Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Transatlantické vztahy a bezpečnostní politika

Petr Boháček Petr Boháček / Ed. 24. 10. 2018
Transatlantické vztahy a bezpečnostní politika

Transatlantické vztahy jsou od nástupu Donalda Trumpa na post prezidenta Spojených států více konfrontační. Současná americká zahraniční politika se vyznačuje nepředvídatelností, teatrálním pojetím, podléháním vnitropolitické poptávce a unilateralismem. Tento přístup se projevuje například opuštěním řady multilaterálních dohod včetně Pařížské klimatické úmluvy a íránské jaderné dohody nebo uvalením dovozních cel na ocel a hliník z EU. Dalším riskantním prvkem je Trumpův transakcionalismus, který se projevoval v jednáních se Severní Koreou a Ruskem.

Ačkoliv změna pojetí zahraniční politiky a ostrá rétorika vůči evropským spojencům vedly k hodnotovému rozkolu a politickému odcizení, Spojené státy pokračovaly v konstruktivních krocích v bezpečnostní politice. Navýšily prostředky určené na svoji vojenskou přítomnost v Evropě v rámci Evropské odstrašující iniciativy. Uvnitř NATO pak prosazovaly, aby vedle Sil velmi rychlé reakce a Sil rychlé reakce měla Aliance k dispozici další robustní prostředky v krátkém časovém horizontu v rámci Iniciativy vyšší připravenosti. Americkou aktivitu v NATO doplňoval rozhodný, místy až tvrdohlavý tlak na navyšování obranných výdajů ze strany evropských spojenců.

Druhým důležitým trendem bezpečnostní politiky bylo zhmotňování evropské bezpečnostní spolupráce. Na konci roku 2017 došlo ke spuštění stálé strukturované obranné spolupráce (PESCO), do které se nakonec zapojily téměř všechny členské státy EU. V roce 2018 bylo v první vlně vybráno 17 projektů PESCO. Pod francouzským vedením vznikla v červnu 2018 Evropská intervenční iniciativa, která si klade za cíl koordinovat vojenské síly zúčastněných zemí a stojí mimo struktury NATO i EU. V neposlední řadě byl schválen vznik Evropského obranného fondu s cílem koordinovat a podpořit vojenský výzkum a vývoj. Poprvé tak peníze z evropského rozpočtu poputují do vojenské sféry.

Česká reakce na probíhající dění v transatlantických vztazích i integraci evropské bezpečnosti nebyla uspokojivá. Rozpočtové výhledy již nepočítají s navýšením obranných výdajů na slibované 1,4 % HDP do roku 2020 a Česká republika se nepřipravuje na následný strmý nárůst v letech 2020-2024. Zásadní armádní zakázky (vrtulníky, pásová vozidla pěchoty, děla ráže 155 mm) jsou neustále oddalovány, což vede k pochybnostem o přezbrojení mechanizované brigády – jednom z hlavních závazků vůči NATO. ČR se alespoň snažila naplňovat své závazky v rámci zahraničních misí. V roce 2018 se zapojila do alianční Posílené předsunuté přítomnosti vysláním jednotek do Litvy a Lotyšska a bylo rozhodnuto o navýšení českých příspěvků do misí v Afghánistánu a Iráku.

V česko-americké bilaterální relaci nedošlo k zásadnímu posunu. Přes řadu příslibů neproběhlo setkání na prezidentské úrovni. Symbolicky významnou však byla návštěva předsedy Sněmovny reprezentantů Paula Ryana v březnu 2018 v Praze a následná cesta Radka Vondráčka do USA v červenci. V dubnu 2018 byl do Spojených států vydán ruský hacker Jevgenij Nikulin, přestože zájem o něj projevilo také Rusko. Toto rozhodnutí ministra spravedlnosti bylo kritizováno Kanceláří prezidenta republiky.

Česká republika patřila mezi iniciátory evropské strukturované obranné spolupráce. Váhu českému zájmu o tuto oblast dodávalo i představení diskuzního dokumentu Evropské komise k budoucnosti evropské obrany na konferenci v Praze v červnu 2017. ČR následně nezískala podporu pro žádný z vlastních narychlo připravených projektů PESCO, a tak bude v první fázi pouze na třech spolupracovat. Pozitivně lze nahlížet na českou aktivitu v oblasti průmyslové spolupráce, kde Ministerstvo obrany prosazovalo snazší zapojení malých a středních podniků do Evropského obranného fondu.

 

***

 

Nelze očekávat výraznější proměnu zahraniční politiky Trumpovy administrativy a napětí v transatlantických vztazích spíše přetrvá. Vzdalování postojů EU a USA k řadě globálních otázek bude pokračovat, stejně jako tlak Washingtonu na navyšování evropských obranných výdajů. Spojené státy budou také pokračovat v bilateralizaci vztahů s evropskými partnery, přičemž exkluzivní relace se budou snažit navázat se zeměmi závislejšími na aliančním odstrašení.

Trumpova obchodní politika a odvetná evropská opatření se mohou negativně projevit i na českém exportu do Spojených států. Ty jsou však pro české firmy příliš důležitým trhem na to, aby ČR podporovala další zhoršování euro-amerických obchodních vztahů. Měla by se proto na evropské úrovni zasazovat o vyjednávání s USA namísto případné eskalace obchodní války.

Stoleté výročí vzniku Československa, ke kterému Spojené státy zásadním způsobem přispěly, a s tím související navázání vzájemných vztahů mají pro vzájemné vztahy unikátní symbolickou hodnotu a měly by být náležitě oslaveny.

Budování evropské obranné spolupráce bude pokračovat, avšak její výsledný formát není stále zřejmý. Kompromis se tak bude hledat mezi francouzským modelem evropské strategické autonomie, německým inkluzivním přístupem a zájmem nenarušit transatlantickou vazbu, který v úvahách o evropské obranné integraci reprezentuje zejména Polsko.

Vzhledem ke slabé kondici transatlantických vztahů a nezbytnosti americké vojenské přítomnosti v Evropě k zajištění české bezpečnosti by měla ČR přispět k posílení evropského pilíře NATO. Zapojení do Posílené předsunuté přítomnosti v Pobaltí je pro českou bezpečnostní politiku nezbytným krokem. Menšinová vláda se bude muset při schvalování zahraničních misí v Poslanecké sněmovně opřít o hlasy opozice, a měla by tak usilovat o rámcovou dohodu v těchto otázkách. ČR by se měla primárně zaměřit na posilování svých vojenských schopností a kapacit a na pokračování vojenské spolupráce s Německem a Polskem. Předpokladem je samozřejmě navyšování obranných výdajů a výměna zastaralé vojenské techniky. ČR by měla být schopná navýšit svůj závazek ke kolektivní obraně NATO z jedné mechanizované brigády na dvě do roku 2030.

Česká republika by se znovu měla pokusit o vedení vlastního projektu PESCO propojeného s obranným průmyslem. Největší šanci na úspěch má spolupráce na pasivních radarech. Projekt by měl být ambiciózní a participovat by na něm měly české firmy, které v oblasti radarů excelují. Do získávání podpory pro vlastní projekty PESCO je pak nezbytné zapojit také Armádu České republiky.

Česká republika by se zároveň měla připravovat na nutnost soutěžit o prostředky pro obranný průmysl z Evropského obranného fondu. Úspěšné budou zejména technologicky silné projekty se zřejmým přínosem pro unijní kapacity. Pro český zbrojní průmysl bude podstatné, aby nebyly prostředky obranného fondu alokovány pouze pro západoevropské konglomeráty. K fondu musí mít přístup i menší firmy ze střední a východní Evropy.

 

 

Kontext

  • Další konfrontace v transatlantických vztazích,
  • americký tlak na zvyšování evropských obranných výdajů a vojenských schopností,
  • dokončování adaptace NATO na změněné bezpečnostní prostředí,
  • prohlubování evropské bezpečnostní, obranné a zbrojní integrace.

Současnost

  • Nízký růst obranných výdajů a nedostatečné přezbrojování Armády České republiky,
  • slabé zapojení ČR do evropské obranné a zbrojní spolupráce,
  • spoléhání vlády na demokratickou opozici při schvalování zahraničních misí.

Doporučení

  • Zvyšovat obranné výdaje a posilovat vojenské schopnosti,
  • více přispívat ke kolektivní obraně NATO,
  • výrazněji se zapojit do evropské obranné spolupráce,
  • předcházet eskalacím v obchodních válkách mezi EU a USA.
Tagy
Tagy
USA 849
mezinárodní bezpečnost 1077
česká bezpečnostní politika 282
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz