Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Alternativou je demokracie

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 12. 2. 2016

V poslední Orientaci se Pavel Barša zamyslel nad tím, jaké jsou vyhlídky arabských zemí na demokracii. Zmínil všeobecně přijímaný protiklad akomodace islamismu a demokracie na jedné straně, a teokracie na druhé. Podíváme-li se však blížeji na dynamiku islamistické sféry, je zřejmé, že teokracie je passé, a alternativou je pouze nějaký druh demokracie.

Jak Pavel Barša píše, je naprosto zásadní, že změny v Egyptě a v Tunisku jsou neseny aspiracemi, které se již ani nevymezují vůči Západu, ale ani jej nekopírují. Západní liberalismus je pro islámskou většinu stejně málo lákavý, jako protizápadní íránská teokracie.

Nápadným prvkem revolt a i pozdějších politických debat byla absence těchto ideologií. Tématy revoluce a volebních programů byla důstojnost (společenská spravedlnost), politická svoboda a chleba (ekomonie), a to v opačném pořadí. Ani levice, ani islamistická pravice už nenabízí úplné vysvětlení společenských problémů, ani návod na řešení.

Konec ideologií
Ideologie patřily do poválečné optimistické éry, kdy silné, socializující státy modernizovaly společnosti podle všeobjímajícího projektu. Tehdy vznikaly velké energetické projekty, infrastruktura, školství, zdravotnictví atd., a byly zaváděny západní právní systémy. Státu byla přičítána schopnost vést společnost.

V 70. letech však přišla deziluze. Slíbená plná zaměstnanost absolventů ve státních úřadech se nekonala, rychlá urbanizace a demografický růst ztěžovaly životní podmínky. Státy ztrácely modernizační a nacionalistickou legitimitu a stále více se spoléhaly na politickou manipulaci a policejní represi. V porovnání s dobou před 30 lety mají dnešní Egypt, Tunisko, ale i Libye a Sýrie, mnohem slabší státy, přemožené tíhou hospodářských a společenských problémů. Pomalu jim dochází i autoritářský reflex.

Islamistické většiny jsou si toho vědomy. Původní ideologický islamismus, který chtěl budovat islamistický stát, přišel o hlavní nástroj své ideologie, o stát schopný přetvářet společnost. Egypt např. neměl ani na platy imámů a nemohl je tedy kontrolovat.

Islamisté stát neovládli a jali se společnost přetvářet zdola. V trpělivé misijní práci uspěli. Nejen islamistické charity, ale celé různorodé společenské hnutí, do kterého patřily soukromé mešity, nemocnice, televizní kazatelé, ženské koránské kroužky, atd., mezi 80. léty a přelomem tisíciletí arabské společnosti do velké míry re-islamizovaly. Individualizovala se náboženská praxe, rozšířila se ostentativní zbožnost, diverzifikovaly se náboženské autority a konzervativní postoje se rozšířily do měst.

Islamizovaný stát
Souběžně sílil i politický appeal islamistických hnutí. Režimy reagovaly nejen zákazy politického islámu, ale i islamizací státu. Nominálně sekularistické státy dělaly ústupky, aby zmírnily islamistickou kritiku. Egypt např. zaváděl šarí‘atské prvky do ústavy a do jurisprudence, podporoval rozvoj apolitického salafismu, činil „pro-islámská“, tedy konzervativní gesta (persekvoval islámské liberály, soudil homosexuály, diskriminoval kopty).
Pro islamisty je dnes Egypt už islamizován: Essam Erian, jeden z vůdců Muslimského bratrstva, prohlásil, že na egyptském státě není třeba nic podstatného měnit. 2. článek ústavy činí islám hlavním zdrojem legislativy a šaría se tedy aplikuje. I Rašídu Ghanúšímu, vůdci Nadhy, stačí ponechat v tuniské ústavě zmínku o tom, že islám je náboženstvím Tuniska.

Samozřejmě že existuje mnoho dalších „islámských“ důsledků, které lze z ústavy vyvodit. Ty však nebudou teokratické, ale nepříjemně moralistické a silně konzervativní a budou se týkat omezeného počtu témat. Těžko však mohou vyústit v takový nedemokratický prvek, jako je všemocná Rada expertů v Íránu. K tomu neexistuje revoluční ideologie, islamistická scéna je příliš různorodá a mezi sebou konfliktní, a všichni tito islamisté si již osvojili demokratické mechanismy. Důvod je jasný: dnešní Egypt je zbožnější a konzervativnější, než byl před 30 lety, a většina volí konzervativně.

Samotný islamismus se pod vlivem participace rychle mění. Rýsují se dva hlavní trendy: tzv. post-islamismus, pragmatický proud konzervativních pravicových stran, a neo-fundamentalismus populistických ultrapravicových salafistů. Pokud se dynamika mezi nimi nezvrtne v bezbřehý populismus, alternativou k vojenským režimům v Egyptě a Tunisku je pouze demokracie. Tedy buďto pomalu stavěná a relativně funkční demokracie jako v Indonésii či v Turecku, nebo polo-autoritářská a populistická „demokracie“, jako Pákistánu.

Původní vydání: Alternativou je demokracie

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1182
arabské jaro 312
podpora demokracie 112
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz