Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

České předsednictví v poločase, aneb kdo se směje naposledy

Ivana Jemelková / Ed. 17. 2. 2016

České předsednictví má za sebou svou první polovinu. Ještě před několika dny se zdálo, že se situace po bouřlivém prvním měsíci stabilizovala a Česko po poměrně dobře zvládnuté jarní ekonomické Evropské radě čekají už „jen“ summit G20 spojený s návštěvou amerického prezidenta Obamy a v květnu pak slavnostní „třešnička na dortu“ v podobě summitu Východního partnerství.

Poté se pozornost Evropy přesune k volbám do Evropského parlamentu a po červnovém zasedání Evropské rady v poklidu předáme štafetu Švédům. Navzdory původním pochybám si pak budeme moci poblahopřát k lehce „výstřednímu“ představení, ale poměrně dobře odvedené reálné práci. Ale to bychom museli z kalendáře vymazat datum 24. března 2009…

Kdyby demise nebylo

Hodnotit dosavadní tři měsíce předsednictví ve víru událostí posledních dní je poměrně obtížné. Cokoliv Češi udělali před tím, než padla vláda, jakoby se ztrácelo v mlze. Světová média i politiky zajímá výhradně, co bude dál a jak se situace podepíše na kredibilitě a akceschopnosti předsedající země. První ohlasy jsou skeptické. Pokusme se ale aspoň v obrysech zrekonstruovat, jak si Češi v čele Evropy vedli před oním vnitropolitickým zemětřesením.

Třetí měsíc se nesl ve znamení předsednického „E“ jako ekonomika. Po neformálním summitu, který k 1. březnu v Evropě šalamounsky neviděl „žádný protekcionismus“ se Čechům podařilo usměrnit evropskou protikrizovou reakci na – ve srovnání s USA –minimalistickou podobu ve formě pětimiliardového balíčku. Největší přispěvatel do evropského rozpočtu, Německo, si do závěrů summitu prosadilo zpřísňující pravidla pro využití těchto financí a zároveň vyškrtlo z části o energetice slovo „Nabucco“, ani východní země se nedočkaly speciálního zacházení, celkově však zavládla relativní spokojenost.

Další březnovým tématem diskuze bylo pokračování rozšiřování Evropské unie. Chorvatsko a země západního Balkánu netrpělivě přešlapují za evropskými dveřmi a podle posledního vývoje se zdá, že tam ještě nějakou dobu pobudou. I když EU vytvořila mediační skupinu pod vedením zkušeného mírotvorce Martti Ahtisaariho, není jasné, zda a do kdy se podaří vyřešit slovinsko-chorvatský hraniční spor. Balkánské státy, které si postupně s podporou ČR podávají přihlášky ke vstupu, zase čelí skepsi vrcholných představitelů Francie a Německa. České úsilí v této oblasti nedopadá na úrodnou půdu a EU hrozí stop-stavem. O dalším osudu se bude diskutovat mimo jiné tento víkend na Gymnichu v Hluboké nad Vltavou.

A pak – uprostřed předsednictví – vygradovala nestabilita, která se v Česku se střídavou intenzitou projevovala prakticky od voleb v roce 2006. Zdálo se, že krize, která postihla vládu i nejsilnější vládní stranu ODS před začátkem předsednictví je zažehnána a velkoryse se zachová i opozice, vedená výsledky průzkumů veřejného mínění, podle kterých si její voliči jasně přejí, aby zaujala v této důležité historické chvíli konstruktivnější postoj. Tak daleko však zřejmě česká politická kultura ještě nedospěla. ČSSD tedy vyvolala páté hlasování o nedůvěře a kvůli chování jednotlivých „přeběhlých“ poslanců se kýžený výsledek podařil. Co se stalo ale dalece přesahuje stranické spory.

Cui bono?

Protože domácí témata a aféry jsou pod rozlišovací schopností kohokoliv, kdo situaci sleduje za hranicemi ČR, vysíláme do světa jednoduchý obrázek – Češi opět selhali. Svrhnout vládu v době, kdy bojuje s hospodářskou krizí, předsedá EU a chystá se na důležitý summit s americkým prezidentem, je cynické a nezodpovědné. A navíc, hnací silou tohoto kroku byly volební preference a politické obchody. ČSSD pravděpodobně překombinovala své kalkulace, z prezidenta Klause se naopak přes noc stala nejmocnější politická figura v zemi. Obávaný euroskeptik má v rukou další osud české vlády, předsednictví a tím i Unie. Prezident, který v rámci předsednictví nemá za normálních okolností zásadní úlohu, se tak stal ústřední postavou – může se stát, že bude v případě politického vakua „muset“ zaujmout roli muže číslo jedna českého předsednictví. Pro mnohé naplnění noční můry.

Dalším aspektem celé situace je možné ohrožení ratifikace Lisabonské smlouvy. Spekuluje se o tom, že se „zhrzená“ ODS pomstí při hlasování v Senátu. Úřad vlády uklidňuje, že vše běží podle plánu, politická situace však zjevně dospěla do bodu, kdy není jasné, kdo komu co osladí a EU si dobře uvědomuje, že dokud nebude mít v trezoru české ratifikační listiny, je země nevyzpytatelným partnerem. Největší překážkou na cestě k novému smluvnímu uspořádání Unie tak dost dobře možná nebude druhé irské referendum.

Topolánkovy „cesty do pekel“

Kromě „marťanského intermezza“ na tiskové konferenci k závěrům Evropské rady, neunikly pozornosti médií dva podobné výroky dnes již premiéra v demisi Topolánka, kterých se s chutí chopil tisk. Velký advokát vstupu Chorvatska do EU podle Euractiv.com nejprve označil za „cestu do pekel“ možné zastavení rozšiřování, den po vyslovení nedůvěry vládě pak v Evropském parlamentu podobnými ostrými slovy odsoudil americký způsob boje s ekonomickou krizí. Televize CNN mluvila o „americko-české kontroverzi“, podle New York Times situace jasně demonstrovala „problém vedení“, se kterým se Evropa nyní potýká. Někteří europoslanci obvinili Topolánka z nepochopení úlohy předsedy Rady. Odvést pozornost se ale nepodařilo a místo uklidnění evropských partnerů ztrácí Česko v kritické chvíli další body.

Trpká příchuť

Jak bylo opakovaně připomínáno, podobná situace už v minulosti v předsednických zemích nastala. Ani Itálie, ani Dánsko se však jako zkušení členové EU nepotýkali se skepsí a nedůvěrou, které čelí Česká republika. Pád vlády zastínil dosavadní pozitiva českého předsednictví a v plné nahotě ukázal českou vnitropolitickou nestabilitu. Běžná práce úředníků bude pokračovat, o tom není pochyb, ale bez stabilního politického vedení. Mluví se o „podrazu“, „dýce do zad“. Ať už se díváme na celou věc z perspektivy zastánce jakékoliv politické strany, obětí politické kalkulace se stala především Česká republika jako taková. Nad Entropou se nakonec většina zasmála, nešťastné výroky přešla jako nerozvážnost, ale tato rána se bude léčit dlouho.

Původní vydání: České předsednictví v poločase, aneb kdo se směje naposledy

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 3058
Evropská unie 1943
Východní partnerství 204
Česká republika 2354
česká evropská politika 612
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz