Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

„Barevné revoluce“ v zemích SNS: To be continued?

Jaroslav Šimov / Ed. 22. 2. 2016

Během posledních 16 měsíců se ve třech zemích bývalého Sovětského svazu – Gruzii, Ukrajině a Kyrgyzstánu – uskutečnily změny vlád doprovázené masovými protestními akcemi připomínajícími lidová povstání. Každá z těchto událostí dostala od svých účastníků a příznivců nějaké vznešené romantizující jméno.

V Gruzii to byla „revoluce růží“, která katapultovala na přelomu let 2003 a 2004 do čela státu mladého a razantního opozičního předáka Michaila Saakašviliho. Na Ukrajině se na konci roku 2004 odehrála „oranžová revoluce“, jejíž vůdčími osobnostmi se stali bývalý premiér Viktor Juščenko a charismatická opoziční politička Julie Tymošenková. V březnu 2005 se svět stal svědkem další rebelie, tentokrát ve vzdáleném středoasijském Kyrgyzstánu. Tomuto převratu, v jehož důsledku přišel o moc prezident Askar Akajev, se nedostalo konkrétního názvu, což je mimochodem další okolností potvrzující roztříštěnost a nejednotnost kyrgyzské opozice. Jedni říkají těmto událostem „tulipánová revoluce“, jiní – „žlutá“, další pro změnu – „revoluce jurt“. Nás však pochopitelně nezajímají tolik názvy jako samotný fenomén „barevných“ revolucí v zemích, které byly ještě před nedávném součástí sovětského a před rokem 1917 carského impéria. Proč vlastně došlo k těmto událostem, co znamenají a jaké mohou mít důsledky? Lze očekávat podobné převraty v jiných zemích chřadnoucího Společenství nezávislých států, možná dokonce v Rusku, bývalém centru sovětské říše?

Především je třeba poznamenat, že „barevné revoluce“ nejsou pravými revolucemi, pokud budeme za revoluci považovat radikální změnu celého společenského systému, způsobu vlády, jejích sociálně ekonomických základů a pochopitelně ideologie. V každé z dosavadních „barevných revolucí“ došlo k vystřídání předchozí vládnoucí garnitury konkurujícími skupinami pocházejícími ze stejné postsovětské elity. Toto „střídání stráží“ bylo doprovázeno nejrůznějšími deklaracemi vítězů snažících se přesvědčit společnost o tom, že jejich příchod k moci je skutečným historickým zlomem. Skutečnost je však poněkud jiná. V žádné ze zemí, v nichž se „barevné“ revoluce odehrály, nedošlo (alespoň zatím) k rozsáhlým ústavním změnám. Nové režimy využívají státní a politické orgány a instituce zděděné po předchůdcích. Změny ekonomických poměrů vypadají, obzvlášť na Ukrajině, jako pouhé přesuny majetku od bývalých vládnoucích klanů k stoupencům nové moci.

Téměř také nedošlo k radikální výměně elit. Většina „revolucionářů“ pochází z prostředí politiků a podnikatelů, kteří se dostali do popředí již za předchozího režimu, s nímž se pak z různých důvodů rozešli ve zlém. Viktor Juščenko nazýval na konci 90. let tehdejšího prezidenta Leonida Kučmu svým „politickým otcem“. Michail Saakašvili byl na začátku politické kariéry oblíbencem Eduarda Ševardnadzeho, kterého později připravil o moc. Vůdcové kyrgyzské opozice jsou všichni bývalými spojenci Askara Akajeva. Felix Kulov býval v 90. letech viceprezidentem a ministrem národní bezpečnosti, Roza Otunbajevová ministryní zahraničí, Kurmanbek Bakijev předsedou vlády atd. „Revoluce“ na Ukrajině, v Gruzii a Kyrgyzstánu se nedají srovnávat se skutečnými revolučními převraty, které se odehrály například ve střední Evropě na konci 80. let.

Lze tvrdit, že k politickým změnám, které se staly výsledkem „barevných“ revolucí, by mohlo dojít mírnější cestou, pokud by politika předchozích režimů byla poněkud pružnější. Strnulost, přílišný konzervatizmus a hrabivost postsovětských vládců však vedly k tomu, že se jejich soupeři museli obrátit pro podporu na „ulici“ nebo-li, jak se někdy psalo v sovětských učebnicích dějepisu, na „široké lidové masy“. Právě tato okolnost dodala „barevným“ revolucím na revolučnosti a údajném demokratizmu.

Schéma, podle něhož se události vyvíjely, bylo všude stejné. Nejdříve proběhly volby, v Gruzii a Kyrgyzstánu parlamentní, na Ukrajině prezidentské, v nichž dostali vládní kandidáti podle oficiálních prohlášení údajně většinu hlasů. Opozice tyto výsledky ihned zpochybnila (na Ukrajině dokonce řekl Juščenko již před prvním kolem voleb, že je přesvědčen, že budou výsledky zfalšované) a požádala o opakování voleb. Vláda odmítla ustoupit, a tak vyšly tisíce stoupenců opozice do ulic. Vláda nedokázala čelit obrovské vlně protestů, rychle ztratila zbytky popularity a buď to se podřídila požadavkům opozice a uskutečnila nové volby (Ukrajina), nebo předala za rostoucího tlaku revoluční „ulice“ moc opozičním předákům (Gruzie), anebo se úplně zhroutila (Kyrgyzstán). Střídání vládní garnitury se odehrálo bez násilností (Ukrajina, Gruzie) anebo bylo doprovázeno omezenými střety s policií, rabováním obchodů a jinými výstřelky „revolučního“ davu (Kyrgyzstán). Existují však i další rozdíly. Zatímco v Gruzii a na Ukrajině zvítězila opozice především díky podpoře obyvatel hlavního města, začaly kyrgyzské demonstrace na jihu země, kde měla opozice větší podporu, a pouze za několik dnů dorazila revoluční vlna do hlavního města Biškeku.

Popularita opozice a jejích vůdců také nebyla v těchto třech zemích stejná. V Gruzii zůstávala před „revolucí růží“ politická scéna rozpolcená na stoupence a odpůrce prezidenta Ševardnadzeho. Většina společnosti, obzvlášť lidé žijící mimo velká města, vykazovala známky únavy a všeobecné nedůvěry vůči politikům. Prudký vzestup popularity opozičních vůdců se odehrál již během revolučních událostí, když začali občané do opozice vkládat naději na skutečnou a rychlou změnu poměrů. Naopak na Ukrajině byl Viktor Juščenko již více než půl roku před prezidentskými volbami zdaleka nejpopulárnějším politikem. Avšak nevybíravé metody předvolebního boje, provládními médií uskutečněná informační blokáda opozičního kandidáta a především záhadná Juščenkova nemoc (jak se později zjistilo vyvolaná těžkou otravou jedem), která přišla v době, když předvolební kampaň vrcholila, měla za následek vyrovnaný souboj mezi Juščenkem a vládním kandidátem Viktorem Janukovyčem. Co se kyrgyzské situace týče, uznávala tamější opozice, že nemá velké šance na vítězství v parlamentních volbách a počítala s tím, že dostane pouze kolem 30 procent míst v novém parlamentu. Oficiální výsledek byl však mnohem horší – podle svědectví mezinárodních pozorovatelů došlo ke zfalšování voleb ve prospěch stoupenců prezidenta Akajeva. Tato skutečnost se stala rozbuškou, která vyvolala v Kyrgyzstánu revoluční výbuch. Lze však tvrdit, že na rozdíl od Gruzie a obzvlášť od Ukrajiny byla kyrgyzská revoluce dílem aktivní menšiny společnosti, které se podařilo dosáhnout úspěchu především díky neskutečné slabosti vlády, která se zhroutila jako příslovečný domeček z karet.

Další rozdíly mezi událostmi na Ukrajině, v Gruzii a v Kyrgyzstánu lze spatřovat v odlišné vnitropolitické situaci v těchto zemích. Všechny tři jsou mnohonárodnostními státy, avšak vztahy mezi ústředními vládami a národnostními menšinami tam nejsou zdaleka stejné. Gruzie přišla na začátku 90. let o autonomie, které byly ještě za sovětských časů jejími součástmi – Abcházii, Jižní Osetii a de facto také o Adžárii, kde vládl téměř nezávisle na Tbilisi místní předák Aslan Abašidze. Během krvavých střetů s Gruzií využili abchazští a jihoosetští separatisté vojenské a ekonomické podpory Ruska. Obnovení jednoty Gruzie se proto stalo jedním z populárních hesel Michaila Saakašviliho a jeho stoupenců. (Zatím se mladému prezidentovi podařilo připojit ke gruzinskému státu pouze jednu ze tří rebelujících autonomií – Adžárii).

Na Ukrajině je situace poněkud odlišná. Neexistují tam ozbrojená separatistická hnutí, avšak vystupuje nejvýznamnější etnická menšina – Rusové (a poruštění Ukrajinci), obývající východ a jih země, jako stoupenci co nejtěsnější spolupráce mezi Ukrajinou a Ruskem a protivníci ukrajinského nacionalizmu, jehož baštou jsou západní oblasti. Poněvadž rusky mluvící obyvatelstvo východní Ukrajiny považovalo „oranžovou“ opozici za výrazně nacionalistickou, téměř jednoznačně podpořilo během prezidentských voleb Janukovyče. Po Juščenkově vítězství sice nedošlo k uskutečnění prognóz o možném odtržení východních regionů, nicméně zůstává normalizace vztahů mezi západem a východem Ukrajiny jedním z nejdůležitějších a nejtěžších úkolů nové vlády. V Kyrgyzstánu se situace jak od ukrajinské, tak od gruzínské liší. Tam začaly nepokoje právě v jižních oblastech, mezi jejichž obyvatelstvo patří Uzbekové a Ujgurové.

Zahraničněpolitické faktory také působily během třech „barevných“ revolucí pokaždé jinak. Ukrajinské a gruzínské opoziční hnutí měly výrazné protiruské a prozápadní zabarvení. V případě Gruzie bylo vyvoláno především ruskou podporou separatistům v Abcházii a Jižní Osetii, v případě Ukrajiny – nešikovným vměšováním Moskvy do ukrajinského předvolebního boje na straně Janukovyče. Kyrgyzská opozice však není v zahraničněpolitických otázkách nijak jednoznačně orientována, což může být důsledkem jak její celkové nepřipravenosti na vládní úkoly (úspěch přišel příliš rychle a nečekaně), tak toho, že Kyrgyzstán není na rozdíl od Ukrajiny a kavkazského regionu arénou geopolitického střetu mezi Ruskem a Západem. Je příznačné, že jak Rusko, tak USA disponují v této zemi vojenskými základnami. Během kyrgyzské krize zachovávaly Moskva a Západ téměř demonstrativní odstup od „tulipánové revoluce“ a tvrdily, že je jejich hlavním přáním v Kyrgyzstánu stabilita. Opatrnost ruského postoje je bezpochyby vyvolána předchozími porážkami Moskvy v SNS, především na Ukrajině. Západní země také nebyly vůči režimu prezidenta Akajeva (který vedle jiných středoasijských diktatur, například v Uzbekistánu či Turkmenistánu působil téměř liberálním dojmem) nikdy nijak zvlášť nepřátelské a vývoj událostí v Kyrgyzstánu je zaskočil stejně jako Rusy.

Hlavní příčinou porážky režimů Ševardnadzeho, Kučmy a Akajeva byla jejich politická neschopnost a zkorumpovanost. Tyto režimy sice dokázaly zastrašit „šedou zónu“, potlačit opozici a zfalšovat volby, nedokázaly si však zajistit skutečnou podporu významné části společnosti. Jakmile se opozici podařilo dosáhnout relativní jednoty a nabýt ofenzivní náladu, vláda už nebyla schopna se ubránit. Přesněji řečeno, nezůstal nikdo nebo téměř nikdo, kdo by chtěl tuto vládu bránit. Je charakteristické, že Viktor Janukovyč, který byl ze začátku chráněncem odstupujícího ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy, se začal poté, co se v zemi zvedla vlna „oranžových“ protestních akcí proti zfalšování volebních výsledků, výrazně od prezidenta distancovat a dokonce se prohlásil za „většího opozičníka než Juščenko“. Tento manévr jak je známo Janukovyčovi nepomohl, znamenal však, že je Kučmův režim definitivně odepsán, pokud jej nechce bránit ani člověk, který byl vybrán za prezidentova nástupce.

Postsovětské země jsou prostorem tzv. „řízené demokracie“, v jehož rámci sice existují občanská práva a svobody, politická pluralita a volební proces, jsou však pouhými stíny skutečných demokratických pravidel a institucí, poněvadž jsou kontrolovány státní mocí (přísně a tvrdě, jako v Karimovově Uzbekistánu nebo Lukašenkově Bělorusku, nebo poněkud liberálnějším způsobem, jako v Kyrgyzstánu za Akajeva), přesněji řečeno těmi klany a skupinami, kterým se podařilo tuto moc uzurpovat. Za daných okolností není normální demokratický proces možný, protože vládnoucí elitě chybí představa o pravidelném střídání vlád jako přirozené a naprosto běžné součástí politického života. Politická moc je v zemích bývalého SSSR s výjimkou Pobaltí nadále nezdravě spojena se shromažďováním majetku všemi možnými způsoby, a to ve velkém.

Postsovětské režimy se zarputile brání uskutečnění korektních voleb, v jejichž důsledku by mohly přijít o moc a zároveň o majetek. V některých případech, například v Turkmenistánu s jeho bizarní a brutální diktaturou Saparmurata „Turkmenbašiho“ Nijazova, se dá říct, že pokud se takový prezident vzdá moci, ocitne se v ohrožení nejen jeho majetek ale i osobní svoboda nebo dokonce i život. Proto dělá všechno proto, aby se opozice v dohledné době nejen nedostala k moci, nýbrž aby se na moci neměla ani šanci jakkoliv nepodílet. Odpůrcům režimu, ať už jsou to skuteční disidenti nebo bývalí prominenti režimu odstrčení od kormidla moci, nezbývají proto jiné způsoby politického boje než masové protestní akce a „revoluční“ odpor. „Řízená demokracie“ si tak vlastně říká o své zhroucení, ačkoliv výsledkem tohoto zhroucení nemusí být nastolení skutečné demokracie, k níž nejsou některé bývalé sovětské republiky jak se zdá dostatečně připravené. Důvody pro opakování „barevných“ revolucí existují proto téměř ve všech ostatních postsovětských zemích. Bylo by však omylem tvrdit, že se tyto revoluce uskuteční v nejbližší době. Situace v různých východoevropských a středoasijských zemích není zdaleka stejná. (Dále jsou tyto země uvedeny podle abecedy).

Arménie. Prezident této země Robert Kočarjan je zkušenějším a podle některých svědectví také mnohem tvrdším politikem než jeho ázerbajdžánský kolega, soused a rival. Jeho pozice však není jednoduchá. Životní úroveň obyvatel Arménie je jednou z nejnižších v SNS a mohlo by to být ještě hůř, nebýt podpory Ruska, hlavního spojence Arménie, a finanční pomoci početné arménské diaspory ze západních zemí. Kočarjan je nepochybně autoritářským vládcem, Arménie však měla na začátku 90. let jistou zkušenost s demokratickou politikou, ačkoliv byla tato doba chaotická a zkomplikovaná krvavou válkou proti Ázerbajdžánu. Arménská opozice se před dvěma lety pokusila zpochybnit Kočarjanovo vítězství v prezidentských volbách, žádné velké důsledky to však nepřineslo. Politické napětí v zemi však stále existuje a je zatím těžké předpovědět, zda nevyústí v další „barevnou“ revoluci, pokud se vláda pokusí zfalšovat výsledky nadcházejících voleb, tentokrát parlamentních.

Ázerbajdžán. Po smrti mnohaletého komunistického vůdce a poté prezidenta nezávislého Ázerbajdžánu Gejdara Alijeva převzal na konci roku 2003 nejvyšší státní funkci jeho syn Ilcham. V tomto březnu byl zvolen předsedou vládnoucí strany „Nový Ázerbajdžán“. Oproti jejímu názvu je v Ázerbajdžánu vedeném mladším Alijevem téměř všechno jako za časů jeho otce. Nový prezident zatím ponechal ve funkcích většinu poradců svého předchůdce a pokračuje v jeho autoritářské politice. Postavení Ilchama Alijeva je jak se zdá docela pevné hlavně proto, že Ázerbajdžán v posledních letech profituje z vysokých cen ropy. Opozice sice dokázala zorganizovat po prezidentských volbách v roce 2003 nepokoje v ulicích hlavního města Baku, byly však rychle a tvrdě potlačeny. Venkov je v klidu, mezi městským obyvatelstvem, především inteligencí, to však vře. Před nedávném oznámili předáci opozičně naladěných studentů založení „oranžového hnutí“, jehož název nápadně připomíná ukrajinskou „oranžovou revoluci“. Má toto hnutí šance na úspěch? To ukáže budoucnost. Záminkou pro další opoziční akce se mohou stát listopadové parlamentní volby. Vedení tří největších opozičních stran – Národní fronty, Demokratické strany a strany Musavat – již oznámilo, že v případě pokusu vlády o zfalšování výsledků voleb bude revoluce „nevyhnutelná“. To však může být pouhým zbožným přáním opozičních předáků. Nikdo vlastně neví, zda je režim „Alijeva II.“ stejně silný jako vláda jeho otce, anebo jde o zchátralou konstrukci, která se pod tlakem opozice rychle rozpadne. Hodně bude záležet také na tom, jestli se ázerbajdžánské vládě podaří nějakým způsobem vyřešit mnohaletý konflikt s Arménií kvůli Náhornímu Karabachu. Právě díky porážce ve válce o tuto oblast přišel v roce 1993 o moc tehdejší prezident Elčibej, kterého vystřídal Gejdar Alijev.

Bělorusko. Prezident Alexandr Lukašenko často nazývaný „posledním diktátorem Evropy“ se zatím chová a cítí velmi sebejistě. Přesvědčivě vyhrál v loňském říjnu referendum, jehož výsledky mu dovolují kandidovat v příštím roce na prezidenta potřetí. (Opozice a mezinárodní pozorovatele výsledky referenda zpochybnili, s tím si však Lukašenko už dávno starosti nedělá). Volby se mají konat v září 2006 a Lukašenko je podle většiny předpokladů znovu vyhraje. Nemá totiž žádné vážné soupeře a vytvořil takový politický systém, který mu dovoluje účinně kontrolovat život celé běloruské společnosti. Zvláštností Lukašenkova režimu je to, že nevytvořil žádné klany a vlivné skupiny, o něž by se opíral. Je to personalistický režim založený na tvrdé byrokratické disciplině a populistické politice prezidenta, který dokáže vysvětlit voličům své záměry jednoduše a zdánlivě přímočaře. Běloruská ekonomika těží z těsné spolupráce s Ruskem, která Minsku přináší ruskou ropu a plyn za ceny mnohem nižší než jsou na světovém trhu. (To se však může brzy změnit, poněvadž se ruský plynový koncern Gazprom hodlá vlastní politiku vůči zemím SNS včetně Běloruska přehodnotit). Lukašenkův režim se vyznačuje obratnou sociální politikou, která mu zaručuje podporu chudších vrstev společnosti a starší generace zvyklé na sociální záruky ze sovětské doby. Nelze opomenout ani dynamický, byť poněkud jednostranný, vývoj běloruské ekonomiky v posledních letech. Prezidentovi prospívá také slabost a nejednotnost běloruské opozice, která zatím nedokázala vytvořit přesvědčivý program ani najít silného lídra. Hlavní hrozbou Lukašenkovu režimu je nikoli možnost „barevné“ revoluce, která je v Bělorusku zatím v nedohlednu, nýbrž spíše v postupném vyčerpání rezerv zestátněné ekonomiky a v únavě běloruské byrokracie z autoritářských manýr, nevyzpytatelnosti a vrtochů všemocného prezidenta. Může však trvat 5 – 7 nebo i více let, než dojde v této zemi k politickým změnám.

Kazachstán. Tato země disponující obrovskými zásobami nerostných surovin si v poslední době dělá nárok na roli „středoasijského tygra“, nejmodernější a nejdynamičtější ekonomiky v tomto regionu. Kazašský prezident Nursultan Nazarbajev je znám jako ctižádostivý vládce, který má sklony k bombastickým projektům. (Přemístil například hlavní město země z jižní Alma-Aty do Astany uprostřed kazašské stepi, což stálo kazašskému rozpočtu několik miliard dolarů). Nazarbajev měl donedávna pověst jednoho z nejhorlivějších stoupenců integrace zemí SNS, avšak v poslední době, kdy se ekonomické a politické zájmy Kazachstánu začaly postupně rozcházet se zájmy Ruska, je v tomto směru poněkud zdrženlivější. Vnitřní politiku Nazarbajevova režimu popisují někteří místní politologové jako „osvícený absolutismus“. Jedná se spíše o další příklad „řízené demokracie“: opozice existuje, avšak její nejznámější vůdcové jako bývalý premiér Kažegeldin jsou pronásledováni, někteří i vězněni. Prezidentova rodina disponuje velkým ekonomickým a politickým vlivem, Nazarbajevova dcera Dariga má vlastní politickou stranu, která je zastoupena v parlamentu. V Kazachstánu neexistuje tak tvrdá cenzura jako v jiných středoasijských zemích. Nezávislí novináři, kteří si dovolují vládní politiku kritizovat, jsou však vystaveni jistému nebezpečí.

Největší opoziční strana Děmokratičeskij vybor Kazachstana („Demokratická volba Kazachstánu“) byla před několika měsíci zakázána kvůli údajnému porušení zákona o národní bezpečnosti. Kazachstán je jak ze zeměpisného tak z etnického hlediska nejbližším sousedem Kyrgyzstánu, proto vyvolaly nedávné události v této zemi u kazašského vedení jisté znepokojení. Nazarbajevův režim má ovšem mnohem pevnější základy než Akajevův a je, jak se zdá, mnohem lépe připraven na případné revoluční nebezpečí. Avšak složitá klanová a politická struktura kazašské společnosti, relativně vysoká úroveň vzdělanosti a politického vědomí městské elity, velké ekonomické a sociální rozdíly mezi regiony a některé další faktory nevylučují možnost další „barevné“ revoluce právě v Kazachstánu. Kazašské opoziční strany se pilně připravují na prezidentské volby, které jsou naplánovány na prosinec. Dokázaly to, co se zatím nedaří opozičním silám ve většině jiných postsovětských zemích, a sice zvolit společného prezidentského kandidáta, jimž se stal bývalý předseda parlamentu Žarmachan Tujakbaj.

Moldavsko. Tato země je zajímavým a pro SNS neobvyklým příkladem prudké změny zahraničněpolitické orientace, aniž by přitom došlo ke změně vládní garnitury. Od roku 2001 je v Moldavsku u moci komunistická strana, jejíž vůdce Vladimír Voronin je prezidentem této země. Začínal jako stoupenec těsné spolupráce s Ruskem a případného připojení Moldavska ke svazu Ruska a Běloruska. Avšak poté, co se s Moskvou kvůli plánu řešení krize v Podněsteří rozešel, zvolil Voronin cestu podivného „eurokomunizmu“ a prohlásil vstup do EU za hlavní strategický cíl své politiky. Toto heslo na moldavské voliče jak se zdá platí, v březnových parlamentních volbách volilo komunistickou stranu přes 40 procent občanů. Voroninova vláda je připravena spolupracovat s „oranžovou“ Ukrajinou a Evropskou unií v podněsterské otázce a tato kombinace může být účinná, ačkoliv Rusko, jehož chráněncem separatistický podněsterský režim je, se samozřejmě svých pozic v tomto regionu jen tak nevzdá. Moldávie je na rozdíl od ostatních zemí SNS parlamentní republikou, ačkoliv fakticky má tamější prezident mnohem větší politický vliv než například jeho středoevropští kolegové. Moldávie je nejchudší zemí v Evropě, více než 600 tisíc ze čtyř milionů jejích obyvatel pracuje v zahraničí aby své rodiny uživilo. Nicméně i přes obrovské sociální problémy je politické klima v této zemi pro demokratický vývoj příznivější než ve většině postsovětských států. Voroninovo obratné manévrování mu přineslo obdivovatele i mezi přesvědčenými antikomunisty. Nacionalistická, liberální a proruská opozice sice mají své zástupce v novém parlamentu, nejsou však zatím schopni komunistům účinně konkurovat. Vývoj situace v Moldavsku bude ovšem do značné míry záležet na tom, co se bude dít kolem Podněsteří. Pokud se Voroninovi podaří obnovit jednotu moldavského státu, bude jeho pozice takřka neotřesitelná.

Rusko. Jisté zpomalení ekonomického růstu, nepopulární reformy, především částečné zrušení sociálních výhod pro důchodce a některé další skupiny, zahraničněpolitické porážky, obzvlášť ruská diplomatická blamáž na Ukrajině, do jisté míry otřásly postavením prezidenta Vladimíra Putina. Většina občanů mu stále důvěřuje, Putinova popularita však už rozhodně není tím nadšeným obdivem, který byl příznačný pro jeho první prezidentské období (2000 – 2004). „Mlčenlivá většina“ je sice vůči Putinovi loajální, avšak revoluce nedělají mlčenlivé většiny, nýbrž „hlučné“, aktivní a odhodlané menšiny. Takovéto menšiny se v Rusku pozvolna formují, ačkoliv nejsou zatím dostatečně silné ani vlivné na to, aby Putinův režim vážně ohrozily. Jejich samotná existence je však pro ruského prezidenta varováním: jeho politika se zřejmě neubírá směrem, který by mu umožnil dlouhé a bezstarostné vládnutí.

Liberálové vyčítají Putinovi potlačení občanských svobod (ačkoliv není v žádném případě natolik autoritářským vládcem jako například středoasijští despoti), posílení státního vlivu v ekonomice a neúměrnou centralizaci moci, obzvlášť poté co zrušil přímé volby gubernátorů – šéfů regionálních vlád. (Teď jsou gubernátoři voleni zákonodárními shromážděními svých regionů, avšak jejich kandidatury jsou navrhovány prezidentem). Pro komunisty a jiné levicově smýšlející Rusy je Putinova vláda naopak do jisté míry pokračováním nenáviděné vlády Borise Jelcina, protože bohatým moc neodebírá a chudým nepřidává, ba naopak, je připravuje o jisté sociální výhody, které přežily i Jelcinovu dobu. Pro radikální nacionalisty je Putin navzdory jeho neoimperiální rétorice a (většinou neúspěšným) pokusům o posílení ruského vlivu v zemích SNS pouhou západní loutkou, protože se neodvažuje Západu tvrdě vzdorovat. (O tom, že dnešní Rusko na to prostě nemá sily ani prostředky, ruští nacionalisté příliš nepřemýšlí). Pro mnoho mladých lidí je Putinův režim naprosto nevýrazný a neinspirující, nudí se, a proto se rádi přidají k radikálním pravicovým či levicovým skupinám, například k Národně bolševické straně, jejíž vůdcem je populární spisovatel Eduard Limonov.

Ruská opozice zatím zoufale postrádá jednotu a schází jí vůdčí osobnost skutečně velkého formátu. (Bývalý premiér Michail Kasjanov a známý šachista Garri Kasparov, kteří jsou občas zmiňováni jako možní vůdcové liberální opozice, rozhodně nejsou vhodnými kandidáty na tuto roli). Kyrgyzské události však ukázaly, že ani tento stav nemusí být překážkou pro vítězství, pokud se v zemi vytvoří vhodné podmínky pro rychlou politickou změnu. Ty v Rusku mohou vzniknout, pokud Putinova vláda nedokáže přijít s novými myšlenkami a projekty, které by ruskou společnost posunuly kupředu. Zatím takovéto nápady viditelně postrádá, a proto je dnešní ruská politická realita čím dál více pouhým byrokratickým přešlapováním na místě. Vysoké ceny ropy na světových trzích Rusko pořád drží nad vodou, to však nemusí trvat věčně. Regionální elity, ačkoliv se zdánlivě jednomyslně Putinovým pokynům podřídily, zřejmě nejsou příliš spokojené s výrazným omezením jejich moci v důsledku prezidentem prosazené centralizační reformy. Veřejnost také není z dalšího posílení vlivu moskevské byrokracie (nebo spíše petrohradské, pokud si uvědomíme, kolik je v dnešní ruské vládnoucí vrstvě lidí pocházejících z Putinova rodného města) moc nadšená. Na začátku letošního roku byl v Rusku zaznamenán výrazný vzrůst počtů protestních akcí, jejichž účastníci kritizovali nejen místní administrativy a vládu, nýbrž také hlavu státu. To co bylo za prvního Putinova prezidentského období naprosto neobvyklým jevem, se pomalu stává každodenní realitou.

Záminkou pro „barevnou revoluci“ nebo alespoň vážné nepokoje v Rusku se může stát tzv. „problém 2008“. Jde o poslední rok Putinova prezidentování, rok kdy má podle dnešní ústavy být v Kremlu vystřídán dalším prezidentem Ruské federace. Vladimír Putin již nejednou říkal, že nechce ústavu měnit, aby si umožnil potřetí kandidovat. Pro ruskou politiku jsou však velmi příznačné rychlé zvraty, proto nelze vylučovat možnost, že Putin své rozhodnutí ještě změní. Důležité je, že žádnou silnou a populární „dvojku“, člověka, kterému by mohl po vypršení mandátu prezidentskou moc klidně předat, Putin zatím nemá. Pokud se přece jen rozhodne, že v roce 2008 z Kremlu opravdu odejde, bude nejspíše muset vybrat mezi nevýraznými, ačkoliv loajálními členy svého týmu – premiérem Michailem Fradkovem, předsedou Dumy Borisem Gryzlovem, ministrem obrány Sergejem Ivanovem a dalšími. Existuje ovšem nebezpečí, že by tato změna (obzvlášť v případě, kdyby vláda musela zfalšovat výsledky voleb ve prospěch jejího kandidáta) právě mohla vyprovokovat nepokoje. Stejný výsledek by však mohlo mít také opačné Putinovo rozhodnutí – pomocí nějakého právního triku změnit ústavu a u moci zůstat. Hlavní problém současného ruského režimu spočívá v tom, že neřeší problémy země, nýbrž je pouze konzervuje. Spoléhá na jim vytvořené mechanizmy „řízené demokracie“, které však mohou kdykoliv selhat, protože jejich základem není vůle společnosti, nýbrž pouhé byrokratické kombinace.

Tádžikistán. Tato chudá středoasijská země zažila na začátku 90. let krvavou občanskou válku. Má proto jistou „imunitu“ vůči násilným politickým akcím. Prezident Imomali Rachmonov, jenž se k moci dostal právě v době války v roce 1992, vytvořil politický systém brzd a protivah, v jehož rámci je moc fakticky rozdělena mezi regionálními klany. Rachmonov se dokázal domluvit s umírněnými islamisty, kteří mají své zastoupení ve vládě a parlamentu, ačkoliv se v tom nemohou vyrovnat prezidentově Lidové demokratické straně. Tato stabilita je však docela křehká, obzvlášť pokud si uvědomíme, že Tádžikistán je důležitým bodem na drogové stezce vedoucí ze sousedního Afghánistánu do Ruska a Evropy. Drogoví „baroni“ nezřídka těsně spojení se státními strukturami jsou schopni situaci v zemi kdykoliv destabilizovat, pokud by se jim to z nějakého důvodu hodilo. Dalšími nebezpečnými faktory jsou existence v Tádžikistánu radikálních islamistických skupin, byť vláda proti nim tvrdě bojuje, problémem je také napětí mezi tadžickou většinou a uzbeckou menšinou na severu země. Přítomnost ruských vojsk na neklidné tadžicko-afghánské hranici je v tomto případě naopak stabilizujícím prvkem. Pokud by se Rusové rozhodli z Tádžikistánu odejít (o čemž se už jednou uvažovalo), se bude muset Západ v zájmu vlastní bezpečnosti vážně zabývat možností vlastní vojenské přítomnosti v této zemi.

Turkmenistán. Známá americká organizace Freedom House považuje turkmenský a severokorejský režim za nejrepresivnější totalitní diktatury na světě. Má k tomu dost důvodů. V Turkmenistánu nastolil doživotní prezident Saparmurat Turkmenbaši („otec Turkmenů“) Nijazov tragikomický kult vlastní osobnosti, k jehož prvkům patří například prezidentova velká zlatá socha otáčející se během dne za sluncem nebo přejmenování dvou kalendářních měsíců (ledna a dubna) podle prezidenta a jeho matky. Nijazov, který byl komunistickým vůdcem Turkmenistánu ještě v 80. letech, dokázal úplně rozdrtit jakoukoliv opozici. Je bezpochyby schopným, leč velmi krutým a despotickým politikem, protože se dokázal prosadit ve společnosti založené na klanovém principu, aniž by pocházel z vlivného rodu. (Vyrůstal v dětském domově poté, co jeho rodiče v roce 1948 během katastrofického ašchabadského zemětřesení zahynuli). Turkmenistán disponuje velkými zásobami zemního plynu, což Nijazovovi dovolilo udělat několik populistických gest, které mu přinesly jistou popularitu, například zrušit poplatky za plyn pro domácnosti. Na tak bohatou zemi je životní úroveň většiny Turkmenů překvapivě nízká. Jejich všemocný vládce je však všeobecně považován za miliardáře. Turkmenbašiho diktatura není ani „řízenou demokracií“, nýbrž brutálním režimem osobní moci. Turkmenistán je zemí uzavřenou před okolním světem, takže je velice těžké tamější situaci podobně zkoumat. Zatím však nejsou žádné náznaky toho, že by v nejbližší době mohlo dojít k jakýmkoliv revolučním změnám. Pravděpodobnější je možnost „klasického“ coup d‘etat v důsledku spiknutí v okolí diktátora anebo zhroucení režimu po smrti Turkmenbašiho, který je jak se zdá osamělým despotou, jenž se neopírá o vlastní klan ani rodinu. (Jediný Nijazovův syn žije v Rusku a s otcem se příliš nestýká).

Uzbekistán. Největší co do počtu obyvatel (26 milionů) středoasijské zemi vládne již 15 let tvrdou rukou prezident Islam Karimov. Brutalita jeho režimu je menší než v Turkmenistánu, ale větší než v ostatních zemích tohoto regionu, v němž je autoritářství dávnou tradicí a je mnoha lidmi vnímáno téměř jako samozřejmost. Je ovšem pravdou, že se Uzbekistán ve mnohem větší míře než jeho sousedé potýká s islámským radikalizmem. V loni se v Taškentu uskutečnila řada teroristických útoků, v jejichž důsledku zahynulo téměř 20 lidí. Prezident Karimov rád zdůrazňuje sekulární povahu svého režimu a tvrdí, že pokud je u moci, nehrozí Uzbekistánu ani celé Střední Asii vzestup islámského fundamentalizmu. Uzbecká vláda se v době americké operace proti afghánskému hnutí Talibán (2001) dokázala prosadit do role důležitého spojence USA v boji proti terorizmu. Karimov a jeho stoupenci však často zneužívají protiteroristických opatření pro potlačení zbytku opozice, především umírněných islamistů. Uzbecký prezident byl událostmi v sousedním Kyrgyzstánu viditelně znepokojen, dokonce zakázal státním médiím o nich podrobně psát. Moc Karimova a jeho klanu je však zatím velká, proto se v nejbližší době pravděpodobně nemá čeho bát. Situace se pro Uzbekistán může viditelně změnit pouze v případě kdyby „barevná revoluce“ zvítězila nejen v Kyrgyzstánu, ale také v nějaké větší a vlivnější středoasijské zemi, například v Kazachstánu.

Specifikem všech zemí SNS (včetně těch, v nichž se odehrály „barevné revoluce“) zůstává nedostatek nebo naprostá absence politické kultury evropského typu, v jejímž rámci je střídání u moci politických stran a společenských skupin, jejichž zájmy tyto strany hájí, považováno za samozřejmost. Politická moc, která zároveň poskytuje možnost nekontrolovatelného přístupu k majetku a finančním prostředkům, poněvadž právní základy demokracie a občanské společnosti jsou ve východoevropských a středoasijských zemích příliš chabé, nabývá zvláštní hodnoty, mnohem větší než v demokratických státech. Lidé, kteří touto mocí disponují, se nemohou smířit ani s pouhou myšlenkou na to, že by někdy měli tento „svatý grál“ přenechat někomu jinému. V postsovětských společnostech existuje představa o politické moci jako o něčem nedělitelném a v jistém slova smyslu věčném. Opozice není považována za partnera a legitimního kritika vlády, nýbrž za „nepřítele lidu“ nebo přinejlepším za skupinu smolařů, kteří se prostě nedokázali dostat k moci. Tato situace nenechává opozici a jejím stoupencům k dispozici téměř žádné legální prostředky politického boje, proto „barevné revoluce“ nejsou důsledkem nějakého „mezinárodního spiknutí“, jehož cílem je skoncovat se zbytky ruského vlivu v SNS (tato verze je dnes v Rusku nejpopulárnější), nýbrž přirozenou reakcí na „řízenou demokracii“ omezující normální politickou soutěž. Další problém však spočívá v tom, že vítězná opozice, ať už gruzínská, ukrajinská nebo kyrgyzská, je přece jen součástí stejné postsovětské elity a proto se může zcela či zčásti začít chovat stejným způsobem jako její předchůdci. Proto není možné politické změny v zemích SNS nijak idealizovat. „Barevné revoluce“ jsou jen prvním krokem k demokratizaci poměrů v bývalých sovětských republikách. Jsou velkou nadějí, tato naděje by však neměla vyvolávat iluze ohledně tempa a hloubky společenských změn ve Východní Evropě a Střední Asii.

Původní vydání: „Barevné revoluce“ v zemích SNS: To be continued?

Přejít
Tagy
Tagy
Asie 571
Evropa 2915
Postsovětský prostor 426
Rusko 975
Ukrajina 828
podpora demokracie 111
rozvoj občanské společnosti 108
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz