Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

České zahraniční politice chybí konsenzus a kontinuita

AMO AMO / Ed. 21. 11. 2015

Česko nemá zahraničně politickou koncepci, příliš často mění své pozice a platí za nevypočitatelného a nespolehlivého partnera. Na tom se zahraničně političtí experti českých parlamentních stran shodnou beze zbytku. Jak se ale ukázalo na veřejné debatě „Česká zahraniční politika po volbách 2010,“ kterou Asociace pořádala tuto středu, prostor k vytvoření středně- a dlouhodobé zahraničně politické strategie je zatím v Česku velmi omezený, i když vůle k nápravě zde nechybí.

V zásadních premisách a východiscích panuje relativně široká shoda. Chápání Evropské unie jako hlavního pole pro uplatňování českých zájmů a transatlantické vazby jako garance bezpečnosti českého státu a jeho udržení v euroatlantickém prostoru je vlastní většině politických stran. Výrazně alternativní tendence přináší pouze KSČM s jejím odporem k členství v NATO, ostatní programy se pohybují okolo těchto dvou základních os a nabízejí dostatečný prostor pro vytvoření dlouhodobého kompromisu.

Na vině je nedostatečná diskuze

Hlavní problém tedy spočívá především v podobě české zahraničně politické diskuze, respektive její absenci. Jak shodně připomněli Jana Hybášková a Lubomír Zaorálek, role Poslanecké sněmovny v procesu tvorby zahraniční politiky je stále menší, rovnováha je až příliš vychýlená ve prospěch exekutivy. Neexistuje komunikační strategie, která by se pokoušela dlouhodobě pracovat s veřejným míněním a budovat silné povědomí o roli ČR v mezinárodním společenství, relativně nízká je také úroveň zapojení nevládních aktérů, např. think-tanků.

Česká zahraniční politika je tak až příliš odtržená od politického systému i veřejného mínění a je záležitostí stranických a úřednických elit. Jedním z důsledků tohoto faktoru je její zapojení do vnitropolitického boje, kdy jsou partikulární zájmy často nadřazeny zájmům společným, jejichž jasná definice zde navíc chybí. To se ukázalo např. na pádu vlády v době předsednictví v Radě EU, nebo každoročním jednání o české přítomnosti v misi ISAF v Afghánistánu. Při absenci rámcového nadstranického konsenzu ohledně zahraničně politických cílů a nástrojů přistupují strany ke klíčovým otázkám často na ad hoc základě, který způsobuje nečitelnost a nedostatek kontinuity.

Vstříc nové koncepci české zahraniční politiky?

V takovéto situaci je třeba ocenit, že se i obě největší strany ústy Alexandra Vondry a Lubomíra Zaorálka shodují na nepřijatelnosti současné situace. Velice zajímavé řešení by mohla přinést jakási „Bezděkova komise“ pro českou zahraniční politiku, která by za účasti všech parlamentních stran urychleně vypracovala potřebné strategické dokumenty. Je velmi povzbuzující, že se k této myšlence přihlásili oba hlavní rivalové.

V době, kdy Česko nečekají velké výzvy posledních let typu ratifikace Lisabonské smlouvy, dohody o radarové základně či předsednictví v Radě EU, se otevírá šance pro pragmatickou diskuzi a životaschopné kompromisy. Do této debaty by mělo být zapojeno co největší množství aktérů z české odborné veřejnosti a bylo by více než žádoucí, abychom se prvního návrhu dočkali v horizontu několika měsíců po květnových volbách.

Původní vydání: České zahraniční politice chybí konsenzus a kontinuita

Přejít
Tagy
Tagy
Česká republika 2354
česká bezpečnostní politika 294
česká evropská politika 612
česká zahraniční politika 1010
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz