Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Arménské obrození v Turecku

Tomáš Kaválek Tomáš Kaválek / Ed. 24. 11. 2015

Svět si letos v dubnu připomněl sté výročí vyvražďování Arménů na území Osmanské říše. Dříve zcela tabuizované téma arménského dědictví nyní vyplouvá na povrch i v Turecku. A lidé žijící na východě země se již tolik nebojí přiznávat a prozkoumávat svoje arménské kořeny.

Události roku 1915, během kterých zemřelo podle odhadů přes 1 milion Arménů žijících především na území dnešního Turecka, bývají označovány za první genocidu 20. století.

Arménů výrazně změnila tvář východního Turecka, kde právě tato národnost tvořila podstatnou část městské populace. Moderní turecký stát, vzniklý na troskách Osmanské říše v roce 1923, pak zvolil za svoji státní ideologii vypjatý nacionalismus a prosazoval „turkifikaci“ namířenou k ;vykořenění a popírání bohaté kulturní a etnické tradice Anatolie.

Ankara dodnes odmítá uznat události roku 1915 jako genocidu. Debata o „událostech roku 1915“ je přesto poslední roky mnohem otevřenější.

Arménské obrození“ v Diyarbakıru

Na vyvražďování Arménů se na východě dnešního Turecka ochotně podílely kurdské jízdní oddíly zvané hamidiye i mnoho klanů, které dostaly z Istanbulu volnou ruku k plenění, vraždění a okrádání Arménů a chtěly se obohatit. Možná o to více může být překvapením, že za posledních pět let došlo v srdci východního Turecka, obývaného právě Kurdy, ve více než milionovém městě Diyarbakır k malému „arménskému obrození“.

Právě v historickém centru Diyarbakıru, obehnaném zachovalým středověkým opevněním (které bylo mimochodem letos zapsáno do seznamu památek UNESCO), se nachází největší arménský kostel na Blízkém východě.

Surp Giragos Kilisesi (kostel sv. Giragose) najdeme v srdci historického jádra Diyarbakıru, uprostřed změti klikatých úzkých uliček, často širokých jenom na délku paží. Na sklonku 19. století tvořili Arméni třetinu obyvatel města. Po jejich vyhnání a vyvraždění v roce 1915 se do města vrátilo pouhých několik tisíc z nich a jejich počet se dále snižoval.

Nyní se v historické části Diyarbakıru nachází pouze 17 Arménů vyznávajících křesťanskou víru, byť v okolních distriktech a provinciích jich je více. Mnozí lidé také „znovuobjevují“ svoje arménské kořeny, ale zůstávají nadále muslimy.

Oba dva arménské kostely v Diyarbakıru, sv. Giragos a menší sv. Sarkis, začaly chátrat a postupně z nich zbyly jenom zbytky zdí a nosné sloupy. Malá arménská komunita ve spolupráci s diasporou především v Evropě a USA začala usilovat o renovaci kostela sv. Giragose.

Turecké ministerstvo kultury přislíbilo finanční pomoc, ale pouze pod podmínkou, že kostel bude přeměněn na muzeum a nebude sloužit k náboženským účelům. Arménská nadace Surp Giragos se rozhodla hledat prostředky jinde.

Podle Güzide Dikerové, Arménky a zaměstnankyně nadace, byla nabídka ankarské vlády nepřijatelná, protože jako největší kostel na Blízkém východě má velký symbolický význam a návštěvníci z celého světa se sem jezdí i modlit.

Nečekaný spojenec

V roce 2009 byla nakonec zahájena rekonstrukce, pro kterou získali Arméni neočekávaného spojence – místní městskou správu ovládanou prokurdskými politickými stranami (jejich poslední inkarnací jsou DBP a HDP – Demokratická strana regionů a Lidová demokratická strana). Město přispělo 17 % z celkové částky na rekonstrukci.

Kurdští politici i Kurdové jako takoví jsou obecně ochotnější uznat utrpení Arménů než turecký establishment v Ankaře. Samotné kurdské kmeny se lvím podílem na genocidě Arménů podílely, ale možná právě proto, že samy jsou dlouhé dekády terčem represí a potlačování identity ze strany Ankary, jsou ochotnější přiznat chyby svých předků.

V roce 2011 byl kostel sv. Giragose znovu otevřen a rekonstrukce jsou dnes téměř kompletní. Jak říká Güzide Dikerová, nadace by ráda získala prostředky i na rekonstrukci druhého zmíněného kostela – Surp Sarkis.

V Giragosu se konají bohoslužby obvykle jednou za několik týdnů, kněz však musí přijet na jednodenní návštěvu z Istanbulu, odkud je vysílán patriarchou Mesrobem II. Mutafjanem.

Místní komunita také usiluje o výuku arménského jazyka, přičemž již druhou vlnu kurzů pro zájemce plánují zahájit v nejbližších měsících. Arménská nadace Surp Giragos se také snaží udržovat styky s Arménií. Podle Dikerové odjelo na začátku srpna na panarménské olympijské hry v Jerevanu jen z okolí Diyarbakıru na 50 lidí. Z celého Turecka jich bylo asi 400.

Objevování „skrytých Arménů“

Mnoho přeživších Arménů po roce 1915 také konvertovalo k islámu či se alespoň veřejně nehlásilo k arménské křesťanské identitě z obavy z dalších represí. Příběh Güzide Dikerové je jenom jeden z mnoha podobných osudů „skrytých Arménů“, kteří teprve relativně nedávno znovu objevili či se odhodlali znovu objevit svoje arménské kořeny.

Otec Güzide je Kurd, nicméně její matka pochází z arménské rodiny. V roce 1895 se matčina rodina rozhodla odejít ze Sasunu na území dnešního Turecka do Aleppa. V letech 1894 až 1896 totiž probíhaly pogromy na křesťany na východě dnešního Turecka, které si vyžádaly podle odhadů přes 20 tisíc životů.

Z Aleppa se rodina vrátila do Silvanu v dnešní diyarbakırské provincii okolo roku 1910. V očekávání dalších represí se nicméně zcela vzdala své arménské identity a prezentovali se jako Kurdové, muslimové. Güzide podotýká, že příběh slyšela od svých rodičů a prarodičů nesčetněkrát, ale až v pozdějším věku jí prozradili, že je to vlastně historie její vlastní rodiny.

Díky rekonstrukci kostela sv. Giragose vzniklo v Diyarbakıru opět místo pro Armény, kteří se nyní obecně cítí pohodlněji a přiznávají své arménské kořeny. Řada lidí se však stále zdráhá přiznat svoji arménskou identitu či dokonce konvertovat ke křesťanství.

V Diyarbakiru se zatím konala první hromadná konverze ke křesťanství a v brzké době se chystá další. Nálepka „gâvur“ (označení pro nevěřící, rozuměj pro nemuslimy) je však stále stigmatem, které může přinášet v každodenním životě problémy.

Arméni na neklidném východě

Arménský kostel svatého Giragose se nachází přímo v srdci historického centra Diyarbakıru, které je baštou sympatizantů s povstaleckou skupinou – Kurdskou stranou pracujících (PKK).

Od konce července byly po více než dvouletém příměří obnoveny boje mezi PKK a tureckým státem. Ostré srážky nejen ve venkovských oblastech, ale také ve městech na Kurdy obývaném východě země si vyžádaly do konce srpna přes 70 obětí z řad policistů a vojáků a více než 50 civilistů. Ani Diyarbakıru jakožto symbolickému městu pro kurdské nacionalisty se násilí nevyhnulo.

„Nastalá bezpečnostní situace nám způsobuje četné problémy,“ říká Güzide Dikerová. „Vzhledem k umístění kostela jsme v podstatě chyceni uprostřed střetů mezi sympatizanty s PKK a tureckou policií.

Koncem srpna, během generální stávky v Diyarbakıru na protest proti vojenským operacím proti Kurdům, dokonce v okolí kostela vyrostly barikády. Kurdové se střetávali s policí a v okolí se ozývala střelba.

Arménská nadace Surp Giragos dokonce musela zrušit letošní festival vína – místní Arméni za pomoci francouzského vinaře vyrábějí víno.

Arméni se navíc obávají teroristických útoků radikálních islamistů. V Diyarbakıru je přítomný turecký Hizballáh, převážně kurdská islamistická skupina, a jeho legální politická strana Hüda-Par. Řada lidí navázaných na tyto skupiny sympatizuje s Islámským státem.

„Arménské obrození“ v Diyarbakıru je svým rozsahem sice na první pohled marginální záležitostí, ale jako symbol je zvláště v tureckém prostředí důležitým krokem k vyrovnání se s událostmi roku 1915. A také k přijetí „arménské minulosti“ tisíců lidí žijících v Turecku.

 

Původní vydání: Arménské obrození v Turecku

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1166
lidská práva 282
mezinárodní bezpečnost 1060
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama