Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Arabské dny hněvu

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 14. 2. 2016

Nebývalá jednota arabských událostí roku 2011 připomíná všearabské nadšení po egyptské revoluci v roce 1952. Půl století po národních revolucích přichází revoluce občanská. Může protestní hnutí dát nový význam panarabské politice?

Jediné arabské heslo „lid chce pád režimu“ (aš-ša’ab juríd iskát an-nizám) se rozšířilo od Atlantiku po Indický oceán. Nejprve je v lednu skandovali protestující v Tunisu. Po útěku prezidenta Bin Alího do Saúdské Arábie se heslo přeneslo na Tahrír do Káhiry, v únoru do Manamy v Bahrajnu, do Jemenu a do Libye. V březnu policie zatkla studenty střední školy, kteří heslo nastříkali na zeď v Dará v jižní Sýrii a protesty jejich rodin byly počátkem syrského povstání. Britský novinář a autor Patrick Seale formuloval tezi o lidovém panarabismu, který střídá neúspěšný politický panarabismus. Jakkoli je občanská politika stále více arabskou realitou, její všearabský rozměr je nejistý.

Národní jednota

Samotná ohromující jednota protestů všearabský rozměr měla. Požadavky, skladba i hesla protestujících si byly ve všech zemích podobné. Protestující požadovali změnu způsobu vládnutí a zlepšení ekonomické situace. Ani v jedné zemi nebyli omezeni na jedinou socioekonomickou, etnickou či politickou skupinu. Zřejmý byl rozdíl mezi formou požadavků v závislosti na politickém zřízení. V republikách (Tunisku, Egyptě, Sýrii, Jemenu a Alžírsku) heslem „běž!“ (irhal) lidé požadovali změnu režimu zahájenou odchodem dlouholetých prezidentů od moci. V monarchiích (Jordánsku, Maroku, Bahrajnu, Saúdské Arábii a Ománu) požadovali demonstrující větší občanskou účast na rozhodování a ekonomické změny. V Ammánu bylo heslo upraveno na „lid chce reformu systému“ (aš-ša’ab juríd isláh an-nizám). V zemích s voleným systémem (Libanonu, Palestině a Iráku) byl požadavek obrácen proti místním překážkám politické stability. Libanonci požadovali konec konfesionalismu: „libanonský lid chce pád konfesionálního zřízení“ (aš-ša’ab lubnání juríd iskát an-nizámattá’ifí), Palestinci zase „lid chce konec rozdělení“ mezi Fatahem a Hamásem: (ašša’ab juríd inhá al-inkisám).
Protesty se všeobecně vyznačovaly nenásilným a aktivním inkluzivním charakterem. Sdílely heslo „pokojně“ (silmíjan) a „vlast“ (watan) jako výrazy lidové jednoty a národního, tedy nesektářského, charakteru protestů. Dvě vlny náboženského násilí v Egyptě byly následovány manifestacemi za „národní jednotu“ a na Tahríru se v únoru střídaly muslimské a koptské obřady. Podobně na náboženské násilí reagovalo i tuniské publikum a marocké po atentátu v Marrákeši. I v konfesionálně složitých zemích – v Bahrajnu, Sýrii a Jemenu – se konaly demonstrace za národní jednotu. Země na pokraji občanské války – Jemen a Irák – neskýtají jistě úplně jednoznačný obrázek. Lze však říct, že v žádné z arabských zemí nebylo protestní hnutí zdrojem etnického či konfesionálního násilí, a naopak vyzdvihlo národní společenství jako politickou obec.
V tomto ohledu je pozoruhodný i postoj hlavního proudu islamistů. V řadě rozhovorů vysvětlovali členové egyptských Muslimských bratří absenci náboženských hesel v protestech tím, že tato revoluce není sektářská, ale národní. V potvrzování národního charakteru nové politiky pokračují Muslimští bratři i po pádu režimu. Jako viceprezidenta nové politické strany Svoboda a spravedlnost zvolili koptského intelektuála a přijali 90 dalších Koptů jako členy. Podobně se již dříve zachovala strana umírněných islamistů alWasat a konkurence pro obsazení politického středu se zdá být reálná.
Sebeorganizace

Benoit Challand z Boloňské univerzity píše o nové opoziční moci (counter power) arabské občanské společnosti, která podle něj netkví jen v institucionalizovaných organizacích. Občanská společnost, definovaná především počtem nevládních organizací, je v dosavadním arabském kontextu spíše zavádějícím pojmem, a to z důvodu závislosti nestátních neziskových organizací na mocenských strukturách. V silně autoritářských režimech (Sýrie, Libye) je jejich počet a vliv minimální. Ve svobodnějších zemích (Egypt, Tunisko, Maroko, Palestina) jsou zase často závislé za financování ze Západu a jejich vliv bývá přeceňován. Hlavním výrazem této občanské opoziční moci se však ukázala překvapivá schopnost spontánně se organizovat, nezávisle na státu a jiných organizačních strukturách, a to i v zemích bez silného občanského sektoru.
Tuniský literát Abdelwahhab Meddeb hovoří o občanské politice: nové formy komunikace podle něj pomohly k vytvoření politických komunit jiného druhu, než jsou tradiční politické strany. Internetu byla v komentářích k revolucím připisována především mobilizační role, protože umožnil okamžité a nezávislé sdílení informací a dokumentů na společenských sítích.
Samotná mobilizace rychle narazila na své meze: státní kontrola toku dat, infiltrace a dezinformace byly poměrně snadné. Společenské sítě však umožnily nový způsob politické akce: cílenou mobilizací už během egyptských sociálních protestů od roku 2008, protestů proti policejní zvůli v létě 2010, a v první fázi protestního hnutí. I po pádu režimů v Egyptě a Tunisku změny nadále pokračují prostřednictvím cílené občanské mobilizace. Opomíjeným aspektem mobilizace byly naopak nepolitické struktury občanské společnosti: odbory, profesionální spolky a také sportovní kluby. Egyptští ultras, podpůrci konkurenčních fotbalových klubů al-Ahli a Zamálek, známí svou agresivitou, vedli podle aktivisty Alay Abdel Fataha demonstrace na Tahríru v konfliktu s policií.
Protestní hnutí ukázalo, že arabská ulice je schopná velké míry alespoň dočasné seberegulace. Protestní hnutí byla schopná udržet masová shromáždění bez násilí, zajistit pořádek a bezpečnost v sousedstvích po zhroucení policie, jakož i například kolektivní čištění ulic v slumech a vesnicích. I v Libyi, kde neexistovala občanská společnost a politická veřejnost nebyla aktivní, snad s výjimkou okruhu jednotlivých lidskoprávních advokátů, se rychle ustanovily politické, technické (telekom), vývozní, kvazipolicejní a kvazivojenské struktury sebeorganizace.
Podobně jako ve střední Evropě před dvaceti lety mobilizaci během protestů do jisté míry následovala občanská sebeorganizace. Nepolitické občanské struktury požadují a často i dosahují změn na různých úrovních tzv. patrimoniálních sítí spojených se starým režimem. Zvláště ve státním sektoru, na univerzitách, v odborech, státních médiích se vytvářejí struktury, které požadují svou spoluúčast na správě. I na místní úrovni, ve vesnicích a káhirských slumech, vznikají revoluční samosprávné výbory. Hloubku změn nelze sice předpovídat, je však zřejmé, že politické osvobození uvolnilo sílu občanské sebeorganizace. Podle sociologa Asefa Bayata charakterizuje občanské hnutí impuls k seberealizaci a tlak na reformy spíše než boření starých pořádků. Obě země, v nichž revoluce uspěly, byly také oněmi republikami, které před revolucí postoupily v reformě státní správy nejdále.

 

Panarabský rozměr

Společná inspirace a podobná dynamika občanských protestních hnutí už do jisté míry obnovily jistý panarabský rozměr politiky. První fáze protestů měla formu sdílené kampaně. Protesty měly paralelní témata, načasování a průběh. Největší demonstrace se odehrály v pátek, který je ve všech arabských zemích dnem volna a obecních motliteb a ve většině také prvním dnem víkendu. Pátky byly pojmenovány podobným způsobem: Pátek hněvu, Pátek odchodu, Pátek mučedníků, Pátek očisty, jinde také Pátky odporu, Bratrství a Nenávratu. Zvláště tzv. pátky hněvu se staly veřejnou panarabskou kampaní: 28. ledna v Egyptě, 14. února v Bahrajnu, 18. února v Jemenu, 17. března. v Libyi, 29. dubna v Sýrii.
Nejhmatatelnějším projevem nadnárodní dimenze arabského jara zůstávají paralelní procesy mezi Egyptem a Tuniskem. Egypt zatím s jistým zpožděním opisuje tuniský vývoj. Egyptská vláda byla armádou rozpuštěna týden poté, co rezignoval i tuniský premiér tváří v tvář eskalujícím protestům. Egyptská Vysoká rada ozbrojených sil dala také rozpustit státní bezpečnost nedlouho poté, co tak učinila tuniská vláda. Později vysoký egyptský správní soud rozpustil, po vzoru Tuniska, i bývalou vládní stranu NDP. Tunisko bylo první zemí, která určila datum všeobecných voleb a usnesla se i na tom, že v prvních volbách bude zvoleno ústavní shromáždění. I egyptská vojenská rada nakonec stanovila první přibližné datum parlamentních voleb, přičemž jejich hlavním cílem bude určit způsob sepsání nové ústavy. Jediný podstatný krok, ve kterém je Egypt „napřed“, je trestní stíhání exprezidenta a vysokých politiků pro korupci. Pro Egypt představuje rychlejší vývoj v Tunisku podstatnou výhodu: určitý model možného vývoje jak pro revolucionáře, organizovanou opozici, tak pro držitele moci. Podobně se odráží egyptský a tuniský vývoj v zemích, kde není rozhodnuto. Libyjská Přechodná národní rada přejala hodnoty, témata a postupy svých sousedů a bez jejich příkladů by povstání a organizace východní Libye vypadalo velmi pravděpodobně jinak. Syrské protesty rovněž nelze oddělit od okolních událostí.
Jestliže poválečný panarabismus přinesl pocit důstojnosti a sebevědomí národům procházejícím dekolonizací, jeho dnešní ozvěna rezonuje novým občanským smyslem pro arabskou politiku. Od rad, jak čelit slznému plynu, přes internetové sbírky a crowdsourcingové projekty, humanitární pomoc Libyi a debat se zahraničními revolucionáři, až k nedávnému festivalu dokumentárních filmů o arabských revolucích v Tunisku, se mladé generaci Arabů otevírají nové možnosti sdílené politické zkušenosti.
Dva arabské tábory

Velké změny nastaly na symbolické úrovni. Do letošního roku sloužil pojem „den hněvu“ (jaum al-radab) vyjádření frustrace a mobilizace kolem palestinské věci či islámské identity. V roce 2006 vyhlásil Júsuf al-Karadáví „den hněvu“ jako reakci na papežův projev v Řezně. Palestinci vyhlašují pravidelně „den hněvu“ jako mobilizační heslo v reakci na vývoj palestinskoizraelských vztahů a jednání. Po fiasku politického panarabismu v šedesátých letech měly pouze islamistické organizace a propalestinská témata skutečný panarabský rozměr. V devadesátých letech se k nim přidala komunikační média, zvlášť satelitní kanály al-Džazíry s aktivisticky panarabským programem. Letos se „dny hněvu“ proměnily v symbol prolomení všeobecného strachu z autoritářských států a v prostředek zmíněného lidového reformního tlaku. Do jaké míry ale lze povahu této politické liberalizace označovat za „arabskou“, mohou určit jen specificky arabská témata či jednotný arabský proces. Ani jedno se zatím nerýsuje. Palestina bude bezpochyby dominovat nejen občanské, ale i státní arabské politice. Egyptské protestní hnutí potvrdilo svou politickou ambici a v symbolický den 15. května uspořádalo demonstraci v Rafah a před Izraelským velvyslanectvím v Káhiře. Vedle dlouhodobých politických aktivistů ji spoluorganizovali i zmínění ultras. Lidový tlak na obnovení arabské důstojnosti v izraelskopalestinském konfliktu, jak jej egyptská veřejnost vnímá, povede Egypt ke změnám v zahraniční politice. Egyptská vláda se už teď profiluje jako zastánce panarabských požadavků, a to nejen, ale zvlášť vůči Izraeli. Bezprecedentní souhlas Ligy arabských států s intervencí NATO v Libyi byl následován i požadavkem na bezletovou zónu nad Gazou. Do jaké míry se ovšem bude nová zahraniční politika lišit od dosavadní, pouze symbolicky a populisticky propalestinské politiky, a hlavně zda bude schopná dosáhnout reálného úspěchu, je zatím velmi nejasné. Islamismus naopak bude zapojením do národní politiky pravděpodobně nadále ztrácet na jednotě. Pragmatické postislamistické strany v Egyptě už teď čelí radikálnější salafistické opozici a přizpůsobují svou ideologii národním podmínkám.
Rozšíření „lidového panarabismu“ také závisí na úspěchu a pokračování reformního hnutí. Ten je zatím omezený na část severní Afriky a zastavený uprostřed arabského půlměsíce, v zemích ohrožených občanskou válkou. Monarchie Zálivu se naopak občanskému trendu brání. Vojenská spolupráce mezi Radou pro spolupráci států Zálivu (GCC) a Saúdskou Arábií, jakož i nedávná pozvánka Jordánsku a Maroku k přistoupení do GCC naznačují, že se arabská politická scéna rozděluje na dvě části: převratem procházející republiky a pomalými či kosmetickými reformami procházející monarchie. Velmi rozdílné politické situace těžko dovolí vývoj k reálnému sdílení všearabských zájmů a témat. Občanský aktivismus samotný, přítomný i v Zálivu, pravděpodobně nebude mít kromě oné prvotní motivace nijak zvlášť panarabský charakter.

***

Jestliže poválečný panarabismus přinesl pocit důstojnosti a sebevědomí národům procházejícím dekolonizací, jeho dnešní ozvěna rezonuje novým občanským smyslem pro arabskou politiku.

Zdroje

  • The New Pan-Arabism, Middle East Online, 27. 4. 2011
  • The Counter-Power of Civil Society in the Middle East’, 2. březen 2011, http://www.deliberatelyconsidered.co m/
  • Paradoxes of Arab refo-lutions, 3. březen 2011, http://www.jadaliyya.com/

Původní vydání: Arabské dny hněvu

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1200
arabské jaro 312
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz