Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Přidej se k nám: AMO hledá zájemce a zájemkyně o stáž!

Atatürk spí klidně

Michal Thim Michal Thim / Ed. 18. 2. 2016

Jaké je však dnešní Turecko? Kam patří? Jakou roli sehrají předčasné volby, které se konaly minulou neděli a které komentátoři svorně označovali za nejdůležitější volby za uplynulé čtvrtstoletí? Nejen tyto otázky dnešní Turecko vyvolává. Z jejich velkého množství se dá vyvodit, že toho o zemi ležící na křižovatce staletých obchodních cest, na pomezí Evropy a Asie, příliš nevíme.

Atatürkův odkaz: klobouky místo fezů

Historie hraje velkou roli ve vnímání jakéhokoli národa či státu. Nejinak je tomu v případě Turecké republiky založené v roce 1923 na troskách osmanské říše, která se v dobách své největší slávy rozléhala od dnešního Maroka k součanému území Ukrajiny. K historii patří také velké osobnosti, tou tureckou je Mustafa Kemal, který později přijal jméno Atatürk (otec Turků).

Jako jeden z velitelů osmanské armády se proslavil při bitvě u Gallipoli, kde Osmanská říše zaznamenala jeden z mála úspěchů na bojištích první světové války. Po válce stanul v čele tureckého odporu proti mírovým podmínkám, které byly Osmanské říši nadiktovány v Sevres, které z budoucího Turecka učinily života neschopný celek. Vyjednání nových podmínek vyjádřené podpisem mírové smlouvy v Lausanne bylo velkým vítězstvím Atatürka, který se stal prezidentem nové Turecké republiky.

Meziválečné období bylo ve znamení autoritativního režimu daného vládou jediné povolené strany. Fakticky však vše řídil Atatürk a okruh jeho blízkých spolupracovníků. Reformy, které byly společnosti nařízeny, prošly právě kvůli velké popularitě prezidenta republiky. Je to rovněž období, kdy se zformulovalo to, čemu dnes nejen Turci říkají Atatürkův odkaz. V domácí politice to znamenalo řadu reforem od zavedení latinské abecedy po nošení klobouku místo tradičního fezu. Zkrátka nebyla jediná sféra života běžného Turka, která by zůstala nedotčena. Vše bylo podřízeno hlavnímu cíli – přiblížení se standardům západní civilizace.

Jak tanky vjíždějí do turecké politiky

Role armády v turecké politice je jedním z diskutovaných evergreenů. Velmi zjednodušeně se uvádí, že armáda je strážkyně odkazu Atatürka a hodnot sekulární republiky. Tuto pozici armáda rozhodně neměla od počátku. Mustafa Kemal, přestože sám pocházel z vojenských kruhů, držel armádu důrazně mimo politiku. Těžko tedy lze současnou roli generálů v politice považovat za vyjádření představ Atatürka o politice.

Vojáci začali být aktivní v politice až po druhé světové válce a po zavedení svobodné soutěže politických stran. Asi nejvýraznějším zásahem armády do politiky byl vojenský převrat v roce 1980, po kterém armáda na rozdíl od dřívějších intervencí držela moc po celé dva roky. Je poněkud paradoxní, že jedním z politiků, kterým byla po převratu zakázána činnost, byl Deniz Baykal, dnešní předseda Republikánské lidové strany, tedy hlavní opoziční síly, která se odkazuje na tradiční hodnoty republiky, mezi něž počítá i silné postavení armády.

Velký návrat aneb kde se vzali islamisté

Současná vládní Strana spravedlnosti a pokroku (AKP), která v neděli obhájila vítězství z roku 2002, což se naposledy povedlo v roce 1987, nespadla na tureckou politickou scénu z nebe. Renesance islámu v turecké společnosti začala v druhé polovině osmdesátých let a další uvolnění přinesl konec studené války.

Devadesátá léta byla pro vnitropolitickou scénu v Turecku obdobím vládní nestability. Vládní koalice byly velmi křehké, situaci neprospíval ani de facto válečný stav na jihovýchodě země, kde armáda bojovala s Kurdskou stranou pracujících (PKK). Rostoucí vnitropolitická krize dosáhla vrcholu v roce 1997, kdy armáda svým nátlakem donutila podat demisi zvláštní koalici konzervativní islamistické Strany blahobytu premiéra Necmettina Erbakana a republikánské Strany pravé cesty ministryně zahraničních věcí a expremiérky Tansu Çillerové.

V roce 1999 a 2001 zasáhly Turecko dvě hluboké ekonomické krize. To již byla Strana blahobytu zakázána (stalo se tak v roce 1998). Na jejích troskách však vznikla Strana spravedlnosti a pokroku, kterou založila mladší generace politiků ze Strany blahobytu. V roce 2002 strana poprvé triumfuje a sestavuje jednobarevnou vládu s pohodlnou většinou v parlamentu. Za prvním úspěchem AKP stojí to, že byla v pravou chvíli na pravém místě, využila rozepří mezi „starými“ stranami a frustrace lidí z hospodářské situace.

Strašák islámské vlny: dost přifouknutý balon

Proč se reálný či smyšlený konflikt o světský charakter Turecka rozhořel až v posledním roce právě skončeného volebního období, když AKP pohodlně užívala výrazné většiny v parlamentu, a tudíž i stability, kterou dlouho žádná turecká vláda nepamatovala, po celé volební období?

Jedním z klíčových momentů byla změna na postu náčelníka generálního štábu v létě 2006, kdy „holubici” vystřídal generál-jestřáb. Vztahy armády a vlády začaly být napjaté a vyvrcholily 27. dubna v podobě tzv. „e-memoranda“, ve kterém armáda upozornila, že je (byť samozvaná) strážkyně sekulární republiky a zasáhne v případě, že by tyto hodnoty byly ohroženy. To se již naplno rozhořela politická krize, která vedla k vyhlášení předčasných voleb na 22. červen (původně plánované na začátek listopadu) a naopak odsunutí prezidentských voleb prozatím na neurčito.

Problémem je, že odpůrci islamistů mají jen málo, o co se mohou při své kritice opřít. Proto se objevilo nařčení, že AKP má „tajný“ plán, jak postupně nastolit v Turecku režim, jaký panuje v Íránu či v Saúdské Arábii. V reálné politice se však islamisté vyvarovali přímých střetů s prezidentem či armádou. Mezi jejich kontroverznější kroky patří návrhy na zrušení zákazu nosit pokrývku hlavy na oficiálních místech či zřízení náboženských středních škol.

AKP má naopak na svém kontu řadu úspěchů. Ekonomika se vzpamatovala z hospodářské krize. Růst se v posledních třech letech pohyboval kolem sedmi procent. Země patří mezi nejatraktivnější z hlediska přímých zahraničních investic. Nezaměstnanost je sice stále relativně vysoko, ale přesto mírným tempem klesá. Problémem například zůstává obtížné uplatnění čerstvých absolventů, což je dané i velmi nízkým průměrným věkem 27 let (průměrný věk v ČR je 39,5 roku). V neposlední řadě dosáhla bezprecedentního úspěchu, když dovedla Turecko k zahájení přístupových rozhovorů s EU.

Proč Turci volili AKP? Byla jejich volba hlasem pro větší roli islámu v politice? Odpověď má dvě roviny. Jak již bylo naznačeno, vláda AKP má za sebou řadu úspěchů. Zjednodušeně řečeno běžný Turek se má dnes lépe, než tomu bylo před pěti lety. Reformy daly vzniknou střední podnikatelské třídě ve středních a malých městech a tito lidé se stávají jádrem voličské podpory pro islamisty.

Důležité rovněž je, že AKP nemá v současnosti hodnověrného soupeře na politické scéně. Není to ani Republikánská lidová strana (CHP) se svým zdiskreditovaným lídrem, ani Strana národního hnutí (MHP) se svým důrazem na turecký nacionalismus, který sice oslovil dost voličů, aby se strana dostala přes potřebných 10 procent, ale strana svůj úspěch musí zopakovat, což bude mnohem těžší.

Označení islamistický má v češtině dost matoucí význam a dvojnásobně to platí v případě AKP. Je totiž zásadní rozdíl mezi islamistickým hnutím Hamas (například), které disponuje vlastními ozbrojenými milicemi, a islamistickou stranou AKP, která je politickou stranou v podobě v jaké ji známe i z české politické scény. Islamismus má však mnoho podob a v případě AKP lze hovořit o islámské obdobě křesťansko demokratických stran, které rovněž přinášejí do politiky kontroverzní témata, nad kterými vzniká vášnivá diskuse. V případě křesťansko demokratické strany to může být např. zákaz potratů, v případě AKP povolení nošení pokrývky hlavy na úřadech.

A co „pokračující islamizace společnosti“? Zajímavé jsou dva na sobě nezávislé průzkumy veřejného mínění. První provedli dva akademici Ali Çarcoglu a Binnaz Toprak v letech 1999 a 2006. Výzkum ukázal, že počet Turků, kteří podporují zavedení islámského práva šaría, klesl z 21 procent na 9 procent. Další průzkum provedený Gallupovým institutem v minulém roce ukázal, že počet žen nosících pokrývku hlavy klesl o devět procent. Takový výsledek je bezesporu překvapivý nejen pro veřejnost v Turecku. Ani další průzkumy nenaznačují směřování Turecka k teokracii, spíše větší uvědomování si islámské identity. Naprostá většina Turků však trvá na tom, že náboženství nemá hrát v politice žádnou roli.

K Mekce, či k Bruselu?

Před volbami se mluvilo o jejich důležitosti. Jak tomu však bude po volbách? Je zde více otázek, které čekají na vyřešení. Co se ekonomiky týče, výhledy na příští léta znějí slibně a premiér Erdogan již deklaroval, že jeho vláda tempo reforem udrží. Nejasné zatím je, jak zareaguje nová vláda na požadavek armády na zásah proti Kurdům v severním Iráku. Vzhledem k tomu, že parlament a vláda nebyly příliš ochotné dát svolení před volbami, nedá se čekat, že se budou chtít pouštět do akce, která by mohla podpořit turecké odpůrce v EU a zkomplikovat vztahy s USA.

Jaké je tedy Turecko dnes? Definitivně stabilnější a bohatší než před deseti lety. A je rovněž svobodnější. V poslední kampani se jednotlivé strany otevřeně vyjadřovaly o existenci kurdského problému, což je otázka, která byla v polovině devadesátých let tabu. Po reformách je země blíže standardům EU než kdykoli předtím a pokračování reforem dává příslib dalšího pokroku. Přestože členství Turecka v Unii je nyní nepopulární otázkou v Turecku i EU, jen málokterý Turek zpochybňuje účelnost reforem.

Výsledek voleb nakonec může být přijatelný pro všechny. AKP drtivě zvítězila, nezískala však ústavní většinu kvůli tomu, že se kromě ní do parlamentu dostaly ještě dvě strany. Opozice vstupem posílila a snad i zmoudří. Ukázalo se, že šíření strachu a negativismu zapůsobilo jen na některé voliče. Příště to bude chtít něco víc. Armáda v dubnu použila maximum z potenciálu, který v současné době má, pokud nechce svrhnout vládu silou. Výrazné vítězství vlády je odpovědí i pro nespokojené generály.

Zatímco v roce 2002 bylo volba pro umírněné islamisty z AKP hlavně protestním hlasem voličů, v roce 2007 jim voliči za 85procentní účasti vystavili zelenou pro další období.

Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1208
volby 1203
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz