Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Co se děje na Tahríru?

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 14. 2. 2016

Jedním z nástrojů lidskoprávní dimenze české zahraniční politiky je podpora tzv. transformačních projektů. Poslední z transformací se přitom až ukázkově nepovedla. Analytička AMO a koordinátorka projektů v Egyptě Zora Hesová se zamýšlí nad tím proč.

Před čtyřmi lety se Česká Republika, stejně jako Slovensko a Polsko a řada evropských zemí, rozhodla podpořit změny v arabských zemích, zvláště pak v severní Africe. Strategická důležitost těchto států, jež se dnes negativně potvrzuje, nebyla jediným důvodem. Program podpory vedla i po dlouhé době vzbuzená naděje na transformaci nefunkčních autoritářských systémů v odpovědnější a inkluzivnější státy.

Mezitím se v regionu rozhořela válka, která byla ještě v roce 2010 určitou mlhavou hrozbou, ale málokdo si uměl reálně představit toho, kdo by na sebe vzal apokalyptickou zodpovědnost. Nakonec se rozbuškou staly masy protestujících, které narazily na oligarchické militarizované státy. Proces demokratických změn byl utopen v represích a násilí všude, kromě Tuniska.

Pojem transformační pomoc a také samotný pojem transformace přitom už dlouho neodpovídají procesům, které na Blízkém východě probíhají a určitě si zaslouží kritický pohled. Na druhou stranu jsou modernizace regionu a jeho demokratická transformace stále v zájmu celé Evropy, přičemž obojí zůstane bez aktivní podpory lidských práv a svobod pouze iluzí.

Transformace – oč vlastně jde

Pojem transformace v politické agendě označuje proces, kterým se aktivně a cíleně zavádějí systémové změny a ruší autoritářský systém (nesvobody, vládní strany, politická policie, cenzura) a jímž se zakládá rámec liberální demokracie (občanské svobody, volené instituce, vyváženost legislativy, exekutivy a justice, samospráva, veřejnoprávní média, kontrolní úřady, občanská společnost). Součástí transformace jsou legislativní a organizační reformy stávajících státních orgánů (represivních složek, justice, kontrolních úřadů, státních médií), jakož i přiznání aktivní role občanské společnosti (například ve vztahu s lokální samosprávou, médii, zájmovými skupinami atd.).

S těmito procesy má Česká republika své zkušenosti. Transformace samotná – tak, jak jsme si jí prošli ve střední Evropě mezi léty 1989 a 1993, či například na Balkáně v letech 2000-2007 – předpokládá zejména veřejně potvrzený zájem a aktivní přístup vládních orgánů, alespoň minimální společenský konsenzus o potřebnosti transformace systému a o podobě cílového systému a politickou vůli k reformám státní správy. Pokud jsou tyto předpoklady zajištěny, transformační zkušenost lze „předávat“ těm, kde mohou rozhodovat o směru a způsobu prvotních změn.

Vývoj let 2011-2013 ukázal, že v žádné ze tří zemí severní Afriky, ve kterých došlo ke změně režimu a ve kterých byly provedeny volby v novém liberálnějším prostředí, základní transformační kroky nebyly završeny nebo ani započaty. Důvodem byla především absence politické vůle ze strany nově zvolených vlád, absence polického konsenzu na straně veřejné debaty a absence základních reforem státní správy, ve kterých by se mohla změna politického systému projevit.

V Egyptě transformace v striktním slova smyslu ani nezačala. Tranziční období (2011-2012) pod vládou armády sice přineslo referenda, volby a několik transformačních kroků (zrušení NDP a státní policie, zavedení plurality politických stran a o něco větší svobody projevu a shromažďování), ale základní svobody nebyly a nejsou respektovány, a to přes pozdější zakotvení v ústavě. V létě 2013 armáda restaurovala autoritářský systém za cenu občanské války.

Tunisko naopak završilo tranziční období skrze letošní volby, jež ukončily funkční období prvního parlamentu (konstituanty). Na rozdíl od Egypta bylo tranziční období v Tunisku řízeno konsenzuálně, institucionalizovaným kulatým stolem, který byl schopen přijmout funkční transformační rozhodnutí v prvních měsících po revoluci. Během dvouletého období legitimně zvolené konstituanty byla přijata liberálně-demokratická ústava. Se systematickou transformací – s reformou legislativy, státní správy, médií atd. ovšem musí Tunisko teprve začít.

Pouze „kuchařky“ nestačí

Bylo by však chybné transformaci chápat jako institucionální změny prováděné podle nějakého receptu, který vlastní všechny země, jež jím prošly. Je dokonce otázkou, zda nějaká „transformační zkušenost“ může vůbec být předávána.

Demokratická transformace je proces všeobecné proměny toho, jak se vnímá, dělá a čím se řídí politika. Země procházející takovou transformací se posouvají z neefektivního, centralizovaného autoritářského režimu k otevřenějšímu a dynamičtějšímu systému. Celá řada nových subjektů, jako jsou soupeřící strany, média, zájmové skupiny, etnické komunity, ideologické komunity, v něm získává autonomii a akceschopnost a musí se shodnout na pravidlech a postupech tak, aby výsledek měl svůj řád a byl efektivnější než předchozí systém.

Zkušenost v tomto ohledu se předává špatně: transformace v širším slova smyslu není lineární proces zavádění konkrétních, vyzkoušených reforem, ale naopak živelný proces, do kterého se zapojují nové a nové subjekty.

Transformace je postup od jednoduššího ke komplexnějšímu systému, v němž jsou kladeny mnohem vyšší požadavky na jednotlivé aktéry než dosud. Jejich vzdělávání, praktická zkušenost, schopnost jednat podle pravidel, dlouhodobě plánovat a podílet se na kolektivní práci jsou stěžejní, ať už hovoříme o státních orgánech, nestátních subjektech nebo o samotných občanech.

Právě na této úrovni měly autoritářské a apolitické arabské státy největší deficit. Sama arabská veřejnost se jej však jala dohánět s překvapivou vervou.

Občanské projekty byly úspěšnější

Celá řada projektů podpory transformace nenašla způsob, jak podpořil institucionální změny zevnitř. Ani jedna z vlád neměla reformní program a vůli. Většina transformačních projektů v regionu se tak orientovala právě na občanskou společnost: občanská média a jednotlivé novináře (correspondents.org), odbory (Friedrich Ebert Stiftung), kulturu, urbanistické projekty, politické strany (IRI), (potenciální) samosprávu, mládež, komunitní projekty, ženy a jiné „menšiny“.

Několik dalších projektů – například snaha neziskovky z rumunského Cluje, která se pomáhala modernizovat vězení v libyjském Benghází – pak fungovalo de facto guerillově.

Projekty se zapojily do zcela nové místní scény: od tuniského Bizerte po sinajský al-Aríš se politizovaly celé generace; lidé začali být aktivní v digitální sféře ale ve svých čtvrtích a na univerzitách; mládež vyhledávala kontakty, informace, projekty, nápady. Rojily se spolky, asociace, web stránky, charity. Zahraniční podpora zdaleka nezasáhla všechny projekty, které se spontánně vznikaly, ale pravděpodobně podpořila dlouhodobou existenci a navázanost na okolí mnoha z nich.

Bohužel i občanská sféra se potýkala v menší či větší míře s řadou negativních jevů, obvykle souvisejících s již zmíněnými. Jedním z takových byla absence pozitivní reakce ze strany státní správy zvyklé na to, že aktivní občan rovná se politická opozice. I sama občanská sféra si však teprve postupně zvykala na myšlenku, že spolupráce se státem je mnohem efektivnější než opozice, když je možná.

Dalším z významných problémů byla pak obtížně čitelná politika zemí EU ve vztahu k transformaci celkově. Evropa například mlčela, když egyptská vojenská vláda po celý rok 2011 pravidelně a násilně potlačovala protesty, včetně krvavého útoku na křesťanskou demonstraci u Maspero na podzim 2011, nebo když potlačovala nevládní organizace. Když armáda během proti-islamistických protestů provedla puč v létě 2013 a dokonala ho útokem na protesty a kriminalizací celého islamistického hnutí, opožděná reakce EU už vyzněla jako stranická podpora islamistům – a to celkem pochopitelně.

Teze konspirace Západu vůči Egyptu, kterou se dnes ospravedlňujezproštění Mubáraka ze zodpovědnosti za násilí během revoluce, je přímým důsledkem nekonzistence evropské západní politiky. Místo posilování své demokratické soft power se EU až do roku 2013 výraznější neangažovala. Později už nikdo nevěřil paní Ashtonové, že kritikou vojenského puče bránila především volenou funkci a ne osobu prezidenta Mursího, když neprotestovala proti násilí na liberálech rok před tím.

Západní diplomacie se zdála pasivní, když se v Egyptě zkoušela možnost návratu starého pořádku, a mlčí i dnes, kdy represivní nacionalistická politika produkuje další generaci radikálů. A to vše v zemi, kde se tato generace ještě nedávno toužila zapojit do politiky.

Předpoklady změn
Nejen výsledky projektů v arabských zemích posledních let ukazují, že transformační „zkušenost“ je aplikovatelná jako návod a „kuchařka“ pouze v prvních měsících změn, a to navíc ve spolupráci s mocí, která si přeje otevřít systém – tedy v situaci, podobné té naší v roce 1989.

Dlouhodobé procesy změn ve složitějších zemích nelze plánovat ani ji navádět. Lze nanejvýš podporovat ty aktéry, kteří sdílejí evropské postoje a budují vlastní schopnost autonomní reformní akce, upozorňují na problémy, formulují zájmy, nutí autoritářské státy k odpovědnosti. Jejich svoboda od represe, jejich kontakty navenek a jejich přežití je do určité míry ovlivnitelné ze zahraničí – nejvíce tam, kde státy prohlašují určité principy, které samy porušují.

Akceschopnost občanského sektoru, podmíněná základními právy a svobodami, je přitom přinejmenším stejně důležitá, jako institucionální reformy. Je iluzorní si myslet, že autoritářské státy se samy pohnou k větší sociální zodpovědnosti – zejména ty na Blízkém východě, které tou nejsnadnější politikou, totiž násilím, prohlubují pasivitu, radikalismus a chudobu ve svých společnostech.

Rozdíl mezi „svobodným“ Tuniskem a nově autoritářským Egyptem je dnes propastný: na jedné straně po tuniských volbách pro mnohé konečně začne politika, možnost prosazovat změny skrze legitimní kanály, bojovat za zákony a reformy, požadovat politickou zodpovědnost; na druhé straně vládne anti-islamistická hysterie, Egypťané stahují do soukromých životů a do pouhé naděje na mlhavé zlepšení poměrů.

Na jedné straně dynamická společnost, na druhé straně úplná deziluze, strach, pasivita a hrozba radikalizace. Lze si představit, které z obou zemí má větší šanci na růst a na sociální zotavení. Je naopak těžké pochopit oddělování ochrany svobod a práv od sociálního pokroku.

Původní vydání: Co se děje na Tahríru?

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1182
arabské jaro 312
rozvoj občanské společnosti 108
česká zahraniční politika 950
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz