Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Bělorusko čeká horký podzim

Jan Marian / Ed. 23. 2. 2016

Léto bývá v běloruském politickém životě posledních let obdobím klidu mezi "horkým politickým jarem a podzimem". Letošek je v tomto smyslu spíše výjimkou. Režim i opozice se připravují na podzimní volby do nelegitimního parlamentu.

V Bělorusku, které získalo nezávislost v roce 1991, byl v červnu 1994 zvolen historicky prvním prezidentem Alexandr Lukašenko. Tomu se podařilo v minulých letech vybudovat silný autoritativní režim a direktivně řízenou ekonomiku. Hlavním krokem k upevnění Lukašenkovy moci se stalo kontroverzní referendum o změně ústavy přijaté v roce 1994, konané 24. listopadu 1996. Tento plebiscit, jehož pravděpodobně zmanipulované výsledky uznalo pouze Rusko spolu s některými členy SNS a asijskými státy, prezidentovi posloužil jako nástroj k posílení vlastní moci a likvidaci legitimního 13. Nejvyššího sovětu. Tento orgán byl nahrazen dvoukomorovým Národním shromážděním, které se skládá z Rady republiky (Sovět respubliky, horní komora, 64 členů) a Sněmovny představitelů (Palata predstavitělej, 110 členů volených v jednomandátových obvodech). Poslanci a senátoři nemají reálné pravomoci a v zemi fakticky vládne prezidentská administrace.

V červenci 2000 prezident Lukašenko vyhlásil volby do dolní komory parlamentu, jejichž první kolo se bude konat 15. října. Pro režim je klíčovou otázkou, zda budou tyto parlamentní volby uznány mezinárodním společenstvím. Legitimizace parlamentu by zlepšila domácí i zahraniční postavení režimu a zároveň výrazně zhoršila postavení opozičních sil.

Mezinárodní společenství, představované zejména tzv. „Trojkou“, složenou ze zástupců Evropského parlamentu a Parlamentních shromáždění OBSE a Rady Evropy, stanovilo čtyři podmínky, po jejichž splnění je možné vyslat na volby pozorovatele a následně uznat jejich legitimitu.

Těmito podmínkami jsou:

  • demokratická volební legislativa, záruka průhlednosti volebního procesu a zapojení různých politických sil do činnosti volebních komisí všech úrovní
  • přístup všech politických stran do státních médií, zejména televize
  • zajištění odpovídajících pravomocí pro nově zvolený parlament
  • dodržování „období důvěry“ mezi vládou a opozicí („confidence building measures“) [i]

Dalším požadavkem mezinárodního společenství (viz Istambulská deklarace summitu OBSE 1999) je zahájení „reálného dialogu“ mezi vládou a opozicí.

Lukašenkův režim však zatím nedal najevo jakoukoli ochotu na tyto podmínky přistoupit. Prezident sice v březnu zahájil takzvaný „dialog společensko-politických sil“, tato akce však byla pouhým pokusem prezentovat navenek vůli režimu po jednání. Účastníci „dialogu“, na němž se nepodílela sjednocená opozice, sice navrhli 19 změn volebního zákoníku, z těch však prezident předal poslancům ke schválení pouze 9. Změny, schválené ve Sněmovně představitelů 22. června, se však netýkaly nejpodstatnějších výhrad opozice, tj. možnosti opozičních stran obsadit 30 % míst ve volebních komisích a zrušení institutu předčasného hlasování.

Režim pokračuje v perzekuci svých oponentů a politických procesech. Příkladem je červnové vynesení politicky motivovaných rozsudků nad známými opozičními činiteli Mikolou Statkievičem a Valerijem Ščukinem za organizaci masových opozičních akcí v minulém roce. Zesiluje tlak na nezávislá média. Koncem července byl ředitelem státního rádia a televize jmenován Viktor Čikin, 1. tajemník provládní komunistické strany, jež se bude účastnit voleb (!). Čikin si navíc získal proslulost jako zástupce minského primátora, odpovědný za zásahy proti opozičním demonstracím. Režim dává najevo, že je připraven využít všechny dostupné zdroje, aby zabezpečil vítězství „svých“ kandidátů.

  1. července – 4. srpna Bělorusko navštívila delegace Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PS RE). Její členové, mezi nimiž byl i český poslanec Cyril Svoboda, absolovali řadu setkání s oficiálními i opozičními představiteli, zástupci neziskových organizací, obránci lidských práv i politickými vězni. „Jsme velmi zklamáni zjevným nedostatkem pokroku ve vytváření odpovídajících podmínek, nezbytných pro konání svobodných a spravedlivých voleb v Bělorusku. Vzhledem k současným okolnostem delegace nedoporučí PS RE vyslat na tyto volby pozorovatele,“ uvedl na závěr návštěvy šéf delegace Terry Davis. To fakticky znamená, že Rada Evropy a tudíž ani další členové „Trojky“ legitimitu běloruských voleb neuznají. Konečná pozice Západu by měla být stanovena na Technické konferenci ve Vídni 30. srpna.

Za stávajících podmínek většina opozičních sil přijala jednotné rozhodnutí nezúčastnit se těchto voleb. „Formální účast opozice ve ´volební frašce´ by vedla k její diskreditaci a k legitimizaci tohoto parlamentu,“ řekl na IV. Kongresu demokratických sil, který se v Minsku konal 2. července, předseda Běloruské lidové fronty „Obrození“ Vincuk Viačorka. Účastníci kongresu se zavázali nenavrhovat poslanecké kandidáty, nepřipustit kandidaturu svých členů jako nezávislých kandidátů a neúčastnit se práce volebních komisí.

Toto rozhodnutí mělo své kritiky mezi některými čelnými opozičními představiteli (čestný předseda AHP S. Bahdankievič, předseda BSDP „NH“ M. Statkievič), podle nichž se jedná o ztracenou šanci legální formou oslovit voliče a získat zázemí pro další činnost. Je tedy možné, že někteří členové významných opozičních stran se budou voleb účastnit jako nezávislí kandidáti.

Mimo sjednocenou opozici, která se prozatím rozhodla zůstat „vně systému“, stojí běloruské „Jabloko“, Běloruská strana komunistů (PKB) a Liberálně demokratická strana (LDP), jejíž předseda Sergej Gajdukievič usiluje o roli „běloruského Žirinovského“. Tyto strany již oznámily, že se voleb zúčastní s odůvodněním, že se jedná o možnost poukázat na konkrétní narušení volební legislativy a zároveň začít provádět postupné změny režimu zevnitř.

Jmenované strany plní funkci „tolerované opozice“, která sice režim kritizuje, ale svým rozhodnutím o účasti ve volbách fakticky napomáhá jeho legitimizaci. Specifickým případem je vůči režimu vždy loajální Komunistická strana Běloruska (V. Čikin), která v zemi, kde v rámci systému vlády jediného člověka zatím nevznikla žádná „strana moci“, do jisté míry plní její úlohu.

Opoziční „kontrascénář“

Je zjevné, že samotný negativní program nemůže demokratickým silám v boji s režimem stačit. Sjednocená opozice koncem července představila svůj „kontrascénář“ k podzimním volbám. Hlavní částí scénáře bude tzv. „národní referendum“, v němž se mají občané vyjadřovat ke čtyřem otázkám, jež jsou shodné s výše zmíněnými podmínkami, na nichž trvá mezinárodní společenství.

Další, takzvané „intelektuální akce“, budou zahrnovat například kulatý stůl za účasti vybraných ruských politiků, od něhož si opozice slibuje změnu postoje některých ruských politických sil k Lukašenkovu režimu. Opozice chce zároveň do Běloruska pozvat význačné zahraniční osobnosti jako například bývalého polského prezidenta Lecha Walesu a bývalou britskou premiérku Margaret Thatcherovou.

Důležitou součástí opozičních plánů jsou „pouliční akce“. Demonstrace se mají konat v největších běloruských městech a měly by se do nich zapojit celkem statisíce lidí. Opozice, která v současnosti vždy usiluje o oficiální povolení svých demonstrací, plánuje na podzim pořádat i akce nepovolené. Dalšími úkoly demokratických sil je mimo jiné vznik paralelního celostátního informačního systému a rozsáhlejší distribuce opozičních tiskovin, které se zatím nemohou co do svého rozšíření mezi obyvatelstvem rovnat dotovaným státním novinám. Budoucnost opozice bezpochyby ve velké míře závisí na tom, do jaké míry bude „kontrascénář“ přesvědčivý.

Současná běloruská sjednocená opozice má na své straně některé výhody. Jednou z nich je podpora v zahraničí. Zatímco oficiální běloruská diplomacie rozvíjí vztahy se zeměni jako je Barma, Lybie, Kuba, Irák a KLDR, běloruské opozici se dostává v západních zemích významné pozornosti ze strany nejvyšších státních představitelů. Souvisí to i s tím, že všechny důležité země, s výjimkou Ruska, stále uznávají roku 1996 rozehnaný 13. Nejvyšší sovět.

Představitelé opozice v minulých měsících pobývali například na jednání Parlamentního shromáždění OBSE v Bukurešti, jednali v oficiálními představiteli německé vlády a parlamentu v Berlíně, 26. června se na „Mezinárodním fóru za demokracii“ ve Varšavě s opoziční delegací setkali mj. americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a George Soros.

Dalším pozitivním momentem je pro opozici pokles podpory prezidenta Lukašenka a zvyšující se nespokojenost s jeho režimem, což souvisí i se zhoršováním ekonomické situace. [ii]

Významnou manifestací názorů běloruské společnosti byl mimo jiné Všeběloruský sjezd za nezávislost, konaný v Minsku 29. července. Významnou proto, že se nejednalo o čistě politickou akci – organizátory byli představitelé prodemokratické běloruské inteligence a rozmanité bylo i spektrum obyvatelstva, které představovalo více než 1300 delegátů z celé země. Sjezd, navazující na dva podobné sjezdy, konané v běloruské novodobé historii (1917 a 1944), jehož účastníky pozdravil i český prezident Václav Havel, přijal symbolický Akt nezávislosti. Ten se vyslovuje proti jakýmkoli krokům, které by vedly ke ztrátě běloruské suverenity, která se nyní nachází pod hrozbou možné integrace s Ruskem.

Problémem je, že rostoucí „mlčící většinu“ obyvatel, která nesouhlasí s režimem (údajně dosahuje 40 – 50 % voličů), se zatím opozici příliš nedaří získávat na svou stranu. Podpora za hranicemi Běloruska je často mnohem výraznější než doma. Dalším problémem je, že opoziční hesla jsou pro část obyvatelstva mnohdy příliš abstraktní. Demokratické strany si tento problém uvědomily a v současnosti se začínají více zaměřovat na kokrétní ekonomické a sociální problémy Bělorusů.

Východisko?

Otázkou nyní zůstává, jak řešit politickou a právní slepou uličku, v níž se současné Bělorusko nachází. Jednání organizovaná pod záštitou mise OBSE v Bělorusku (OSCE Advisory and Monitoring Group, AMG), ustavené v roce v 1997 s cílem napomoci dosažení dohody mezi vládou a opozicí, neuspěla. [iii] Mise, jak se zdá, vyčerpala své poslání, a její vedoucí, velvyslanec Hans-Georg Wieck, je některými představiteli opozice obviňován ze snahy zajistit dohodu obou stran, zapojit opozici do voleb za každou cenu, tím legitimizovat režim a zbavit Západ „běloruského problému“.

Opozice za jedinou možnost řešení současné situace považuje rozhovory obou stran a reálné splnění „čtyř podmínek“. Vincuk Viačorka v červnu navrhl, aby datum konání voleb bylo posunuto o šest měsíců, což by umožnilo tyto podmínky splnit.

Další možností je návrh, předložený místopředsedou 13. Nejvyššího sovětu Henaděm Tereňou. Podle něj by Nejvyšší sovět spolu s Koordinační radou demokratických sil a po konzultacích se všemi zainteresovanými stranami vypracoval projekt změn ústavy z roku 1996. Tento projekt by byl zveřejněn v médiích a po zapracování dalších připomínek předán prezidentovi. Ten by byl povinen o změně ústavy vyhlásit závazné referendum, kontrolované mezinárodním společenstvím. [iv] Režim však zatím neukázal jakoukoli ochotu na jednání s opozicí přistoupit.

Hlavním cílem, ke kterému se nyní režim i opozice upínají, jsou prezidentské volby, jež se mají konat příští rok. I zde se jedná o volby nelegitimní, vzhledem k tomu, že Lukašenkovy pravomoce v souladu s ústavou z roku 1994 skončily 21. července 1999. Na rozdíl od voleb do parlamentu se v nich však bude rozhodovat o funkci, jejíž držitel dění v Bělorusku reálně ovládá.

Nyní zůstává hlavním úkolem sjednocené opozice do prezidentských voleb postavit svého jediného kandidáta. Pokud opozice ve svých aktivitách nebude dostatečně přesvědčivá, není vyloučen vznik „třetí síly“, jež by mohla být iniciována lidmi z prezidentova okolí, pro které je již současný režim neudržitelný, nebo Ruskem, jehož postoj k Bělorusku je pro další vývoj země klíčový. Příchod pragmatického Vladimira Putina do Kremlu může pro Lukašenkův režim znamenat velmi těžké časy.

Vybraná běloruská politická uskupení a jejich představitelé

„Sjednocená opozice“ – Členové Koordinační rady demokratických sil *
Běloruská lidová fronta „Obrození“ (BNF) Vincuk Viačorka
Běloruská sociálně-demokratická strana „Narodnaja Hramada“ (BSDP „NH“) Mikola Statkievič
Běloruská sociálně-demokratická hromada (BSDH) Stanislav Šuškievič
Běloruská strana práce Alaksandr Buchvostau
Běloruská strana žen „Naděje“ Valancina Palevikova
Sjednocená občanská strana (AHP) Anatol Labiedzka
Občanská iniciativa „Charta-97“ Zmitsier Bandarenka
„Zásadová opozice“ **
Konzervativně křesťanská strana-BNF ( KChP) Zianon Pazniak (v exilu), Juras Bielieňki
„Tolerovaná opozice“ – Strany, které se zúčastní voleb
Běloruské „Jabloko“ Olga Abramova
Běloruská strana komunistů (PKB) Sergej Kaljakin
Liberálně demokratická strana (LDP) Sergej Gajdukievič
Zcela provládní strana ***
Komunistická strana Běloruska (KPB) Viktor Čikin

* Členy Koordinační rady je dále prezidium 13. Nejvyššího sovětu, Shromáždění nevládních organizací, Kongres demokratických odborů a představitelé sedmi oblastních koordinačních rad demokratických sil. Jedna organizace má jeden hlas.

** KChP vznikla v roce 1999 následkem rozkolu uvnitř BNF. Zastává radikální názory, odmítá jakékoli kontakty s režimem. Není členem Koordinační rady demokratických sil.

*** Dalšími (marginálními) provládními stranami jsou např. Běloruská patriotická strana a Běloruská agrární strana.

[i] Viz například Resolution on Belarus, Bucharest Declaration of the OSCE Parliamentary Assembly, 10 July 2000. Proti přijetí rezoluce hlasovala ruská delegace, část zástupců Uzbekistánu a jeden delegát Ukrajiny. Tento a další relevantní dokumenty jsou k dispozici na adrese http://www.belcentrum.org.

[ii] Výzkum provedený institutem NISEPI mezi pracovníky státních struktur a dalšími významnými činiteli ukázal, že „strana moci“ je výrazně nespokojena s vládou prezidenta Lukašenka. Stejná nespokojenost panuje i v otázce ekonomické situace, za jejíž zhoršení je podle respondentů taktéž vinen stávající prezident. Pouze 13 % expertů dává přednost koncentraci moci v rukou prezidenta (výsledek změny ústavy v roce 1996), většina se vyslovila pro rozdělení moci v souladu s ústavou z roku 1994. Pokud by se nyní konaly volby, za prezidenta Lukašenka by hlasovalo 21,7 %, za Michaila Čyhira a Anatola Labiedzku 8,7 %, 39,1 % respondentů neodpovědělo. (Izvěstija, 14. 7. 2000)

[iii] Přehled snahy AMG OSCE o zprostředkování jednání obou stran od loňského května do začátku letošního roku je možné najít na adresehttp://www.osce.org.by/eng/consact/thirdsector.htm.

[iv] Návrh byl přednesen v Minsku v rámci kulatého stolu „Deset let suverenity: výsledky absolvované cesty“, 27. 7. 2000.

Původní vydání: Bělorusko čeká horký podzim

Přejít
Tagy
Tagy
Bělorusko 185
Evropa 2845
volby 1107
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz