Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Co Putin ve Finsku o ropě raději neřekl

Luboš Veselý / Ed. 21. 2. 2016

S tím, jak se Evropská unie rozšiřuje a zároveň vyčerpává své zásoby ropy a plynu, roste i naše závislost na dovozu těchto surovin z Ruska. Zřejmě právě proto se finští hostitelé rozhodli na páteční summitovou večeři pozvat i prezidenta Putina. Ten na následné tiskové konferenci prohlásil, že si je jist tím, že se unii a Rusku podaří dohodnout na všech otázkách, které se týkají energetiky.

Prezident Putin šel ještě dál. Řekl, že dnes je Rusko více závislé na evropských odběratelích jeho surovin, než je Evropa závislá na ruských dodávkách. V tomto bodu má nepochybně pravdu, jelikož příjmy z exportu plynu a ropy do zemí unie tvoří většinu devizových příjmů ruské státní pokladny.

Otázkou, která je životně důležitá i pro naši zemi je, zda si představitelé unie a jejích členských zemí uvědomují, že zřejmě nejdůležitějším slovem ze všech, jež Putin ve Finsku vyslovil, je ono „dnes“ – tato situace se může velice rychle změnit. Rusko již několik let velice důsledně usiluje, aby se v rukou vládců tohoto státu octla plná kontrola nad těžbou, přepravou a distribucí ropy a plynu ke koncovým zákazníkům v Evropě.

Neústupné Rusko

Vladimir Putin v pátek opět potvrdil, že jeho země nehodlá ratifikovat již podepsanou Evropskou energetickou chartu, podle níž by měl být ruský energetický trh liberalizován a státní společnosti by neměly monopol na přepravu surovin. Rusko stále ztěžuje nemnohým zahraničním investorům v oblasti energetiky podmínky působení v zemi a dává najevo, že nad těžbou nových ložisek, jako například ropného pole Štokman v Barentsově moři, chce mít naprostou kontrolu.

Rusko je aktivní zejména v záležitostech plynu, jenž je hůře přepravitelný a skladovatelný než ropa a jehož spotřeba v Evropě rychle roste. Snaží se, aby do Evropy nevedly jiné plynovody než ty pod ruskou kontrolou, a byl tak znemožněn nákup kaspického či středoasijského plynu. Usiluje také ovládnout či mít co největší vliv v distribučních společnostech v samotné Evropské unii, což se daří zejména v kandidátských a nových členských zemích a i v Německu, Francii či Finsku. Velice aktivně se Rusko také snaží vytvořit plynový kartel či alespoň alianci s Alžírskem (to dodává do Evropy po Rusku a Norsku třetí největší množství, deset procent evropské spotřeby), jež by mohla diktovat ceny a podmínky odběru. To vše hrozí vznikem ruského monopolu, jenž nebude jen jako každý monopol nevýhodný ekonomicky, ale také nebezpečný politicky, jelikož pro Rusko dodávky surovin jsou a stále více budou hlavním nástrojem jeho zahraniční politiky, a to nejen v jeho nejbližším sousedství.

O to překvapivější jsou páteční prohlášení evropských představitelů, že Rusko je „hlavním strategickým partnerem EU v Evropě“ (předseda Evropské komise Barroso), nebo že „členské státy budou Rusko přesvědčovat, aby důrazněji uplatňovalo zásady definované v Energetické chartě jako svobodná hospodářská soutěž, otevření trhu, nediskriminační přístup k přepravním kapacitám a vzájemná otevřenost k investicím“ (finský ministerský předseda Vanhanen). I když zástupci členských států EU byli schopni vystupovat před Vladimirem Putinem v podstatě jednotně, je to signál jen dobrý, avšak nedostatečný.

Šancí Evropy je jednota

Suroviny Ruska sice potřebujeme, ale jeho postup v oblasti jejich těžby, přepravy a distribuce je v rozporu s našimi nejzákladnějšími zájmy. Jedinou šancí naší politiky vůči Rusku je společně bránit naše zájmy a snažit se diverzifikovat dodavatele energetických surovin a jejich přepravních cesty do Evropy.

Nemá totiž pravdu Václav Klaus, který prohlásil, že země EU se sotva shodnou na společném postupu, jelikož každá z nich má odlišné složení energetických zdrojů a pro každou je to různě naléhavé téma. Rostoucí závislost na importu ropy a plynu je totiž společná všem zemím EU a naléhavost tohoto problému se liší snad jen v tom, do jaké míry si jej představitelé jednotlivých zemí uvědomují.

Postavení České republiky je v této oblasti mimořádně nevýhodné a zástupci naší země by proto měli co nejaktivněji usilovat o vznik společné evropské energetické politiky, do níž by měly být zahrnuty i Ukrajina, Moldavsko, země Kavkazu, Střední Asie a Maghrebu a perspektivně i Bělorusko. Jen tak se vyhneme situaci, kdy nám bude Moskva diktovat podmínky, za nichž bude ochotna dodávat do Evropy ropu a plyn.

Původní vydání: Co Putin ve Finsku o ropě raději neřekl

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 3062
Evropská unie 1949
Rusko 1032
energetika 218
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz