rusko strategicky nejcitlivější oblastí. Důvody jsou historické, vojenské, politické, ekonomické i sentimentální.

Začátkem devadesátých let tehdejší ruský ministr zahraničí Andrej Kozyrev (ve funkci 1990–1996) země bývalého SSSR označil za blízké zahraničí. Hovořil tehdy s respektem o státech, které mají s Ruskem nadstandardní vazby umožňující spolupráci v ekonomice a politicko-společenském rozvoji. Po nástupu prezidenta Vladimira Putina (zvolen v roce 2000) sílící a ambicióznější Rusko postupně změnilo své vnímání blízkého zahraničí. To začal Kreml chápat jako oblast geopolitického významu, kde jeho zájmy nesmí být ohroženy žádnou vnější mocností. Ovlivňování dění uvnitř postsovětských států se stalo nedílnou součástí ruské zahraniční politiky.

Zvýšená pozornost blízkému zahraničí je těsně svázána s růstem moci a zahraničněpolitické asertivity prezidenta Putina. Ten vyjádřil svou frustraci nad zbytečným rozpadem SSSR, jenž v jeho očích představoval garanta jistoty a stability, již v roce 1999 ve své knize rozhovorů První osoba. K lítosti nad zánikem Sovětského svazu a následnou ztrátou mezinárodního vlivu nástupnického Ruska se Putin ve svých vystoupeních opakovaně vrací dodnes. Obnovení neotřesitelného postavení Moskvy v blízkém zahraničí vnímá jako svůj historický úkol.

Dugin i Solženicyn

Myšlenkově se Vladimir Putin a jeho zahraničněpolitický establishment opírají o široké spektrum elitních ruských intelektuálů: od zakladatele současné ruské geopolitiky Alexandra Dugina po držitele Nobelovy ceny za literaturu Alexandra Solženicyna. Duginova kniha Základy geopolitiky (1997) se po Putinově nástupu stala povinnou literaturou v ruských vojenských i diplomatických akademiích. Autor zde popisuje unikátní civilizační roli Ruska jako protiváhu atlanticismu USA a EU. Blízké zahraničí včetně států dnešního Východního partnerství představuje pro Dugina přirozenou bezpečnostní bariéru a sféru vlivu ruského státu. O bezkonkurenčním působení Kremlu v postsovětském prostoru nesmí být pochyb, má-li Rusko konkurovat atlanticismu (Západu) a držet ho dále od svých hranic.

Bezprostředně po rozpadu SSSR podobné geopolitické myšlenky vyjádřil také někdejší sovětský disident Alexandr Solženicyn, jehož díla značně přispěla k morální diskreditaci komunismu. Jeho vlivná esej Jak vystavět Rusko (1990) volá po sjednocení Ruska s územím dnešní Ukrajiny, Běloruska a části Kazachstánu. Solženicyn, podobně jako Alexandr Dugin, chápe toto teritorium jako oblast přirozeného vlivu Ruska. Dugin má dnes otevřené dveře ke klíčovým osobnostem ruského zahraničněpolitického aparátu. K Solženicynovým myšlenkám Putin opakovaně vyjádřil obdiv a v roce 2007 mu udělil státní vyznamenání; umělec zase v posledních letech svého života opakovaně chválil Putinovu stabilizaci Ruska po éře prezidenta Borise Jelcina.

Ponížená velmoc

Zatímco Rusko v první dekádě 21. století sílilo, tehdejší dění v nestabilních státech blízkého zahraničí násobilo obavy Kremlu ze ztráty vlivu v této strategické oblasti. Pochopení kontextu událostí let před vznikem Východního partnerství (2009) z ruské perspektivy je zásadní pro porozumění pozdějšího konfrontačního přístupu Kremlu k unijní iniciativě.

Putin se dostal k moci v roce 1999 (nejprve jako premiér, na Silvestra pak vystřídal Jelcina v prezidentské funkci), kdy se NATO rozšířilo o tři bývalé země sovětského bloku, tedy o Česko, Maďarsko a Polsko. Bezprostředně poté Aliance bombardovala Srbsko, k němuž Rusko cítí speciální afinitu nejen kvůli sdílenému pravoslaví. Rusko akci NATO nedokázalo zabránit ani prostřednictvím Organizace spojených národů (OSN), kterou Aliance obešla. Stálé místo v Radě bezpečnosti OSN přitom bylo vedle jaderných zbraní posledním pozůstatkem velmocenského statutu zděděného po SSSR. Rusko se cítilo být zahraničněpoliticky poníženo a marginalizováno. Postupná integrace blízkého zahraničí do západních struktur, a tedy ztráta ruského vlivu, se zdála být pouze otázkou času.

A skutečně, v roce 2004 vstoupilo do NATO sedm dalších bývalých komunistických zemí včetně někdejších pobaltských svazových republik. Hranice Kremlem nenáviděné Aliance se znovu přiblížila. Také EU se postupně rozrůstala východním směrem. Ruský vliv zdánlivě upadal dokonce v zemích blízkého zahraničí, které zůstaly vně evropské integrace. Kreml s obavami pozoroval vlnu postupně se šířících protestů u ruských hranic. Růžová revoluce v roce 2003 ukončila režim sovětského byrokrata Eduarda Ševardnadzeho v Gruzii a otevřela cestu k moci prozápadnímu Michailu Saakašvilimu. V roce 2004 ukrajinská oranžová revoluce odmítla proruského kandidáta na prezidenta Viktora Janukovyče a vynutila si nástup (zdánlivě) proevropského režimu. Do té doby bezprecedentní protesty následovaly volby v roce 2005 v Ázerbájdžánu, v roce 2006 v Bělorusku a v roce 2009 v Moldavsku. Kreml vše s hrůzou pozoroval a vinil Západ z destabilizace zemí, jež Rusko považuje za oblast svého výsostného zájmu.  

V kontextu údajné průběžné destabilizační kampaně Západu u ruských hranic tak zahájení Východního partnerství vnímal Kreml jako přirozené pokračování neakceptovatelného vměšování se do svých zájmů. Rusko reagovalo zesílením svého působení v příslušných zemích a paralelním budováním alternativních integračních uskupení. K posílení vlivu na státy Východního partnerství Rusko používá kombinaci prostředků – od finančních půjček přes společné energetické a ekonomické projekty po podporu místních proruských skupin a mediální manipulace.

Konkurenční projekty

Od druhé poloviny první dekády 21. století se Rusko relativně neúspěšně snaží posílit Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OKDB), která nemůže být považována za adekvátní protiváhu NATO a zůstává spíše symbolickým uskupením. Ze zemí Východního partnerství jsou jejími členy pouze Arménie a Bělorusko, jejichž vojenské síly jsou vedle těch ruských zanedbatelné.

Ucelenější a dlouhodobější ruskou institucionální protiváhou evropským integračním programům má být projekt Eurasijské ekonomické unie (EAES). Protokol o jejím založení byl podepsán v květnu 2014, tedy v době vrcholících jednání EU a Ukrajiny o asociační dohodě. Členy EAES se ihned staly Arménie, Bělorusko i Moldavsko. Prioritním cílem organizace je ekonomická integrace po vzoru EU s volným pohybem zboží, služeb i osob a harmonizací ekonomické regulace. Jejím dlouhodobým cílem je nabídnout zemím Východního partnerství, které zůstávají nakloněny ruskému vlivu, alternativu k evropské integraci.

Ekonomicky slabé a neatraktivní Rusko ovšem nemůže konkurovat obchodnímu potenciálu a atraktivitě relativně prosperujících evropských zemí. Technologické firmy z EU mohou vytvořit v zemích Východního partnerství více kvalitních ekonomických příležitostí než ruský byznys s uhlovodíky. Vzdělání v evropských školách je kvalitnější než to ruské a vidina dovolené v Amsterdamu, Paříži nebo Praze láká mnohé daleko více než prázdniny v Soči.

Jinými slovy, země Východního partnerství se dobrovolně nerozhodnou opustit cestu evropské integrace ve prospěch (znovu)spojení s Ruskem. Ukrajina i Gruzie jsou i vzhledem k událostem z posledních let (válka na území Gruzie, anexe Krymu, neukončený konflikt v Donbase) pro Moskvu alespoň v dohledné době ztracené. Zbývající čtyři země nerozhodně oscilují mezi EU a Kremlem. Kde nepomůže přirozená přitažlivost, musí dominovat síla. Tak velí geopolitické pravidlo, jímž se řídí současná ruská zahraničněpolitická elita.

Články k tématu 10 let Východního partnerství byly podpořeny z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů. Původně byly uveřejněny v časopise Demokratický střed.

Původní vydání: Pohledem Kremlu: EU v blízkém zahraničí

Přejít
Tagy
Tagy
Postsovětský prostor 426
Východní partnerství 184
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama