Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Budoucnost “motoru“ Evropy

Václav Nekvapil Václav Nekvapil / Ed. 22. 2. 2016

Česká zahraniční politika si bude muset konečně vybrat jasnou pozici a přestat si hrát na princeznu Koloběžku. Obavy z dominance Francie a Německa v EU se vyskytují stále častěji v souvislosti s návrhem budoucí evropské ústavy, o níž bude 17. a 18. června jednat Evropská rada. Je ústava "ušita" na míru jen největším evropským zemím? Má Francie s Německem vskutku identické zájmy a může jejich prosazení ohrozit Českou republiku?

Francie chce Evropu schopnou jít kupředu, jednat a rozhodovat. Chce Evropu, která funguje, řekl ve svém projevu u příležitosti letošního rozšíření Evropské unie prezident Jacques Chirac. Mnozí politici z menších členských zemí, české politiky nevyjímaje, vyjadřují otevřeně své pochyby o tom, zda Chirakova Evropa, která funguje, není jen jiným pojmenováním pro Evropu pod vedením francouzsko-německého spojenectví. Tomuto podezření nahrává i fakt, že tyto dvě země prosadily do návrhu ústavní smlouvy takové procedurální změny hlasování v unijních orgánech (především v klíčové Radě ministrů), které nahrazují princip jednomyslnosti rozhodnutím kvalifikovanou většinou v mnoha citlivých, zvláště hospodářských oblastech, v nichž měl dosud hlavní slovo každý členský stát. Kvalifikovaná většina je v návrhu ústavní smlouvy nastavena tak, aby bylo sice teoreticky možné, ale prakticky málo pravděpodobné, že by se obešla bez hlasů dvou ze čtyř velkých členských států – Francie, Německa, Itálie a Velké Británie. Každá z těchto zemí má disponovat 29 hlasy v 321členné Radě ministrů. K nim je třeba nyní připočítat Španělsko (stejně jako Polsko má mít 27 hlasů), které nastoupilo pod novým premiérem Zapaterem silně proevropský kurs a přiklonilo se k francouzsko-německé pozici. Po této šestici následuje s velkým odstupem Nizozemsko se 13 hlasy a pak pět států (včetně Česka) s hlasy dvanácti. K přijetí rozhodnutí kvalifikovanou většinou bude podle návrhu ústavy třeba nejméně 232 hlasů a současně souhlasu zemí reprezentujících alespoň tři pětiny občanů EU. Francie a Německo se chtějí jako největší přispěvatelé do unijního rozpočtu pojistit proti tomu, aby nebyly přehlasovány. Jsou však jejich zájmy vskutku natolik blízké, abychom se museli obávat, že chtějí pomocí ústavy unifikovat Evropu?

První velký kompromis

Počátky toho, čemu dnes říkáme „motor evropské integrace“, leží v červnu 1955, kdy se představitelé tzv. evropské šestky dohodli na zásadách vedoucích k založení EHS. V pozadí tohoto rozhodnutí byl jeden z velkých kompromisů historie evropské integrace, jehož důsledky jsou citelné dodnes. Francie tehdy svolila k tomu, aby Německo – pod mezinárodní kontrolou – obnovilo svůj průmysl a na oplátku za to Francie začala čerpat dotace ze společné zemědělské politiky rozběhnuvší se brzy poté. Výsledek byl ohromující – Německo se brzy po válce stalo opět bohatou průmyslovou velmocí a francouzští zemědělci se během dvou generací přesunuli z nižších vrstev mezi střední třídu. Francouzsko-německý „motor“ by nemohl být nikdy tak účinným tmelem evropské integrace, kdyby nebyl slučitelný se zájmy ostatních členských zemí evropských společenství. Dosavadní fakta a zkušenosti opravňují říci, že francouzskoněmecký kompromis v oblasti vytváření evropských institucí nepoškozoval zájmy ostatních členů, ba že z něho dosud ostatní členské země na jejich úkor finančně profitovaly. Kdo relativně tratil, byly naopak Německo a Francie, které do společné unijní pokladny přispívají více, než z ní získávají.

Centralizace či federalizace

Francouzský politický systém je založen na centralizované moci. Vše podstatné se rozhoduje v Paříži, byť před dvěma desetiletími započatá decentralizace přenáší na nižší úrovně výkon části školské, sociální, kulturní a dopravní politiky. Departementy ani regiony však nemají žádnou vlastní zákonodárnou pravomoc a jsou v podstatě umělými výtvory státní administrativy pro usnadnění řízení země. Naopak, záměrně rozdělují tradiční historické regiony Francie a nové regiony nemají žádný historický základ. Na druhé straně Německo je federací z hlediska rozlohy, počtu obyvatelstva či bohatství značně nestejnoměrných historických zemí. Rozsáhlé pravomoci spolkových zemí v mnoha oblastech jsou vykonávány zemskými vládami a parlamenty, které disponují normotvornou pravomocí. Zásada subsidiarity, blízká německé správní kultuře, je zakotvena v návrhu ústavní smlouvy jako princip fungování institucí Evropské unie. Jde o zásadu, podle níž je třeba určitou správní agendu vykonávat pokud možno na úrovni co nejbližší občanovi. Naopak z tradice francouzské centralizované administrativy převzala Evropská unie systém řízení a klasifikace byrokratického aparátu ústředních institucí. Systém reprezentace zájmů na úrovni institucí Evropské unie je opět bližší německému (ale také švédskému či rakouskému) modelu neokorporativismu než francouzskému dirigismu. Dirigismus spočívá, zjednodušeně řečeno, na rozhodující roli státu v určování směru ekonomiky, zatímco neokorporativismus stojí na širokém konsenzu mezi státem, odbory a zaměstnavateli. Praktický rozdíl mezi těmito dvěma koncepcemi lze demonstrovat na situaci, v níž dochází ke stávce. Zatímco němečtí odboráři začnou stávkovat teprve v okamžiku, kdy selže vyjednávání se zaměstnavatelem či následně s vládou, ve Francii je postup opačný – vláda nejprve rozhodne a až poté se ozvou ti, kterým se její rozhodnutí nelíbí.

Společná zahraniční politika

Konventem přijatý návrh ústavy zřizuje funkci ministra zahraničních věcí EU, který bude ze své funkce současně jedním z místopředsedů Komise. O jeho jmenování rozhoduje Evropská rada kvalifikovanou většinou, tedy nikoli jednomyslně. To je podstatné vzhledem k dosavadním špatným zkušenostem s jednotnou evropskou zahraniční politikou, jejíž zlomové linie vystoupily na povrch nejvýrazněji vloni, před válkou v Iráku. Budoucí unijní ministr zahraničí tak bude stát spíše na straně Rumsfeldovy „staré Evropy“, nyní navíc posílené o Zapaterovo Španělsko. Návrh ústavy zakotvuje při rozhodování ve věcech spadajících do této citlivé oblasti zásadu jednomyslnosti. Pokud se však členské státy již na něčem jednomyslně shodnou, musí tuto politiku všechny „aktivně a bezvýhradně“ podporovat a měly by se „zdržet jakékoli činnosti, jež je v rozporu se zájmy unie nebo která by mohla snížit účinnost jejího působení jako soudržné síly v mezinárodních vztazích“. Francie a Německo jsou hlavními zastánci jednotné evropské zahraniční politiky. Na rozdíl od Německa má Francie významné regionální zájmy a jistý komplex ze ztráty velmocenské pozice. Disponuje ovšem právem veta v RB OSN, což je cenná deviza francouzské diplomacie pro efektivní politiku unie, za jejíž „europeizaci“ bude Francie chtít nadstandardní zohlednění svých zájmů v unijní zahraniční politice. Německo, od druhé světové války přikrčené ve stínu americké zahraniční politiky, se poprvé výrazně protiamericky vyhranilo během loňské irácké krize. Bez francouzské podpory by kancléř Schröder tuto silnou (či siláckou) pozici zaujmout nemohl. Nic nenasvědčuje tomu, že by v blízké budoucnosti stálo cokoli v cestě tomuto úzkému spojenectví – naopak společná evropská zahraniční politika bude ideálním fórem k jeho prosazování. Pro lepší akceschopnost této politiky nabízí návrh ústavy možnost zavedení tzv. strukturované spolupráce několika členských států ve věcech obrany a bezpečnosti. Přístup dalších zemí do tohoto užšího klubu bude podmíněn souhlasem států, které se na této spolupráci podílejí, a pochopitelně splněním náročnějších kritérií na vojenské kapacity. Můžeme očekávat, že Francie a Německo se budou snažit podepřít své zahraničněpolitické vize evropskou vojenskou aliancí spolu s několika dalšími zeměmi a strukturovaná spolupráce bude proto ideálním základem.

Důsledky pro Česko

Pro Českou republiku bude největší změnou, již budoucí evropská ústava přinese, právě poslední zmiňovaná kapitola prosazovaná Francií a Německem. Česká zahraniční politika si bude muset konečně vybrat jasnou pozici a přestat si hrát na princeznu Koloběžku (ve válce současně jsme i nejsme). Můžeme se přiklonit buď na stranu Francie a Německa, nebo k atlantické politice Velké Británie a Polska – v obou případech se však po nás budou vyžadovat jasná stanoviska a aktivita. Pokud bychom neopustili svoji dnešní nečitelnost a obojakost, nebude brát Česko nikdo v Evropě vážně a v klíčových okamžicích budoucnosti se budeme muset velmi rychle podřídit požadavkům silnější koalice, aniž bychom v ní měli nějaké slovo. Závěrem lze říci, že s výjimkou citlivé zahraničněpolitické kapitoly nepředstavuje pouhý fakt, že se na návrh ústavy pro EU shodla Francie s Německem, pro Českou republiku a priori ohrožení jejích zájmů. Mezi německými a francouzskými zájmy je dost prostoru na to, aby se do něj vešly i české zájmy v Evropské unii.

Původní vydání: Budoucnost “motoru“ Evropy

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 2971
Evropská unie 1885
Německo 452
Česká republika 2263
česká evropská politika 577
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz