Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Střední Evropa

Vít Dostál Vít Dostál / Ed. 14. 10. 2018
Střední Evropa
foto DAILY NEWS HUNGARY

Rozvíjení bilaterálních vztahů se sousedy brzdil nejen komplikovaný domácí vývoj v České republice a soustředění politické pozornosti na něj, nýbrž také volby v Německu a Rakousku nebo politické prostředí v Polsku. Bez ohledu na tuto neukotvenost rostla relevance vztahů se sousedy. České působení vůči nejbližším partnerům však bylo nedostatečné.

Visegrádská skupina (V4) se stále nedokázala zbavit vizitky problémového a nespolupracujícího aktéra, kterou nabyla svou reakcí na migrační krizi v EU v letech 2015–2016. Český příspěvek k hledání nového pozitivnějšího poselství Visegrádu pak lze najít jen stěží. V4 nebyla dostatečně vidět ve svých tradičních tématech, jako je například podpora zemí Východního partnerství nebo Evropskou komisí akcentované téma integrace západního Balkánu do EU. V letech 2017 a 2018 pak byla v rámci V4 stále viditelnější česko-slovenská osa, která se spíše neveřejně, ale konzistentně stavěla do opozice vůči maďarskému či polskému pohledu na Visegrádskou skupinu jakožto nátlakového nástroje v evropské politice. S nástupem vlády Andreje Babiše však ČR z tohoto směru ustupovala a podléhala konfrontačnímu přístupu maďarského předsednictví ve V4.

ČR hledala stanovisko vůči zásahům polské vlády do nezávislosti tamní justice. Česká diplomacie nepřikročila ke kritice s tím, že komplikovanou domácí situaci si musí vyřešit sami Poláci. Určitou výjimkou bylo společné prohlášení představitelů české justice kritizující změny v polském soudnictví. K výhradám se v létě 2017 dopisem svému protějšku připojil ministr spravedlnosti Pelikán.

Jistá odtažitost od Polska však byla z české strany patrná. Česká republika se stavěla skepticky k Iniciativě tří moří, u které postrádala přidanou hodnotu. V roce 2017 pak po několika letech neproběhlo společné česko-polské zasedání vládních delegací. Ačkoli šlo odvolání již naplánovaného setkání zejména na vrub politické krize v ČR, jednalo se o chybný krok, neboť schůzka mohla posloužit k neveřejnému vyjasnění české pozice vůči domácímu vývoji v Polsku i k řešení rozvinuté dvoustranné agendy. K zásadním posunům tak nedošlo u dlouhodobých bilaterálních problémů týkajících se životního prostředí (například rozšíření hnědouhelného dolu v Bogatyni) nebo hraničního dluhu. Dále se rozvíjela a prohlubovala alespoň obranná a vojenská spolupráce, když došlo k dohodě na zapojení ČR do sil velmi rychlé reakce NATO, které povede v roce 2020 právě Polsko.

Vztahy s klíčovým partnerem, Německem, byly v roce 2017 limitovány podzimními německými spolkovými volbami. V první polovině minulého roku proběhlo několik připomínkových akcí k výročím Česko-německé deklarace (1997) a Československo-německé smlouvy (1992). Pokračoval strategický dialog, v rámci kterého je nutné vyzdvihnout dohodu o prohloubení armádní spolupráce. Do Prahy na návštěvu svého protějšku zavítal i nově zvolený německý prezident Steinmeier, což lze vzhledem ke konfliktním postojům prezidenta Zemana vůči řadě témat podstatných pro Německo vnímat jako pozitivní gesto.

Česko-německé vztahy se tak nacházejí v relativně klidné fázi. Pokračuje a rozvíjí se sektorová spolupráce, která disponuje díky strategickému dialogu dostatečnými nástroji. Tento stav však kontrastuje s viditelným politickým odcizením obou zemí. Vzhledem k neliberálním tendencím v Polsku a Maďarsku se stává střední Evropa pro Německo spíše problémovým prostorem. Česká republika však nedokázala situaci, ve které je vnímaná jako stabilnější a předvídatelnější visegrádský aktér, odpovídajícím způsobem využít a nepřicházela s konstruktivními návrhy, ať už na bilaterální, či unijní úrovni. I v německé předvolební kampani byly patrné dozvuky vzájemných rozporů během migrační krize, jež pravděpodobně zachovají na vzájemných vztazích v politické a společenské rovině dlouhodobé šrámy.  Zatímco komunikace mezi oběma zeměmi na úřednické úrovni probíhá standardně, na vyšší rovině byly překážkou absence české vlády s důvěrou, oslabení spolupráce mezi politickými stranami po volbách v obou zemích a velké personální obměny v parlamentech, které přerušily spolupráci mezi poslanci na osobní rovině.

V srpnu 2017 proběhlo společné jednání českého a slovenského premiéra, rakouského kancléře a francouzského prezidenta v rámci tzv. Slavkovského formátu spolupráce, a to zejména o legislativě týkající se vysílaných pracovníků. I po změně vlády v Rakousku a České republice existuje u představitelů všech tří zemí vůle k pokračování spolupráce započaté původně třemi sociálnědemokratickými premiéry. Pozitivně lze vnímat setkání rakouského a českého prezidenta, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že prezident Zeman ve volbách v roce 2016 veřejně podporoval Van der Bellenova protikandidáta Hofera. Fundamentální rozdíly v jejich názorech sice přetrvaly, ale jednalo se o významné gesto.

***

Ve vztahu se sousedy bude pro ČR v krátkodobém i dlouhodobém výhledu podstatné, že Německo se svou evropskou politikou bude koncentrovat na otázky reformy eurozóny, migraci či brexit. Při řešení těchto témat hraje střední Evropa a potažmo Česká republika jen druhořadou roli a pozornost Berlína se tak bude ještě více soustřeďovat mimo ČR a její potřeby. Vzhledem ke konfrontačnímu přístupu Polska a Maďarska a při vědomí visegrádské reakce na migrační krizi z let 2015-2016 pak může v německém zahraničněpolitickém myšlení hlouběji zakořenit pohled na střední Evropu jako na nespolupracující prostor a zdroj neurčitého protestu či nepředvídatelných problémů.

Pro vládu je nezbytné co nejrychleji navázat pracovní kontakty s německým kabinetem. Primárně se lze zaměřit na ty ze spolkových ministrů, kteří mají k ČR vztah (například ministr dopravy Scheuer). Vhodné by bylo začít rozvíjet vztahy s možnými nástupci kancléřky Merkelové, kteří by se ujali úřadu po vypršení jejího mandátu. Namísto vynakládání času a kapacit v oblastech s minimální šancí na shodu (sporné otázky kolem migrace) je třeba formulovat konstruktivní témata spolupráce. V této souvislosti je nutné potvrdit důležitost strategického dialogu jako podpůrného instrumentu s dosud plně nevyužitým potenciálem. V jeho rámci by bylo vhodné soustředit se na klíčové okruhy, ve kterých mohou vzniknout konkrétní a viditelné výsledky a které by následně mohly sloužit jako vzor pro rozvoj ostatních sektorů dialogu. Pro výše zmíněné úkoly je nezbytné obsadit při příštím plánovaném střídání zásadní pozici českého velvyslance v Berlíně zkušeným diplomatem.

Průsečíky mezi českými a německými pozicemi lze hledat i v otázkách budoucnosti EU. Zde se nabízí prostor pro tvorbu širší koalice zemí, která by společně s Německem usilovala o zdůraznění témat, jako je otevřenost eurozóny či nenarušitelnost vnitřního trhu v nastupující debatě o reformě společné měny. Takovou iniciativu je třeba směřovat před summit o budoucnosti EU, jenž se uskuteční v květnu 2019 v rumunské Sibini a má podle plánu předsedů Evropské komise a Evropské rady nasměrovat další reformu EU.

Od slovenského předsednictví V4 lze na rozdíl od předsednictví maďarského čekat méně ambiciózní agendu a snahu prezentovat V4 pozitivněji v EU. Takové iniciativy jsou v bytostném zájmu ČR, která by měla se Slovenskem úzce spolupracovat. Vzhledem k tomu, že předsednictví ČR ve V4 bude právě na slovenské od července 2019 navazovat, lze uvažovat i nad tandemovou přípravou společné agendy či priorit. Pragmatické spojenectví s Bratislavou však nelze přeceňovat, zejména omezí-li se budování protiváhy vůči Polsku a Maďarsku jen na vztahy uvnitř Visegrádu jako doposud, kdežto v širším evropském kontextu nebude prakticky viditelné.

Špatná pověst Visegrádu pošramocená veřejnými vystoupeními jeho představitelů a odmítáním účasti na hledání nové podoby evropské azylové a migrační politiky bude i v dalším roce zásadní překážkou při prosazování širších regionálních zájmů. Ke zlepšení image V4 by mohl přispět věcný přístup k pokračujícímu jednání o reformě společné azylové a migrační politiky EU a odmítnutí instrumentalizace V4 v tomto tématu, k níž se pro vlastní potřeby uchyluje maďarská či polská vláda. Samozřejmě jen za předpokladu, že od podobného přístupu ustoupí i Česká republika. Ačkoli byly výsledky červnové Evropské rady Českou republikou prezentovány jako vítězství Visegrádské skupiny, neboť bylo potvrzeno odmítnutí povinného relokačního mechanismu, skutečná hodnota visegrádské spolupráce v evropských otázkách se ukáže teprve na tématech, jež jsou pro země V4 prakticky podstatná. V roce 2018 se naplno rozběhnou jednání o víceletém finančním rámci EU, která prověří kondici V4 jako formátu napomáhajícího prosazovat společné zájmy na evropské úrovni.

V případě pokračování procedury podle článku 7 Smlouvy o EU proti Polsku lze počítat s jeho další izolací v EU, což bude zatěžovat česko-polské vztahy. Pokud nedojde ze strany Polska k ústupkům či jejich příslibu, měla by ČR připustit, že nebezpečí porušení hodnot EU ze strany Polska existuje. Na takový postoj nicméně musí navázat úsilí udržet s Polskem strategické vztahy. Komplikovaná domácí situace nezpochybňuje význam Polska v bilaterálních i multilaterálních – zde zejména bezpečnostních – relacích. ČR by měla bezodkladně zahájit přípravy na společné zasedání vládních delegací, které neproběhlo v roce 2017. Ministři nové české vlády musí navázat kontakty se svými polskými protějšky. Kromě řešení bilaterální agendy týkající se životního prostředí, dopravní infrastruktury a energetiky je zapotřebí pokračovat v prohlubování spolupráce v obranné a vojenské oblasti. Vhodně by měly být připomenuty i události let 1918, 1938 a 1968.

Ve vztazích s Rakouskem by ČR měla i nadále budovat vztahy v sektorových agendách a kromě toho aktivně usilovat o pokračování spolupráce v rámci Slavkovského formátu. Navzdory účasti Svobodných na vládě se Rakousko snaží v evropské politice působit jako konstruktivní aktér a mediátor odlišných zájmů. Slavkovský formát se tak v rámci středoevropského prostoru může profilovat jako platforma pro hledání kompromisních řešení. Rakouské předsednictví v Radě EU (červenec-prosinec 2018) představuje vhodnou příležitost pro aktivizaci této spolupráce. Jakkoli mohla nedávná rétorika Vídně vyvolávat dojem zájmu o posílení vztahů s V4, není zatím jasné, zda se tento zájem týká i jiných oblastí než jen snahy zabránit nelegální migraci, a není tedy radno jej přeceňovat.

V posledních letech rostl význam vztahů se sousedy a potřeba pracovat na udržování a zkvalitňování bilaterálních či multilaterálních vztahů ve středoevropském prostoru nebude slábnout. Zásadní bude pro nové české ministry navázání pracovních vztahů se svými protějšky. Úsilí bude třeba napřímit i na zlepšení pověsti V4 v EU. Pokud k průlomu v této oblasti nedojde, bude střední Evropa západoevropskými partnery nadále vnímána jako problémový aktér, což může mít pro tento region fatální dopady v debatách o budoucnosti EU.

Kontext

  • Německo věnuje více pozornosti důležitým evropským tématům a méně střední Evropě,
  • konfrontační přístup Polska a Maďarska vůči EU a západní Evropě,
  • instrumentalizace V4 v migrační problematice,
  • test soudržnosti a významu V4 v jednáních o budoucnosti evropského rozpočtu.

Současnost

  • Odcizování ČR a Německa v evropských otázkách,
  • české podléhání rétorice a politice Maďarska (a Polska) v evropské politice,
  • rezignace na hledání a prosazování přívětivější image V4.

Doporučení

  • Prohlubovat spolupráci s Německem v evropských záležitostech,
  • formulovat pozitivní agendu V4 a připravovat se na české předsednictví,
  • prohlubovat kontakty v rámci sektorové spolupráce.
Tagy
Tagy
Maďarsko 133
Německo 429
Polsko 596
Slovensko 147
Česká republika 2063
česká zahraniční politika 887
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz